„Bille-I?“ skučím. Vztekle se na mě dívá, abnormální zvířecí oči jsou plné nenávisti. „Bille-I... to jsem já... Grubbs.“
„Nepoznává tě,“ vysvětlí Dervish a popojde vlevo ode mě. Bill-I bleskově přeskočí pohledem k dospělému a zaujme přikrčenou, obrannou pozici. Meera za jeho zády bez přemýšlení o krok couvne. „Ne!“ vyštěkne Dervish. „Nehýbej se! Připoutala bys jeho pozor...“
Pozdě. Bill-I otočí hlavu. Všimne si Meery. Skáče.
Meera chce vykřiknout, ale ani to nestihne. Bestie je u ní, zasyčí a srazí ji na zem. Dopadnou natvrdo a Meera je dole. Snaží se ze sebe zvíře svalit. Vlkodlak ji ale chytne za ruku a pořádně se zakousne. Meera se snaží vyrazit nějakou nadávku, ale ta potvora ji rychle umlčí - pěstí jí zasadí úder ze strany do tváře. Meera se dusí, je omráčená. Bestie ji chytí z obou stran za hlavu a praští s ní silně o chodník. Ona se přestane bránit. V měsíčním světle se zalesknou zuby, blíží se k jejímu hrdlu. Obluda jí ve chvilce urve hlavu - a já nedokážu než jen stát na místě a čumět jako idiot.
Dervish ale tak bezmocný není. Pohybuje se stejně rychle jako Bill-I, takže je na místě zlomek vteřiny před tím, než se zuby zaboří. Chytí Billa-I za ucho a vší silou škubne. Hlava bestie odskočí od Meeřina krku. Tvor zaskučí a rozmáchne se rukou. Dervish ráně uhne. Důkladně do zvířete vrazí, až sletí hlavou napřed. Pak ho přimáčkne kolenem mezi lopatkami na zem.
Zvedne pravačku a zabodne mu jehlu ze strany do krku. Stiskne píst. Tekutina pomalu mizí z válce stříkačky Billovi-I do žil. Bill-I strne a zaskučí. Dervish vytrhne jehlu a odhodí ji. Bill-I se začne zběsile zmítat. Dervish se ho snaží oběma rukama i koleny držet.
Vteřiny ubíhají jako šílené. Bill-I znovu ztuhne. Znovu sebou začne cloumat. Pak strne potřetí - a konečně se zhroutí, zavře oči, končetiny má bezvládné.
Dervish ho položí hlavou dolů a pak honem běží k Meeře.
„Meero?“ ucedí. Měří jí pulz, přiloží jí ucho ke rtům, nadzvedne jí víčka. Nic. Narovná jí ruce i nohy, jde se kouknout na Billa-I, rozhlédne se, jestli si rvačky někdo nevšiml - ale kromě nás je silnička liduprázdná. Pak se podívá na mě.
„Ty blbče blbá,“ zavrčí.
Tupě se na strýce dívám, pak se svezu na zem a nechápavě se rozbrečím.
Dervish mě nechá, ať se vypláču, potom mi podá kapesník a chraplavě povídá: „Otři se a pak mi pomůžeš s Billym a s Meerou.“
Otřu si kapesníkem obličej. Vstanu a pořád popotahuju.
„Tak ty sis myslel, že já jsem vlkodlak?“ zeptá se Dervish.
„Jo,“ odpovím otupěle.
„Ty troubo,“ povídá a zmůže se na náznak úsměvu. „Nic není nebezpečnějšího než člověk, který je kousek vedle od strašlivé pravdy. Copak bys asi dělal, kdybych to byl já? Napochodoval bys na mě s tou sekyrkou? Rozsekal bys mě na kousky? Pohřbil v lese a policii napovídal, že jsem si někam vyšel a už jsem se nevrátil?“
„Já nevím,“ zaskučím. „Tak daleko dopředu jsme nemysleli. Říkali jsme si, že se asi zamkneš dole ve sklepě do tý klece. Ale když jsi šel do Vale, tak jsme...“
„Ty víš o sklepě?“ přeruší mě. „Tys tam byl?“
„Jo. Bill-I ne, byl jsem tam jenom já. Viděl jsem klec, jelena, knížky...“
Dervish si znechuceně odfrkne. „Já tušil, že to časem vyčmucháš, ale ne tak rychle. Podcenil jsem tě... Sherlocku Grady.“
Sehne se, sváže Billovi-I nohy, pak i ruce. Pak omdlelému vsune mezi zuby roubík, zvedne ho a přehodí si ho přes rameno, docela jako když předtím nesl toho zajatého jelena.
„Co s ním budeš dělat?“ zakňučím - a hlavou mi blesknou představy, jak mu Dervish podřezává krk, anebo ho dává na zbytek života do klece.
Dervish zabručí. „To probereme až pak. Nejdřív ho musíme dostat domů. Jakmile ho zamkneme do klece, už mu nic nehrozí... má tam vodu a může sežrat jelena. Tady jsme moc na očích.“
„Ale...“
„Šetři dechem!“ štěkne Dervish. „Musíme sebou hodit - a hned! Dost nerad bych bábi Spleenové vysvětloval, že její vnuk je vlkodlak!“
Maličko se usměju, otázku si nechám na jindy. Dervish nese Billa-I k té dodávce, za kterou se předtím schovávala Meera. Otevře zadní dveře a hodí Billa-I dovnitř, pak se vrátí pro Meeru.Jsem příliš vylekaný a zahanbený, než abych se ptal, jestli je naživu. Místo toho seberu svou sekeru, meč, který upustil Bill-I, a taky injekční stříkačku - v pravé paži mi od Dervishovy rány hrozně brní, ale používat ji už dokážu - a všechno to naložím vedle obou těl do dodávky. Dervish zavře za bestií a ženou dveře. Pak nasedneme dopředu a jedeme zpátky k zámečku.
Celou minutu mlčím jako hrob, jako kdyby to byla obyčejná jízda autem domů a obyčejný večer. Dervish se soustředí na řízení, pro jednou a výjimečně jede pomalu. Ruce na volantu se mu třesou. Dívám se na něj, jak přeřazuje. Pak už otázky nedokážu udržet a vyrazím první.
„Ty jsi věděl, že Bill-I je vlkodlak?“
„Jistěže.“
„Jak dlouho to víš?“
„Pár měsíců. Co začal kolem úplňku bloudit jako tělo bez duše po lesích a zabíjet zvířata.“ Na okamžik otočí hlavu. „O tom víš?“
„Ano. Proto jsme tě začali podezřívat. Bill-I tě viděl, jak sbíráš mršiny a nosíš je do spalovny.“
Dervish sebou cukne. „Likvidoval jsem jeho kořist, aby nikdo jiný nic nenašel; doufal jsem, že od něj odvrátím podezření a ochráním ho. Asi jsem vlastně přechytračil sám sebe.“
Podívám se dozadu, přes opěrku. Vidím na Billa-I a zároveň na Meeru. Meeře se zdvihá a zase klesá hrudník - je naživu. Prohlédnu si obličej Billa-I. Chlupy zmizely. Tesáky taky. Ale kůži má pořád tmavší než obvykle, poporostly mu nehty a lícní kosti mají rozhodně jiný tvar... i když jen o maličko. A kdyby měl otevřené oči, asi budou mít tu strašidelnou žlutou barvu. A ústa... ty zuby...
„Proč jsi mi to nepověděl?“ zeptám se tiše.
„Že tvůj nejlepší kamarád je vlkodlak?“ Dervish si odfrkne.
„Uvěřil bych ti, kdybys mi ukázal důkazy. Když jsem tomu dokázal uvěřit u tebe... uvěřil bych tomu i u Billa-I.“
„Snad,“ pokrčí Dervish rameny. „Ale já doufal, že tě toho ušetřím, stejně jako Billyho. Až do dneška jsem netušil, jak ničivá ta proměna bude. Někdy se šílenství člověka jen dotkne a zase přejde. Modlil jsem se za to, aby to byla jenom chorobná náměsíčnost, aby v něm choroba byla slabá a nezmocnila se ho.“
Dervish chvíli řídí mlčky, rovná si myšlenky v hlavě. Já taky neříkám nic, čekám, kdy se rozhodne, jak mi to vysvětlí.
„Kolik jsi toho uhodl?“ zeptá se konečně. „Pověz mi, co už víš... nebo si myslíš, že víš.“
„Že je to prokletí Gradyových,“ odpovím bez vytáček. „Z některých z nás se stávají vlkodlaci. A děje se to už stovky let.“
„Velmi správně,“ pochválí mě Dervish. „Až na to, že to trvá podstatně déle než stovky let, a že nejde jen o Gradyovy - týká se to celého rodu. Co dál?“
Pokrčím rameny. „Nic moc. Mysleli jsme si, že to je choroba, ale že ji dokážeš ovládat, anebo že se přinejmenším při úplňku někam zamkneš.“
„Lykantropii nedokáže ovládat nikdo,“ opraví mě Dervish tiše. „Když se ho choroba zmocní - jako dneska Billyho -, je ztracený. Proměna trvá pár měsíců, ale jakmile se vlk dostane do popředí, člověk se už nevynoří nikdy.“
„To chceš říct, že Bill-I je ztracenej? Že...“
Nedokážu pokračovat. Jako by na mě dosedla děsivá tíha.
„Ne úplně,“ odpoví Dervish a ta tíha zmizí stejně rychle, jako na mě padla.
„Můžeme ho zachránit?“ ptám se nadšeně. „Dokážeš proměnu zvrátit?“
„Jistá metoda tu je,“ přikývne Dervish. „Ale to si podrobněji probereme jindy... včetně toho, jestli to zkusit chceme, anebo ne.“ „Co tím myslíš?“ vybafnu. „Jasně že...“
„Chorobou trpěla i tvoje sestra,“ přeruší mě Dervish tiše. Zděšeně se na něj zadívám. „Abychom zachránili Billyho, museli bychom se dohodnout s pánem démonů, jako to udělali tvoji rodiče. A pokud to uděláme, bude proti nám stát Lord Lítost a nám hrozí, že zahyneme stejně jako oni... a Billy s námi.“
„Co... co ten... má s tím společnýho?“ zakrákorám zděšeně.
„Až jindy“ řekne Dervish. „Pěkně jedna záhada po druhé. Jsme skoro doma. Nejdřív Billyho zavřeme do bezpečí... a pak ti o tom všechno povím.“
Zajedeme za zámeček, kousek od pařezů. Dervish vypne motor a požádá mě, ať odtáhnu stranou vlnitý plech a otevřu dveře do tajného sklepa. A zatímco se s tím dřu, on vytáhne ta dvě bezvědomá těla zezadu z dodávky.
„Dostal ses tam tudy, anebo přes vinný sklep?“ chce vědět, když už otevírám padací dveře.
„Přes sklep,“ sípám námahou, protože dveře jsou těžké.
„Chytrá opička,“ zasměje se. „Budeš mi to muset vylíčit... ale až někdy jindy. Teď máme na starosti naléhavější problémy.“
Zvedne Billa-I a kývne na mě, ať jdu první.
Dolů po schodech. Jsou strmé. Tma. Musíme našlapovat opatrně, hledat nohou každý schod zvlášť.
„Nechceš s Billem-I pomoct?“ prohodím přes rameno.
„Ne,“ odpoví Dervish, sestupuje dolů a zahrazuje mi světlo měsíce. „Zvládnu to. Běž napřed a zapal pár svíček navíc.“
Sejdu pod schody, tam najdu dveře. Otevřu je a vejdu do sklepa. Prohlížím si, kudy jsem to zrovna vešel, a všimnu si, že zevnitř jsou dveře maskované, aby vypadaly jako kus stěny, proto jsem si jich taky při první návštěvě nevšiml.
Zatímco zapaluju svíčky na největším stole - a držím se tak daleko od složky, ve které je Lord Lítost, jak to jenom jde -, Dervish se dopotácí dovnitř, jde ke kleci, levou nohou si otevře a položí Billa-I vedle jelena. Ujistí se, že se Billovi-I leží pohodlně, pak zamkne dveře a vyndá klíč ze zámku.
„Až se probudí, vůbec se ke kleci nepřibližuj,“ varuje mě. „Bude výt jako všichni čerti a vrhat se zběsile proti mřížím... možná se u toho i poraní, ale ty si toho nevšímej a drž se dál. K tomu, aby tě rozpáral jako žábu, mu stačí maličká šance.“
„Budu si to pamatovat,“ slíbím suše.
Dervish zase vykročí ke schodům a po chvíli se vrátí s Meerou. Položí ji, urovná jí vlasy, prohlédne si její otlučený, nehybný obličej.
„Jak je na tom?“ zeptám se - a děsím se odpovědi.
„Myslím, že to jde,“ na to Dervish, takže můj strach opadne. „Ale nějakou chvíli nepřijde k sobě. Praštil jí tou hlavou o chodník pořádně. Měli bysme ji dostat k doktorovi, aby ji prohlédl... jenže na to není čas. Odnesu ji do domu, mimo nebezpečí, než... než se podíváme na Billyho. Pak už budeme moct jenom doufat, že to dobře dopadne.“
Dervish vstane, obejde stůl, svalí se na židli a zhluboka vydechne. Řekne mi, ať si přitáhnu jinou židli, ale já radši zůstanu stát... na sezení jsem moc nervózní.
„Chci vědět všechno o vlkodlacích,“ prohlásím stroze. „A chci vědět, co s nima má společného Lord Lítost, odkud víš, že Gret měla tu chorobu, a jak to můžeme zvrátit u Billa-I.“
Dervish přikývne. „Rozumné dotazy. Překvapuje mě ale, že jsi nepoložil tu otázku, která se nabízí nejvíc... když to je rodová choroba předávaná z generace na generaci, jak to, že tím trpí Billy?“
„Vím o tom, že Bill-I je z rodiny,“ vybafnu.
Dervishovi klesne brada. Upřeně se na mě zadívá. „Mohl bys mi povědět, jak to víš?“
„Bill-I to ví už roky. Jak sám říkal, jeden nemusí být génius, aby se domyslel, že jsi jeho otec. A teď mi pověz...“
„Cože?“ vyjekne Dervish a nakloní se dopředu. „On si myslí, že já jsem jeho otec?“
„Jasně.“ Zamračím se. „A nejsi?“
Dervish se zase narovná. Zasténá a zavře oči. „Jsem to ale kretén,“ zavrčí. „Měl jsem vytušit, že tohle přijde. Jak jsem mohl celé ty roky...“
Odkašle si a zadívá se mi do očí. „Jdi si pro tu židli,“ poručí. „Zní to jako pitomé klišé z filmu, ale tohle by sis měl poslechnout radši vsedě.“
Už si chystám nějakou uštěpačnou poznámku, ale všimnu si jeho ocelového pohledu. Přitáhnu si židli a sednu si proti němu, jako žáček proti učiteli.
„Pravděpodobně jsou i nějaké způsoby, jak tohle sdělit druhému diplomaticky, citlivě, soucitně,“ začne Dervish. „Jenže mě zrovna ani jeden nenapadá - a nemám čas nějaký složitě hledat. Takže to řeknu natvrdo, i když to asi bude šok. Nejsem Billyho otec, ale strýc.“
Nechápavě se na něj podívám. „Nerozumím.“
„Lidi nejsou dokonalí, Grubbsi,“ utrousí. „I ti nejlepší z nás dělají chyby. Život je složitý. A my všichni...“ Zase si odkašle. „Tvoje matka mě nikdy neměla moc ráda a dvakrát se s tím netajila.“
„Co to má společ...“ začnu, ale on mě pohybem ruky umlčí.
„Za ty roky jsem Cala párkrát navštívil. S tím se nějak smiřovala. Ale kromě jednoho případu, a to už je fůra let, odmítala vkročit do Carcery Vale. Takže sem Cal jezdíval sám. Bylo to mezi nimi vážné jablko sváru. Hodněkrát jsem se snažil si o tom se Sharon promluvit, jenže ona...“
Dervish nedořekne, zamyšleně zmlkne, až pak začne znovu. „Tvůj otec matku miloval, o tobě a o Gret ani nemluvě, ale nebyl žádný světec. Hodně cestoval, sám a za obchodem, ale... ale ne vždycky taky sám spal.“
Vyskočil jsem, naštvalo mě, co to Dervish naznačuje. Ale než jsem se do něj stačil pustit, rychle pokračoval ve vyprávění. „To byly jenom krátké románky nebo aféry na jednu noc. Bezvýznamné. Sharon na to nikdy nepřišla... aspoň mi to Cal tvrdil. Bratr měl spoustu obdivuhodných předností, ale manželská věrnost mezi ně nepatřila. Nikdy nechtěl tvé matce ublížit, ale věrný jí zůstat nedokázal. Neměl to v povaze.“
„Proč mi to všechno vykládáš?“ syknu, pěsti mám zaťaté, v očích slzy.
Dervish se na mě po očku podívá, jako by to byla děsně pitomá otázka. „Protože jeden rok, když byl u mě, měl poměr s jistou ženou z Vale. A ta žena otěhotněla. Neřekla mu o tom, dokud dítě nebylo na světě, a pak odmítala všechny jeho nabídky, že jí nějak pomůže. Emily Spleenová byla prostě paličatá a hodlala si žít po svém. Pověděla Calovi, že není žádná...“
„Počkej!“ zajíknu se a na židli se zapotácím. „Přestaň!“ žadoním.
„Já jsem se už zamlada zařekl, že nebudu mít děti,“ pokračuje Dervish a mých proseb si nevšímá. „Bál jsem se, aby je nepostihla choroba. Byl jsem rozhodnutý nevystavovat je - a taky sebe - takovému utrpení. Cal měl na to jiný názor... myslel si, že život za takové riziko stojí.
Když Emily zemřela, staral jsem se o Billyho, protože to je můj synovec... ne proto, že by byl můj syn. Billyho otcem byl Cal, Grubbsi.
Billy není tvůj bratranec - je tvůj bratr.“
2024 ©