PŘIVOLÁNÍ

Sklep. Bill-I mlátí do mříží klece krvavou končetinou, kterou oderval z jelena, a vyje jako šílený. Dervish kontroluje šachy a zbraně a nevšímá si ho. Nejradši bych, aby mi to rozmluvil, aby mi pověděl, že to je šílenství, aby mou nabídku odmítl.

Jenže on neříká nic. Tam v pracovně se ani nezeptal, jestli to vážně chci, jen jednou přikývl a řekl Pablovi, že mu zavolá jindy. Pak jsme šli rovnou sem. Žádné „Díky“, ani „To jsi pašák, Grubbsi“, natož „Jsem na tebe pyšný“.

S vynuceným zájmem si prohlížím šachovnice, cokoli, jen abych nemusel myslet na zbraně. Pět šachovnic rozložených do řady na třech stolcích. Uprostřed ty podle Pána prstenů, vedle nich na jedné straně šachy s křišťálovými figurkami, na druhé s figurkami podle postav z říše Inků. Ty na obou bocích jsou obyčejné.

„Měl jsi nějaký důvod k tomu, abys to uspořádal takhle?“ zeptám se Dervishe.

„Ne.“ Zkouší rukojeť meče, pak ji otře dočista. „Na šachovnicích nezáleží, hlavně že jich je pět.“

„Vysvětli mi, jak souboj probíhá,“ vybídnu ho.

„Hraje se simultánně,“ začne Dervish, ani se na mě nepodívá. „Když jsem na tahu, můžu si vybrat kteroukoli figurku na kterékoli ze šachovnic. Lord Lítost může udělat protitah tam, kde jsem táhl já, ale taky může táhnout na jiné šachovnici.“

„To je určitě dost matoucí.“

„Ano. Ale i pro něj.“ Dervish zvedne sekyru proti světlu tlusté svíčky, mžourá, odhaduje ostrost čepele. „Lord Lítost je zkušený hráč a měl na cvičení celá staletí, ale žádnou nadpřirozenou výhodu nemá. Pokud mi zůstane hlava na ramenou, vydržím se soustředit na partie a neztratím nervy, mám proti němu slušné šance.“

„Ale jaké šance mám já proti Artérii a Cévě?“

Dervish se na mě chladně podívá - a pak máchne rukou a mrští sekyru proti mně!

Okamžitá reakce - otáčím se - levačka vyletí - prsty se sevřou na rukojeti letící sekyry - vedu ji obloukem dolů, abych ztlumil její rychlost - a pak ji zvednu nad hlavu k obraně, srdce mi buší, jsem zmatený a mám strach.

Potom si všimnu, jak se strýc zubí.

Lapám po dechu, upřeně se dívám nejdřív na něj a pak na sekyru, kterou držím v ruce.

„Zhruba takovéhle,“ odpoví.

„Pořád nevím, jak jsem ji chytil,“ brblám. Dervish se prohrabuje knihami a hledá nějaký svazek.

„Nemusíš to vědět,“ pokrčí rameny. „Magie.“ Odmlčí se a podívá se na mě. „Předešlé setkání s démony ti zostřilo instinkty. Řiď se podle toho. Ať Artérie a Céva vybírají styl a rytmus boje. Ty reaguj. Nemysli. Pravidla reality naprosto potlač.“

Dál se věnuje knihám, najde tu správnou, rozevře ji a vstane. „Zařiď to tak, aby tvoje nezkušenost hrála ve tvůj prospěch. Démony prostě nemůžeš přechytračit, ani na ně něco předem vymyslet. Takže se o to nesnaž. Prostě se nech unášet proudem.“

„Když to říkáš, zní to děsně snadno.“

„Snadné to v žádném případě nebude! Ale pokud vypneš mozek, budeš sám žasnout, co tvoje tělo dokáže.“

Dervish položí knihu na zem, skloní se nad ní a přečte kus textu; prstem si podtrhává slova a tlumeně něco bručí.

„Co to děláš?“ chci vědět.

„K tomu, aby se otevřelo okno mezi světem pána démonů a naším světem, je potřeba několik zaklínadel. A musím si dát záležet, aby byl průchod maličký... nechceme, aby jím prošli i další démoni.“

„To se může stát?“

„Jistě. Demonata jsou vždycky celí žhaví, aby mohli překročit předěl a dělat nepořádky. Využijí každého otvoru, který najdou.“

„Copak ty ta zaklínadla neznáš?“ zamračím se. „Myslel jsem si, že ho nepovoláváš prvně.“

„Ano, už jsem to dělal,“ přikývne Dervish. „Několikrát. Ale jsou zaklínadla, která je lepší nesvěřovat paměti.“

Dočte odstavec a zavře knihu. Dojde ke stěně po své levici a položí na ni obě ruce. „Teď začnu,“ povídá, „ale bude trvat dvacet minut, možná i půl hodiny, než se okno otevře. Drž se u stolů. Uklidni se. Neruš mě.“

Opírám se o stůl, nervózně poklepávám na dřevo a škrábu na něj, Dervish zatím trousí proti stěně záhadná slova a kreslí na ni prsty znamení. Po několika minutách začne z hrubého kamene stoupat pára. Dervish se předkloní, nadechne se jí, otočí se a zase vydechne.

Z úst mu vyletí netopýr z kouře, míhá se po celém sklepě. Instinktivně uhnu, i když se ke mně moc nepřiblížil. A když se podívám znovu, netopýr je pryč a Dervish se přesunul k jiné části stěny.

Patnáct minut do přivolání. Pára stoupá ze všech stěn. Ve sklepě je vlhko a horko, jako v sauně. Bill-I vydává hluboké, chrčivé zvuky a zakrvavenýma rukama se rozhání do vzduchu. Dervish už vydechl několik kouřových stvoření - netopýry, hady, psy, hmyz. Dívám se, jak se zase otočil a vydechl zatím největšího tvora - vzrostlého vlka.

Bill-I při pohledu na něj začne zběsile brebentit. Syčí na něj, pak se skrčí do kouta klece a drží se při zemi, kňourá, přízračný vlk letí k němu, ale ještě před mřížemi se rozplyne.

Kdykoli jindy by mi bylo líto tak ubohého tvora, jaký se stal z Billa-I, ale teď právě nemám kromě hrůzy v srdci místo na nic.

Dervish konečně couvne od stěny, oči má zavřené, tvář pokřivenou. Dojde přímo ke složce s kresbami, na kterých je Lord Lítost. Zvedne ji a přitiskne si ji na prsa.

„Teď to začne být dost divoké,“ ucedí. Pára se valí ze stěn a jemu z úst vyletují průhlední červi a zase se tam vracejí.

„Nemůžu se dočkat,“ zasměju se skoro hystericky.

„Ať se stane, co se stane, nekřič,“ varuje mě Dervish. „Když prohledávám různé portály a hledám ten, který nás spojuje s říší pána démonů, jsme nesmírně zranitelní. Výkřik by mohl upoutat pozornost jiných démonů... a to by mohl být náš konec.“

„Stejně nejspíš skončíme dost bledě,“ poznamenám zamračeně.

„Možná,“ souhlasí Dervish. „Ale jsou i horší démoni než Lord Lítost.“

Snažím se představit si něco ještě horšího, než je Lord Lítost, a div že mě to neporazí. Pak Dervish rozpřáhne paže a hlasitě vyštěkne povel - a svět kolem mě se rozplyne.

Stěny a strop blednou, mizí. Nekonečný prostor... roztroušené hvězdy... šmouhy meteorů na nebi. Jenže tenhle vesmír není černý - je červený. Nekončící nebe ze samé rudé obkličuje sklep jako pekelné drapérie.

Teplota letí nahoru jako zběsilá. Některé Dervishovy knihy vzplanou a okamžitě zuhelnatí. Mříže klece horkem jen žhnou. Všechny svíce ve sklepě se roztaví až na knoty. Podívám se na svoje šaty a vlasy, čekám, že uvidím plameny, ale i když je mi děsivě horko, nepopálilo mě to. Nic se nestalo ani Dervishovi a Billovi-I. Ani šachovnicím a figurkám.

„Jak to, že nejsme na škvarek?“ vybafnu. Vyjde to ze mě krákoravě – v ústech a v krku mám neskutečně sucho.

„Ochrana,“ zasípe Dervish, pak si přiloží prst na rty a zavrtí hlavou - už ani slovo. Ukáže na meteor, který s jekem letí nad námi po nebi. Zvednu hlavu a dojde mi, že to není meteor - je to nějaká obrovská, nepochopitelná, logice se vzpírající stvůra!

Dervish přidřepne a položí obě dlaně na zem, podlaha se mu pod rukama rozvlní, jako by to byla voda. Utrousí nějaké zaklínadlo - nebo snad modlitbu - a otočí se dokola. Když příště zahlédnu letmo jeho tvář, vidím žluté oči a ostré a šedé zuby.

Otevřu ústa a chystám se vykřiknout - pak se rozpomenu na varování - a zase honem sklapnu.

Dervish se dál točí, a když se zastaví tváří ke mně, vypadá zase normálně. Narovná se, sáhne po jedné neshořelé knize, otevře ji, začne prozpěvovat. Dlouhá, složitá slova. Hlas má nepřirozeně jasný a překrásný.

Dervish zpívá, rudé nebe se chvěje, pak ztemní. Ztratím z očí hvězdy i tu meteoritickou nestvůru. Místnost upadne do rozpařené, děsivé tmy - žádné světlo svíček. Poslední, co vidím... Dervish, oči má zavřené a zpívá, jako by na tom závisel jeho život.

Připadám si ve tmě sám, i když podle Dervishova zpěvu a vrčení Billa-I vím, že sám nejsem. Kolem mě se ozývá hvízdání. O tváře se mi otře něco dlouhého a hedvábného. Oženu se po tom, celý zděšený... nic tam není.

Dervish přestane zpívat. Náhlé ticho je stejně matoucí jako tma.

„Dervishi?“ zašeptám, nechci ho vyrušit, ale potřebuju vědět, že tu pořád je.

„Je to dobré, Grubbsi,“ ozve se jeho hlas. „Nehýbej se.“

„Je tu tma,“ řeknu zbytečně.

„Brzy budeme mít tolik světla, kolik budeme chtít,“ slíbí.

Něco mi škrtne o levé ucho. Cuknu sebou. „Něco tu je s  náma!“ syknu.

„Ano,“ souhlasí Dervish. „Ale nevšímej si toho. Stůj, kde stojíš.“

Není to lehké, ale provedu, co mi strýc přikázal. Hvízdavé zvuky sílí, na různých místech do mě vrazí něco, co na dotyk připomíná silná lana. Cukám sebou a drbu se, ale jinak nedělám nic.

Po chvíli si všimnu matného, šedého svitu, který je stále silnější a zalévá pokroucený sklep. Místo stěn silné provazce pavučin, které se táhnou do dálky, vrstva po vrstvě, jako by nikde nekončily. Na spoustě z nich jsou skvrny od krve. Některá vlákna jsou tlustá jako kmeny stromů, jiná tenká jako nit.

Na jednom vlákně visí uťaté hlavy mámy, táty a Gret.

Nedokážu výkřik zadržet, ale Dervish to předvídal. Vklouzl za mě a přitiskl mi na ústa obě dlaně. Zavyju do tkáně na jeho rukou, zběsile, zajíkavě, sahám po jeho rukou a zároveň se snažím před nimi couvnout.

„To není skutečné, Grubbsi,“ vrčí Dervish a vší silou se mě snaží udržet. „Je to iluze. Zažeň strach a ono to zmizí.“

Místo odpovědi se začnu zmítat ještě víc. Nedokážu rozumně myslet. Hlavy jako by se zvětšovaly. Oči mají veliké, plné smutku a bolesti. Máminy rty se mlčky pohybují. Gret na mě vyplázne jazyk - hemží se na něm larvy.

„Jenom tě zkoušejí!“ vrčí Dervish a svírá mi ústa ještě pevněji. Napínám krk, div mi neprasknou vazy. „Pokud tě doženou k šílenství, nezůstane mi nikdo, kdo by mě chránil před Artérií a Cévou!“

Jména démonů ke mně proniknou. Přemáhám hrůzu, upřeně se dívám na obličeje svých rodičů a své sestry, všimnu si pár menších chyb... tátův nos je zakřivený na špatnou stranu, Gret má příliš dlouhé vlasy, maminka příliš husté obočí. Přestanu se třást. Spustím ruce. Dervish mě pustí, ale drží se blízko, je přichystaný mi ucpat ústa, pokud bych znovu začal vřískat.

„Jak to mám zahnat?“ zaskučím.

„Ukaž jim, že se nebojíš,“ radí Dervish. „Podívej se na ně a ani nemrkni.“

„Nejde mi to.“

„Vím. Pro mě to taky není lehké. Ale ty to zvládneš, Grubbsi. Musíš.“

Hluboké nádechy. Ovládnout se. Zvednu zraky a zadívám se na tři hlavy visící přede mnou. Zkřiví se jim rysy. Máma a Gret na mě nenávistně zasyčí. Neuhnu.

Pod silou mého soustředěného pohledu se hlavy rozloží, roztečou, jako ty svíčky. Pavučina se rozechvěje. Vzduch klokotá. Roztavená, voskovitá tkáň hlav nakyne, kroutí se, vytváří tři nové tvary. Pes s krokodýlí hlavou. Zabijácké dítě. A jejich pán. Lord Lítost.

„Už to začíná,“ vzdychne si Dervish a pak pokročí vpřed, k démonům.