DÉMONI

Všude krev. Pekelné cákance a louže zaschlé krve. Zběsilé šmouhy na podlaze a na stěnách.

Až na to, že stěny nejsou stěny. Ze všech stran mě obklopují pavučiny. Miliony vláken, leckterá jsou ale silnější než moje paže, některá se spojují do uspořádaných vzorů, jiná se chaoticky rozbíhají. Spousta vláken je potřísněná krví. A za vrstvou pavučiny jsou další vrstvy... celé hradby pavučin se táhnou, kam až dohlédnu. Donekonečna.

Odtrhnu oči od stěn. Rychle si v duchu pořizuju snímky dalších podrobností. Jsem otupělý. Funguju jako stroj. To odkapávání... hlavou dolů visí uprostřed místnosti od pavučinového stropu nějaké tělo. Bez hlavy. Z krku jako ze zejícího červeného „O“ odkapává krev na podlahu. To tělo poznávám, i když je bezhlavé.

„TATI!“ zařvu, až mi to skoro roztrhá hlasivky na kusy.

Vlevo ode mě se nějaká odporná stvůra obrátí a zavrčí. Má tělo ohromného psa a hlavu krokodýla. Pod tím leží nehybně... máma. Nebo to, co z ní zbylo.

Zprava se ozve děsivé zavytí. Gret! Sedí na podlaze, upírá na mě oči, kývá se sem a tam, tvář má bílou, tedy kromě míst pokrytých krví. Zavolám na ni. Napůl se otočí a mně dojde, že ji něco rozpůlilo. Nehýbe se sama, jen za ní, v prohlubni místo zad, cosi je a pohybuje s ní jako s loutkou.

To „něco“ pak odstrčí Gret stranou. Je to dítě, ale ne dítě z tohoto světa. Má to tělo tříletého dítěte, jenže hlava je větší než hlava kteréhokoli normálního dospělého. Kůži má bledě zelenou. Oči žádné - v prázdných důlcích poblikává po jedné ohnivé kuličce. Vlasy taky žádné - a přece se na hlavě něco hýbe jako živé. Když ten pekelný spratek popojde blíž, uvidím, že to jsou švábi. Živí. Cpou se hnijícími tkáněmi.

Krokodýlopes se odtrhne od mámy a taky se blíží ke mně, jen si letmo vymění pohled s obludným dítětem a to jde pořád dál.

Nemůžu se hnout. Strach se mě naprosto zmocnil. Dívám se na mámu, na tátu, na Gret. Všichni rudí. Všichni mrtví. To není možné! To se nemohlo stát! Je to jenom zlý sen - musí být!

Jenže ani v tom nejděsivějším zlém snu jsem si nedokázal představit něco takového. Vím, že to je skutečné, jednoduše proto, že to je příliš úděsné, než aby to skutečné nebylo. Stvůry jsou už skoro u mě. Krokopes hladově zavrčí. Pekelný spratek se děsivě šklebí a zvedá ruce - v každé dlani má drobná ústa plná ostrých zubů. Bez jazyka.

„Ale to se podívejme,“ řekne někdo a obě stvůry se zastaví pár kroků přede mnou. „Koho to tady máme?“

Zpoza shluku pavučin vyklouzne nějaký muž. Hubený. Má světle červenou kůži, je znetvořený, hrbolatý, jako kdyby ho uplácali z barevného těsta. Ruce má deformované, skrz kůži trčí kosti, jeden prst splývá s druhým. Je holohlavý. Má divné oči... nikde žádné bělmo, jen tmavorudé duhovky a ještě tmavší zorničky. Na levé straně hrudi zeje rozeklaná díra. Je do ní jasně vidět. Uvnitř jsou... hadi. Desítky maličkých, syčících, svíjejících se hadů s dlouhými zakřivenými zuby.

Pekelný spratek vyjekne a napřáhne se po mně. Zuby v jeho drobných tlamách se vztekle rozevírají a cvakají.

„Přestaň, Artérie,“ řekne velitelským tónem muž - netvor - a přikročí blíž ke mně. Ne... nepřikročí... spíš doklouže. Nemá chodidla. Hrbolaté tkáně nohou dole končí rozervanými cáry, které nevisí až na podlahu. Vznáší se nad zemí.

Krokopes vztekle štěkne a plazí oči se mu blýskají hladem a nenávistí.

„Počkej, Cévo,“ poručí mu netvor. Přistoupí ke mně. Zastaví se a prohlíží si mě nepřirozeně rudýma očima. Má drobná ústa. Bílé rty. Vypadá smutně - smutnějšího tvora jsem jaktěživ neviděl.

„Ty jsi Grubitsch,“ řekne nerudně. „Poslední z Gradyových. Nemáš tu co dělat. Rodiče si přáli, abys byl tohohle zármutku ušetřen. Proč jsi přišel?“

Nedokážu odpovědět. Nepatří mi vlastní tělo, snad až na oči, které bez ustání bloudí a zkoumají, i když bych byl radši, aby toho nechaly, úplně se zavřely a zabránily mi v pohledu na cokoli.

Pekelný spratek vydá hrdelní zvuk a znovu se po mně natáhne.

„Můj rozkaz porušíš jen na vlastní nebezpečí, Artérie,“ řekne netvor tiše. Děsivé dítě spustí ruce k bokům, šourá se pozadu zpátky a oheň v očích mu pohasíná. Krokopes couvá taky. Oba mě ale dál pozorně sledují.

„Tolik smutku,“ vzdychne si netvor - a v jeho hlase zní nefalšovaný zármutek. „Rodiče mrtví. Sestra mrtvá. Sám na celičkém světě. Vydán na pospas démonům. A přitom nemá ani ponětí, kdo jsme a proč jsme tady.“ Odmlčí se a na chvilku se zatváří pochybovačně. „Skutečně to nevíš, že, Grubitschi? Nikdo ti nic nevysvětlil, nevylíčil ti, kdo je to ten lysý Lord Lítost?“

Pořád nedokážu odpovědět, ale on mi naprostou nevědomost vyčte z očí a usměje se, lehce, bolestně. „Já si to myslel,“ dodá. „Chtěli tě ochránit před krutostí světa. Hodní, milující rodiče. Bude se ti po nich stýskat, Grubitschi... ale ne dlouho.“ Stvůry vlevo a vpravo ode mě vydají hnusné, chechtavé zvuky. „Tvůj žal bude mít krátký život. Za několik chvil na tebe pošlu svoje fámuly a všechno vbrzku skončí. Přijde bolest, strašná bolest, ale pak nastane naprostý mír zásvětí. Smrt přijde jako požehnání, Grubitschi. Na konci ji rád uvítáš... stejně jako tví rodiče a tvoje sestra.“

Netvor se vznáší kolem mě. Uvědomím si, že nemá nos, jen dvě veliké díry nad horním rtem. Když klouže kolem, začenichá - a já kdovíjak vím, že cítí můj strach.

„Chudáčku Grubitschi,“ ucedí a znovu se přede mnou zastaví. Takhle zblízka vidím, že jeho červená kůže je narušená drobnými prasklinami, ze kterých se cedí kapky krve. Taky si všimnu, že pod oběma pažemi má několik výrůstků, jsou po každé straně tři, složené na břiše. Vypadají jako tenké maličké paže, ale taky to můžou být jen divně tvarované kožní záhyby.

„C-co... co... jsi... zač?“ zaskučím, tak tak že dostanu ta slova skrz drkotající zuby.

„Začátek i konec tvého největšího smutku,“ odpoví netvor. Řekne to věcně - ne jako by se vychloubal.

„Ma-máma?“ zajíknu se. „Táta? Gr-Gr... Gr...“

„Mrtví,“ zašeptá a potřese hlavou, až z trhlin na krku vytryskne krev. „Zapamatuj si je, Grubitschi. Vybav si ty nejkrásnější okamžiky. Potěš se s nimi v těchto svých posledních chvilkách. Zaplač si nad nimi, Grubitschi. Dej mi svoje slzy.“

Chtivě se usměje a pravačkou se natáhne k mojí tváři. Přejede mi srostlými prsty po levé líci hned pod okem, jako kdyby ze mě chtěl vymámit slzy.

Dotyk jeho kůže - vlhký, hrubý a lepkavý - mě odpuzuje. Bez přemýšlení se k peklu, ve které se změnila ložnice mých rodičů, obrátím zády - a prchám. Netvor za mými zády se temně uchechtne, odkašle si a řekne: „Cévo. Artérie. Je váš.“

A dvě obludy se zlomyslným, zákeřným zavytím zahájí štvanici.

Podesta. Vrčení a skřípání zubů se s každou vteřinou blíží. Skoro mě mají. Podklouznou mi nohy. Svalím se na podlahu. Něco přese mě přeletí a vrazí do stěny nad schody - je to ten krokopes, Céva.

Maličká ruka mi šátrá po levém kotníku. Artérie mi sevře zuby záložky džín. Instinktivně se odtáhnu. Ozve se trhavý zvuk - dlouhý pruh látky se čistě oderve. Noze se nic nestalo. Artérie se převalí na záda a dusí se džínovinou.

Céva se vyškrábe na nohy, potřese podlouhlou ještěří hlavou. Upřu oči na nohy té potvory. Nekončí psími tlapami, ale maličkýma lidskýma rukama s dlouhými, zakrvácenými, polámanými ženskými nehty.

Štrachám se kolem Cévy po břiše, soukám se dolů po schodech a zajíkám se děsem. Koutkem oka sleduju Artérii, jak plive džínovinu, pak vyskočí na nohy a hrne se za mnou. Céva dřepí nad schody, plazí oči má plné vzteku, je přichystaná ke skoku. Ale zrovna když se po mně vrhá, vrazí do ní Artérie. Céva vyjekne, protože ji její společník nechtě přimáčkl na stěnu. Artérie zaskučí jako dítě, skopne si Cévu z cesty a potácí se dolů ze schodů, za mnou.

Dostanu se rukama na podlahu. Vyhrabu se na nohy a vyrazím k domovním dveřím. Artérie pořád nesešel se schodů, takže před ním mám slušný náskok. Povede se mi to! Ještě pár kroků a...

Něco se mi neskutečně rychle proplete mezi nohama. Ozve se ostrý, rachtavý zvuk. Dveře se zatřesou. Dole u nich se Artérie narovná a zazubí se na mě. Groteskní pekelný spratek si mne pravé rameno, kterým vrazil do dveří. Oheň v očích mu plane jasněji než kdy předtím. Tlamu má rozevřenou a křivou. Jazyk žádný, jen ta zející, krvavě rudá držka.

Nesouvisle na Artérii něco zařvu, pak chmátnu po telefonu položeném na stolku - je to nejbližší předmět, na který dosáhnu - a vší silou jím po démonovi mrštím. Artérie svižně uhne. Je to neuvěřitelné, ale telefon prorazí dveře a skončí až venku na ulici.

Nemám čas, abych mohl o tom nemožném siláckém výkonu přemýšlet. Artérie na chvilku ztratil orientaci. Céva je teprve v půlce cesty ze schodů. Ještě můžu uniknout... když budu jednat rychle.

Svižně se otočím a skáču ke kuchyni a k zadním dveřím. Artérie pochopí, co mám v úmyslu, a zahuláká na Cévu. Krokočubka seskočí ze schodů a letí mi přímo na obličej, jde mi po krku. Zvednu ruku a odrazím ji. Céva se mi chytí za paži zuby, prokousne látku košile, vyhryzne mi do předloktí tři hluboké rýhy.

Vyjeknu bolestí a vykopnu po krokodýlí hlavě. Zasáhnu zrovna pod špičkou rypáku. Cévě odletí hlava dozadu, hekne a celá se odvalí.

Nezastavím se, nepodívám se po Artérii. Proletím kuchyní a vrhám se ke dveřím. Sevřu prsty na dveřním knoflíku a otočím jím... jenže opačným směrem! Takže znovu. Cvak. Dveře se otevřou...

...a zase se zabouchnou, protože do nich vletí Artérie. Démon vrazí do dveří tak silně, až mě to odhodí stranou. Odvalím se pryč, na chviličku mimo nebezpečí. Když se posadím, Artérie se už vzpamatoval a stojí přede mnou ve dveřích, nohy i ruce má rozpřažené, tři sady zubů se lesknou v narudlém světle, které vrhá oheň v jeho jinak prázdných očních důlcích.

Couvám před tím zeleným pekelným spratkem pozpátku po kolenou. Stát - za mnou něco vrčí. Vyděšený letmý pohled. Céva se blíží a zahrazuje mi ústupovou cestu.

Jsem přímo mezi nimi.

Artérie se usmívá. Ví, že je po mně. Jeden šváb mu spadne z hlavy, přistane na zádech, otočí se. Začíná lézt někam pryč. Artérie na něj šlápne a rozdrtí ho. Pak zvedne nohu proti mně a ukáže mi na ní rozmačkané zbytky hmyzu. Pekelně se rozesměje.

Za mnou se ozve praskavý zvuk. Cítím pach krve a hniloby. Céva je už skoro u mě. Artérie sykne... chtěl by si toho masakru užít taky, ale dává si pozor. Neopustí svoje místo u dveří. Lepší bude zůstat tam a dívat se, jak mě zabije Céva, než aby šel po mně a nechal dveře nehlídané. Cítím, jak se démon bojí toho v patře. Říkal, že ti dva jsou jeho fámulové - a to znamená, že on je jejich pán.

Céva mi vrazí do zad kožnatým rypákem. Hrdelně zavrčí. Je po všem. Jsem vyřízený. Mrtvý, jako máma a táta a...

„Ne!“ zařvu, až se démoni polekají. Hlavou mi bleskne telefon, který proletěl silným dřevem domovních dveří, a taky to, jak rychle se pohybuje Artérie. Upřu pohled na psí dvířka. Jsou tak malá, že se tam nevejdu, ale na to teď nemyslím. Zaměřím se jenom na únik.

Zapřu se nohama. Přejdu do dřepu. Vymrštím se ke psím dvířkům zrovna ve chvíli, kdy po mně Céva chňapne zuby. Proletím vzduchem rychleji, než by jakýkoli člověk měl nebo dokázal. Artérii ohýnky v důlcích polekaně zaplanou. Démon secvakne tenounké nožky k sobě. Pozdě! Než je sevře, letím ven, prsty odrazím psí dvířka z cesty, paže, tělo a nohy následují. Za mnou zní jek a vytí. Ale teď už mi nemůžou ublížit. Letím... ven... jsem volný!

Vznáším se. Paže rozpřahuju jako křídla. Jásám. Kouzlo. Chvilková radost. Připadám si neporazitelný jako...

Třísk!

Můj let rázně ukončí zahradní plot. Dopad na zem je tvrdý. Zvedám se, skučím a sípu. Jak jsem prosvištěl hrubým dřevem plotu, mám pořezaný pravý loket. Jsem zpitomělý. Potácivě vstanu. Je mi zle.

Vzpomenu si na démony. Střelím pohledem po psích dvířkách. Chystám se rozběhnout...

...a pak se zarazím. Není po nich ani vidu. Obyčejný noční klid. Nepronásledují mě.

Upřeně se dívám na psí dvířka - jsou tak maličká - a pak na svoje paže a nohy. Na tři rudé rýhy vyhryznuté Cévou. Na košili a džíny, rozervané tam, kde po mně démoni chňapali. O levou botu jsem přišel... nejspíš mi v letu spadla. Ale jinak jsem v pořádku.

To nejde! I kdyby psí dvířka byla větší, nemohl bych jimi proletět takovou rychlostí, protože to bych se celý rozmlátil. Tak jak se mi...?

Všechny otázky odumřou nevyslovené, protože se mi vybaví hrůzná podívaná z ložnice.

„Mami,“ vzlyknu a potácím se zpátky k zadním dveřím domu. S rukou na kulové klice se zarazím. Skoro jí otočím. Nedokážu to.

Padnu na kolena. Opatrně strčím do psích dvířek, aby se otevřela. Nakouknu do kuchyně. Démoni nikde... ale spousta krvavých otisků na dlaždicích dokazuje, že jsem si honičku jen tak nevymyslel.

Vstanu. Znovu se pokusím vejít. Ale nedokážu se k tomu přinutit. Vzpomínky jsou příliš děsivé. Démoni příliš hroziví. Kdybych mohl rodičům a sestře pomoct, snad by to bylo jiné. Jenže jsou mrtví, všichni, a já mám příliš zdravého rozumu (nebo ne dost odvahy) na to, abych riskoval život kvůli třem mrtvolám.

Couvnu ode dveří a zadívám se nahoru na dům. Zvnějšku vypadá jako všechny ostatní. Žádné pavučiny. Ani krev. Obyčejné stěny a okna.

„Gret,“ ucedím bezmyšlenkovitě. „Nestačil jsem se ti omluvit za ty krysí střeva.“

Chvilku na to otupěle a líně myslím, pak zakloním hlavu, otevřu ústa a dám se do křiku.

Je to ale křik beze zvuku. Čirá nenávist. Čirý smutek. Sbírá se někde hluboko uvnitř mě a vyráží ven se stejně nemyslitelnou prudkostí, jakou jsem v sobě našel, když jsem mrštil telefonem po Artérii a když jsem proskočil psími dvířky.

Sklo v oknech se tříští, letí dovnitř, rve závěsy na cáry, pokrývá podlahy ostrými průhlednými střepy. Sklo v domech po obou stranách se rozbíjí taky. A zrovna tak ve všech autech a pouličních lampách, co jsou poblíž.

Řvu tak dlouho, jak jen dokážu - snad celou minutu bez přestání -, pak upadnu do mlčení stejně všeobjímajícího, jako byl ten křik. To ticho je oddělené od všeho. Skoro pevné jako hmota. Žádný zvuk se neproplíží dovnitř, žádný neunikne ven.

Po chvíli začnou ze sousedních domů vycházet lidé, jsou otřesení, opatrně se trousí ke zdroji toho šíleného zavytí. Vidím jak se jim pohybují ústa, ale otázky neslyším, neslyším ani jejich výkřiky, když vejdou do domu a krátce nato se vyřítí zase ven a jsou bledí ve tvářích a oči třeští hrůzou.

Jsem svět sám pro sebe. Svět ze samých pavučin a krve. Démonů a mrtvol. Zlých snů a děsu. Od téhle noci dál se tenhle svět bude jmenovat... můj domov.