BOJ

Dervish zastaví na místě, kde končí podlaha a začíná pavučina, rozhodí paže a vykřikne něco nesrozumitelného. Od konečků prstů mu zapraská modrým plamenem. Přiloží ruce k sobě, pak se dotkne husté pavučiny. Modrý plamen vyběhne po vláknu do míst, kde se spojuje s jiným vláknem. Jako blesk přeskakuje z vlákna na vlákno, klene se stále blíž k pánovi démonů a k jeho fámulům. Lord Lítost nedá najevo žádný strach. Modrý plamen dospěje k němu, syčí a praská kolem něj, ale on se jen usměje, mávne rukou, oheň zaprská a uhasne.

Lord Lítost zvedne ruce nad hlavu. A sotva to udělá, kolem trupu se mu rozloží šest dalších paží, po třech na každé straně. Na koncích žádné prsty, jen znetvořené kusy tkáně. Pán démonů sevře dvě vlákna, každou sadou paží jedno, a jako groteskní pavouk leze k nám. Céva a Artérie jdou pánovi v patách, Céva něco brebentí, Artérie začal cvakat zuby.

Zděšeně si démony prohlížím. Zapomněl jsem na tolik podrobností. Maličké tlamy, které má Artérie v dlaních, to, že ani v jedné hubě nemá jazyk, jak se mu na hlavě svíjejí švábi, zběsilost plamenů hořících v prázdných očních důlcích. Céva má maličké, kruté oči, dlouhý kožnatý čumák, mezi zuby kusy masa, hladkou psí srst, místo tlap ženské ruce. A Lord Lítost - červená kůže poskvrněná krví, která se řine ze stovek a tisíců klikatých trhlin, podivně tmavorudé oči, a ta díra na místě srdce, díra plná svíjejících se, syčících hádků.

Démoni dolezou na konec pavučiny a zaváhají, houpou se na tenkém vlákně jako zlí supi na šlahounu nějaké liány. Dervish stojí pod nimi, je chladný jako kus ledu, ruce tiskne k sobě.

„Zdravím tě, Dervishi,“ ozve se Lord Lítost. Hlas má ještě smutnější, než jaký si jej pamatuji. „Je milé tě zase vidět, můj ke zkáze odsouzený příteli.“

„Také tě vidím rád,“ odpoví Dervish rázně. Céva po něm chňapne, chtěla by ho vylekat, ale Dervish si jen bez zájmu odfrkne.

„A můj mladší přítel, nebožák Grubbs Grady.“ Lord Lítost si vzdychne a já znovu musím čelit jeho strašidelnému rudému pohledu. „Tvůj smutek je stále silný. Velmi chutné.“ Zkrabatí se mu tvář, takže na obou tvářích začne z trhlin vytékat krev. Olízne si ji nelidsky dlouhým jazykem, pak napřáhne ruku. „Pojď ke mně, Grubitschi. Ať se nakrmím tvou bolestí. Žal je třeba oslavovat, ne ho jen strpět. V mém světě budeš císařem utrpení. Buď můj, Grubitschi. Zapomeň na tuhle šílenou výzvu a přijmi svůj skutečný osud.“

Přistihnu sám sebe, jak se vztekle šklebím, jak se narovnávám, zpříma se na pána démonů podívám a vyštěknu: „Strč si to všechno někam, ty úchylnej zmutovanej hajzle!“

Lord Lítost protáhne obličej. Céva a Artérie začnou vztekle brebentit. Dervish se zasměje.

„Za tuhle urážku zaplatíš,“ zavrčí Lord Lítost, v očích mu blýská, krev z něj crčí.

„Jenom když prohrajeme,“ uchechtne se Dervish. „Pokud vyhrajeme, nesmíš na něj ani sáhnout.“

„Jistě, jenomže, víš, Dervishi... vy nevyhrajete.“ Lord Lítost to řekne hlasem chvějícím se zármutkem. „Kéž by tu byla nějaká naděje - připomínáš mi Bartoloměje Garadexe, tu perlu lidského rodu. Ale postav se skutečnosti čelem - dnes v noci zemřete. Ten hoch je slaboch, pro podobné utkání není způsobilý.“

„Neposlouchej ho,“ varuje mě strýc. „Snaží se v tobě vytvořit dojem, že jsi prohrál, ještě než boj začal.“

„Já vím, o co se snaží - a nevyjde mu to,“ odseknu. Ale uvnitř tolik sebejistoty necítím. Démon má v hlasu a v očích tolik smutku. Je to pravda? Je naším osudem prohra?

„Poslední šance, Grubitschi,“ zašeptá Lord Lítost. „Oddej se mi teď hned - a ušetříš si hrůzu a agónii. Tvoje smrt nebude rychlá, ale bude příjemná. Tvoje matka nakonec litovala, že mou nabídku nepřijala. Prosila, aby mi mohla sloužit, ale bylo pozdě.“

„Nevěřím ti,“ řeknu klidně. „Máma by takovou smradlavou nulu, jako jsi ty, nikdy o nic neprosila - ani o život ne!“

Lord Lítost přimhouří oči. „Druhá urážka,“ ucedí. „Třetí by ses už dopouštět neměl.“ Zadívá se na Dervishe.“Už mě tyhle vaše jalové lidské pózy nudí. Přišel jsem hrát šachy. Jsi připraven?“

„Ano.“

„Kdo zasedne k šachovnicím proti mně?“

„Já.“

Lord Lítost se pousměje a úsměv honem přikryje dlaní. „Ten hoch bude bojovat s Cévou a s Artérii? Já žasnu. Předpokládal jsem, že Grubitsch je nějaký samorostlý šachový talent, který se mnou změří důvtip. Ale vrhnout ho do souboje s mými divokými fámuly...“

„Však on to zvládne,“ ozve se Dervish, ale v hlase mu zrovna nejásá sebedůvěra.

„Budiž tedy,“ vzdychne si Lord Lítost. „Byl bych radši, aby boj byl vyrovnaný, ale když nedáš jinak, než že nám to usnadníš, zbývá jen dosáhnout rychlého vítězství a rychle s vámi skoncovat.“

Lord Lítost se spustí z pavučiny a vznáší se přímo před Dervishem, rozervané kusy tkání na konci jeho nohou se nikdy nedotknou země. Šest paží se složí k trupu, ty horní zůstávají volné. Z těla mu odkapává krev, když dopadne na kameny na podlaze, syčí to.

Dervish poodstoupí a ukáže na šachovnice. Lord Lítost se vznáší k nim, rty se mu rozevřou, až vytvoří cosi, co se v jeho podání nejvíc blíží upřímnému, vřelému úsměvu. Céva a Artérie jsou dál na pavučině, chňapají a plivou, netrpělivě škrábou do hedvábných vláken, prahnou po boji a po krvi.

„Doufám, že budeš lepším soupeřem než tvůj bratr, Dervishi,“ řekne Lord Lítost zlomyslně. „Nestačil mi od čtvrtého tahu. Bylo opravdu trapné, jak snadno podlehl. Myslím si, že hluboko v srdci si přál prohrát... stejně jako tady Grubitsch.“

„Drž hubu!“ vyjeknu a vztekle, se zaťatými pěstmi vykročím k němu.

„Klid, Grubbsi,“ utrousí Dervish. „Snaží se tě popíchnout. Kašli na ty jeho kecy. Vyčisti si hlavu. Soustřeď se na boj.“

„Moudrá rada,“ přikývne Lord Lítost. „Jenže Grubitsch není s to se jí řídit. Je samý oheň a vztek... jako jeho matka. Její slabost způsobila zkázu jeho otce. Vedl by si líp, kdyby neměl strach o ni, stejně jako má Dervish strach o tebe, Grubitschi. Co povíš strýci, až ho zklameš, Grubitschi? Jak se omluvíš za...“

„Jestli tohle neskončí, tak souboj odvolám,“ utne ho Dervish. Lord Lítost se na něj povýšeně zadívá. „Myslím to vážně. Buď to bude poctivé utkání, já proti tobě a Grubbs proti tvým otrokům, anebo nebude vůbec nic.“

„Že bys tak snadno obětoval nebožáka Billyho Spleena?“ posmívá se Lord Lítost.

„Když budu muset...“ Dervish to řekne s kamennou tváří.

Lord Lítost znepokojeně mlčí a prohlíží si mého strýce, pak pokrčí rameny a posadí se k šachovnicím z té strany, kde jsou černé figurky. „No prosím. Zdvořilosti vynecháme. Zaujmi místo, Dervishi Grady, a připrav se na svou zkázu.“

Dervish dojde ke mně. Stiskne mi ramena. Zadívá se mi upřeně do očí. „Víš, co musíš dělat,“ řekne. „Bojuj tvrdě a nefér - na smrt.“

„Brnkačka,“ zazubím se chabě. „Hodně štěstí.“

„Dnes v noci si své štěstí vytváříme sami,“ odpoví. Pustí mě a dojde k šachovnicím. Posadí se, nadechne se, pak bez jakýchkoli formalit natáhne ruku, uchopí na střední šachovnici pěšce a udělá první tah.

Céva a Artérie okamžitě seskočí z pavučiny a blíží se ke mně, ječí, vrčí, vzduch zhoustl smradlavým pachem smrti.

Nemám čas si všímat, jakým protitahem zareagoval Lord Lítost na Dervishovo zahájení. Smýknu sebou zběsile doleva. Céva přeletí nade mnou, krokodýlí čelisti cvaknou naprázdno, lidské prsty se kroutí.

Na záda mi dopadne Artérie. Levou rukou mě chytí za krk. Zakousne se do mě. Zavyju a překulím se, pokusím se pekelného spratka rozmáčknout. Vyskočí dřív, než to stihnu, a zlomyslně se chechtá. Bill-I v kleci řve a cloumá mřížemi, dokonce i ve své zvířecí podobě vycítil, jakou démoni představují hrozbu. Znovu zaútočí Céva, skáče po podlaze. Natáhnu pravou ruku. Rozevřu prsty. Z hromady zbraní na podlaze, z několikametrové vzdálenosti mi skočí do dlaně sekyra. Narovnám se, mrštím jí. Letí obloukem k Cévě. Odrazí se jí od čumáku. Jen ji poškrábala, ale zranění ji přinutilo se zastavit.

Zvednu se do vzduchu, aniž bych napjal svaly v nohou. Podívám se dolů - vznáším se nad zemí! Uzavřu vlastní mysl, abych si neuvědomoval, jak je to celé neskutečné. Napřáhnu obě ruce. Do levačky mi vletí sekyra, do pravé krátký meč. Rozhlížím se po démonech. Přimáčkli se jeden ke druhému a vztekle se dívají na mě.

„Pojďte si pro nakládačku, šeredy!“ zavrčím a máchám sekyrou v ruce jako taktovkou.

„Chytré,“ poznamená Lord Lítost a zatleská. „Tos ho naučil ty, Dervishi?“

„Nech si ty komentáře,“ zavrčí Dervish. „Jsi na tahu.“

Rychle sklouznu pohledem k šachovnicím. Je to neuvěřitelné, ale za těch pár vteřin od začátku udělali ti dva desítky tahů. Na všech pěti šachovnicích už partie pokročily.

Zatímco nedávám pozor, zaútočí Artérie. Překoná místnost rychleji, než to stačím sledovat, skočí, vrazí mi silně do nohou. Vykopnu po něm, ale on se mi šplhá nahoru po stehnech. Vykřiknu. Artérie se zasměje. Céva nadšeně štěká. Bill-I hlavou tluče do mříží a snaží se jimi prokousat.

Hroutím se na zem. Artérii tím úderem setřesu. Odkopnu ho stranou. Dokutálí se na hromadu zuhelnatělých knih, popel se rozletí, démon vztekle vykvikne.

Než stačím vstát, je u mě Céva. Sevře mi zuby nataženou levou nohu. Prokousne mi holenní kost. Cloumá hlavou na obě strany. Tkáně i kost povolují. Chodidlo i s kotníkem letí na druhou stranu místnosti. Z nohy mi stříká krev - strašná bolest!

Céva a Artérie se hrnou k ráně. Strkají hlavy do spršky krve. Hltají krev. Odstrkují se, chtějí si na mně pochutnat.

Třesu se - upadám do šoku - protáčím panenky - místnost se se mnou točí - přestanu cítit bolest - dívám se na démony, jak chlemtají - jsem poražený - umírám.

„Použij magii!“ křikne Dervish. Skoro se mi povede zaostřit zrak. Dervish stojí a tvář má popelavou. „Magii!“ zahuláká znovu - a Lord Lítost se zazubí a střelcem mu vezme královnu.

Zadívám se na démony - tváře mají rudé od mojí krve - představuju si další jejich útok - tu bolest - pobídne mě to k činu. Pořád držím sekyru. Seberu všechnu sílu, máchnu a zabořím ostří přímo Cévě do protáhlé, tvrdé hlavy. Svalí se, dusí se vlastní krví. Opouští ji síla. Leží jako hromádka hadrů. Zabil jsem ji!

Skoro vítězoslavně vykřiknu, jenže pak uvidím Artérii, jak leze na Cévu. Vytáhne z ní sekyru a kraje rány přitiskne k sobě. Krev se leskne. Rána se zatáhne. Céva vstává, je otřesená, ale rozhodně živá.

Srdce mi spadne do kalhot... ale pak mi spíš poskočí. Najednou chápu, co na mě Dervish křičel. Pokud si pomocí magie můžou hojit rány démoni, můžu i já! Než se Céva vzpamatuje, namířím prst na svou odhryznutou nohu na protějším konci místnosti a vůlí ji táhnu zpátky k sobě. Vteřinu se neděje nic. Pak noha zmizí a objeví se tam, kde má být. Svaly, šlachy a kost se spojí. Bolest je ještě horší, než když mi ji démon oderval. Ale jde to! Za pár vteřin zase mám nohu, i když bolí jako čert.

Nezkusím ji zatížit. Místo toho rozhodím paže a představím si, že lítám. Pomalu a elegantně se vznesu. Stáhnu nohy pod sebe, otočím se čelem k démonům a oženu se po nich mečem. Artérie čepel odrazí. Céva vyskočí a chňapne mi po nohou, ale jsem moc vysoko. Zasměju se na ty dva, pak znovu máchnu mečem. Rozprchnou se, Céva nalevo, Artérie napravo ode mě.

Chci krev. Cítím vítězství. Ženu se za Artérií. Seknu po něm mečem... minu jen o centimetry. Další rána - ještě blíž. Upaluje ode mě, skučí, nožičky se míhají skoro komicky. Zoufale sebou praští na zem. Mám ho! Vrhám se dopředu, pečlivě napřáhnu ruku k ráně, zařvu a máchnu paží a...

...a zasáhnu pavučinu na okraji sklepa!

Klade odpor, jako kdybych praštil do ocelové tyče. Kosti mi zapraskají. Meč mi upadne. Ale horší je, že... jsem se přilepil! Vlákna jsou obalená něčím lepkavým. Drží mi to na pažích, na těle, na nohou. Jsem jako moucha na mucholapce. Zmítám se. Nemůžu se hnout. Jsem bezmocný.

Pode mnou se blíží Artérie s Cévou. Na tvářích se jim usazuje zlomyslný škleb. Zuby, které má Artérie v dlaních, děsivě skřípou. Céviny oči se poulí víc než kdy dřív. Sevře pavučinu lidskýma rukama. Šplhá ke mně. Artérie za ní není moc pozadu.

Zmítám se - trhám pavučinou - snažím se přehryznout vlákno nejblíž u obličeje. Přivolávám svoje magické schopnosti - chci se vůlí vymanit z pavučiny - nejde to! Slepá panika - démoni se blíží - zabijou mě!