PORTRÉTY

Nečekám od první noci, že toho moc naspím - nové prostředí, nová postel, nový život -, ale kupodivu usnu v pár minutách, jen co si zalezu pod přikrývku v malé posteli v pokoji v prvním patře, který jsem si vybral, a probudím se druhý den až v deset.

Jdu do koupelny, kterou mám rovnou u pokoje, a je mi fajn. Pookřál jsem. Než z koupelny vyjdu, slunce prorazí mraky a svítí mi přímo na postel. Lehnu si přes přikrývku, sluním se, mírně se usmívám. Na chvilku si vzpomenu na Gretin pokoj s koupelnou... na krysí střeva... na začátek všech nočních můr. Jenže mám příliš dobrou náladu, než abych se tím moc zabýval. Zbavím se těch myšlenek a vykročím do přízemí, dát si pozdní snídani.

Zrovna dojídám kukuřičné lupínky a chroustám třetí toust, když zadními dveřmi vejde Dervish. Byl si zaběhat. Je zarudlý v obličeji, zpocený, zadýchaný.

„Nakouknul jsem... k tobě... před nějakou dobou,“ lapá po dechu, kroutí krkem, protahuje si ruce a nohy. „A neměl jsem to srdce tě... budit.“

„Obyčejně tak dlouho nespím,“ pousměju se provinile.

„No to doufám.“ Protahuje se, ruce drží nad hlavou a napočítá do deseti, pak toho nechá, přitáhne si židli a posadí se. „Máš na dnešek nějaké plány?“

„Ani nevím,“ přiznám nervózně. „Zvyknul jsem si, že mi všechno plánovali ošetřovatelé.“

„Přemýšlel jsem o škole,“ povídá Dervish. „Ideální by bylo, kdybys začal hned, jenže jsme v půlce školního roku. Sotva bys sedl do lavice, pořád bys jenom doháněl učení. Asi bude jednodušší počkat až po létě, až budeš moct začít pěkně od začátku s celou třídou.“

„Tak jo.“ Ulevilo se mi - návratu do školy jsem se děsil.

„Jestli chceš, můžu tě doučovat, anebo ti můžeme sehnat soukromého učitele,“ pokračuje Dervish. „Hodně ti toho uteklo, bojím se, že jeden ročník budeš muset opakovat, ale když se přes léto pořádně dáš do práce...“

„Mně nevadí, že budu opakovat,“ ucedím. „Kdybych se vracel do svojí původní školy, byl bych radši se starýma kamarádama. Ale když začínám odznova, je vlastně fuk, do jaké třídy přijdu.“

„Líbí se mi, jak k tomu přistupuješ,“ usměje se Dervish. „Tak fajn, šprtání se odkládá, ale sem tam to nějakou výukou proložíme... kdyby sis neudržoval mozek v provozní teplotě, mohl by ti zrezavět.“

„A co dneska?“ já na to. „Co bych měl dělat?“

„Prozkoumat terén,“ navrhne Dervish. „Projít si dům. Můžeš se rozhlédnout po našem pozemku i po okolních polích... Pokud nebudeš obtěžovat zvířectvo, nikdo tě tady nesejme za to, že mu lezeš na soukromý majetek. Nebo by ses třeba mohl projít po vesnici, ať mají drbny nějaký materiál. Určitě už všichni umírají touhou si toho nového okouknout. S domácími pracemi můžeš začít až zítra.“ „S domácími...?“

„Zametání, vytírání a tak vůbec.“

„Aha.“ Rozhlédnu se. „Myslel jsem si... když je dům tak veliký... že budeš mít služebnou nebo co já vím.“

„Služebnou? Ani nápad!“ zasměje se Dervish. „Jedna paní mi sem jednou za čtrnáct dnů chodí utřít prach v ložnicích, ale tím všechny placené pomocné práce končí. Budeš si muset zdejší pobyt odmakat, Grubbsíčku! Ale jak říkám, otročina začne až zítra. Napřed se zorientuj. V klidu. Užij si to.“ Vstane a najednou se zatváří smutněji. „Sakra, po tom, co sis prožil, máš právo na trochu zábavy.“

Nejdřív vyrazím do vesnice. Carcery Vale je starobylá, klidná, malebná obec. Domy jsou pěkné, bílé nebo smetanově nažloutlé, lidé usměvaví, po hlavní ulici jen sem tam přebafá nějaké to auto. Projdu se po vesnici, seznamuju se s tím, kde tu co je. Minu školu... je větší, než jsem si myslel. Je poledne, žáci jsou na dvoře, křičí, smějí se, hrají fotbal. Nejdu blíž. Jsem nervózní. Celé měsíce jsem se stýkal výhradně s dospělými. Skoro jsem zapomněl, jak moji vrstevníci vypadají a jak se s nimi musí vycházet.

Obchodů tu moc není, nabídka zboží je velice omezená. Potřebuju nové oblečení, ale místní obchody nenabízejí víc než ponožky a slipy. Počítám, že se dá za pár chvil autem dojet do nějakého sousedního města a že mě tam Dervish vezme. Až se vrátím, zeptám se ho na to.

Lidé v obchodech a na ulicích si mě prohlížejí zvědavě, ale bez podezřívavosti. Pořád čekám, kdy se mě někdo zeptá na jméno, anebo utrousí nějakou poznámku - „Ty budeš nejspíš ten novej nájemník pana Gradyho, že jo?“ - jenže oni jen mile přikývnou na pozdrav a nechají mě, ať si jdu, kam chci.

Brzy odpoledne. Toulám se po sídle. Prohlížím různé místnosti.

Jen co jsem přijel, hned jsem věděl, že tenhle dům je pěkně veliká potvora, ale až dneska mi dochází, jak je vlastně obrovský. Není na něm kouska skromnosti. Všechno je přehnané a rozbujelé. Připadám si tu nepatřičně. Jsem zvyklý na obyčejné řadové domy, na běžně kupované tapety, na nábytek objednávaný z křídového katalogu, na brožované bestsellery a příručky v knihovnách.

Ale i když si v tom obrovském a zdobném starém domě připadám rozpačitě, strach nemám žádný. Odevšud tu sice jsou cítit dějiny, dům je plný barbarských zbraní a groteskních věcí, jako je to akvárko na piraně, ale já se nebojím. Jak procházím po chodbách (a některé jsou delší než ulice, ve které jsem dřív bydlel), neběhá mi po zádech žádný mráz. Nepředstavuju si, že by snad pod postelemi číhaly obludy, ani že by se ze stínů pochechtávali démoni.

V domě je bezpečno. Uvnitř jeho stěn jsem pod ochranou. Nevím, jak to vím - prostě to vím.

Chodba s portréty. Zastavil jsem se tu a patnáct, možná už dvacet minut si prohlížím obličeje svých příbuzných. Většinou jsou mi cizí, jsou vybledlé a pocházejí z dávno zasuté minulosti - často patří mladým lidem do dvacítky -, ale některé mi jsou povědomé. Všimnu si dědečka Gradyho, pratety Marty, a taky pár bratranců a sestřenic, které jsem potkal, když jsem byl menší - všichni za můj krátký život zemřeli.

Hledám vlastní obrázek, ale nejsem tu. Zato táta a Gret ano, v nových rámech. Nedávno pořízené fotky. Vzpomínám si na den, kdy se fotili, bylo to loni v létě, na dovolené v Itálii. Mámina fotka nikde. Znovu všechny obrazy probírám, prostě tady není. My dva tu scházíme.

Nakupujeme oblečení ve velkém nákupním centru třicet kilometrů od Carcery Vale. Je tu hodně lidí a hluku. Připadám si v tom davu ztracený. Dervish vycítil, jak jsem nervózní, a drží se blízko u mě.

Po nákupech si dáváme kebab. Je horký a šťavnatý. Dervish jí po trošičkách jako vrabec. Mám dojedeno dávno před ním. Házím do sebe zbytek coly. Prohlížím si ho, jak jí. Přemítám, jestli se mám zmínit o tom, že já a máma chybíme v chodbě s portréty.

„Nevyslovená otázka je ta nejjalovější věc na světě,“ ozve se Dervish tak nečekaně, až mě poleká. Ani nezvedl hlavu. Dál jí. Čeká.

„Dneska jsem si prohlížel fotky a portréty tam na chodbě,“ začnu.

„A chceš vědět, proč je tam tolik lidí mladších než dvacet let.“

Zamračím se. „Ne. Teda jako... všiml jsem si toho, ale chtěl jsem se zeptat na mámu a na sebe. Máš tam fotky táty a Gret, ale nás dvou ne.“

„A tak,“ ušklíbne se. „Chybička. Lidi se většinou spíš ptají na ten vysoký počet mladých. Všechny fotky a portréty patří mrtvým členům rodiny. Rád si je uchovávám takové, jací byli ke konci života, takže většina snímků byla pořízena krátce před jejich smrtí. Máme tragickou rodovou historii, spoustu z nás zabili ještě zamlada... a proto je tam tolik dospívajících.“

Otře si ubrouskem koutky úst, ubrousek pak pečlivě zmačká do kuličky a odloží. „Co se týče toho, proč tam není Sharon, je to prosté - nejsou tam přiženění a přivdaní příbuzní. Na stěnách jsou jen samí pokrevní příbuzní. Je to rodinná tradice. Ale v albech mám spoustu jejích fotek, a taky Calových a Gretiných, a ty si můžeš prohlížet po libosti.“

„Snad někdy jindy,“ usměju se. „Jen jsem chtěl vědět, jestli nemáš nějaké tajné důvody pro to, že jsi nás dva nedal k ostatním.

„Já hraju vždycky s odkrytými kartami, Grubbsi,“ odpoví Dervish, pak se napije kávy ze šálku, ale pořád se přitom na mě dívá. „Vlastně... skoro vždycky.“

Je pozdě. Skoro půlnoc. Jsem v pyžamu, nemám bačkory - ty staré jsem nechal v nemocnici a dneska jsem si zapomněl koupit nové. Kamenná podlaha studí. Musím pořád vrtět prsty u nohou, aby mi neprochladly.

Zašel jsem znovu do chodby s portréty. Prohlížím si je v měsíčním světle. Většina tváří je schovaná ve stínu. Soustředím se na ty dospívající. Jsou jich desítky, všichni v mém věku nebo o něco málo starší. Dumám, proč mě vlastně obličeje mladých mrtvých fascinují a proč jsem z nich tak nesvůj.

Vracím se k sobě do pokoje, do postele, a teprve pak mě odpověď zasáhne jako rána a v mžiku zaplaší jakoukoli naději na spánek. Tam v restauraci neřekl Dervish prostě, že hodně našich příbuzných zemřelo mladých - řekl, že je zabili.