Dvě hodiny dějepisu v pátek odpoledne - prostě děs běs! Před pár minutami bych řekl, že nic horšího si nedokážu představit. Jenže pak někdo zaklepe, otevře, já venku za dveřmi spatřím svoji mámu - a je mi jasné, že v životě může vždycky být ještě hůř.
Když zajde někdo z rodičů nečekaně do školy, znamená to jednu ze dvou věcí. Buď máte průšvih, anebo se někdo z vašich blízkých vážně zranil nebo umřel.
Já si okamžitě pomyslím - prosím, ať nikdo není mrtvý! A myslím na tátu, na Gret, na tety, bratrance a sestřenice. Může to být kdokoli. Kdokoli, kdo byl ještě dneska ráno zdravý jako ryba. A teď je mrtvý a studený, jazyk mu čouhá ven, je to kus mrtvého masa, co čeká na pohřeb. Vzpomenu si, jak pohřbívali babičku. Vzpomenu si na otevřenou rakev. Na to, jak se jí leskla kůže, jak jsem ji musel políbit na čelo, na tu bolest a slzy. Prosím, ať nikdo není mrtvý! Prosím! Prosím! Prosím! Pro-
Pak uvidím mámin obličej, a protože je bílý vztekem, pochopím, že nepřišla utěšovat, ale trestat.
Zaúpím, protočím panenky a ucedím pod fousy: „To radši ty mrtvoly!“
Ředitelna. Já, máma a pan Donnellan. Máma žvaní a kafrá o cigaretách. Viděli mě, jak kouřím za kůlnou na bicykly (nejstarší klišé, co si vůbec dovedete představit!). Chce vědět, jestli o tom byl ředitel informován, jestli ví, co žáci v jeho škole tropí.
Je mi pana Donnellana trochu líto. Musí jen sedět, sám trošku vypadá jako školáček, šoupe nohama a tvrdí, že to vážně netušil a že zahájí vyšetřování a urychleně to ukončí. Lhář jeden! Samozřejmě že to věděl. V každé škole jsou místa, kde děcka kouří. Tak to chodí. Učitelé s tím nesouhlasí, ale většinou dělají, že to nevidí. Některé děti kouří - to je fakt. Je bezpečnější, aby kouřily někde u školy, než aby o přestávkách utíkaly mimo její areál.
Máma to ví jakbysmet. Určitě! Jak mi často připomíná, taky bývala mladá. A za jejích časů nemohly být děti až tak jiné. Kdyby toho na chviličku nechala a zavzpomínala, pochopila by, jak děsně trapně se chová. Nevadilo by mi, kdyby se do mě takhle navážela doma, ale nakráčet do školy a začít dělat přednášky v ředitelně, to se prostě nedělá. To přehání - a fest. Jenže povědět jí to nemůžu, no ne? Nemůžu se prostě ozvat, říct „Ále mami! Oba nás ztrapňuješ, tak laskavě sklapni pec!“
Při tom pomyšlení se ušklíbnu, a samozřejmě že právě v tu chvíli se máma na chvililinku odmlčí a přistihne mě. „Čemu se tlemíš?“ zahuláká - a už se zase rozjede: když budu hulit, skončím brzy na prkně a může za to škola, co to tady pan Donnellan provozuje za tyjátr, trádydády dá, bla bla bla!
Núúúúúúda!
Ale její řeči ve škole nejsou nic proti tomu, co slíznu doma. Řve, div jí plíce nevypadnou, řve jako zjednaná. Že prý mě pošle do penzionátní školy - ne, rovnou do vojenské školy! Pak uvidíme, jak se mi to bude líbit, až budu každý den muset brzo vstát a udělat před snídaní sto kliků. No jak se mi to zamlouvá?
„Co tam dávaj k snídani, něco smaženýho, anebo nějakej sajrajt s cereáliema a jogurtem?“ Jen co mi ta otázka vyšla z úst, už jsem věděl, že jsem to říkat neměl. Tohle není ta pravá chvíle pro proslulý pichlavý humor Grubbse Gradyho. Mámin vztek taky vzplál ještě víc, jako když odpálíte ohňostroj. Za koho se mám? A jestlipak vím, jak moc za mě platí? A co kdyby mě vykopli ze školy? A pak závěrečný argument, který tak děsně rády vytahují z klobouku všechny mámy na světě - „Jenom počkej, až přijde domů táta!“
Táta není tak vycukaný jako máma, ale spokojeně taky nevypadá. Poví mi, že jsem ho hrozně zklamal. Tolikrát mě varovali, jak je kouření škodlivé, jak lidem ničí plíce a způsobuje rakovinu.
„Kouřit je pitomost,“ povídá. Jsme v kuchyni (nevylezl jsem z ní, co mě máma dovlekla ze školy, když nepočítám, že jsem si zašel na záchod). „Je to nechutné, asociální, zabíjí to lidi. Proč to děláš, Grubbsi? Myslel jsem si, že máš víc rozumu.“
Mlčky pokrčím rameny. Co taky říkat? Nehrajou fér. Samozřejmě že kouření je pitomost. Samozřejmě že způsobuje rakovinu. Samozřejmě že by se to dělat nemělo. Jenže moji kamarádi kouří. Je to prostě cool. Díky tomu se člověk přes poledne sejde s cool lidma a pokecá o cool věcech. Ovšem jenom když kouří. Člověk nemůže být in, když je out. A oni to vědí. Přesto tady stojí, chovají se jak gestapáci a chtějí po mně, abych se zodpovídal z toho, co jsem udělal.
„Jak dlouho už kouří? Chci to vědět!“ Máma o mně začala mluvit ve třetí osobě, co táta přišel. Jsem takový bídák, že si nezasloužím přímé oslovení.
„Pravda,“ přikývne táta. „Jak dlouho, Grubbsi?“
„Ále, nevim.“
„Týdny? Měsíce? Roky?“
„Takový dva měsíce. Ale jenom jednu dvě denně.“
„Když říká dvě, myslí tím nejmíň pět šest,“ odfrkne si máma.
„Ne, to teda ne!“ vybafnu. „Myslím tím dvě!“
„Nekřič na mě!“ rozhuláká se máma.
„Jen klid,“ pokusí se táta, jenže máma už zase jede, jako by tu nebyl.
„Myslíš si, jak nejsi chytrej? Cpát si do plic svinstvo, ničit si zdraví? Nevychovávali jsme tě pro to, abysme se dívali, jak si způsobíš rakovinu! To nemáme zapotřebí, a určitě ne v téhle době, kdy...“
„A dost!“ Táta zařve tak, že oba nadskočíme. Táta totiž neřve skoro nikdy. Když zuří, většinou se naopak velmi zklidní. Teď mu zrudla tvář a kaboní se - jenže na nás oba, nejenom na mě.
Máma si odkašle, jako kdyby byla v rozpacích. Sedne si, odhrne si z tváře vlasy a ublíženě se po mně podívá. Tyhle její výrazy nesnáším. Pak se na ni nedokážu podívat zpříma a hádat se s ní.
„Chci, abys s tím přestal, Grubbsi,“ ozve se táta. Už se zase ovládl. „Nebudeme tě trestat...“ Máma chce něco namítnout, ale táta ji umlčí strohým mávnutím rukou. „Ale chci tvoje slovo, že toho necháš. Vím, že to nebude lehké. A že ti kamarádi budou dávat zabrat. Ale je to důležitá věc. Jsou věci, na kterých záleží mnohem víc než vypadat cool. Slibuješ, Grubbsi?“ Odmlčí se. „Samozřejmě to platí, jenom pokud jsi s to přestat...“
„Jasně že jsem,“ ucedím. „Nejsem žádnej závislák nebo tak.“
„Tak uděláš to? Kvůli sobě - ne kvůli nám?“
Krčím rameny, snažím se chovat, jako by to byla prkotina. „Jasně, když s tím tolik naděláte,“ zívnu.
Táta se usměje. Máma se usměje. Já se usměju. Pak zadními dveřmi vejde Gret a usmívá se taky - jenže to je zlomyslný, nadřazený úsměv starší ségry. „Tak co, už jste ty drobné problémky vyřešili?“ zeptá se pisklavým, falešně neviňátkovským hláskem.
A já mám v tu chvíli jasno - Gret mě mámě nabonzovala! Zjistila, že kouřím, a řekla jí to. Ta kráva!
Jak se nese kolem a září jako andělíček, pohledem jí do zátylku vypaluju dvě žhavé dírky - a v hlavě se mi jako pekelný hrom rozezní jedno jediné slovo...
Pomsta!
Mám hrozně rád smeťáky. Dá se tam najít spousta nechutných věcí. Je to nejlepší místo, kde zapátrat, když si chcete vyrovnat účty se svojí vlezlou podrazáckou sestrou. Přelézám haldy odpadků, hrabu se v černých pytlích a rozmočených kartónových krabicích. Nevím přesně, co hledám a jak to použiju, takže jen čekám na inspiraci. A pak najdu v menším plastovém pytlíku šest mrtvých krys s přeraženými vazy, které právě začínají hnít. Skvělé!
Bacha na věc, Gret - už se to veze!
Snídám u stolu v kuchyni. Rádio hraje jen tlumeně. Chci slyšet, co se děje v patře. Snažím se nechechtat. Čekám, kdy ten rachot začne.
Gret je ve sprše. Sprchuje se nejmíň dvakrát denně, než jde do školy, pak když se z ní vrátí. Někdy si dá sprchu i před spaním. Nechápu, proč se někdo obtěžuje s takovou čistotností. Počítám, že to bude projev duševní choroby.
Právě proto, že je tak posedlá sprchováním, jí máma s tátou dali pokoj s koupelnou. Řekli si, že mi to nebude vadit. A taky nevadí. Naopak, je to bezvadný. Kdyby Gret neměla vlastní sprchu s vlastní poličkou na ručníky, nemohl bych jí provést ten kousek.
Gret zavře sprchu. Voda ještě chvíli cáká, kape, pak ticho. Celý se našponuju. Znám Gretiny zvyky nazpaměť. Vždycky si ručník z poličky vezme až po tom, co se osprchovala, nikdy dřív. Neslyším kroky, ale v duchu ji vidím, jak udělá ty dva tři k ručníkům. Teď sahá nahoru. Bere si ručník. Ááááááá pak...
Přesně podle plánu - ozývá se děsný jekot. Nejdřív vlastně jediné vyjeknutí. Pak celá salva, jedno za druhým. Odstrčím misku s namočenými kukuřičnými lupínky a chystám se na největší prču za celý rok.
Máma s tátou stojí u dřezu, probírají, co budou dneska dělat. Když uslyší křik, strnou, pak vyběhnou ke schodům, na které vidím i z místa, kde sedím.
Gret se ale ukáže dřív, než se k nim dostanou. Vyletí ven z koupelny, ječí, plácá se po pažích, aby z nich dostala krvavé cucky, rve si je z vlasů. Je celá od krve. Ručník si tiskne jednou rukou k tělu - i když je hrůzou bez sebe, rozhodně nepřijde do přízemí nahá!
„Co se stalo?“ křičí máma. „Co je?“
„Krev!“ řve Gret. „Jsem samá krev! Sundala jsem jenom ručník a... a...“
Zarazí se. Všimla si, že se směju. Jsem smíchy zlomený v pase. Srandovnější věc jsem v životě neviděl. Máma se otočí a podívá se na mě. Táta taky. Ztratili řeč.
Gret si z vlasů vyndá růžový chuchvalec, tentokrát už pomalu, a prohlíží si ho. „Co jsi mi dal do ručníku?“ zeptá se tiše.
„Krysí střeva!“ skučím, tluču pěstmi do stolu, smíchy až brečím. „Našel jsem... na skládce krysy... vykuchal jsem je a... a...“ Směju se tak moc, že mi je skoro zle.
Máma na mě upírá oči. Táta na mě upírá oči. Gret na mě upírá oči.
A pak -
„Ty mizernej všivej -!“
Poslední nadávku nestihnu, Gret nejspíš od schodů skočila rychleji než zvuk. Cestou jí spadl ručník. Nemám čas zareagovat, v okamžení je u mě, fackuje mě a škrábe mě na tváři.
„Copak se ti stalo, Greteldo?“ chechtám se, odrážím její ruce, říkám jí jménem, které nesnáší. Když to udělám, ona mi na oplátku obvykle začne říkat Grubitschi, jenže teď zuří tak moc, že ji to nenapadne.
„Ty hajzle!“ vříská. Pak se po mně vrhne, chytí mě za bradu, rozevře mi škubnutím ústa a vší silou se mi pokusí narvat plnou hrst krysích střev do krku.
Okamžitě se přestanu smát - soustíčko hnijících krysích vnitřností, to rozhodně nepatřilo k mému megafóru! „Vodprejskni!“ zařvu a vztekle se po ní oženu. Máma s tátou se najednou vzpamatují a začnou křičet, oba přesně najednou.
„Nechte toho!“
„Přestaň bít sestru!“
„Vona se zcvokla!“ zajíkám se, odstrkuju supící Gret, pak spadnu ze židle.
„Je to zvíře!“ vzlyká Gret, vybírá si z vlasů další kusy střev, otírá si z obličeje krysí krev. Dojde mi, že pláče - vlastně pořádně bulí - a že obličej má stejně rudý jako dlouhé, rovné vlasy. Ne od krve, tvář má rudou vztekem, hanbou a... strachem? Máma sebere ze země ručník, donese ho Gret a omotá ho kolem ní. Táta stojí hned za nimi a obličej má smrtelně zachmuřený. Gret si z vlasů vybírá další kousky a kličky krysích střev, pak začne zoufale skučet.
„Mám to všude!“ ječí a pak po mně kousek vnitřností hodí. „Ty hnusná smradlavá zrůdo!“
„Teď jsi smradlavá hlavně ty!“ uchechtnu se. Gret se mi zase vrhne po krku.
„Tak dost!“ Táta to neřekne hlasitě, ale takovým tónem, že strneme.
Máma se na mě dívá s nepokrytým odporem. Tátův pohled by zabíjel. Vycítím, že jsem tu jediný, kdo to vidí i z té humorné stránky.
„Byl to jenom fór,“ ucedím zakřiknutě, dřív, než začnou pršet obvinění.
„Nenávidím tě!“ sykne Gret, pak se znovu rozpláče a teatrálně prchne.
„Cale,“ osloví máma tátu; mně věnuje jen mrazivý pohled. „Postarej se o Grubitsche, já půjdu nahoru a pokusím se uchlácholit Greteldu.“ Pak máma vyrazí do patra. Vždycky nám říká celými jmény. Sama je totiž vybrala a taky jediná na celém světě nechápe, jak jsou kolosálně pitomá. Táta si vzdychne, dojde k lince, natrhá hodně kusů kuchyňského papíru a setře z podlahy ty nejhorší kusy střev a fleky krve. Dělá to několik minut a mlčky, já ležím vedle převrhnuté židle a nevím, co bude, a teprve pak se táta otočí a upře na mě ocelový pohled. Kolem úst a očí má spoustu ostrých vráseček - znamená to, že opravdu zuří, dokonce ještě víc než kvůli tomu kouření.
„Tos neměl,“ začne.
„Byla to sranda,“ utrousím.
„Ne,“ vyštěkne. „Nebyla.“
„Zasloužila si to!“ rozkřiknu se. „Ona mi provedla horší věc! Pověděla mámě, že kouřím - vím jistě, že to byla ona! A pamatuješ, jak mi tehdy roztavila cínový vojáčky? A jak mi rozstříhala komiksy? A...“
„Některé věci se prostě nedělají,“ skočí mi táta klidně do řeči. „Tohle byla jedna z nich. Narušil jsi její soukromí, ponížil jsi ji, strašnější ji vyděsil. A navíc v jaké době! Ty jsi...“ Odmlčí se a pak to zakončí dost chabě: „...jsi ji hrozně vylekal.“ Podívá se na hodinky. „Chystej se do školy. Jak tě potrestáme, to probereme až pak.“
Zkroušeně se vleču nahoru, nechápu, proč je kolem toho tolik povyku. Byl to parádní fór. Když jsem na to myslel, nasmál jsem se celé hodiny. A ta pečlivá příprava... vykuchat krysy, přidat trochu vody, aby střeva byla čerstvá a náležitě nechutná, vstát brzy, vplížit se k ní do pokoje, než vstane, opatrně uložit střeva na správné místo... a všechno to vyšlo nazmar! Projdu kolem Gretina pokoje a uslyším, jak usedavě pláče. Máma jí něco tichounce šeptá. Stáhne se mi žaludek, jako vždycky, když vím, že jsem provedl něco špatného. Nevšímám si toho. „Je mi fuk, co říkají,“ zavrčím, rozkopnu dveře k sobě do pokoje a rvu ze sebe pyžamo. „Stejně to byl parádní fór!“
Očistec. Na měsíc mám po škole zaracha. Celej MĚSÍC, krucinál! Žádná telka, žádnej počítač, žádný komiksy ani knížky - kromě učebnic. Táta mi ovšem v pokoji nechal šachovnici - ani nápad, že by mi moji šachem posedlí rodiče zatrhli i tohle! Šachy jsou v tomhle domě skoro náboženství. Gret i mě vychovávali za šachovnicí. Když jiné prcky učili, jak skládat puzzle, do nás už tloukli ty směšný šachový pravidla.
Můžu chodit do přízemí k jídlu a dovolené mám i návštěvy v koupelně a na záchodě, ale jinak jsem vězeň ve svém pokoji. Ven nesmím dokonce ani o víkendech. První noc jsem o samotě počastoval Gret všemi nadávkami, co znám. Máma s tátou dostali svůj díl hned po ní. Pak už jsem byl na nějaké výčitky příliš zdrchaný, a tak jsem jen paličatě mlčel a hrál sám se sebou šachy, aby mi líp uběhl čas.
U jídla se mnou nikdo nemluví. Všichni tři se chovají, jako bych tam nebyl. Dokonce mě ani nesjedou jedovatým pohledem a neušklíbnou se, jak to obyčejně bývá, když mám domácí vězení.
Co jsem ale udělal tak strašného? No dobře, byl to dost surový vtip, však jsem sám věděl, že mě čeká malér... ale tahle jejich reakce je fest přehnaná. Kdybych Gret nějak ztrapnil na veřejnosti, prosím, pochopil bych, co mě čeká. Ale tohle byl soukromý vtip, bylo to jenom mezi námi. Neměli by kolem toho nadělat až takový tyjátr.
Jako ozvěnou se mi vracejí tátova slova: „A navíc v jaké době!“ Hodně na to myslím. A taky máma, jak se do mě navážela kvůli kouření, než ji táta přerušil: „To nemáme zapotřebí, a určitě ne v téhle době, kdy...“
Co tím mysleli? O čem to mluvili? Co s tím má společného tahle doba?
Tady něco zavání - a nejsou to jenom krysí střeva.
Hodně času trávím psaním. Deníkové záznamy, povídky, básničky. Pokouším se kreslit komiksy - „Grubbs Grady, superhrdina!“. Jenže kreslení mi moc nejde. Mám výborné známky v jiných předmětech, mnohem lepší, než kdy bude mít ta načuřená koza Gret, jak jí často připomínám, ale výtvarné nadání mám na úrovni slepého kotěte.
Taky dost hraju šachy. Máma s tátou jsou šachoví fanatici. V každé místnosti je jedna šachovnice a oni sehrají několik partií každý večer, jeden proti druhému, anebo proti známým ze šachového klubu. Gret i mě nutí hrát taky. Moje nejstarší vzpomínka je, jak ožužlávám bílou věž a táta mi vysvětluje, jak se táhne jezdcem.
Jsem s to porazit skoro všechny děti ve svém věku a už jsem vyhrál pár krajských soutěží, ale oproti mámě, tátovi a Gret jsem o třídu níž. Gret vítězí i na celostátní úrovni a dokáže se mnou zatočit v devíti partiích z deseti. Mámu jsem porazil jenom dvakrát v životě. Tátu nikdy.
A je to největší rozbuška hádek a sporů v celém mém životě. Máma s tátou mě nijak netlačí k tomu, abych vynikal ve škole nebo v jiných hrách a sportech, ale se šachem mi nedají pokoj nikdy. Nutí mě číst šachovou literaturu a sledovat videonahrávky z turnajů. U jídla se sáhodlouze bavíme o šachu a v tátově pracovně probíráme legendární partie a styl velmistrů a to, jak bych se mohl zlepšit. Posílají mě k soukromým trenérům a pořád mě přihlašují na turnaje. V jednom kuse se s nimi o to hádám, protože radši bych se koukal na fotbal a hrál fotbal, ale oni necouvnou ani o píď.
Bílá věž bere černého pěšce, ohrožuje černou královnu. Černá královna couvne do bezpečí. Pronásleduji ji střelcem. Černá královna znovu uhne - ale pořád je v ohrožení. Je to dětinské, mohl jsem hrozbu zatrhnout už před pěti tahy, když se objevila, ale je mi to jedno. I když je to malichernost, je to můj způsob, jak se tomu vzpírat. „Vzali jste mi telku a počítač? Zavřeli jste mě tady? No fajn, tak já se naučím hrát šachy nejmizerněji na světě. Uvidíme, jak se vám to bude líbit, seržante táto a velitelko mámo!“
Není to tak dobré, jako když Luke Skywalker vrací úder Impériu tím, že vyhodí do luftu Hvězdu smrti, jasně, ale co chcete, všichni musíme někde začít!
Prohlížím si v zrcadle vlasy. Tuhé, pevné, zrzavé. I táta byl zrzek, když byl mladší a než začal šedivět. Tvrdí, že nějakých změn si začal všímat tak v patnácti nebo v šestnácti. Takže jdu v jeho stopách a zbývají mi už jenom rok dva zrzavosti, víc z toho nekouká.
Líbí se mi představa, že budu mít sem tam stříbrný vlas, ne všechny jako táta, jenom pár. A rozložených - nechci mít světlý flek na hlavě jako skunk! Jsem na svůj věk docela velký, vyšší než většina kamarádů, a urostlý. Nevypadám starší, ale kdybych měl pár šedivých vlasů, možná bych se ve špatném osvětlení už mohl vydávat za dospělého - a procpat se na pár filmů přístupných až od osmnácti!
Dveře se otevřou. Je to Gret - a nesměle se usmívá. Z rozsudku jsem si odkroutil už devatenáct dnů. Nenávisti ke Groteskní Greteldě mám plnou hlavu. Kohokoli bych viděl radši.
„Vypadni!“
„Přišla jsem se usmířit.“
„Pozdě,“ zavrčím zle. „Už mi zbejvá jenom jedenáct dnů. Radši si to odsedím, než abych ti lez do...“ Zarazím se. V ruce má umělohmotný sáček. Je v něm něco bílého. „Co to je?“ ptám se podezřívavě.
„Dárek, abych ti vynahradila to domácí vězení.“ Položí mi sáček na postel. Vykoukne z okna. Závěsy jsou roztažené. Na římsu dopadá světlo měsíce ve třetí čtvrti. Na okně stojí nějaké šachové figurky z mojí minulé partie. Gret se zachvěje, pak se odvrátí.
„Máma a táta vzkazují, že můžeš jít ven, trest je u konce. Rozhodli se ukončit ho dřív.“
A odejde.
Zmateně rozervu plast. Uvnitř je kompletní dres Tottenham Hotspur, tričko, šortky i ponožky. Žasnu. Super Spurs jsou můj mančaft, fandím jim odjakživa. Máma mi jejich nejnovější soupravu kupovala na začátku každé sezóny, dokud jsem se nedostal do puberty a nezačal růst jako divý. Že prý mi další kupovat nebude, dokud nepřestanu růst – z toho posledního jsem totiž vyrostl za jediný měsíc.
Gret za to musela dát majlant, je to totiž nová souprava, ne zlevněná z minulé sezóny. Je to poprvé, co mi kdy dala dárek, když nepočítám Vánoce a narozeniny. A máma s tátou mi domácí vězení nikdy dřív nezkrátili - berou to velice přísně, když nám dají nějaký trest, musíme si ho odkroutit. Co se to sakra děje?
Tři dny po mém předčasném propuštění. Kdybych říkal, že se dějí divné věci, dopustil bych se nejhoršího podhodnocení situace za deset let. Panuje u nás přesně taková atmosféra jako tehdy, když umřela babička. Máma s tátou chodí jako roboti a skoro nemluví. Gret sklíčeně posedává u sebe nebo v kuchyni, cpe se sladkostmi a nonstop hraje šachy. Je jako závislák. Je to bizarní.
Rád bych se jich na to zeptal, ale jak? „Mami, tati, nezmocnili se vašich těl náhodou mimozemšťani? Nebo snad někdo umřel a vy se mi to bojíte říct? Nebo jste všichni přestoupili do církve permanentní zbědovanosti?“
Ale žerty stranou, vážně mě to děsí. Mají nějaké tajemství, je to něco zlého a mně to nechtějí říct. Proč? Týká se to snad mě?
Vědí něco, co já nevím? Třeba... například...
(Tak do toho, kuráž a řekni to!)
Například že umřu já?
Blbost? Přeháním? Moc se domýšlím? Snad. Ale zkrátili mi trest. Gret mi přinesla dárek. A pořád vypadají, jako by se měli v tu chvíli rozbrečet.
Grubbsi Grady, že bys to měl spočítaný? Že bys o prázdninách chytil nějakou vražednou chorobu? Že bys měl od narození nějakou mozkovou poruchu? Že by tě žraly rakovinné buňky? Jak jinak si to mám vysvětlit?
„Potěš mě svými ctěnými názory na balet.“
Dívám se na sestřihy z fotbalu. Jsme u televize sami s tátou. Když uslyším tu divnou otázku, co přiletěla tak zčistajasna, nakloním hlavu a pak pokrčím rameny. „Hovadina,“ odfrknu si.
„Takže si nemyslíš, že to je nesmírně překrásný umělecký žánr? A nikdy sis nepřál ho naživo shlédnout? Zaplavat si v Labutím jezeře nebo se dojmout s Louskáčkem?“
Potlačím zasmání. „Co to je, taháš mě za fusekli?“
Táta se usměje. „Jen jsem se chtěl ujistit. Dostal jsem skvělou nabídku lístků na zítřejší představení. Koupil jsem tři, protože jsem tušil, že tvoje reakce bude pramálo nadšená, ale pokud by ses chtěl svézt, nejspíš bych ještě jeden sehnal.“
„Ani náhodou!“
„Jen abys nelitoval.“ Táta si odkašle. „Hraje se v jiném městě a představení končí dost pozdě. Bude jednodušší, když na noc zůstaneme v hotelu.“
„Znamená to, že budu mít dům sám pro sebe?“ zeptám se nadšeně.
„Až tolik ti štěstí nepřeje,“ pousměje se táta. „Já si myslím, že jsi na to už dost velký, ale Sharon...“ to jako máma, „Sharon to vidí jinak, a ona je šéf. Budeš muset zůstat u tety Kate.“
„Bože, nudná Káťa, už zas,“ zaskučím. Teta Kate je jen o pár let starší než máma, ale žije, jako by jí bylo devadesát. Má černobílý televizor, který zapíná výhradně na zprávy, a jinak pořád poslouchá rozhlas. „Nemoh bych místo toho spáchat sebevraždu?“ utrousím vtip.
„Takhle nežertuj!“ vyjede po mně táta až nečekaně zle. Ublíženě se na něj podívám a on se přinutí k chabému úsměvu. „Promiň. Měl jsem dneska moc práce. Takže to dohodnu s Kate.“ Když odchází, zapotácí se - jako kdyby byl nervózní. Na chvilku jako by všechno bylo normální, prostě jsme se s tátou pošťuchovali, a tak jsem na všechny nedávné obavy zapomněl. Jenže teď se mi to všechno naráz vrátilo. Pokud nejsem jednou nohou v márnici, proč ho ten bezvýznamný vtip tak rozhodil?
Protože jsem byl zvědavý a měl jsem strach, připlížil jsem se ke dveřím a špehoval jsem, zatímco táta volal tetě Kate, aby zařídil, že u ní můžu přespat. V jejich hovoru ale nebylo nic podezřelého. Nemluvil o mně, jako bych to měl spočítané. Dokonce zakončil hovor veselým „tě pic“; ten staromódní obrat používá do telefonu často. Už jsem se chystal jít zpátky a dokoukat zbytek fotbalu, když tu jsem uslyšel od schodů, jak Gret něco tiše říká.
„Nechtěl s námi?“
„Ne,“ odpověděl táta taky šeptem.
„Všechno je zařízené?“
„Ano. Přespí u Kate. Bude to jenom na nás třech.“
„Nešlo by počkat na příští měsíc?“
„Nejlepší bude udělat to hned - odkládání by bylo příliš nebezpečné.“
„Mám strach, tati.“
„Já vím, holčičko. Já taky.“
Pak ticho.
Maminka mě vyložila u domu tety Kate. U dveří si vždycky povídají o bezvýznamnostech, ale tentokrát měla máma moc naspěch, tak to rychle ukončila. Prý si musí pospíšit, aby na ten balet nepřijeli pozdě. Teta Kate jí to zbaštila, ale já už jejich krycí povídačku prokoukl. Nevím, co mají máma a spol. dneska v noci za lubem, ale rozhodně se nebudou koukat na bandu kašparů v trikotech, jak hopsají jako loutky.
„Buď na tetičku hodný,“ řekla máma a pocuchala mi vlasy nad čelem.
„Ať se vám ten balet líbí,“ popřál jsem jí s neupřímným úsměvem.
Máma mě objala a potom i políbila. Ani si už nepamatuju, kdy mi naposledy dala pusu. Bylo na tom něco zoufalého.
„Mám tě ráda, Grubitschi!“ řekla chraplavě, skoro se vzlykem. Kdybych už tak nevěděl, že tu něco není vůbec, ale vůbec v pořádku, hrůza v jejím hlase by mě varovala. Ale protože jsem na to byl připravený, dokázal jsem se pousmát a odpovědět jí tónem Humphreyho Bogarta: „Já tebe taky, zlato.“
Máma odjela. Myslím, že u toho plakala.
„Udělej si pohodlí v obýváku,“ uculovala se na mě teta Kate. „Já nám pěkně uvařím čaj. A za chvíli budou zprávy.“
Hned po zprávách se omluvím, že mi je zle od žaludku a potřebuju si odpočinout. Teta Kate do mě narve tři velké lžíce rybího tuku a pak mě pošle na kutě.
Počkám pět minut, dokud se neozve pobrukování Franka Sinatry - nudná Káťa toho modrookého slaďouše miluje a vždycky se jí povede ho někde v éteru najít. Když zaslechnu, jak si s ním prozpěvuje nějaký staromódní slaďák, proklouznu do přízemí a pak i ven z domu.
Nevím, co se děje, ale protože už je jasné, že pod drnem skončit nemám, rozhodl jsem se, že jim to prokouknu. Je mi jedno, do jakého průšvihu se dostali. Nedovolím mámě, tátovi a Gret, aby mě z toho vyšoupli, ať už je to jakkoli velký malér. Jsme jedna rodina. Měli bychom všemu čelit společně. Tak mě to máma s tátou odjakživa učili.
Rozběhnu se a těch šest kilometrů domů urazím, jak to nejrychleji jde. Můžou být kdekoli, ale začnu u nás doma. Pokud je tam nenajdu, začnu hledat stopy naznačující, kde by mohli být.
Vzpomenu si, jak táta říkal, že má strach. Jak se máma třásla, když mě objímala. Vzpomenu si, jak zněl od schodů Gretin hlas. Strachem se mi sevře žaludek. Nevšímám si toho, běžím stejnoměrným tempem a plivu a snažím se dostat z úst pachuť rybího tuku.
Doma. Zahlédnu záblesk z ložnice rodičů, světlo se prodralo místečkem, kde úplně nedoléhají závěsy. Neznamená to, že jsou doma. Máma vždycky někde nechá svítit, aby odradila lupiče. Proklouznu za dům a nakouknu oknem do garáže. Auto tam stojí. Takže tu jsou. A může to začít. Ať už to je, co to je. Doplížím se k zadním dveřím. Přidřepnu si, strčím do psích dvířek, naslouchám. Nic. Bylo mi osm, když umřel náš poslední pes. Máma řekla, že už nám žádného dalšího nepovolí, protože pak je něco na ulici přejede a jí je hrozně zatěžko je pohřbívat. Každých pár měsíců táta říká, že už konečně musí psí dvířka zadělat, anebo rovnou vyměnit dveře, ale nikdy se k tomu nedostal. Podle mě si potají pořád myslí, že si to máma jednou rozmyslí. Táta má psy moc rád.
Když jsem byl malý, dokázal jsem dvířky prolézt. Máma mě musela přivazovat v kuchyni ke stolu, abych se nevyplazil z domu, když se zrovna nebude dívat. Teď už na to jsem moc velký, a tak zalovím pod kamenem ve tvaru pyramidy vlevo ode dveří a najdu rezervní klíč.
V kuchyni je zima. A neměla by, vždyť celý den hřálo sluníčko a je pěkná, vlahá noc. Jenže stejně je tu, jako když vlezete v supermarketu do uličky s mrazicími pulty. Doplížím se ke dveřím do haly, zastavím se a znovu naslouchám. Nic.
Vyjdu z kuchyně, prohlédnu si pokoj s televizí, mámin načančaný obývák, kam proto Gret a já smíme jenom výjimečně. A tátovu pracovnu. Liduprázdno. A všude stejná zima jako v kuchyni.
Když vyjdu z pracovny, všimnu si něčeho divného a zarazím se. V jednom rohu je šachovnice. Tátova nejvzácnější. Figurky vytvořené podle postav z artušovské legendy. Ručně vyřezávané nějakým slavným uměleckým řemeslníkem v devatenáctém století. Stály fůru peněz. Táta mámě nikdy nepověděl, kolik přesně - neodvážil se.
Dojdu k šachovnici. Je z deset centimetrů silného mramoru. Jen před pár týdny jsem na tomhle hladkém povrchu s tátou hrál. Teď ho pokrývají hluboké, ohavné škrábance. Skoro jako od nehtů... jenže na světě není člověk, který by dokázal zarýt nehty do kusu mramoru. A všechny precizně vyřezané figurky zmizely. Šachovnice je prázdná.
Jdu nahoru po schodech. Nervozitou se potím. Prsty mám pevně zaťaté. Dech se mi sráží před očima v páru. Tak trochu bych se nejraději sebral a utekl. Neměl bych tady být. Nemusím tady být. Nikdo se to nedozví, když vycouvám a...
V tom okamžení se mi před očima mihne vzpomínka na to, jaký výraz měla ve tváři Gret, když jsem jí vyvedl tu lumpárnu s krysími střevy. Jak plakala. Jak trpěla. A jak se usmívala, když mi dávala dres Tottenhamu. Pořád se hádáme, ale hluboko v srdci ji mám rád. Vlastně ani ne tak hluboko.
Nenechám ji a mámu a tátu, aby sami čelili tomu maléru, i když nevím, co to je. Před nedávnem jsem si to říkal správně - jsme jedna rodina. Táta odjakživa tvrdí, že rodiny by měly držet pohromadě a hrát jako tým. Chci se toho účastnit taky - i když nevím, o co jde, i když máma s tátou udělali první poslední, aby mě z toho vynechali, a i když mě „to“ strašně děsí.
Podesta. Není tu taková zima jako v přízemí. Zkusím svůj pokoj, pak Gretin. Nikde nikdo. A dost teplo. U Gret taky zmizely figurky ze šachovnice. Ty moje nikdo nevzal, zato se válejí rozházené po podlaze a šachovnici mi někdo rozmlátil na kusy.
Šourám se blíž k ložnici rodičů. Od začátku jsem věděl, že budou právě tam. Jen jsem oddaloval okamžik pravdy. Když mi Gret chce ublížit, ráda mi říká, že jsem srab. Protože i když jsem tak velký, vždycky jsem dělal všechno možné, abych se vyhnul rvačkám. Někdy jsem si říkal (nebo se bál?), že má možná pravdu. Každý krok blíž k ložnici rodičů teď k mému vlastnímu překvapení dokazuje, že se mýlila.
Dveře jsou rozžhavené, jako kdyby za nimi hořelo. Přitisknu na dřevo ucho - kdybych uslyšel popraskávat plameny, rozběhnu se rovnou k telefonu a vytočím hasiče. Ale nepraská tam nic. A necítím kouř. Jen hluboké, namáhavé funění... a podivný zvuk, jako když něco odkapává.
Pokládám ruku na kliku. Prsty se odmítají pohnout. Ucho pořád tisknu na dveře a čekám... a modlím se. Z levého oka mi vyhrkne slza. Samým horkem mi uschne už na tváři. Uvnitř pokoje se někdo uchechtne - hluboko, hrdelně, surově. Není to ani máma, ani táta, ani Gret. Ozve se trhavý zvuk a po něm prasknutí a křupnutí.
Moje ruka stiskne kliku.
Dveře se otevřou.
Za nimi je peklo.
2025 ©