Rutina. Každodenní práce. Spousty šachových partií s Dervishem, ale hraje se mnou i Bill-I. Naučil ho to Dervish. Bill-I je o moc lepší než já, ale někdy se přestane soustředit a myslí na kdovíco, takže ho porazím častěji, než bych měl. Koukáme na televizi a couráme s Billem-I venku. Taky hrajeme fotbal - a když zrovna netrčíme před tou obří obrazovkou nebo neměříme síly v šachu, propátráváme spolu krajinu.
V Carcery Vale už mě znají. Bill-I mě představil lidem z krámů a seznámil mě s místními drbnami. Berou mě jako každého jiného kluka. Když si zajdu na nákup, povídají si se mnou, ptají se mě na Dervishe a jak se mi líbí sídlo. Vykládají mi historky z jeho děsivé minulosti a pokoušejí se mě polekat.
Bill-I mě taky bere na návštěvy k babičce a dědečkovi Spleenovým. Fakt to jsou dvě vykopávky! Na všechno se koukají skrz prsty, všechno komentují, nudně se oblíkají a v jejich domě věčně panuje šero. Dědeček Spleen pořád žvaní o starých časech, a jak to s Carcery Vale jde od desíti k pěti. Babička Spleenová se drží v pozadí, servíruje čaj a sušenky a očima mě u toho varuje, ať nedrobím na koberec.
Oba toho hodně namluví o Dervishovi, a nikdy v dobrém.
„To není správné, že tam tak žije sám.“
„Takový dům je na jednoho člověka moc velký.“
„Měl by se oženit - ale která by ho asi chtěla!“
„Kdyby dělal něco nepatřičného, hned nám to řekni!“
Když odejdeme, Bill-I se omluvně usmívá. „Mám prarodiče rád, ale dobře vím, jaký jsou. Nebudu tě k nim brát moc často.“
Pokrčím rameny, jako by dohromady o nic nešlo, ale v duchu mu děkuju. Nechápu, jak u nich vydrží. Já bych už dávno zdrhnul z domova, kdybych musel trčet s podobným párečkem starochů! I když pokud to vezmu poctivě, je asi lepší mít ze všech příbuzných jenom nabručené prarodiče - než nemít žádné příbuzné. Jenom jak moc jsem si stěžoval na mámu s tátou, dokud ještě byli... dokud byli tady. Měli svoje chyby. To má asi každý. Ale už bych si nestěžoval, jenom kdyby byli tady... kdyby byli naživu.
Nikdy se mi na vraždy nepovede zapomenout na moc dlouho. Céva, Artérie a Lord Lítost mě ve vzpomínkách straší pořád. Často se v noci probudím s křikem, mrskám sebou, třeštím zběsile oči, představuju si, že jsou se mnou v pokoji démoni, že jsou pod postelí, v šatní skříni, škrábou mi na dveře.
Když se po zlém snu proberu, vždycky je u mě Dervish. Sedí mi v patách postele. Podává mi hrnek čokolády anebo ručník, abych si otřel pot z obličeje. Nikdy toho moc nenamluví, ani se nezeptá, co se mi zdálo. A sotva se uklidním, odejde.
O démonech jsme se nebavili. Myslím, že Dervish by rád, ale já se bráním udělat krok zpátky do toho světa temnoty. Nechává mi knihy v pokoji, nebo je nechá ležet otevřené v přízemí na stole, jsou to knihy o obludách, démonech, magii. Ze začátku se jim vyhýbám. Pak si přečtu pár úryvků a prohlídnu si obrázky, protože i přes všechen strach mě ta druhá říše přitahuje.
Ale v knihách nejsou obrázky mých démonů. Prolistuju si některé z početných encyklopedií, co v sídle jsou, ale v žádné neobjevím ani zmínku o pánu démonů nebo jeho fámulech.
Pátek. Poslouchám cédéčka, co jsem si koupil ve Vale. Zvenčí se ozve řev přijíždějící motorky. Ale Dervish to není, ten je u sebe v pracovně. Přikradu se k oknu a nenápadně si prohlédnu motorkáře, když sesedá.Je to motorkářka, nějaká žena oblečená v černé kůži. Když si sundá přilbu, na ramena jí spadnou dlouhé blond vlasy. Protáhne se, ruce zvedne nad hlavu.
Caramba!
V mžiku jsem dole, ale Dervish je tam dřív. Už otevírá hlavní vchod. Koutkem oka zachytím úsměv od ucha k uchu. A pak křičí: „Meero! Ještě pár dnů jsem tě nečekal. Proč jsi nezavolala?“
„Protože to nikdy nebereš,“ odpoví ona, projde dveřmi až k Dervishovi a vší silou ho obejme. Potom ho odstrčí a prohlíží si jeho tvář. „Tak jak se máš, brouku?“
„Jde to,“ uchechtne se Dervish.
„A co tvůj nájemníček?“ Mrkne Dervishovi přes rameno a uvidí mě. „Neobtěžuj se, zeptám se rovnou jeho.“ Dojde ke mně a napřáhne ruku. Zdvořileji stisknu. „Meera Flameová,“ představí se. S úsměvem - okouzlujícím úsměvem. „A jestli Dervishe dobře znám, neřekl ti o mně ani slovo, co?“
Otupěle přikývnu. Nejspíš jsem se zamiloval!
„Grubbs Grady - Meera Flameová,“ povídá Dervish. „Meera je moje milá přítelkyně. Dost pravidelně sem jezdí a zdrží se tu. Chtěl jsem ti povědět, že brzy dorazí, ale nějak jsem zapomněl.“
„Nepoužitelnej chlap, co?“ zasměje se Meera.
„V některých ohledech,“ utrousím. Konečně se mi vrátil hlas.
Meera si rozepne zip kožené bundy, pod ním má tričko s nějakým protiválečným heslem. Vyklouzne z bundy, pak si sedne na schody a souká se z vysokých bot a kalhot. Pod nimi má šortky.
„Jako doma,“ poznamená Dervish sarkasticky.
„Copak to tak nedělám vždycky?“ odpoví Meera. Přistihne mě, jak ji okukuju, a zamrká. „Máš holku, Grubbsi? Jestli ne, tak si dávej bacha! Mám ráda zajíčky!“
Zrudnu jako pivoňka. Meera proklouzne do kuchyně, jde si nalít něco k pití.
Dervish se zasměje. „Copak, vaříš si v hlavě vodu na čaj?“
Zamračím se. „Jak to myslíš?“
„Já že ti jde pára z uší!“
Než stačím vymyslet, co bych odsekl, zavolá z kuchyně Meera. „Jejda! Polila jsem si celý tričko mlíkem. Grubbsi, nemohl bys mi jít pomoct ho svlíknout?“
Myslím, že můj další život bude možná velice zajímavý!
„Ahá,“ povídá Bill-I s lišáckým úsměvem. „Naše záhadná Meera Flameová. Kočka, co?“
„A moc dobře o tom ví!“ zafuním. „Co přijela, v jednom kuse se mnou flirtuje. Tváře mám zčervenalý, jako by mě někdo denně profackovával!“
Jsme v kuchyni a pijeme mléčné koktejly. Dervish s Meerou si zajeli někam na oběd.
„S tím si nelam hlavu,“ povídá Bill-I. „Na mě to zkouší taky. Dělá jí dobře, když se kvůli ní chlapi... a kluci červenají.“
„Tak to jí teda jde moc dobře,“ zavrčím. Pak si odkašlu. „A ona a Dervish...jsou...?“
„Ale ne,“ na to Bill-I. „Jenom kámoši. Ona hodně cestuje. Vždycky do nějakejch exotickejch zemí. A docela často se tady stavuje. Někdy spolu jezděj na motorkách na dovolenou, ale Dervish říká, že pár nejsou, a pochybuju, že by lhal. Kdo by to tajil, kdyby měl takovou holku!“
Sobota. Ráno mě zašla Meera probudit a pozvat na snídani. Prostě si nakráčela dovnitř v županu, pod kterým (jak mi aspoň napovídala fantazie) neměla nic. Pak se mnou seděla a povídala si, já jedl, ona se ptala, jak se mi s Dervishem žije a co si myslím o Carcery Vale - „Pekelná nuda, co?“ - a u toho stíhala být nehorázně krásná. Měl jsem co dělat, abych se díval spíš na topinku a míchaná vajíčka.
Bill-I se na Meeru přišel podívat brzy zrána. Ta kolem něj pobíhala jako kvočna. „Ty jsi ale vyrostl! A přibyl na váze! Za chvíli je z tebe chlap! Kdy už po mně skočíš a odvezeš mě někam daleko?“
Za chvíli Dervish s Meerou odešli do pracovny a já a Bill-I jsme se vydali prozkoumávat nedaleký les. Hledat zakopaný poklad lorda Sheftreeho.
„Když ho najdeme, nikomu to nepovíme,“ říká Bill-I a dloubá do hlíny u kořenů starého suchého dubu. „Počkáme, až budeme starší a budeme těmhle věcem rozumět líp. Pak to potichounku prodáme a zisk si rozdělíme půl na půl. Souhlas?“
„Možná tě odkrágluju a nechám si všechno pro sebe,“ posmívám se.
„To by nešlo,“ řekne vážně. „Vedu si deník. Kdybych umřel, babička s dědou by ho našli, přečetli by si, jak jsme vykopali poklad, a dali by si dvě a dvě dohromady.“
„Ty taky myslíš na všechno, co?“
„Snažím se,“ povídá on ne moc skromně. „To mám od Dervishe a díky těm šachům. Pořád mě popichuje, ať maximalizuju svůj potenciál a ať víc používám mozek.“
„Co to s těma šachama pořád má?“ ptám se. „Máma s tátou byli úplně stejný, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě.“
„Co tvoje máma, to nevím, ale z otcovy strany je to u vás rodinná tradice. Sedm nebo osm členů rodu mělo titul velmistra. Když Dervish mluví o svých předcích, často se zmiňuje, že někdo byl skvělý šachista. Dokonce posuzuje lidi podle toho, co dovedou za šachovnicí. Jednou jsem se ho zeptal na jednu jeho příbuznou, holku, která umřela asi před třiceti lety, protože mi na fotce připadala zajímavá a chtěl jsem vědět, co byla zač. Jenom zavrčel a povídá, že jí šachy moc nešly. Víc mi toho o ní nebyl s to říct.“
Bill-I usoudí, že pod tímhle stromem poklad nebude. Sebereme nářadí - sekeru a rýč - a jdeme si hledat slibnější místa.
„Jak často chodíš ten poklad hledat?“ zeptám se.
„Podle počasí,“ pokrčí rameny. „V létě, když je pěkně a je dlouho vidět, někdy i třikrát čtyřikrát měsíčně. V zimě jenom tak jednou měsíčně.“
„Máš vůbec nějaké kamarády?“ zeptám se neurvale - všiml jsem si, že o jiných dětech toho moc nenamluví, leda když jde řeč o škole. A vždycky má fůru času na návštěvy u Dervishe a u mě. Nikdy neříká, že nemůže přijít, ani že musí honem běžet, protože má sraz s jiným kamarádem.
„Ani ne,“ odpoví upřímně. „Ve škole je pár děcek fajn, ale po škole se s nima moc nevídám. Babička a dědeček Spleenoví jsou nejradši, když mě mají pěkně uklizenýho doma, a to je zčásti ta potíž. A rád jsem s Dervishem, což je taky potíž. Ale mám dojem, že jsem hlavně divnej a moc se neumím skamarádit.“
„Ale se mnou ses skamarádil dost hladce,“ připomenu mu.
„Jenomže ty jsi jako já,“ namítne. „Člověk zvenčí. Jinej. Divnej. Jsme oba cáklý, proto spolu vycházíme.“
Nevím jistě, jestli se mi tohle líbí, protože jsem sám sebe jako divného pavouka nikdy nebral, ale bylo by dětinské si dupnout a křičet něco jako „Já nejsem cáklej!“. Takže to nechám plavat a jdu s Billem-I hlouběji do lesa.
Uprostřed jedné houštiny si čistíme místo, kde začneme kopat. Mezi dvěma kameny najdu kus měkčí půdy. Dám se do toho a půda se drolí. Vypadá to, že tu byla nějaká díra. Nejspíš jenom nora nějakého zvířete, ale co kdyby...
„Mám dojem, že tady by to...“ začnu.
„Pšššt!“ nenechá mě doříct.
Bill-I si tiskne prst na rty: ticho. Přikrčí se co nejvíc a já se zařídím stejně. Podle jeho zaujatého výrazu poznám, že to není hra. Srdce se mi rozbuší. Pevně sevřu sekyru. Bleskem si vybavím tu místnost, tu noc. Hrůza začíná hluboko zatínat pařáty.
„Cítím ho,“ zašeptá Bill-I. „Jestli nás uvidí, směj se a dělej, jako že jsme ho chtěli překvapit. Když ne, drž se při zemi, dokud ti neřeknu.“
„A kdo vůbec?“ syknu. Bill-I mě odbude mávnutím ruky a soustředěně pozoruje stromy venku před houštím.
Uběhne deset vteřin. Dvacet. Třicet. Počítám to v duchu, jako když jsem chodil plavat a zkoušel jsem zadržovat dech pod vodou. A přemýšlím - jestli to jsou oni, mám utíkat, anebo se pokoušet bojovat?
Šedesát devět, sedmdesát, sedmdesát jedna... něčí nohy. Ve sportovních botách. Zelených jako limeta. Potlačím smích. Vždyť to je jenom Dervish! Hrůza vymizí a můj tep se zpomalí. Poznamenám si, že pak mám Billovi-I nabančit za to, jak mě vylekal.
Bill-I se krčí, Dervish se plahočí kolem houští a mizí mezi stromy někam dál. Pak se Bill-I co nejtišeji vymotá z křoví, vstane a upírá oči za běžícím Dervishem.
„To mělo bejt co?“ ptám se, vstanu a oprašuju se.
„Budeme ho sledovat,“ hlásí Bill-I.
„Proč?“ Něco mě napadne. „Nemyslíš si, že tu má rande s Meerou, že ne?“ Šibalsky se zazubím a dloubnu ho loktem do žeber.
Bill-I mě sjede pohledem. „Nemluv blbosti!“ vybafne. „Prostě mi věř, jo?“ Než stihnu odpovědět, vyklouzne ven a vydá se za Dervishem jako indiánský stopař. Já se táhnu pár kroků za ním, nechápu, přemítám, k čemu má tahle pitomá hra být a kam nás to dovede.
Několik minut nato jsme Dervishovi v patách. Bill-I si svou kořist drží na dohled, ale dává si záležet, aby se nedal spatřit. Pohybuje se až překvapivě obratně. Připadám si za ním nemotorný jako tele.
Dervish se zastaví a sehne se. Bill-I zadrží dech, natáhne ruku dozadu ke mně a přitáhne si mě vedle sebe. „Viděls?“ špitne.
„Vidím mu jenom hlavu a ramena,“ odseknu a mžourám tam.
A Meera nikde, smůla!
„Až se narovná, sleduj ruce.“
Udělám, co po mně Bill-I chce. A chvilku nato strýc zase stojí a v rukou drží něco tuhého a červeného. Když se otočí doleva, naskytne se mi lepší výhled - je to mrtvá liška, celá rozervaná. Dervish vytáhne plastový pytel a lišku do něj hodí. Prohlédne si zem kolem svých nohou. Pak jde dál.
Bill-I čeká pár minut, až pak dojde na místo, kde Dervish našel lišku. Země je pocákaná krví, leží tu i pár kusů kůže a vnitřností.
„Krev se ještě nesrazila,“ poznamená Bill-I, jen co dloubne do jedné loužičky klacíkem, který pak zvedne, jako kdyby hodnotil kvalitu krve. „Lišku něco zabilo minulou noc nebo i brzo ráno.“
„No a co?“ zeptám se nechápavě. „Mrtvá liška - to je toho!“
„Už dřív jsem viděl, jak Dervish takhle sbírá mrtvolky,“ řekne Bill-I tiše. „Na kraji Vale je malá spalovna. Dervish od ní má klíč. Nosí je tam a spaluje je, když u toho nikdo není.“
„Nejhygieničtější metoda,“ utrousím.
„Jenže Dervish nevěří na to, aby se lidi takhle pletli do přírody,“ namítne Bill-I. „Říká, že mrtvoly jsou důležitá součást potravního řetězce a že bysme je měli nechávat, kde je najdeme - leda by to mohlo způsobit nějakou škodu.“
„O co teda jde?“ zeptám se nakvašeně.
Bill-I neodpoví. Upírá oči do lesní půdy, přemýšlí, pak se rychle otočí a kývne na mě. „Za mnou,“ štěkne jen a rozběhne se, takže nemám na vybranou a musím utíkat za ním.
Mýtina u potoka. Pěkné slunečné odpoledne. Ležím a vyhřívám se, Bill-I zpod křoví vytáhne veliký černý plastový pytel.
„Sbíral jsem to víc než poslední tři měsíce,“ prohlásí a začne rozvazovat uzel na pytli. „Před tím jsem celý měsíce viděl Dervishe, jak odstraňuje mrtvolky zvířat, tak mě napadlo, že je budu hledat taky a seberu je dřív.“
Rozváže uzel, chytne pytel zespoda a vysype obsah. Vyletí hejno much. Odporně to smrdí.
„Co to sakra...!“ Rozkašlu se, zakrývám si ústa a nos rukama, do očí mi vhrknou slzy.
Spousta kostí a kusů tkání, Bill-I to má u nohou a pečlivě to rozhrabuje dlouhým klackem. „Jezevec,“ povídá a ukáže mi jednu hnijící mršinu. „Ježek. Labuť. A tady...“
„Co to je hergot za svinstvo?“ skočím mu naštvaně do řeči. „To je smrad, že by porazil i...“
„Sám jsem nevěděl, proč to sbírám,“ říká Bill-I tiše a dívá se upřeně na rozkládající se mrtvolky. Pak se podívá na mě. „Ale teď to vím - abych to moh ukázat tobě.“
Váhavě mu oplácím pohled. Tohle je nějaké úplně divné. Kdyby se mě Bill-I jenom pokoušel znechutit, jako fór bych to pochopil - snad i docenil. Jenže jeho oči se nesmějí ani trochu. Na jeho tváři není žádná morbidní radost.
„Ne jako tobě osobně,“ pokračuje a zase se dívá na zvířata. „Prostě ve mně bylo něco, co ty věci chtělo ukázat... někomu. Byla jenom otázka času, než se někdo takovej naskytne.“
„Bille-I,“ ucedím, „ty mě děsíš, a fest.“
„Pojď blíž.“
Prohlížím si, jak se tváří. Pak uvidím rýč ležící nedaleko na zemi. Pevně sevřu sekyru. Dojdu těch pár kroků k němu.
„Koukni na ně,“ vyzve mě a ukazuje na zvířata.
Těla zvířat něco rozervalo stejně jako u té lišky, co našel Dervish. Scházejí hlavy a končetiny, anebo jsou rozžvýkané na kusy.
„Dělá se mi z toho blbě,“ zaskučím a odvracím se.
„Nezabily je jiný zvířata,“ prohlásí Bill-I. „Koukni, jak jim něco rozervalo břicha - rána je nepravidelná, ale přesně uprostřed. A stopy po kousnutí nepatřej žádnýmu dravci, co znám. Tohle nemá na svědomí vlk ani medvěd, to by stopy byly dál od sebe a větší, protože by byly od větších zubů.“
„Stejně tady žádný vlci ani medvědi nejsou,“ mračím se.
„Já vím. Ale musel jsem počítat i s možností, že to byl vlk nebo medvěd - nebo divokej pes -, dokud jsem si nemoh mrtvoly prohlídnout zblízka. Nechtěl jsem dělat ukvapený závěry.“
„Jenže pak jsi nějaký udělal,“ poznamenám suše. „No tak dělej. Co to podle tebe udělalo?“
„Nevím jistě,“ řekne Bill-I klidně. „Ale kvůli těm stopám po zubech jsem prohledal ty nejlepší přírodopisný knihy a webovky, co jsem našel. Nic neodpovídalo přesně, ale jako by patřily nejspíš lidoopovi...“
„Nevykládej mi, že to byl King Kong!“ vyprsknu.
„...nebo člověku,“ dopoví Bill-I.
Mrazivé, strašidelné ticho.
Dervishova pracovna. Dovnitř mě zavede Bill-I. Nevím jistě, kde Dervish je, ale venku nemá motorku, takže doma nebude. Pryč je i Meeřina motorka.
„Neměli bysme sem chodit,“ zašeptám znepokojeně. „Dervish říkal, že tahle místnost je magicky chráněná.“
„Já vím,“ odpoví Bill-I. Vejde přede mnou, rozpřáhne paže a začne něco odříkávat. Nevím, v jakém to je jazyce, ale slova jsou dlouhá a zpěvná. Při předzpěvování se otáčí, oči má zavřené, soustředí se.
Pak toho nechá a oči zase otevře. „Zařízeno,“ zavrčí.
„Určitě?“
„Je to už roky, co mě Dervish tohle kouzlo naučil. Čas od času ho obnovuje, to když změní kouzla ochraňující dům. Jestli se jednou rozhodně tě učit, bude to nejspíš jedno z prvních kouzel, co naučí i tebe.“
Není mi z toho dobře po těle, zvlášť proto, že jsem Dervishovi slíbil, že sem bez něj chodit nebudu. Ale Bill-I je k nezastavení a já jsem moc zvědavý na to, abych teď vycouval.
„Co hledáme?“ zeptám se a jdu za ním k jedné polici s knihami. Šel z té mýtiny rovnou sem a cestou už neříkal nic dalšího o těch mrtvých zvířatech, která sesbíral.
„Tohle,“ odpoví Bill-I a potěžká velikou knihu bez názvu, kterou vytáhl z police nad Dervishovým počítačem. Položí ji na psací stůl, ale neotevře.
„Démoni ti zabili rodiče a sestru,“ ucedí. Celý ztuhnu. On zvedne hlavu a podívá se na mě. „Žijeme ve světě magie. Tomu, co navrhnu, by se obyčejný lidi jenom posmívali. Ale my nejsme obyčejný. Jsme Gradyové, potomci kouzelníka Bartoloměje Garadexe. Na to nezapomeň.“
Otevře knihu. Smetanově nažloutlé, zvlněné stránky. Ručně psaný text. Pokusím se přečíst pár odstavců, ale písmena jsou nerozluštitelná - samé klikyháky a křivky.
„To je latina nebo řečtina nebo některej z těchhle starších jazyků?“ zeptám se.
„Angličtina.“
„Šifra?“
Pousměje se. „Tak něco. Dervish na ni vložil čtecí kouzlo. Je to napsané srozumitelně, ale pokud kouzlo nezrušíš, nedokážeš to rozluštit.“
Bill-I otočí na první stranu a přejede prsten po nadpisu. „Lykantropie v proměnách věků,“ přečte zpěvavě.
„Jak to víš, když jsi kouzlo nezrušil?“ popíchnu ho.
„Jednou mi z toho Dervish předčítal.“ Povýšeně se na mě podívá. „Víš ty vůbec, co je to lykantropie?“
„Jasně že jo!“ zafuním uraženě. „Viděl jsem spoustu filmů o vlkodlacích!“
Bill-I přikývne. „Dervish mi z toho předčítal úryvky. Všechno to je o bájích a pravidlech týkajících se vlkodlaků. Jeho vlkodlaci fascinujou... spousta z jeho knih se zaměřuje na tvory, co uměj měnit podobu.“
Bill-I dolistuje skoro ke konci knihy, prohlíží si stránky, pak obrátí ještě pár dalších. Najde to, co hledal, a položí prst na fotografii. „Tohle jsem objevil asi před rokem,“ povídá tiše. „Tehdy mi to nedošlo. Ale když jsem před pár měsícema viděl Dervishe, jak odklízí zvířecí mrtvolky, a našel jsem další, rozervaný na kusy... a vždycky někdy kolem úplňku...“
„Vím, kam míříš, ale nechce se mi tomu věřit,“ zavrčím.
„Vzpomeň si na démony,“ upozorní mě a otočí knihu tak, abych dobře viděl obličej na fotografii.
Je na ní asi tak šestnáctiletý, sedmnáctiletý mladík. Se znepokojivým výrazem. Obličej má pokřivený - spousta vlasů, tupá brada, ostré zuby, žluté oči. Na té tváři je něco povědomého, ale trvá mi pár vteřin, než si ji zařadím. Pak mi to docvakne - připomíná mi jeden obličej v chodbě s portréty. Ten, co visí nedaleko od fotek táty a Gret.
„Steven Groarke,“ povídá Bill-I. „Bratranec. Je to sedm osm let, co umřel.“
„Jednou jsme se potkali,“ zašeptám.,, Ale byl jsem malej. Moc si ho nepamatuju. Až na to, že takovýhle vlasy ani zuby neměl.“
Bill-I listuje v knize zpátky. Zastaví se u stránky s další fotkou z portrétové chodby. Tentokrát to je dívka. „Kim Reynoldsová. Umřela v deseti... údajně při požáru.“
Listuje ještě víc zpátky, skoro na začátek knihy. Zastaví se u hrubé kresby nahého, výrazně ochlupeného muže, který dřepí na všech čtyřech jako pes... nebo jako vlk. Zuby ostré jako žiletky. Drápy. Protáhlá hlava. Žluté oči dravce.
„Tohle není člověk,“ vymáčknu ze sebe a mám sucho v puse.
„Já bych řekl, že je... vlastně byl,“ nesouhlasí Bill-I. „Nevím to jistě, ale porovnával jsem to s rytinou Abraháma Garadexe - jednoho ze synů starého Bartoloměje - a vsadím boty, že je to stejnej člověk.“
Natáhnu ruku, prsty se mi třesou, jemně se dotknu knihy. „Tak to řekni,“ zakrákorám. „Řekni to, kvůli čemu jsi mě sem zátah.“
„Nedělám to proto, abych tě děsil,“ začne Bill-I. „Nevykládal bych to nikomu. Ale ty jsi mi upřímně řek všechno o démonech, tak mám dojem...“
„Mluv!“ vybafnu.
„Tak jo.“ Bill-I se zhluboka nadechne, aby se uklidnil. „Myslím, že ti lidi v knize dovedou měnit podobu. Myslím, že lykantropii máme v rodině a měli jsme ji tam stovky, možná i tisíce let. A myslím, že to má i tvůj strýc... můj otec. Podle mě je Dervish vlkodlak.“
2024 ©