PROMĚNA

Otupěle dělám, co je třeba. Honem skočím do domu pro nové svíčky. Pak smetu stranou trosky - zbytky šachovnic a figurek. Dělám to metodicky. Zametu to do poslední třísky a do posledního střípku. Nadělám úhledné hromádky smetí u stěn. Musím se udržet v činnosti. Nesmím se zaobírat hrou ani bojem - natož Dervishem. Když se vrátila realita, zhmotnilo se i jeho tělo. Ale právě jen to - mysl ne. Stojí u stěny vlevo ode mě, je netečný, nereaguje, oči má skelné.

Billovi-I se vrátilo vědomí - a lidství -, když jsem s velkým úklidem už končil.

„Kde to jsem?“ vykoktá. „Co se děje?“ Postaví se a zadívá se na mříže klece. Ve strachu začne mluvit hlasitěji. „Co tady dělám? Kde je Dervish? Co se to...“

„Už je dobře,“ uklidňuju ho. Vezmu si klíč a jdu mu odemknout. „Dervish je támhle u zdi. Nemáš se čeho bát.“

Bill-I se vypotácí z klece a nervózně sjede pohledem ke strašidelně nehybnému muži ve stínech vrhaných svíčkami. „Co se tu dělo?“ chce vědět. „Naposledy se pamatuju, jak jsme ho sledovali... pak už nic.“

Zatím jsem nepřemýšlel, co Billovi-I povím. A tak plácnu první, co mě napadne.

„Měli jsme pravdu, Dervish byl vlkodlak. Omráčil tě a přinesl sem. Já ho sledoval a pral jsem se s ním. Pak se probral. Když si uvědomil, co udělal, hrozně ho to zarmoutilo - ještě nikdy dřív ho proměna nezasáhla tolik. Tak mi dal knihu se zaklínadlem a řekl mi, ať ho provedu.“

„S jakým zaklínadlem?“ ptá se Bill-I a blíží se k Dervishovi.

„Na uklidnění,“ vymýšlím si. „Schovával si ho pro naléhavé situace. Brání mu měnit se ve vlkodlaka - ale taky mu bere osobnost. Je teď jako zombie. Neumí mluvit, nereaguje. Nevím, jak dlouho takhle zůstane... možná natrvalo. Ale pokud se sebere, bude už v bezpečí. Nebude se už proměňovat.“

Bill-I zamává strýci před očima rukou. Dervish ani nemrkne. Když se na mě bratr podívá, lesknou se mu v očích slzy.

„Tohle jsem nechtěl!“ vzlyká. „Chtěl jsem mu zabránit ubližovat lidem, ale ne takhle!“

„Jiné řešení nebylo, leda ho zabít,“ odpovím tiše. „Dervish krotil bestii v sobě celé roky, ale časem zesílila a mohla ho brzy úplně ovládnout.“

„A ty nevíš, jak dlouho v tomhle stavu bude?“

Zavrtím hlavou. „Týden. Rok. Deset let. Není jak to zjistit.“

Bill-I se unaveně usměje. „Musel mě fakt mít hrozně rád, když si tohle udělal,“ prohlásí pyšně. „Jenom otec se může zachovat takhle nesobecky.“

Už už se chystám mu říct pravdu, že Dervish je jeho strýc, že můj táta byl taky jeho táta, že jsem jeho bratr, ale pak toho nechám. Čeho bych tím dosáhl? Pokud mu to povím, bude se muset vyrovnat s tím, že jeho pravý otec je po smrti a on je sirotek. Takhle si myslí, že není na světě sám. Nejspíš je lepší mít otce, co je jako zombie, než žádného.

„To jo,“ přikývnu vyčerpaně. „Je to tvůj táta. Jasná věc.“ Udělám těch pár kroků, chytím Dervishe za jednu paži a tu druhou vrazím do ruky Billovi-I. „A padáme odsud - z tohohle sklepa mi leze mráz po zádech.“

Dny.

Meera se probrala druhý den odpoledne. Neztratila paměť a neutrpěla žádné vážné zranění. Když Bill-I odešel domů k bábi a dědovi Spleenovým, všechno jsem jí vyložil. Jakmile uviděla Dervishe, rozplakala se. Vzala si jeho obličej do dlaní. Volala na něj. Hledala mu v očích aspoň záblesk toho, čím dřív byl. Nic.

Týdny.

Advokáti. Sociálka. Banky.

Meera se mnou probrala Dervishovy zásuvky. Roztlačili jsme spolu úředního šimla. Z mého života se stala vánice papírování a poradenství. Dervishovi advokáti mi drželi soucitné úředníky sociálky od těla. Pravidelné inspekce. Návštěvy lékařů a sociálních pracovnic. Vyšetření. Jsem na pozorování. Musím prokázat, že se dokážu postarat jak sám o sebe, tak o strýce.

Ne že by bylo tak těžké se o Dervishe starat. Každý večer a ráno ho převléknu. Na záchod chodí sám, když ho správně nasměruju. Když ho dovedu dolů ke snídani, sedne si a nají se. Pak dělá přesně to, co mu nakážu - odpočívá, cvičí, anebo se mnou jde do Vale, kde nakoupíme, aby všichni pěkně viděli, že je zdravý a v pořádku. Je prázdný, hrozivě prázdný... a já s ním musím trávit spoustu času.

Ale zvládám to.

Měsíce.

Léto se pomalu převalí k podzimu a já musím začít chodit do školy. Dervishe nechávám doma samotného. Prvních pár dnů z toho mám nervy, strachuju se o něj, ale pak mi dojde, že si nijak neublíží, uklidním se a je dobře.

Na většině předmětů sedím vedle Billa-I. (Musím opakovat jeden ročník, jinak nedoženu všechno, co jsem zameškal.) Vycházíme spolu skvěle. Sem tam se zmíní o té noci v lese a ve sklepě, ale já vždycky honem změním téma - vůbec se mi nechce tím zabývat.

Rok.

Vyrostl jsem o deset centimetrů. Mám širší ramena. Vždycky jsem byl velký na svůj věk... ale teď je ze mě chlap jako hora. A pořád roštu! Bill-I mi říká Neubrzditelný Hulk, a o nás dvou mluví jako o Mrňousovi a Monstru.

Se mnou a s Dervishem tráví hodně víkendů, koukáme na filmy z dévédéček a na MTV. Říká, že bychom měli uspořádat mejdan a pozvat nějaké holky. Že bychom se mohli chovat jako lordi ze zámku. Vykládá, že si možná pořídí na to levé pokleslé oko lorňon a začne si říkat král Bill-I První. Když přijde s podobnými výmysly, jenom se usmívám a neříkám nic. Samozřejmě že holky mě zajímají, ale na randění se ještě necítím. Pěkně jedno po druhém. Z démonů šel strach, ale holky... hmm, holky, to je fakt děs!

Dervish se nemění. Pořád je stejně bez života, oči má prázdné, nikdy se neusmívá ani nemračí, nesměje se, nepláče. Pořád s ním mluvím, vykládám mu o škole, probírám s ním televizní pořady, dělám s ním úkoly z matiky. Nikdy nedá ani trochu najevo, že cokoli z toho chápe, ale mě utěšuje, když s ním zacházím jako s normálním člověkem. A kdo ví, třeba to někde tam daleko, uprostřed krvavého boje, slyší... a třeba mu to i pomůže.

Jednou měsíčně ho vezmu k holiči, oholit a ostříhat. Docela často mu kupuju nové šaty. Zkouším různé značky deodorantů. Udržuju ho ve slušném stavu a ve formě, takže kdyby se někdy vrátil, nebude mít důvody si stěžovat.

Meera se tu staví každých pár týdnů. Dohlíží na nás. Vozí mě mimo Vale do větších obchodů. Vyložil jsem jí, co říkal Dervish, že nemám Carcery Vale opouštět, ale ona prohlásila, že když jedu s ní, nevadí to. I tak si ale dáváme pozor, abychom se tam dlouho nezdrželi, a vždycky jsme doma pár hodin před západem slunce – v našem světě mají démoni v noci větší moc. Když sem přijede, většinou tu i přespí. Bill-I si ze mě kvůli tomu utahuje a říká, jestli spolu něco nemáme. Kéž by!

Do snů se mi často připlete Lord Lítost a jeho fámulové. Lámu si hlavu s jeho hrozbami a s tím, co by se mnou provedl, kdyby k tomu někdy dostal možnost. Vchod do tajného sklepa jsem zahradil silnými fošnami a ty přitloukl desítkami hřebíků. Co nejvíc se vyhýbám i Dervishově pracovně, mám strach, abych tam nenašel nějakou knihu, ve které je Lord Lítost - a tím démonovi nějak nedovolil se na mě napojit a prolomit tak Dervishovu magickou obranu.

Ale ještě víc než Lord Lítost mi dělá starosti proměna. Při každém úplňku špatně spím - pokud vůbec spím - a házím sebou na posteli jako ryba, představuju si to nejhorší, ráno se nejdřív ze všeho dívám pod nehty, prohlížím si v zrcadle zuby a oči.

Naučil jsem se nazpaměť čísla na Beránky - popravčí rodu Gradyových. Modlím se, abych měl sílu jim zavolat, kdybych se k tomu jednoho dne musel uchýlit.

Den po jednom úplňku. Od mého zápasu s pánem démonů uběhlo čtrnáct měsíců. Je svěží, slunečné ráno. Protáhnu se. Zívnu. Myslím na školu. Taky na jednu holku... Reni Gosselovou. Reni se mi líbí. Je moc hezká. A někdy se po mně dívá tak, jako by si myslela, že taky nejsem k zahození. Napadne mě, jestli není nejvyšší čas uspořádat ten mejdan, jak mi ho pořád vnucuje Bill-I.

Ucítím na tváři něco lepkavého. Zvědavě si tam sáhnu několika prsty. Stáhnu ruku, prsty jsou mokré - a červené!

V hlavě mi začne hučet. Srdce mi tluče. Žaludek se stáhne. Myšlenky na školu a na Reni jsou pryč. Spadnu z postele. Zoufale se podívám na svoje nehty - jsou špinavé od hlíny a krve. Na rukou a kolem úst mám chlupy.

Zaskučím. Snažím se chlupy smést.

Potácím se z pokoje a dolů po schodech, div nespadnu a nepřerazím se vejpůl. Hlava se mi točí. V mozku mi explodují jasné záblesky. V krku mám pachuť zvracení. Před očima se mi blesknou telefonní čísla. I bude bydliti vlk s beránkem.

Jdu do kuchyně. U stolu sedí Dervish a rozvážně baští kukuřičné lupínky. Točím se dokola, lomím rukama, rvu si vlasy. Oči upírám na telefon na stěně. Přestanu panikařit. Najednou mě klid obalí jako nečekaný studený déšť. Vím, co musím udělat. Bude nejlepší to provést hned, co nejdřív, než mi ujedou nervy. Zavolám popravčí. Odevzdám se Beránkům. Zařídím, aby se někdo jiný staral o Dervishe. Dám tomuhle světu sbohem.

Vykročím k telefonu, smířený s osudem.

Za mnou se ozve vážný hlas. „Grubbsi.“

Pomalu, neochotně se otočím, kdovíproč očekávám, že tam bude Lord Lítost. Je tam ale jenom Dervish. V ruce drží plechovku s červenou barvou, nádobku s trochou hlíny a starou vlněnou šálu, kterou rozerval na cucky podobné chlupům.

„Měl by ses vidět, jak se ksichtíš!“ povídá strýc.

A rozesměje se.