PROKLETÍ

Dlouhé ticho. Nejradši bych se na Dervishe rozeřval, že je lhář, ať to vezme zpátky. Jenže on nemá nejmenší důvod o něčem takovém lhát. A v očích mu nevidím nic než smutek a upřímnost.

Je mi zle. Okamžitě jsem se na tátu začal zlobit za to, co udělal. Ale zrovna tak okamžitě jsem se zaradoval - nejsem sám! Myslel jsem si, že mi démoni sebrali všechno. Teď se dozvídám, že mám bratra.

„To je šílený!“ skučím a zmítám se někde mezi zuřivostí a radostí. „Nevím, co s tím mám udělat. Nedokážu to zvládnout.“

„Ale jistěže dokážeš,“ vybafne na mě Dervish. „Zvládl jsi to, když ti zemřeli rodiče a Gret - tohle je ve srovnání s tím legrace.“

„Ale... já si vždycky myslel...“ Vrtím hlavou, sám pořádně nevím, kam se mi zatoulaly myšlenky a co cítím. „Proč jsi to nepověděl Billovi-I? Tos měl, zvlášť když mu umřela máma. Mohl bydlet s náma. Táta by třeba...“

„Cal by nemohl udělat nic!“ vyštěkne Dervish. „Musel by říct pravdu - a to by jeho rodinu rozervalo na kusy.“ Pročísne si rukou krátké šedé vlasy. „Ale přesto se snažil. Když Emily umřela, přijel sem, aby si Billyho odvezl, i když by to způsobilo hrozný poprask.“

„A proč to neudělal?“

„Babička a dědeček Spleenoví hrozili, že ho zažalují. Mohl se tomu soudně bránit, ale věděl, že by prohrál... stačilo by jim říct soudci, že Emily sama chlapci neprozradila, kdo je jeho otec, a dokud byla naživu, nepovolovala Calovi, aby se s ním stýkal. Bylo to beznadějné.“

„A nemohl jsi je nějak začarovat... aby mu Billa-I dali?“

„Až takovou moc nemám,“ zasměje se Dervish, ale ne moc vesele. „Jenom jsem je .přesvědčil, aby po Emilyině smrti snášeli mě a abych se s Billym mohl vídat, ale tím můj vliv na ně končil.“

Chvilku o tom ještě přemítám, vzpomínám na tátu, jak moc miloval maminku, jak vypadali šťastně. Nikdy by mě něco podobného nenapadlo. A mám dojem, že mámu taky ne.

„Je to otřes, já vím,“ povídá po chvíli Dervish klidně, „ale můžu tě poprosit, abys tenhle problém na chvíli odložil? Na dumání o tom budeš mít zbytek života. Billy takový luxus nemá. Pokud něco brzy nepodnikneme...“

Dlouze a třeslavě vydechnu. Letmo se podívám na toho kluka - na svého bratra! -, jak leží v bezvědomí v kleci, má tmavou kůži a zkroucené ruce. Vybaví se mi fotky tvorů v Dervishových knihách o lykantropii, pokřivených a nelidských.

„Dobře. To s tátou probereme jindy.“ Nedočkavě se předkloním. „Povídej o vlkodlacích.“

„Vyložím ti to co nejstručněji,“ začne Dervish. Sáhne pod stůl a ze zásuvky vyndá dvě plechovky coly. Jednu mi podá a tu svou začne hltavě pít. Já upíjím pomalu a poslouchám ho.

„Kletba je pradávná. Říkáme jí prokletí Garadexů, protože Garadexové ji jako první z našeho rodu popsali. Pokud tím trpí i jiné rody, nevíme o nich. Sem tam se doslechneme o nějakém cizím člověku, který se proměnil, ale když to prošetříme, vždycky zjistíme, že jeho rodina je s tou naší nějak spřízněná. Vědci, kteří zkoumali gen lykantropie, tvrdí, že je krajně neobvyklý - nikde jinde v přírodě ho nenašli. Nevědí, odkud pochází a proč funguje tak, jak funguje.“

Dopije colu, vyloví si další, pokračuje. „Tajemství si necháváme sami pro sebe. Jsme velká rodina, a taky bohatá a mocná. Ti z nás, koho kletba nepostihla, udržují tajemství. Proto ani tebe, ani Billyho nepozorovali v žádném vědeckém ústavu.“

„Proč bych já měl být na pozorování?“ nadhodím. „Já nejsem vlkodlak.“ Pak se ale odmlčím, protože mě najednou napadlo něco děsného. „Nebo... jsem?“

Dervish se na mě nedívá. „Nevím,“ odpoví tiše. „Gen se vynořuje náhodně. Někdy udeří na všechny členy jedné větve rodu a vyhubí je. Jindy nečinně spí dvě nebo tři generace. Jsi ze tří dětí. Gret i Billyho choroba postihla. Rád bych ti řekl, že tím pádem máš lepší šance, ale není jak to odhadnout. Proměna udeří... pokud tedy udeří vůbec... někdy mezi deseti a osmnácti lety věku. Našlo se několik málo případů, kdy šlo o ještě mladší děti, ale nikdo přes dvacet se nikdy neproměnil.“

„Proto je v chodbě tolik portrétů mladejch lidí!“ vyhrknu. „Samý děcka, co se proměnily ve vlkodlaky!“

Dervish zachmuřeně přikývne. „Nevíme o žádné léčbě. Koho to postihne, ten musí zbytek života strávit jako šílené zvíře. Ne že by ten zbytek života obyčejně trval dlouho... nejvýš dvacet let, když ho nechají naživu.“

„Jak to myslíš?“

Dervish zabubnuje nehty z boku na plechovku a vypadá, jako by se díval někam do velké dálky. „Je to strašlivé prokletí,“ řekne pak tiše. „Dívat se, jak se někdo, koho máš rád, mění ve zvíře, pak ho uvěznit a snášet s ním jeho bolest... Hodně lidí se radši takovému utrpení nevystaví. Hodně rodičů...“ Přestane ťukat prsty a jeho výraz ztvrdne. „Ukončí jejich trápení.“

Vyděšeně polknu. „To je zabijou?“

Přikývne. „Jsou to bestie,“ dodá honem, než stihnu říct, jak mě to děsí. „Když se dostanou na svobodu, začnou zabíjet. V našem rodu jsou lidé, říkají si Beránci, a ti se o to postarají, pokud to rodiče nedokážou. Jsou to popravčí, když to mám říct natvrdo.“

„Ale ty jsi tvrdil, že se to nějak zvrátit dá,“ připomenu mu a snažím se moc nemyslet na všechny ty obličeje z chodby, na to, jak žalostně všichni skončili.

„Dostávám k tomu,“ vzdychne si Dervish. „Ale varuju tě - až ti to povím, nejspíš si budeš přát, aby ses to nikdy nedozvěděl.“

Dlouhá odmlka. Pak se z klece ozve zaskučení - Bill-I se probírá.

„Kdy bude vzhůru?“ zeptám se a neklidně si ho prohlížím.

„Brzy. Půjdeme radši ke mně do pracovny... až začne řádit, nebude to pěkný pohled.“

„Ne,“ ucedím a chytím se za okraj stolu. „Chci tady zůstat s ním.“

Dervish chápavě přikývne, pak se vrátí ke svému vyprávění. „Našim vědcům se nepodařilo rozluštit tajemství vlčího genu a najít léčbu. Jenže věda není jediný způsob, jak s chorobou bojovat. Pomáhá i magie.“

Dervish se natáhne přes stůl, hrabe se v hromádce knih nalevo od sebe, pak najde tlustý svazek. Otevře ho, podá mi ho, a já se najednou dívám do očí kouzelníkovi našeho rodu, Bartoloměji Garadexovi.

„Starouš Bart věnoval valnou část života snahám zbavit rod prokletí,“ vykládá Dervish. „Byl toho názoru, že původ choroby je magický. Desítky let vytvářel zaklínadla, experimentoval a hledal léčbu v magických dílech. Ale nic nezabíralo. Naučil se měnit podobu obyčejného člověka, ale s vlkodlakem po proměně nenadělal nic. Byl stejně bezmocný jako všichni ostatní. Jenže pak potkal tvora, který nad tím moc měl.“

Dervish se zachmuří. Vezme mi knihu, zavře ji, pak sáhne po složce, ve které byl na obrázku Lord Lítost, když jsem se tam díval.

„Nech toho!“ zajíknu se. Tázavě se na mě podívá. „Našel jsem to, když jsem tu byl,“ vysvětlím mu a vystrašeně se na složku podívám. „A mluvil na mě ten obrázek, co na něm je Lord Lítost. Hýbaly se mu rty a oči.“

„Kdybych věděl, že ses k pravdě přiblížil natolik,“ sykne Dervish, „byl bych tě před tím varoval.“ Ukáže palcem na dveře do vinného sklepa. „Jak jsem ti říkal, dům je bezpečný. Zrovna tak okolní pozemky. Ale tenhle sklep nechávám nechráněný. Jsou chvíle, kdy musím jednat s bytostmi mimo tuto říši, a potřebuji základnu, ze které navážu spojení.“

Dervish přejede dvěma prsty po kožených deskách, prohlíží si je s vyváženou směsí úcty, smutku a strachu. „Lord Lítost nedokáže bez pozvání překročit předěl mezi svou říší a tou naší,“ prohlásí. „Obyčejný člověk by se na ten obrázek mohl dívat desítky let, a přece by nespatřil nic nezvyklého. Jenže ty obyčejný nejsi. Čelil jsi démonům a napojil ses na jejich magické schopnosti... když jsi jim unikl těmi psími dvířky. Takže mohl použít tvou vlastní sílu k tomu, aby k tobě promluvil. Skrze knihu ti nemohl ublížit, ale snad by tě dokázal poplést tak, abys ho povolal.“

„Ale kdo... co vlastně je zač?!“ vzlyknu.

„Lord Lítost je pán démonů,“ odpoví Dervish. „Je jednou z mnoha nadpřirozených bytostí, které žijí na pokraji naší reality, ve vlastních magických říších. Říkáme jim Demonata. Někteří se pletou do lidských záležitostí, i když většina z nich s námi nic společného nemá... no a několik málo, jako právě Lord Lítost... se námi živí.“

Třesou se mi ruce. Pevně si je stisknu mezi koleny.

„Lord Lítost je strážce smutku,“ pokračuje Dervish. „Krmí se lidskou bolestí a utrpením. Pohřeb je pro něj jako jídlo o třech chodech. Osamělý sebevrah jako chutný zákusek. Vychutnává si naše obavy a žal, když to jde, podněcuje nás k nim, a pak je vypije do dna a sílí z lidské slabosti.“

„Jak to dělá?“ zeptám se chraplavě. „Jak se tím živí?“

„Abych ti to vysvětlil, musel bych se hodně ponořit do metafyziky,“ odfrkne si Dervish. „Pro stručnost řekněme, že má něco jako parapsychickou slámku, kterou může vycucnout lidskou bolest.

No a starouš Bart o něm věděl - vídal ho, jak se krmí na truchlících členech rodiny -, ale nedbal na to. Bartoloměje zajímala jen otázka, jak odstranit prokletí, zaháněním démonů se nezabýval. Když byl ale starší, začal se studiu Demonat věnovat. Ty bytosti někdy žijí tisíce let. Bartoloměj se nejspíš snažil přijít na jejich tajemství. Nikdy se mu to nepovedlo, ale při zkoumání zjistil, že Lord Lítost dovede zvrátit lykantropickou proměnu.“

„To jako že Lord Lítost dovede Billa-I uzdravit?“ vykřiknu.

„Pokud bude chtít.“

„No tak ho povolej!“ křičím a vyskočím ze židle. „Na co čekáme? Hned ho zavolej a...“

„Demonata jsou zlí a sobečtí tvorové,“ skočí mi do řeči Dervish. „S některými jde uzavírat dohody, ale nic neudělají z čiré dobroty srdce... jak víš, někteří dokonce ani srdce nemají!“

„Tak ale jak...“

Dervish mi pokyne, ať mlčím. Jsem zoufalý, ale poslechnu. „Bartoloměj zkusil všechno, aby mu Lord Lítost pomohl. Prosil, vyhrožoval, dokonce mu nabídl svou duši.“

„Duše existujou?“ vykoktám.

„Každopádně,“ přikývne Dervish prudce. „A démoni si jich cení nade všechno jiné. Duši lze mučit podstatně krutěji než tělo. Kdybych ztratil duši, moje tělo by fungovalo dál - ale jako na autopilotu. Byl bych jako zombie, prázdná skořápka, jedl bych, dýchal bych, chodil... ale nemyslel bych a neměl bych city. A zatím by moje duše byla ve vesmíru Demonat a procházela by si vším představitelným peklem... plus spoustou nepředstavitelného!

Kdyby byl Bartoloměj mladý, možná by se Lord Lítost dal tou nabídkou zlákat. Malér ale je, že duše je démonovi k něčemu, jen dokud člověk žije. A starouši Bártovi už moc života nezbývalo. Takže Lord Lítost usoudil, že to je nevýhodný obchod. Ale Bartoloměj byl paličatý. Pořád pána démonů pronásledoval a odrážel útoky jeho fámulů; utrpěl při tom řadu zranění, která jeho odchod ze světa urychlila. Ale nakonec odhalil, že Lord Lítost má jednu velikou slabost, které může...“

Dervishův hlas zanikne v hrdelním řevu. Bill-I je na nohou, svírá mříže, cloumá jimi, řve, místo obličeje vzteklá maska, zuby vyceněné, jazyk sebou zuřivě mrská sem a tam, za škvírkami víček se lesknou žluté oči.

„Bille-I!“ vyjeknu, vyskočím a udělám pár kroků ke kleci.

„Pomalu,“ povídá Dervish a chytí mě za paži. „Nezapomeň, co jsem ti říkal... jestli se moc přiblížíš, zabije tě.“

Otupěle se dívám, jak Bill-I řve, jak lomcuje mříží, jak do ní kope a vráží hlavou. A pořád sleduje Dervishe a mě.

„Poznává nás?“ zeptám se znechuceně.

„Ne,“ odpoví Dervish.

Bill-I přestane cloumat mříží a otráveně se odvrátí. Doloudá se k jelenovi, který se strachy třese. Bill-I se zastaví a krutě se usměje. Krouží kolem bezbranného zvířete, čenichá, vrčí. Pak se mu vrhne po krku. Drápy... zuby... škubnutí... krev.

Na tvářích mám vlhko. Zase pláču.

„Pojď odsud,“ zašeptá Dervish. „Můžeme si to dopovědět v pracovně.“

„Nechci ho tu nechat o samotě,“ vzlykám.

„Vlkodlaci necítí osamělost,“ namítne Dervish. „Jenom hlad a nenávist.“

Zvedne Meeru a dloubne do mě loktem, ať jdu ke dveřím do vinného sklepa. U východu se zarazím. Poslední vyděšený pohled na Billa-I Spleena... na mého bratra. Pak jdu za strýcem někam, kde vládne příčetnost.