Epilog

O dvacet měsíců později...

Ach... to utrpení. Tenhle výcvik ho zabije. Jasně, chce se dostat do Bratrstva nebo být aspoň jedním z jeho vojáků, ale jak může tohle někdo přežít?

Když hodina skončila, nový předproměnový kandidát se sesul, protože vyučování zápasu muže proti muži bylo konečně za ním. Jinak se ale neodvažoval dát najevo žádnou další slabost.

Jako všichni cvičenci se děsil a současně krčil posvátnou úctou před jejich učitelem, velikým zjizveným válečníkem, řádným členem Bratrstva černé dýky. Povídalo se o tom muži ledacos: že požírá bezduché poté, co je zabije; že ze sportu vraždí ženy; že si jizvy udělal sám jen proto, že má rád bolest...

Ze zabíjí rekruty, když se dopustí nějaké chyby.

„Tak do sprch," řekl válečník a jeho hluboký hlas naplnil tělocvičnu. „Autobus už čeká. Začínáme zítra, úderem čtvrté. Tak se dneska pořádně vyspěte."

Cvičenec vyběhl spolu s ostatními a byl rád, když se ocitl ve sprchách. Bože... Aspoň že zbytek třídy pociťoval stejnou úlevu a rozbolavělou únavu. V téhle chvíli byli všichni jako kravky, jen stáli pod sprchou a sotva mžikali, zpitomělí vyčerpáním.

Díky dobrotivé Stvořitelce, že se příštích šestnáct hodin nemusí na ty zatracené modré žíněnky vracet.

Jenomže když se chtěl převléci do venkovního oblečení, uvědomil si, že zapomněl mikinu. Polekaně vystřelil chodbou a vplížil se zpátky do tělocvičny...

Cvičenec ztuhl jako přimražený.

Učitel byl na druhé straně, do půl těla nahý, a trénoval s boxovacím pytlem. Kroužky v bradavkách se mu blýskaly, jak poskakoval kolem svého terče. Dobrotivá Stvořitelko ve Stínu... Měl na sobě znamení otroka krve, a jizvy po celých zádech. Ale páni, hýbat se uměl. Měl v sobě neuvěřitelnou sílu a čilost a energii. Smrtící. Velice smrtící. Zcela smrtící.

Cvičenec věděl, že by měl odejít, ale nedokázal odvrátit pohled. Ještě nikdy neviděl nic, co by se tak rychle míhalo a tak tvrdě dopadalo jako pěsti tohoto muže. Všechny ty řeči o instruktorovi byly očividně pravdivé. Je to rozený zabiják.

S kovovým břinknutím se otevřely dveře na druhém konci tělocvičny a od vysokého stropu se odrazil nářek novorozeněte. Válečník se zarazil uprostřed výpadu a otočil se na patě k líbezné ženě, která nesla dítě v růžové přikrývce a blížila se k němu. Tvář mu zněžněla, doslova roztála.

„Promiň, že tě obtěžuju," řekla žena přes to kvílení. „Ale ona chce tatínka."

Válečník políbil ženu a vzal maličké dítě do své mohutné náruče, přitiskl novorozeně k holé hrudi. Holčička vztáhla malinké ručičky, objala ho kolem krku, pak se přitulila k jeho pokožce a okamžitě se zklidnila.

Válečník se otočil a pohlédl na druhou stranu žíněnek, probodl nového cvičence klidným pohledem. „Brzo přijede autobus, synku. Měl by sis pospíšit."

Pak mrkl, obrátil se k odchodu, položil ženě ruku kolem pasu, přitáhl ji těsně k sobě a znovu políbil na ústa.

Rekrut zíral na válečníkův hřbet a uviděl to, co mu v tom divokém pohybu zůstalo skryto. Přes některé jizvy měl do kůže vryta dvě jména ve staré řeči, jedno nad druhým.

Bella... A Nalla.