U sebe v posteli. Ležím přes peřinu a jsem schoulený do klubíčka. Vzlykám. Třesu se. Prsty si zakrývám oči. Nepravidelně vyhlížím ven a čekám, kdy přijde pán démonů a jeho hordy.
O celé hodiny později. Kroky na schodech. Srdce se mi skoro zastaví.
Lapám po dechu. Poulím oči. Vzpomínám si na ta jatka - máma, táta, Gret. Modlím se, aby to bylo rychlé. Nechci trpět. Možná bych si mohl přiložit ostří sekery ke krku a dřív, než démoni přijdou...
Pohvizdování - Dervish!
Úlevou heknu. Kroky se zastaví, pak se vydají k mému pokoji. Zahrabu se pod peřinu, přitáhnu si ji k bradě.
Dervish otevře a strčí dovnitř hlavu. „Jsi v pohodě, Grubbsi?“ zeptá se.
„Ano,“ odpovím rozklepaně. „Jenom jsem měl zlej sen.“
„Jestli chceš, můžu u tebe posedět.“
„Ne. Jde to. Vážně.“
„Tak nashle ráno.“
„Brou.“
Odejde, ale dveře nechá trochu pootevřené. Nejradši bych se k nim vrhnul a zabouchnul je, ale neodvažuju se vylézt z postele - mám strach, aby Artérie a Céva neleželi pod ní a nečekali, kdy mě budou moct chytit za nohu a stáhnout k sobě, do svého světa.
Svítání trvá celé věky, než přijde, ale nakonec sluníčko vyleze a očišťujícími paprsky spálí můj strach.
A když vyčistí obzor a žene noční stíny k západu, vyplížím se z postele, dojdu k oknu a otevřu ho. Ranní vzduch je ledový, ale to mi dělá dobře. Hltám ho jako vodu, hlava se mi čistí, třas odeznívá.
Opravdu na mě ten obrázek mluvil, anebo jsem si to jenom vymyslel?
Upřímně řečeno, nevím. Myslím si, že to bylo skutečné. Ale byl jsem šíleně napjatý. Na všechno jsem reagoval přehnaně. Mohla to být i halucinace.
Ale něco naprosto skutečného tam bylo - ty fotky vlkodlaků. Ty jsem si nevymyslel. A na ty se musím soustředit. Lord Lítost a záhady kolem něj budou muset počkat. Do sklepa jsem šel hledat důkazy, že tu řádí vlkodlak. A mám dojem, že jsem je našel.
Nejvyšší čas zavolat odborníka.
„Voláme pana Spleena, pan Bill-I Spleen nechť se dostaví...“
Volám, dokud ještě Dervish spí. Vezme to bábi Spleenová a je ještě nevrlejší než jindy. „Je sedm třicet dva!“ vyčte mi. „Ještě spí - a já jsem spala taky!“
„Prosím,“ pokračuju klidně. „Je to důležitá věc. Chci ho chytit, než odejde do školy.“
„Tak to pověz mně, já mu to vyřídím,“ funí opovržlivě.
„To ne,“ nevzdávám se. „Musím s ním mluvit osobně.“
Ještě chvíli prská, ale pak jde probudit chrnícího mladého pana Spleena.
„Doufám, že to je otázka života a smrti,“ zívá mi Bill-I do telefonu minutku nato.
„Musíš sem přijet,“ řeknu mu rovnou. „Dělej, jako že jdeš do školy, a pak přijeď sem.“
„Cože?“ zasupí. „Zbláznil ses? Já se tu nemůžu ani uprdnout, aby o tom bábi nevěděla. To je naprosto vyloučený, abych šel za ško...“
„Dneska bude úplněk,“ vybafnu. „Nechci tady skejsnout s Dervishem sám.“
Opatrná odmlka. „Co se stalo?“ zeptá se pak Bill-I.
„Přijeď a uvidíš.“
Položím to dřív, než se stačí dál vyptávat, a mám důvěru v to, že ho zvědavost naláká sem. Začnu přemýšlet, jak vlastně Dervishovi vysvětlím, že je Bill-I tady.
Přijede v devět sedmnáct, školní brašnu má na zádech šejdrem, levé oko podezřívavě mžourá, černé vlasy jsou ulízané potem - určitě sem běžel.
„Nemohl jsem přijít dřív, to by bábi začala něco tušit,“ vysvětluje, vchází dovnitř domovními dveřmi, já mu je držím jako komorník. Rozhlédne se jako detektiv. „Kde je Dervish?“
„V pracovně. Napovídal jsem mu, že přijedeš a budeme spolu psát školní práci.“
„Tomu věřil?“ odfrkne si Bill-I.
„A proč by neměl? Neví, že to o něm víme.“
Bill-I se na mě nafoukaně podívá. „Takže už věříš, že jsem říkal pravdu?“
Než odpovím, zatáhnu ho do kuchyně. „Ano.“
„Boží! Kvůli čemu jsi změnil názor?“
Posadím se. Bill-I taky. „Byl jsem v jeho doupěti,“ ucedím - a pak mu začnu vykládat všechno o jelenovi, o svém pátrání ve vinném sklepě a v dalším sklepení za ním. (Vynechal jsem jen část, která se týkala pána démonů - to je fakt jen moje věc.)
Čtvrt na jedenáct. Bill-I tvrdí, že od Dervishe nám nic nehrozí. „Copak to nechápeš?“ vzdychne zoufale. „Ta klec je pro něj! Ví, že na něj brzy přijde proměna. Proto chytil jelena a strčil ho tam. Dneska večer se tam zamkne, a až se promění, sežere jelena a zůstane v kleci až do rána.“
„A jak se dostane ven?“ zeptám se.
„Meera. Proč myslíš, že je tady? Ví o jeho chorobě a nejspíš mu sem každej měsíc jezdí pomáhat.“
„Rozmysli si to,“ naléhám na něj. „Tvrdíš, že Dervishe hlídáš při každým úplňku. Byla tady Meera? Nebo někdo jinej?“
Bill-I se nervózně zavrtí. „To ne, aspoň ne pokaždý. Ale...“
„Tak jak se dostane ven?“ přeruším ho.
Bill-I chvíli dumá. „Nejspíš pověsí klíč o kus dál - a když proměna přejde, pustí se pak ven.“
„No a co mu zabrání použít klíč, když je proměněnej?“
Bill-I protočí panenky. „Slyšel jsi někdy o vlkovi, co umí zacházet s klíčem?“
„Tuhle v noci si odemykal. Jak přinesl toho jelena.“
„Jenže to ještě nebyl proměněnej úplně,“ namítne Bill-I. „Sám jsi říkal, že vypadal jako vždycky.“ Vstane, rázuje po kuchyni a nastiňuje mi, jak to vidí.
„Takhle to určitě bude. Když se úplněk blíží - a taky pár nocí po něm -, má Dervish děsně rozházený hormony. Pochybuju, že by se měnil tělesně, ale úplně se neovládá, proto se taky potuluje po lese a loví zvířata. Ale zároveň je ještě dost člověk na to, aby nenapadal lidi. Takže nezabíjí. Ale když přijde noc s úplňkem, všechno se změní. Bestie se dostane do popředí. Ovládne ho. A on nemůže riskovat, že by ji vypustil do světa. Začala by zabíjet vlevo vpravo, lidi, zvířata... na co by narazila. No a tak se spoutá.“ Bill-I nadšeně luskne prsty. „Zamkne se do klece a postará se, aby tam měl i zvíře, který může bestie rozervat na kusy a nacpat se. Zůstane tam celou noc, vyje, je proměněnej, divokej. A ráno, když ho to přejde, se pustí ven a pokračuje jakoby nic.“
Bill-I se zarazí a mile se usměje. „Vždycky jsem Dervishe obdivoval, ale ani zdaleka ne tolik jako teď. Jak se vypořádává s tím prokletím. Žije tak normálně, jak to jde, ale taky chrání svět před obludou, co ji má v sobě, zamyká se, když musí, snáší samotu a strádání...“
„Zadrž,“ poznamenám sarkasticky. „Nebo začnu bulet.“
Bill-I se po mně vztekle otočí. „A kvůli čemu jsi mě sem zavolal?“ vybafne. „Jestli proto, aby ses moh pošklebovat, tak já zase padám!“
„Nebylo to kvůli pošklebování,“ vykoktám. „Pozval jsem tě, abys mi pomoh.“ Utrápeně se na něj dívám. „Mám strach. Jestli se dneska v noci promění a půjde po mně...“
„Nepůjde,“ povídá Bill-I přesvědčeně. „Od toho tam je ta klec, aby mu v tom zabránila.“
„Snad,“ přikývnu. „Ale nevím nevím, jestli se mi to chce riskovat. Napadlo mě, že bych třeba mohl jednu dvě noci přespat u vás a...“
Bill-I zamrká. „U nás nikdy žádnej můj kamarád nepřespával,“ namítne. „Mám dojem, že babičce s dědou by se to moc nezamlouvalo. Zvlášť když jsi je dneska ráno probudil.“ Pak se jeho obličej rozjasní. „Hele, něco ti řeknu. Mám lepší nápad - já přijdu sem a přespím tady!“
„Čeho tím jako dosáhneme?“ zamračím se.
„Jsem tlustší než ty,“ rozesměje se a poplácává se po břiše. „Kdyby se vlkodlak dostal na svobodu, vrhne se nejdřív na mě, protože jsem tak k nakousnutí. A ty tak dostaneš možnost mu utéct.“
„Ty jseš ale magor,“ zafuním.
„Jasně že jo,“ usměje se. „Nakonec..jsem Grady!“
Dlouhý, napjatý den. Bill-I sice vede ty svoje rozšafné řeči, že se nemáme čeho bát, ale je stejně nervózní jako já. V jistém smyslu ještě víc - je dost pobledlý a párkrát zvracel. Tvrdí, že asi chytil nějaký bacil, že už ho to trápí pár dnů, ale já vím jistě, že to je od nervů.
„Možná bys měl jít domů,“ nadhodím, když se vrací z posledního zvracecího výletu na záchod. „Jestli budeš pořád blít, moc k užitku mi nebudeš.“
„Nebuď si tak jistej,“ usměje se chabě. „Třeba smrad zvratků zahání vlkodlaky.“
„Tak to jsem ani v jednom filmu neviděl!“ zasměju se.
Bill-I musí odpoledne odejít, ukázat se prarodičům Spleenovým a dělat, jako že byl ve škole. „Něco do sebe hodím, udělám si úkoly, pak bábi řeknu, že jdu na noc sem. Nakukám jí, že to je kvůli domácímu úkolu na přírodopis, že děláme samostatnej výzkum zvyků nočních zvířat.“
„To moc daleko od pravdy není,“ ušklíbnu se.
U mě v pokoji. Jsem sám. Zaklepání. Dervish. „Kde je Billy?“
„Musel jít domů.“
„Škoda... chtěl jsem udělat lívance. Najednou jsem na ně dostal chuť.“
Málem Dervishovi řeknu, že Bill-I se ještě vrátí a bude tu přes noc. Ale než to stihnu, znovu se ozve: „Pak budu muset odejít.“
„Hm?“
„Mám sraz s Meerou. Máme se sejít s nějakými starými známými. Možná budu pryč celou noc. Nebude ti vadit, že tu jsi sám?“
Beze slova zavrtím hlavou.
„Dám ti hlášku, než vyrazím,“ slíbí.
Volám bábi Spleenové, ptám se na Billa-I. „Právě se vrátil ze školy,“ odpoví mrazivě. „Večeří.“
„Je to důležité.“
„Vypadá to, že dneska je všechno důležité,“ zavrčí paní Spleenová, ale pak vnuka zavolá k telefonu.
„Až se vrátíš, jdi dovnitř zadem a snaž se, aby tě Dervish neviděl,“ povím mu.
„Proč?“
„Zrovna mi oznámil, že na noc půjde pryč. A myslí si, že tady zůstanu sám.“
„No a?“
„Přestaň si laskavě hrát na děda Vševěda,“ štěknu. „Pokud je Dervish to, co si myslíme, mohly by v noci nastat maléry - a děsný maléry. A pokud nebude vědět, že jsi u nás, nebude taky čekat, že tě tu najde, kdyby se pak osvobodil. To může hrát v náš prospěch, kdyby na nás zaútočil.“
„Žádný útočení nebude,“ tvrdí paličatě Bill-I.
„Snad... ale stejně přijď zadem, jo?“
Chvilková odmlka. Pak Bill-I zaraženě ucedí: „Tak jo.“
Bill-I proklouzne do domu a Dervish si ničeho nevšimne. Schová se u mě v pokoji. Dveře necháváme zavřené - a když mluvíme, což není moc často, tak jenom tlumeně. Já pevně svírám tu sekeru, kterou s sebou vláčím už pár posledních nocí. Bill-I nevěří, že by nám něco hrozilo, ale kousek od sebe si na postel položil krátký meč, který jsem mu našel v přízemí.
Je na tom prachmizerně, je bledý a třese se. Jenom v posledních dvou hodinách šel zvracet třikrát. Teď chápu, že to nejsou jenom nervy - opravdu je nemocný.
„Měl bys jít domů a do postele,“ pošeptám mu. On se zachumlá do deky a hltá teplé mléko ze sklenice.
„Je mi na zdechnutí,“ zaskučí, oči mu slzí.
„Chceš odejít?“
Rázně zavrtí hlavou. „Až ráno. Chci to všechno vidět s tebou, abych dokázal, že Dervish není zabiják.“
„Ale co když...“
Rychlým, sekavým pohybem ruky mě přeruší. „Už jde!“ sykne, skulí se z postele, deku a prázdnou sklenici stáhne s sebou, lehne na podlahu a zadržuje dech.
Já si sednu na postel, otevřu si komiks a dělám, že si ho čtu. Chvilku nato Dervish zaklepá a vejde dovnitř. „Dáš si se mnou večeři?“
„Ne, díky, dneska večer nemám moc hlad.“
Nakrčí nos a začichá. „Smrdí to tady po zvratcích.“
„Jo,“ zasměju se zakřiknutě. „Před chvílí jsem zvracel. Asi jsem sněd něco špatnýho.“
„Měl jsi mi to povědět.“ Dojde až ke mně a položí mi dlaň na čelo. Kdyby se předklonil ještě o pár centimetrů víc, zahlédl by mladého pana Spleena rozplácnutého na podlaze...
„Horečku nemáš,“ prohlásí Dervish a couvne.
„Jasně že ne. Jak povídám, asi jsem něco sněd.“
„Doufám, že nic horšího to není.“ Vypadá znepokojeně. Mrkne na hodinky, pak vyhlídne z okna. „Jestli se ti udělá zle znovu, tak tu nebudu a nebudu tě moct odvézt k doktorovi. Možná bych tě měl na noc hodit do Vale.“
„To nic,“ snažím se honem. „Jsem v poho.“
„Určitě?“
„Na mou duši, nikdy mi nebylo líp,“ usměju se bezstarostně.
„Hmm...“ Netváří se nadšeně, ale věří mi. „Mám ti sem přinést něco z kuchyně?“
„Ne, díky... pak si tam sejdu a vezmu si něco lehčího.“
„Takže se uvidíme až zítra.“
„Zítra nashle,“ usměju se - a přestanu se usmívat, až když odejde.
„Ufff!“ zasupím, jen co je vzduch čistý. „Už můžeš vylézt.“
Bill-I se vynoří zpoza postele jako strašidlo a otráveně se usmívá. Pak zase zbledne, chytí se za břicho a upaluje na záchod.
Zvednu oči k nebi a vzdychnu si. Proč si jenom ze všech nocí v roce vybral jeho žaludek zrovna tuhle!
Noc. Měsíc stoupá po nebi. Z haly se ozve dunivě: „Už jedu!“
„Měj se!“ zařvu v odpověď. Rychle si s Billem-I vyměníme pohledy, pak oba vyběhneme do protějšího pokoje, odkud je výhled za dům, přimáčkneme tváře na ten kruh barevného skla a díváme se, co Dervish podniká.
„Vsadím se, že si to namíří rovnou do sklepa,“ povídá Bill-I sebejistě.
„To doufám,“ vzdychnu já.
Chvíli nato Dervish vyjde ven a vykročí k tomu kusu vlnitého plechu blízko stodol. Opatrně ho odsune, odemkne řetězy a pohodí je stranou. Bill-I se vševědoucně usmívá... jenže ho to rychle přejde, protože Dervish přetáhne vlnitý plech zpátky na dveře, otočí se a vykročí k lesu.
„Co budeme dělat?“ zeptám se tiše.
„Třeba se jde jenom...“ začne Bill-I, ale nedokáže to doříct.
„Dvě možnosti,“ zavrčím. „Necháme ho jít - anebo ho budeme sledovat.“
„Ty chceš za ním do lesa?“ zeptá se Bill-I nejistě. „Jestli se promění tam a ta bestie si nás všimne...“
„Aspoň budeme vědět, co čekat, a budeme na to přichystaný,“ odseknu a zvednu sekeru. „Nikdo jinej neví, co je zač. Když ho necháme jít a on někoho zabije...“
Bill-I protočí panenky, ale podrážděně řekne: „Jdeme za ním.“
Spěcháme z pokoje, jen dole v hale Bill-I chytí meč, delší a ostřejší než ten, co jsem mu předtím dal já. A když už je v tom, sebere ještě dva nože, jeden si strčí za pásek a druhý podá mě.
„Jistota je jistota,“ povídá.
„Hlavně že myslíš pozitivně,“ usměju se rozklepaně.
A pak vyrazíme - dva vystrašení, odvážní šílenci - stopovat vlkodlaka.
2024 ©