49. kapitola

O dva měsíce později...

Bella se zhmotnila před sídlem Bratrstva a vzhlédla k mrzutě šedé fasádě. Vůbec nečekala, že se sem někdy vrátí. Osud s ní však měl jiné plány.

Otevřela venkovní dveře a vstoupila do vestibulu. Když stiskla knoflík interkomu a ukázala svou tvář do kamery, bylo jí, jako by se ocitla v jakémsi snu.

Fritz otevřel dveře dokořán a s úsměvem se uklonil. „Madam! To je hezké, že jste přišla."

„Ahoj." Vstoupila dovnitř a zavrtěla hlavou, když se jí pokusil odebrat kabát. „Nezdržím se dlouho. Přišla jsem si jen promluvit se Zsadistem. Na chvilku."

„Ale ovšem. Pán je tady. Prosím, následujte mě." Fritz ji vedl přes foyer ke dvojitým dveřím a celou tu dobu vesele repetil a informoval ji o takových věcech, jako třeba co všichni dělali na Nový rok.

Doggen se však zarazil, než otevřel vstup do knihovny. „Prosím za prominutí, madam, ale zdá se... Nechtěla byste se ohlásit sama? Až budete připravená?"

„Ach, Fritzi, vy mě tak dobře znáte. Moc ráda bych byla chviličku sama."

Kývl, usmál se a zmizel.

Zhluboka se nadechla a naslouchala hlasům a krokům v domě. Některé byly dost tlumené a dost silné, aby náležely bratrům. Podívala se na hodinky. Sedm večer. Budou se připravovat vyrazit.

V duchu se ptala, jak se asi vede Phurymu. A jestli už se Tohr vrátil. A jak je na tom John.

Zdržuje... zdržuje.

Teď, nebo nikdy, řekla si, popadla mosaznou kliku a stiskla. Jedna polovina dveří se nezvučně otevřela.

Zsadist seděl u stolu, skloněn nad kusem papíru, tenkou tužku v těžké pěsti. Vedle něj seděla Mary a mezi nimi ležela otevřená kniha.

„Vzpomeň si na pravopis s a z," říkala Mary a ukazovala do knihy. „Z - změna stavu. Zkus to znova."

Zsadist si přiložil dlaň k ostříhané lebce. Tlumeným hlasem řekl něco, co k Belle nedolehlo. A pak se jeho tužka rozběhla po papíře.

„Dobře!" Mary mu položila ruku na biceps. „Trefils to."

Zsadist vzhlédl a usmál se. Pak otočil hlavu směrem k Belle a ztratil výraz.

Ach, dobrotivá Stvořitelko ve Stínu, říkala si a vpíjela se do něj očima. Pořád ho miluje. Ví v hloubi srdce...

Počkat chvilku... co to... sakra? Jeho tvář byla opravdu jiná. Něco se změnilo. Ne jizva, ale něco bylo jinak.

To je jedno. Do toho, ať to máš za sebou.

„Promiňte, že ruším," řekla. „Ráda bych věděla, jestli bych mohla mluvit se Zsadistem."

Neurčitě vnímala, že Mary vstává a přistupuje k ní, jak se objímají, jak Mary odchází a zavírá za sebou dveře.

„Ahoj," řekl Zsadist. Pak zvolna vstal.

Bella vyvalila oči a o krok ucouvla. „Můj... bože. Ty jsi obrovský."

Položil si dlaň na mohutný prsní sval. „Hm... jo, přibral jsem asi čtyřicet kilo. Havers... Havers říkal, že už patrně moc přibírat nebudu. Ale vážím teď něco kolem sto třiceti."

Tak to je ta změna v jeho tváři. Líce už nemá propadlé, jeho rysy už nejsou tak ostré, oči nejsou tolik zapadlé. Vlastně je... skoro hezký. A mnohem víc se podobá Phurymu.

Rozpačitě si odkašlal. „Jo, takže Rhage a já... my spolu jíme."

Ježíši... Rozhodně mluvil pravdu. Zsadistovo tělo vůbec nebylo takové, jak si ho pamatovala. Ramena měl mohutná a rýsovaly se na nich provazce svalů, které bylo vidět pod přiléhavým černým tričkem, co měl na sobě. Bicepsy měl třikrát větší, než bývaly, a předloktí zmohutněla tak, že dlaně vedle nich působily přiměřeně. A břicho... Rýsovaly se na něm svaly a kožené kalhoty se mu napínaly na silných, svalnatých stehnech.

„Taky se krmíš," zašeptala. A okamžitě si přála, aby ta slova mohla vzít zpátky. I s vyčítavým tónem.

Nic jí do toho není, od koho bere z žíly, ačkoliv ji bolelo představovat si ho s nějakou příslušnicí jejich druhu a určitě od nějaké takové pije. Lidská krev nemohla způsobit takovýhle nárůst svalové hmoty.

Ruka mu sklouzla od hrudníku k boku. „Rhage má jednu členku Vyvolených, kterou používá, protože nemůže čerpat výživu ze žíly Mary. Já se od ní krmím taky. Nastala pauza. „Vypadáš dobře."

„Děkuju."

Další dlouhá odmlka. „Hm... Bello, proč jsi přišla? Ne že by mi to vadilo..."

„Musím s tebou mluvit."

Jako by nevěděl, co na to říct.

„Tak co děláš?" zeptala se a ukázala na papíry na stole. Do toho jí také nic nebylo, ale zase beznadějně zdržovala. Jako by měla svázaný jazyk. Ztracená ve slepé uličce.

„Učím se číst."

Oči jí zaplály. „Ale... ach. Jak to jde?"

„Dobře. Zvolna. Ale pracuju na tom." Shlédl do papírů. „Mary má se mnou trpělivost."

Ticho. Dlouhé ticho. Bože, když teď před ním stojí, prostě nedokáže nalézt slova.

„Byl jsem v Charlestonu," řekl.

„Cože?" Přišel tam za ní?

„Chvíli to trvalo, než jsem tě našel, ale povedlo se. Byl jsem tam hned tu první noc, co mě pustili od Haverse."

„To jsem vůbec nevěděla."

„Nechtěl jsem, abys o tom věděla."

„Aha." Zhluboka se nadechla, bolest jí pobíhala pod každičkou pídí pokožky jako rtuť. Čas skočit do toho po hlavě, pomyslela si. „Poslouchej, Zsadiste. Přišla jsem ti říct..."

„Nechtěl jsem se s tebou setkat, dokud nebudu hotový." Upíral na ni žluté oči a něco se mezi nimi změnilo.

„S čím?" zašeptala.

Shlédl na tužku ve své ruce. „Se sebou."

Zavrtěla hlavou. „Promiň, nerozumím..."

„Chtěl jsem ti vrátit tohle." Vytáhl z kapsy náhrdelník. „Chtěl jsem ti to nechat hned tu první noc, ale pak mě napadlo... No, každopádně jsem to nosil, až už jsem to nemohl zapnout kolem krku. Teď to prostě nosím u sebe."

Bella ztratila dech, jen ho vypouštěla z úst, až měla plíce prázdné. Mezitím si začal třít temeno, bicepsy a hruď, které už byly tak mohutné, že mu napínaly tričko, div nepraskalo ve švech.

„Ten náhrdelník byl dobrá záminka," zašeptal.

„K čemu?"

„Říkal jsem si, že bych třeba mohl přijít do Charlestonu a ukázat se u vašich domovních dveří, abych ti ho vrátil, a možná... bys mě pustila dál. Nebo tak něco. Bál jsem se, že se ti bude dvořit nějaký jiný muž, tak jsem se snažil pokračovat co nejrychleji. Chci říct, říkal jsem si, že kdybych třeba uměl číst a kdybych se o sebe trochu líp staral a kdybych se snažil přestat být takový protivný..." Potřásl hlavou. „Ale ne abys mi špatně rozuměla. Ne že bych čekal, že budeš celá šťastná, až mě uvidíš. Jen jsem... víš, doufal... Kafe. Čaj. Na kus řeči. Nebo taková nějaká blbost. Třeba přátelé. Jenomže kdybys měla manžela, ten by to nedovolil. Takže jo, proto jsem pospíchal."

Jeho žluté oči se pozvedly k jejím. Cukal sebou, jako by se bál toho, co by mohl spatřit v její tváři.

„Přátelé?" řekla.

„Jo... Chci říct, neudělal bych ti ostudu tím, že bych žádal něco víc. Vím, že lituješ... Každopádně jsem tě prostě nemohl nechat odejít bez... Jo, tak... přátelé."

Panenko... skákavá. On ji přišel hledat. S úmyslem vrátit se a oslovit ji.

Páni, tohle bylo úplně mimo jakýkoli scénář, který si představovala, když se na rozhovor s ním připravovala.

, Já... Co to říkáš, Zsadiste?" vykoktala, i když slyšela každičké slovo.

Shlédl znovu na tužku ve své ruce a pak se otočil ke stolu. Otočil spirálový blok na novou stránku, sklonil se nad ním a pěknou chvíli se na papíře lopotil. Pak list vytrhl.

Ruka se mu třásla, když jí ho podával., Je to ošklivý."

Bella přijala papír. Nerovnými, dětskými tiskacími písmeny na něm stála dvě slova:

MILUJU TĚ

Sevřela rty a v očích ji pálilo. Rukopis se zvlnil a pak zmizel.

„Možná to nemůžeš přečíst," řekl nesmělým hlasem. „Můžu to předělat."

Zavrtěla hlavou. „Můžu to přečíst přímo skvěle. Je to... krásné."

„Nečekám nic. Chci říct... vím, že... to už ke mně necítíš. Ale chtěl jsem, abys to věděla. Je důležité, abys to věděla. A kdyby byla nějaká šance, že můžeme být spolu... nemůžu nechat práce v Bratrstvu. Ale můžu slíbit, že na sebe budu dávat o moc větší pozor..." Svraštil čelo a přestal mluvit. „Do háje. Co to povídám? Slíbil jsem si, že tě nedostanu do tohohle postavení..."

Přitiskla papír k srdci a pak se na něj vrhla, padla mu na prsa tak prudce, až se zapotácel. Když ji zdráhavě objal, jako by neměl zdání, co to Bella tropí a proč, neskrývala už pláč.

Při všech svých přípravách na tohle setkání nezvažovala jediné — že by oni dva mohli mít před sebou nějakou společnou budoucnost.

„Nechtěl jsem tě rozplakat..."

„Ach, bože... Zsadiste, já tě miluju."

Vytřeštil oči, až se obočím málem dotkl okraje vlasů. „Cože...?"

„Miluju tě."

„Opakuj to."

„Miluju tě."

„Ještě... prosím," zašeptal. „Potřebuju to slyšet... znovu."

„Miluju tě..."

Zareagoval tak, že se začal ve staré řeči modlit ke Stvořitelce.

Pevně svíral Bellu v náručí, tvář zabořenou do jejích vlasů, a vzdával díky s takovou výmluvností, že se znovu rozplakala.

Když zašeptal poslední chvalozpěv, vrátil se k angličtině. „Byl jsem mrtvý, dokud jsi mě nenašla, i když jsem dýchal. Byl jsem slepý, ačkoliv mi zrak sloužil. A ty jsi pak přišla... a já se probudil."

Dotkla se jeho tváře. Pomalu překlenul vzdálenost mezi jejich ústy a vtiskl jí na rty ten nejněžnější ze všech polibků.

Jak mile k ní přistupuje, říkala si. I když je tak mohutný a silný, chová se k ní... mile.

Pak se odtáhl. „Ale počkat, proč jsi tady? Chci říct, jsem rád, že..."

„Čekám tvoje dítě."

Zamračil se. Otevřel ústa. Zavřel je a zavrtěl hlavou. „Promiň... co jsi říkala?"

„Budu s tebou mít dítě." Tentokrát se od něj nedočkala vůbec žádné odpovědi. „Budeš otcem." Pořád nic. „Jsem těhotná."

Tak jo, už jí došly způsoby, jak mu to sdělit. Bože — co jestli to nechce?

Zsadist se začal v bagančatech kymácet a krev mu unikla z tváře. „Ty v sobě nosíš moje dítě?"

„Ano. Já..."

Znenadání ji pevně popadl za ramena. „Není ti nic? Říkal Havers, že jsi v pořádku?"

„Zatím. Jsem trochu mladá, ale možná mi to bude ku prospěchu, až přijde čas porodu. Havers říkal, že děťátko je zdravé a nemusím se v ničem omezovat... no, až na to, že od šestého měsíce nemám dovoleno se odhmotňovat. A, ehm..." Ruměnec... teď se vážně červenala. „Nebudu smět mít sex ani se krmit od čtrnáctého měsíce až do porodu. Což by mělo být asi v osmnáctém měsíci."

Když jí doktor uděloval tahle varování, říkala si, že s ničím z toho si nebude muset dělat nikdy starosti. Ale teď možná...

Zsadist přikyvoval, ale skutečně nevypadal dobře. „Dokážu se o tebe postarat."

„Já vím. A nic se mi s tebou nestane." Řekla to, protože věděla, že by mu to dělalo starosti.

„Zůstaneš tady se mnou?"

Usmála se. „To bych moc ráda."

„Vezmeš si mě?"

„Chtěl bys?"

„Ano."

Až na to, že pořád ještě vypadal zeleně. Měl doslova barvu mátové zmrzliny. A tahle jeho mechanická řeč ji začínala lekat. „Zsadiste... nevadí ti to? Hm... nemusíš si mě vzít, jestli nechceš..." „Kde je tvůj bratr?"

Ta otázka ji polekala. „Rehvenge? No... asi doma, hádám."

„Jdeme za ním. Hned." Zsadist ji vzal za ruku a vlekl ven do foyer.

„Zsadiste..."

„Opatříme si jeho souhlas a vezmeme se ještě dnes večer. A pojedeme ve Vishousově autě. Nechci, aby ses ještě někdy odhmotňovala."

Zsadist ji vlekl ke dveřím tak rychle, až musela utíkat. „Počkat, Havers říkal, že můžu až do..."

„Nechci nic riskovat."

„Zsadiste, to není nutné."

Znenadání se zastavil. „Víš jistě, že chceš moje dítě?"

„Ach, ano. Ach, dobrotivá Stvořitelko, ano. Teď ještě víc..." Usmála se na něj. Vzala ho za ruku. Položila si ji na podbřišek. „Budeš báječný otec."

A tehdy nastala ta chvíle, kdy omdlel jako špalek.

Zsadist otevřel oči a shledal, že na něj Bella shlíží a z tváře jí září láska. Všude kolem byli ostatní členové domácnosti, ale on viděl jen ji.

„Nazdárek," řekla tiše.

Vztáhl ruku a dotkl se její tváře. Nebude plakat. Nebude...

Ach, k čertu s tím.

Usmál se na ni a vyhrkly mu slzy. „Doufám... doufám, že je to holčička, co vypadá úplně jako..."

Hlas mu selhal. A pak, jo, jako úplná praštěná slečinka se úplně sesypal a brečel jako idiot. Před všemi bratry. A Butchem. A Beth. A Mary. Bellu svou slabostí bezpochyby děsil, ale nemohl si pomoci. Tohle bylo za celý život poprvé, co si připadal jako... požehnaný. Šťastlivec. Klikař. Tato chvíle, tento dokonalý, tetelivý okamžik v čase, tenhle prchavý moment, kdy ležel rozplácnutý naznak v hale, se svou milovanou Bellou a tím

dítětem v jejím těle a Bratrstvem kolem sebe... Tohle byl jeho úplně nejšťastnější den.

Když jeho dojemné vzlyky utichly, Rhage poklekl a zubil se od ucha k uchu, div mu jeho dokonalé líce nepopraskaly. „Přiběhli jsme, když jsi sebou praštil o zem. Dej sem pracku, taťko. Můžu toho malého rošťáka naučit bojovat?"

Hollywood napřáhl ruku, Zsadist ji přijal a potřásl jí. Wrath si dřepl. „Gratuluju, bratře. Kéž Stvořitelka požehná tobě i tvé shellan i vašemu dítěti."

Než odříkali svá blahopřání Vishous a Butch, Zet už seděl. A plakal. Bože, jaká je to fajnovka, že tu takhle brečí. Do háje. Dobře že to nikomu z nich zřejmě nevadí.

Když se zhluboka nadechl, rozhlédl se po Phurym... A dvojče tam bylo.

Za dva měsíce, které uplynuly od jeho nočního výletu s bezduchým, dorostly už Phurymu vlasy až k bradě a jizva, kterou si udělal na tváři, dávno zmizela. Oči však měl bezvýrazné a smutné. A teď byly navíc ještě smutnější.

Phury k nim přistoupil a všichni utichli.

„Rád bych byl strýčkem," řekl tiše. „Udělal jsi mi velkou radost, Zet. Ty taky... Bello."

Zsadist popadl Phuryho ruku a stiskl ji tak pevně, až nahmatal dvojčeti kosti. „Budeš skvělý strýček."

„A možná i ghardian?" nadhodila Bella.

Phury sklonil hlavu. „Bude mi ctí být ghardianem vašeho dítěte."

Fritz se přihrnul se stříbrným tácem plným štíhlých skleněných fléten se šampaňským. Doggen zářil a švitořil radostí. „K přípitku na tu událost,"

Hlasy splývaly a mísily se a rozdávaly se sklenky a zvučel smích. Zsadist pohlédl na Bellu a někdo mu vložil do ruky sklenku.

Miluju tě, naznačil ústy. Opětovala jeho úsměv a vtiskla mu něco do ruky. Svůj náhrdelník.

„Nos ho vždycky u sebe," zašeptala. „Pro štěstí."

Políbil jí ruku. „Vždycky."

Znenadání se Wrath vztyčil v celé své výši, pozvedl šampaňské a zaklonil hlavu. Mohutným, dunivým hlasem zahulákal tak hlasitě, až by jeden přísahal, že se stěny sídla otřásly.

„Na dítě!"

Všichni se vymrštili, pozvedli sklenky a zařvali z plných plic: „Na dítě!"

Ach, ano... Jistě byl sbor jejich hlasů dost smělý a ohlušující, aby se donesl až k posvátným uším Stvořitelky. A přesně tak to tradice vyžadovala.

Takový pořádný přípitek, říkal si Zet a stáhl Bellu k sobě, aby ji políbil na ústa.

„Na dítě!" zařvala ještě jednou celá domácnost.

„Na tebe," řekl do Belliných rtů. „Nalla."