Ztracený, vířící čas. Zmatené události. Přelétávám do reality a zase ven z ní. Chvilku jsem tady, pak jsem zase pryč, šílenství a démoni mě znovu získali.
Světlo. Teplý pokoj. Policisté. Jsem zabalený do dek. Nějaký pán s laskavým výrazem mi podává hrnek horké čokolády. Beru si ho. Na něco se ptá. Slova prolétávají mimo mě, skrze mě. Dívám se do tmavé tekutiny v hrnku a pomalu zase mizím pryč z reality. Abych se nemusel vrátit mezi noční můry, zvedám hlavu a soustředím se na jeho pohybující se rty.
Pak dlouho... nic. Potom šepot. Sílí. Jako když zesilujete hlasitost na televizoru. Všechna slova mi nedávají smysl, protože uvnitř v hlavě se mi ozývá hromový rachot, ale základní význam chápu. Vyptává se mě na vraždy.
„Démoni,“ utrousím, je to první, co ze mě vyšlo od toho srdcervoucího výkřiku.
Jeho obličej se rozjasní, honem se nakloní blíž. Další otázky. Přicházejí rychleji než předtím. Hlasitěji. Naléhavěji. Mezi bláboly slyším otázku: „Viděl jsi je?“
„Ano,“ krákorám. „Démoni.“
Zamračí se. Zeptá se na něco jiného. Přestanu ho vnímat. Svět začíná od okrajů hořet. Kolem mě se shlukuje koule ze samého šílenství, vězní mě, hltá mě, odřezává všechno kromě zlých snů.
Jiná místnost. Jiní policisté. Naléhavější než ten poslední. Ne tak laskaví. Ptají se hlasitě, dívají se přímo na mě, drží mi hlavu zdviženou, dokud se naše pohledy nesetkají, dokud jim nevěnuju pozornost. Jeden přede mnou podrží fotografii - je červená, je na ní tělo rozervané vejpůl.
„Gret,“ zasténám.
„Vím, že to je těžké,“ říká jeden policista a v hlase se mu do soucitu mísí netrpělivost. „Ale viděl jsi, kdo ji zabil?“
„Démoni,“ vydechnu.
„Démoni neexistují, Grubbsi,“ zavrčí policajt. „Jsi dost starý na to, abys to už věděl. Podívej, chápu, že je to pro tebe těžké,“ zopakuje, „ale musíš se soustředit. Musíš nám pomoct, abychom našli lidi, co to spáchali.“
„Jsi náš jediný svědek, Grubbsi,“ ucedí jeho kolega. „Viděl jsi je. Nikdo jiný je neviděl. Víme, že na to teď ještě nechceš myslet, ale prostě musíš. Udělej to pro svoje rodiče. Pro Gret.“
Druhý polda mi znovu zamává před obličejem fotkou. „Řekni nám něco... cokoli!“ prosí. „Kolik jich bylo? Viděl jsi jim do tváří, anebo měli masky? Kolik jsi toho viděl? Mohl bys...?“
Blednou, mizí. Pá pá, pánové. Vítám tě, hrůzo.
Ječení. Ohlušující křik. Rozhlížím se, kdopak to dělá takový rámus a proč je někdo neumlčí. Potom mi dojde, že to řvu já. Bílá místnost. Bílá látka mi pevně tiskne ruce k tělu. Ještě nikdy jsem to neviděl doopravdy, ale vím, co to je - svěrací kazajka.
Zaměřím se na to, abych přestal křičet, a hluk pomalu odeznívá a mění se v kňučení. Nevím, jak dlouho jsem hulákal, ale v krku mám sucho a bolí mě tam, jako kdybych celé týdny bez přestávky zkoušel, kolik vydrží.
Vlevo ode mě je stoleček, na něm držák a v držáku kelímek z tvrdého plastu. Trčí z něj brčko. Chytím rty konec brčka a piju. Dietní cola. Polykání bolí, ale po několika doušcích mi to udělá ohromně dobře.
Po tom posilnění si prohlížím celu. Polstrované stěny. Tlumené světlo. Ocelové dveře, nahoře mají místo skla silnou desku z průhledného plastu.
Dopotácím se k ní a vyhlídnu ven. Moc toho vidět není, venku je tma, takže plast hlavně odráží jako improvizované zrcadlo. Prohlídnu si v něm vlastní obličej. To nejsou moje oči - podlité krví, běsné, kolem mají černé kruhy. Rty jsou rozkousané na cáry. Na obličeji mám škrábance - které jsem si udělal sám. Vlasy mám ostříhané nakrátko, víc, než by se mi zamlouvalo. Na čele veliká nachová modřina.
Na druhé straně skla najednou vykoukne obličej. Polekaně ucuknu. Dveře se otevřou a vejde tělnatá, usměvavá žena. „Nic se neděje,“ povídá klidně. „Jmenuju se Leah. Starala jsem se o tebe.“
„K..k...kde to jsem?“ zajíkám se.
„Tam, kde je bezpečno,“ odpoví. Nakloní se a dotkne se dvěma měkkými, šetrnými prsty podlitiny na mém čele. „Prožil sis peklo, ale už budeš v pořádku. Odsud už vede cesta jenom nahoru. Teď, když už ses vymanil z deliria, můžeme spolu...“ Přestanu vnímat, co Leah říká. Jako bych za ní ve dveřích spatřil dvojici démonů - Cévu a Artérii. Co je ve mně příčetného, to ví, že nejsou skuteční, jsou to jen vidiny, jenomže tahle moje část už nedokáže ovládat moje smysly. Odcouvám až k jedné polstrované stěně a tupě zírám, jak ti iluzorní démoni skotačí po mojí cele, dělají sprostá gesta a pantomimicky mi vyhrožují.
Leah pořád mluví. Vymyšlení Céva s Artérií pořád hopsají. A já kloužu zpátky do svého krunýře zlých snů - a skoro jsem za to rád.
Dovnitř a ven. Klidné chvilky reality. Náhlé záblesky nepříčetnosti a děsu.
Drží mě v jednom ústavu pro lidi, kteří se dostali do potíží - víc mi toho ošetřovatelky neřekly. Jméno žádné. K jiným pacientům mě nepouštějí. Bílé pokoje. Sestry a ošetřovatelé - Leah, Kelly, Tim, Aleta, Emilia a další, všichni milí, starostliví, všichni neschopní vytáhnout mě z mých zlých snů, když na mě uhodí. Lékaři, neobtěžuju se zapamatovávat si jména. Pravidelně mě vyšetřují. Dělají si poznámky. Vyptávají se.
„Co jsi viděl?“
„Jak ti zločinci vypadali?“
„Proč jim pořád říkáš démoni?“
„Víš přece, že démoni nejsou. Kdo byli ti skuteční vrazi?“
Jeden se zeptal, jestli jsem ty vraždy spáchal já. Vlastně jedna, taková šedovlasá paní s pichlavýma očima. Ne tak laskavá jako ostatní. Hra na „hodného doktora“ a „zlého doktora“. Jak čas utíká, doráží na mě pořád víc. Naléhá. Ukazuje mi fotky, ze kterých pak pláču.
Začnu jí říkat doktorka Řezníkova, ale jen pro sebe, ne nahlas. Jakmile za mnou s těmi otázkami a pichlavýma očima přijde, otevřu se nočním můrám - vždycky se totiž vznášejí někde na okraji, čekají na mě - a jsem pro skutečný svět ztracený. Po několika takových záměrných pádech do nevědomí se zřejmě rozhodnou té šokové taktiky nechat, a doktorka Řezníkova za mnou přestane chodit.
Čas se vleče, anebo mizí ve zlých snech. Žádný obyčejný čas není. Žádná poklidná odpoledne nebo tichá rána. Na vraždy se nedá zapomenout. Žal a strach mi poskvrnily všechny chvilky, kdy jsem při vědomí i kdy spím, všechny do poslední.
Důležité je udržovat rutinu, aspoň to tvrdí doktoři a ošetřovatelé, kteří by moc rádi ukončili ty moje ústupy do nočních můr. Snaží se mě dostat zpátky do reálného času. Obklopili mě hodinami. Kladou velký důraz na přesné doby, kdy mám jíst a koupat se, cvičit a spát.
Dostávám hodně prášků a injekcí. Leah říká, že to je jenom dočasné, abych se uklidnil. Že prý tady pacienty moc neradi cpou léky. Raději naše problémy řeší debatou o nich, než aby nás přinutili na ně zapomenout.
Díky lékům otupím vůči nočním můrám, jenže otupím i vůči čemukoli jinému. Nedokážu cítit zaujetí, nudu, rozrušení, zoufalství. Potuluju se po nemocnici - teď, když už nemám násilnické záchvaty, mi dali tu volnost -, ale jsem omámený, kráčející mrtvola, poulím oči na ciferníky hodin, počítám vteřiny do další pilulky.
Vysadili léky. Tvrdý dopad. Záchvaty křiku. Peru se s ošetřovateli. Toužím, aby mi vrátili otupělost. Chci prášky!
Nevšímají si mého křiku a proseb. Leah mi vysvětluje, co se děje. Je to součást dlouhodobého léčebného programu. Léky ukončily zlé sny a ukotvily mě ve skutečném světě - krok číslo jedna. Teď se v něm musím naučit fungovat jako normální lidi, bez sedativ - krok číslo dvě.
Snažím se jí vysvětlovat, jak na tom jsem: že moje zlé sny neodejdou nikdy, protože démoni, které jsem viděl, byli skuteční - jenže ona mi odmítá naslouchat. Nikdo mi tu nevěří, když vykládám o démonech. Pochopili, že jsem byl v domě v době, kdy došlo k vraždám, že jsem byl svědkem něčeho strašného, jenže dál, za lidmi způsobené hrůzy, nedokážou nahlédnout. Myslí si, že jsem si démony vymyslel, abych zakryl pravdu. Jeden doktor tvrdí, že je lehčí věřit v démony než ve zlé lidi. Říká, že takový zlý člověk je o moc děsivější než vymyšlený démon.
Blbec! Zazpíval by jinou písničku, jen kdyby uviděl Cévu s krokodýlí hlavou anebo spratka Artérii s korunou ze švábů!
Postupně se to lepší. Přestávám tolik toužit po lécích a už nemám záchvaty zvracení. Jenže nedělám tak rychlé pokroky, jak lékaři předpokládali. Pořád sklouzávám zpátky, do světa zlých snů, a ztrácím kontakt s realitou. Nemluvím s ošetřovateli a doktory na rovinu. Neprobírám s nimi svoje strachy a bolesti. Někdy nesouvisle blábolím a nejsem s to si vyložit, co říkají lidé kolem mě. Anebo stojím a celý den civím z některého ústavního okna na strom nebo keř. Anebo ráno vůbec nevylezu z postele, ať se ošetřovatelé snaží sebevíc. Peru se s nimi. Nevěří tomu, co jim vykládám, takže mě nemůžou úplně pochopit, a tím pádem mi ani nemůžou skutečně pomoct. Proto se bráním. Ze strachu a ze vzdoru.
Někde uprostřed všeho toho zmatku přicházejí příbuzní. Lékaři chtějí, abych se soustředil na svět mimo ústav. Podle nich se toho dá dosáhnout tím, že mě vrátí do lůna rodiny, čímž se prolomí můj pocit drtivé izolace. Součástí jejich plánu nejspíš je, aby mě návštěvníci rozmazlovali, takže začnu toužit odejít k nim, a tudíž přistoupím na hru lékařů, až se zas přijdou vyptávat.
Nejdřív teta Kate. Pevně mě objímá a vzlyká. Bez přestání mluví o mámě, tátovi a Gret, vytahuje všechny pěkné chvilky, na jaké si je s to vzpomenout. Žadoní, ať lékařům dovolím mi co nejvíc pomoct, ať s nimi mluvím, že se mi uleví a já budu moct jít domů a bydlet u ní. Neříkám nic, jen upírám zraky do prázdna a myslím na tátu, jak visel nohama vzhůru. Ani ne za hodinu teta Kate odejde a i na odchodu pláče.
V příštích dnech a týdnech se staví další příbuzenstvo, které sem nahnali doktoři. Tety, strýčkové, bratranci a sestřenice - z obou stran rodiny. Některé dlouho znám. Jiné jsem jaktěživ neviděl. Nikomu neodpovídám. Je mi jasné, že jsou stejní jako doktoři. Nevěří mi.
Čelím spoustě otázek od pečovatelů. Proč nemluvím s příbuznými? To je nemám rád? Viděl bych radši nějaké jiné? Nebo mám strach z lidí? Jak by se mi zamlouvalo, kdybych odsud mohl odejít a bydlet na čas u jednoho z těch soucitných návštěvníků?
Snaží se mě vypakovat. Ne že by mě měli plné zuby - prostě je to krok číslo tři na cestě k uzdravení. Protože tady moc nedělám, co po mně chtějí, doufají, že když ochutnám skutečný svět, budu povolnější. (Ne že bych si opatřil tak výtečné znalosti lidské psychologie, tohle všechno vím prostě proto, že mi to Leah a ostatní říkají. Podle nich je správné, abych věděl, co si o mně myslí a jaké se mnou mají plány.)
Dělám první poslední, aby dostali, co chtějí, byl bych hrozně rád, kdyby mě dokázali vyléčit, jenže to je těžké. Příbuzní mi jen připomínají, co se stalo. Když jsou u mě, nedokážou se chovat přirozeně. Dívají se na mě se soucitnými - a někdy i zhroženými - výrazy. Ale snažím se. Poslouchám. Odpovídám.
Po spoustě příprav a debat strávím víkend u strýčka Mika a jeho rodiny. Mike je mámin mladší bratr. Má moc hezkou ženu, Rosettu, a tři děti, dvě holky a kluka. Párkrát jsme u nich s Gret bydleli, když máma s tátou jeli sami na dovolenou.
Ze všech sil se snaží mi dát najevo, že jsem u nich vítaným hostem. Conorovi, Mikovu synovi, je deset. Ukazuje mi hračky a hraje se mnou počítačové hry. Je chytrý a kamarádský. Probírá se mnou svou sbírku komiksů a prý že si můžu vybrat jakékoli tři sešity, co se mi líbí, a nechat si je.
Holkám, Lise a Lauře, je sedm a šest. Pořád se hihňají. Nemají jasno v tom, proč jsem u nich, nevědí, co se mi stalo. Ale jsou milé. Vykládají mi o škole a o kamarádkách. Chtěly by vědět, jestli mám nějakou holku.
V sobotu to probíhá dobře. Cítím, jak je Mike optimistický - myslí si, že to půjde, že se mi vrátí rozum a budu dál normálně žít. Pokouším se věřit, že spása by mohla přijít takhle snadno, ale uvnitř vím, že jen lžu sám sobě.
Neděle. Procházka v parku. S Lisou a Laurou na houpačkách. Houpám je vysoko. Rosetta stojí poblíž, pozorně mě sleduje. Mike je s Conorem na kolotoči.
„Chci dolů!“ křikne Laura. Zastavím ji a ona seskočí. „Koukej, co jsem zahlídla,“ vypískne škodolibě a upaluje ke křoví vedle houpaček. Jdu za ní. Ukáže mi mrtvého ptáka - je malý, mladý, celý rozervaný, nejspíš od kočky.
„Boží!“ vyjekne Lisa, která mi kouká přes rameno.
„Ne, to tedy není,“ pokárá ji Rosetta, taky se už doloudala k nám. „Je to smutné.“
„Můžeme ho vzít domů a pohřbít?“ ptá se Lisa.
„Nevím,“ zamračí se Rosetta. „Vypadá, jako by ho...“
„Démoni mi zabili rodiče a sestru,“ skočím jí do řeči tiše. Holky na mě vypoulí oči jako tenisáky. „Jeden z nich tátovi urval hlavu. Z krku se valila krev. Jako z kohoutku.“
„Grubitschi, myslím, že bys neměl...“ začne Rosetta.
„Jeden z těch démonů měl tělo dítěte,“ pokračuju, prostě nedokážu přestat. „Zelenou kůži a žádné oči. Místo vlasů měl hlavu pokrytou švábama.“
„Tak dost!“ vybafne Rosetta.“Děsíš holčičky. Nemůžeš...“
„Ti švábi byli živí. Zráli démonovi maso. Kdybych se podíval dost zblízka, určitě bych uviděl až do mozku.“
Rosetta upaluje pryč a Lisu s Laurou táhne s sebou. Laura brečí.
Smutně se dívám na mrtvého ptáka. Kolem mě se shlukují noční můry. Vymyšlený démonický chechot. Tím posledním, co ze skutečného světa vidím, je Mike, jak ke mně jde a neví, jestli se má o mě bát, anebo zuřit.
Ústav. O několik dnů - týdnů? měsíců? - později.
Spousta otázek.
„Proč jsi ty holčičky tak vylekal?“
„Chceš ubližovat druhým?“
„Máš vztek? Jsi smutný? Vyděšený?“
„Chtěl bys navštívit někoho jiného?“
Neodpovídám, nejvýš místo odpovědi něco zavrčím. Nechápou to. Ani nemůžou. Nechtěl jsem polekat Lisu s Laurou, ani naštvat Mika a Rosettu. Ta slova ze mě vycházela sama. Doktoři mi nepomůžou. Kdybych měl obyčejnou duševní chorobu, určitě by to dokázali vyřešit. Jenže já viděl, jak démoni rvou můj svět na kusy. Nikdo tomu nevěří, a proto nikdo neví, čím procházím. Jsem sám. A vždycky budu. To je teď můj život. Tak to prostě je.
Příbuzní přestali chodit. Doktoři se přestali snažit. Tvrdí, že mi dávají čas na zotavenou, já ale myslím, že nevědí, co se mnou. Mám spousty času sám pro sebe, .procházím se, čtu si, přemýšlím. Většinou jsem unavený. Mám bolesti hlavy. Kam se podívám, tam jsou iluzorní démoni. Skoro v sobě neudržím jídlo. Hubnu. A šeredně.
Sestry se mi snaží zvednout náladu. Mívám volné dny, chodíme do cirkusů, zábavních parků, do kina, a taky mi pořádají v pokoji dýchánky. K ničemu. Jejich snaha přichází nazmar. Víc a víc se stahuju sám do sebe. Skoro už nemluvím. Nikomu se nedívám do očí. Při sebemenším nezvyklém zvuku mi cuká v prstech a kroutím hlavou sem tam. Zhoršuje se to. Jde to z kopce. Začínají zase mluvit o lécích.
Návštěva. Od té poslední uběhlo hodně času. Myslel jsem si, že to všichni vzdali.
Strýček Dervish. Tátův mladší bratr. Moc toho o něm nevím. Pan Záhadný. Když jsem byl menší, párkrát u nás byl. Máma ho nikdy neměla ráda. Vzpomínám si, jak se kvůli němu s tátou jednou pohádali. „Děti tam rozhodně nevezmeme!“ vztekala se. „Nevěřím mu.“
Strýčka Dervishe ke mně uvede Leah. Zeptá se, jestli by chtěl něco k pití nebo k jídlu. „Ne, díky.“ A nechci snad něco já? Zavrtím hlavou. Leah odejde.
Dervish Grady je hubený a vyčouhlý. Na temeni plešatí, po stranách hlavy šediví, má pevné šedé vousy. Bledě modré oči. Na ty jeho oči si pamatuju z dob, kdy jsem byl malý. Připadalo mi, že se podobají očím mých cínových vojáčků. Zeptal jsem se ho, jestli je voják. Zasmál se.
Je celý oblečený do džínoviny - džíny, košile, bunda. Vypadá směšně - Gret říkávala, že džínovina vypadá trapně na každém, komu je nad třicet. Měla pravdu.
Dervish sedí na židličce pro návštěvy a prohlíží si mě klidnýma, vážnýma očima. Okamžitě pochopím, že je jiný než všichni, kdo přišli před ním. Ostatní příbuzní honem navazovali falešně veselou konverzaci, zato Dervish jen sedí a dívá se. To mě zaujme, a tak mu upřený pohled oplácím a jsem pozornější než za spoustu týdnů.
„Ahoj,“ řeknu po celé minutě mlčení.
Dervish místo odpovědi přikývne.
Snažím se vymyslet, co říct dál. Nic mě nenapadá.
Dervish si pomalu prohlíží pokoj. Vstane, dojde k oknu, vyhlídne do ústavní zahrady, pak se vrátí ke dveřím, které Leah nechala dokořán. Vystrčí hlavu, rozhlédne se na obě strany. Zavře dveře. Vrátí se k židli, posadí se. Rozepne si nahoře džínovou bundu. Vyndá tři listy papíru. Drží je lícem dolů.
Narovnám se na posteli, zaujalo mě to, ale jsem podezřívavý. Že by nějaká nová lest od doktorů? Naučili snad Dervishe nějaké nové postupy, které mají vzkřísit moji léčbu?
„Doufám, že to není Rorschachův test,“ ušklíbnu se malátně. „Na fleky inkoustu jsem se nakoukal tolik, že mi to stačí na...“
Dervish otočí první list a já strnu. Je to černobílá kresba velikého psa s krokodýlí hlavou a lidskýma rukama.
„Céva,“ povídá. Má příjemný, melodický hlas.
Záchvěju se a nic neodpovím.
Otočí druhý list. Tenhle obrázek je barevný. Dítě se zelenou kůží. V dlaních ústa. Místo očí ohýnky. Místo vlasů vši.
„Artérie,“ pokračuje Dervish.
„Ty vlasy jsou špatně,“ ucedím. „Měli by tam být švábi.“
„Vši, švábi, pijavice... mění se to,“ pokrčí rameny a odloží oba listy papíru na podlahu. Pak otočí ten třetí. Taky barevný obrázek. Hubený muž, boulovatá červená kůže, veliké rudé oči, znetvořené ruce, žádná chodidla, na místě, kde by mělo být srdce, díra plná hadů.
„Navedli tě doktoři,“ zaskučím a odvracím oči. „Já jim o démonech pověděl. Nejspíš si sehnali nějaký malíře, aby to namalovali. Proč...“
„Ale jeho jméno jsi jim nepověděl, co?“ skočí mi do řeči Dervish. Poklepe na obrázek. „Řekl jsi jim, že tihle dva jsou jeho fámulové a on je jejich pán... ale nikdy ses nezmínil, jak se jmenuje. Víš to?“
Myslím na těch pár šílených minut v ložnici rodičů. Pán démonů toho moc nenapovídal. Vůbec mi neřekl, co je zač. Už otevírám ústa, chci odpovědět, že ne...
...a pak ústa zase pomalu zavřu. Kdepak, on mi svou totožnost odhalil. Nepamatuju si přesně kdy, ale tam někde v tom šílenství o tom padla zmínka. Vzpomínám. Zaměřím se na ten okamžik. Bylo to, když se mě zeptal, jestli vím, proč se to všechno stalo, a jestli mi rodiče vylíčili, kdo je ten...
„Lord Lítost,“ dořekne Dervish zlomek vteřiny před tím, než to stačím vybafnout.
Upřu na něj oči... nejistě... zděšeně... ale taky kdovíproč rozrušeně.
„Vím, že ti démoni jsou skuteční,“ utrousí Dervish, sebere si obrázky, vrátí je do kapsy a zapne bundu. Vstane. „Jestli chceš jet se mnou, tak můžeš. Ale nejdřív se musíš vybabrat z toho, do čeho jsi zabřednul. Doktoři říkají, že jim neodpovídáš na otázky. Že prý vědí, jak ti pomoct, jenže ty jim v tom bráníš.“
„Nevěřej mi!“ vyjeknu. „Jak mě chtěj uzdravit, když si myslej, že jim o těch démonech lžu?“
„Svět je příliš komplikovaný,“ povídá Dervish. „Rodiče ti bezpochyby říkali, ať nelžeš, a taky že většinou to je dobrá rada. Někdy se ovšem lhát musí.“ Dojde až ke mně, sehne se, takže má tvář u mého obličeje. „Oni ti chtějí pomoct, Grubitschi. A podle mě to dokážou. Jenže jim budeš muset pomoct ty. Bude potřeba, abys lhal, dělal, jako že démoni neexistují, a napovídal jim to, co chtějí slyšet. Kdo chce něco dostat, musí něco dát. Jakmile tuhle zábranu odstraníš, můžou ti spravit mozek, pomoct ti, aby ses vyrovnal se smutkem. A potom, až udělají, co dovedou, můžeš přijet ke mně - tedy jestli chceš - a já ti zas pomůžu s tím ostatním. Vyložím ti všechno o démonech. Povím ti, proč zemřeli tvoji rodiče a sestra.“
A odejde.
Ohromené mlčení. Dlouhé dny a noci usilovného přemýšlení. Opakuju si jméno hubeného červeného démona. Lord Lítost, Lord Lítost, Lord Lítost, Lord...
Zmítám se mezi nadějí a strachem. Co když je Dervish s démony spolčený? Máma říkala, že mu nevěří. Tady jsem v bezpečí. Odejít by mohlo znamenat koledovat si o další hrozbu a ještě víc smutku. Když se budu držet pravdy a vzdorovat doktorům a sestrám, tak se můj stav nezlepší - ale taky nepřijdu k úrazu. Venku v reálném světě bych se mohl znovu setkat s démony. Jednodušší bude zůstat tady a schovat se.
Jednou ráno se probudím ze zlého snu. Byl jsem v něm na maškarním bále. Když jsem si sundal masku, došlo mi, že to byla Gretina tvář.
Posadím se na posteli. Třesu se. Pláču. Vyhlížím z okna, do světa tam venku.
A rozhodnu se.
Cvičím. Začal jsem líp jíst. Přibírám. Mluvím zpříma s doktory a sestrami, odpovídám jim, pouštím si je do hlavy, „odhaluju duši“. Dovoluju jim, aby mi pomohli. Spolupracuju. Když musím, lžu. Tvrdím, že jsem tu noc v ložnici viděl lidi. Přijdou policajti, pořídí svědeckou výpověď. Kreslíř zachytí moje nové, realistické, vymyšlené vzpomínky na vrahy. Doktoři září pýchou a plácají mě po ramenou.
Ubíhají týdny. S trochou pomoci a spoustou namáhavé práce se můj stav zlepšuje. Dervish měl pravdu. Teď, když s nimi spolupracuju, mi opravdu dokážou pomoct, i když základem, ze kterého jsme vyšli, byla lež - že démoni nejsou skuteční. Hodně pláču a hodně se toho naučím: jak čelit smutku, jak se postavit vlastním strachům a ovládnout je. Nechávám je, aby mě vyvedli z temnot, pozvolna, bolestně, ale jistě. Na jednom odpoledním sezení s terapeutem usoudím, že už na to je ten pravý čas, a přijdu se žádostí. Pak to obšírně probíráme. Sáhodlouze debatujeme. V ústavu na to svolají porady. Někam volají. Pořád se nemůžou vymáčknout. Ale nakonec souhlasí. Jenom pořádně zesílí léčbu. Spousta hloubkových terapeutických sezení, pohovorů od srdce k srdci. Hafo testů a vyšetření, aby měli jistotu, že na to jsem zralý, aby se ujistili, že postupují správně. Mají jisté pochybnosti. Mluví o nich. Probíráme je. Pak rozhodnou v můj prospěch.
Poslední den. Potřásání rukama, doktoři mi dávají čísla, kam mám volat, kdyby se dělo něco nedobrého. Polibky a objetí od mých nejoblíbenějších sester. Vizitka od Leah. Vykročím ke dveřím, na zádech mám batoh se vším, co mi na tom světě zbylo. Strachy jsem bez sebe, ale jsem pevně odhodlaný odhalit, o co jde.
Z ústavu odjíždím na zadním sedadle motorky. Řidítka drží v rukou můj zachránce, moje záchranné lano, moje naděje.
Dervish.
„Pořádně se chytni,“ povídá. „Omezení rychlosti jsou tu od toho, abysme měli co porušovat.“
Vrrrm!