48. kapitola

Následujícího večera si Zsadist navlékl čisté kožené kalhoty. Byl celý ztuhlý, ale připadal si neuvěřitelně silný a věděl, že ho pořád ještě živí Bellina krev, která mu dodává plnou energii, sceluje ho.

Odkašlal si, když si zapínal poklopec, a snažil se nad ní neplakat jako nějaká slečinka. „Díky, žes mi to přinesl, poldo."

Butch kývl. „Není zač. Zkusíš se odfouknout domů? Protože tu mám escalade, kdyby ses na to necítil."

Zet si přetáhl přes hlavu černý rolák, vjel nohama do bagančat a vyšel ven.

„Zet? Zet, chlape?"

Ohlédl se na poldu. Dvakrát mžikl. „Pardon, cože?"

„Chceš se svézt se mnou?"

Zet zaostřil na Butche zrak, poprvé od chvíle, kdy polda před deseti minutami vstoupil do jeho pokoje. Užuž chtěl člověku odpovědět na otázku, když se ozvaly jeho pudy. Naklonil hlavu a trochu zavětřil. Zadíval se na Butche. Co sakra...?

„Poldo, kde jsi byl od té doby, co jsem tě viděl naposled?"

„Nikde."

„Jsi jinak cítit."

Butch se zarděl. „Nová kolínská.",

„Ne. Ne, to není..."

„Tak chceš se svézt?" Butchovy oříškově hnědé oči ztvrdly, jako by nehodlal zabřednout do tohohle tématu už ani o píď.

Zet pokrčil rameny. „Fajn, tak jo. A vezmeme Phuryho, Pojedeme s tebou oba."

Patnáct minut nato už vyjížděli od kliniky. Cestou do sídla zaujal Zet místo na zadním sedadle escalade a upřeně hleděl do míjející zimní krajiny. Zase sněžilo, vločky ubíhaly horizontálně, jak teréňák uháněl po silnici 22. Slyšel, jak na předních sedadlech Phury a Butch rozmlouvají tlumenými hlasy, ty však zněly z daleka, předaleka. Po pravdě řečeno, všechno mu připadalo... tak rozostřené, mimo kontext...

„Všude dobře, doma nejlíp, pánové," řekl Butch, když zastavili na nádvoří sídla.

Ježíši. To už jsou zpátky?

Všichni tři vystoupili a zamířili do sídla, čerstvý sníh jim vrzal pod botami. Jakmile vstoupili do foyer, seběhly se k nim ženy. Nebo se spíš seběhly k Phury mu. Mary a Beth bratra objímaly, jejich hlasy zněly jako líbezný sbor na uvítanou.

Když Phury obě ženy popadl do náručí, Zet ustoupil do stínu. Kradmo je pozoroval a v duchu se ptal, jaké by to bylo, ocitnout se v té spleti končetin; litoval, že jeho doma nikdo nevítá.

Nastala trapná pauza, když na něj Mary a Beth pohlédly z Phuryho objetí. Ženy rychle odvrátily oči, aby se vyhnuly jeho pohledu.

„Wrath je nahoře," řekla Beth, „čeká na vás spolu s bratry."

„Ví se něco O Tohrovi?" zeptal se Phury.

„Ne, a všichni jsou z toho celí pryč. John taky."

„Zajdu za Johnem později."

Mary a Beth naposled Phuryho stiskly; ten pak s Butchem zamířil ke schodům. Zet je následoval.

„Zsadiste?" Ohlédl se za zvukem hlasu Beth. Stála se založenými pažemi a Mary hned vedle ní, obě vypadaly stejně napjatě.

„Jsme rády, že ses Vrátil," řekla královna.

Zet se zamračil, protože věděl, že to nemůže být pravda. Nedomníval se, že by je těšilo mít ho nablízku.

Mary promluvila. „Zapálila jsem za tebe svíčku. Modlila jsem se, aby ses ve zdraví vrátil domů."

Svíčka... zapálená za něj? Jenom za něj? Do tváře se mu nahrnula krev a cítil se uboze, že ta laskavost pro něj tolik znamená.

„Děkuju." Uklonil se jim a pak se hnal do schodů; byl si jist, že je ve tváři rudý jako rubín. Bože... Možná se v těch vztahových věcech zlepší. Jednou.

Až na to, že když vstoupil do Wrathovy pracovny a ucítil na sobě oči svých bratrů, pomyslel si: Možná ne. Nemohl vystát to pozorování; bylo to na něj příliš, když byl takhle rozjitřený. Ruce se mu začaly třást, a tak je strčil do kapes a šel do svého obvyklého kouta, daleko od ostatních.

„Nechci, aby šel někdo dneska v noci do boje," oznámil Wrath. „Všichni toho máme momentálně moc na srdci, než abychom byli efektivní. A chci, kluci, abyste byli nejpozději ve čtyři ráno zpátky doma. Hned jak vyjde slunce, budeme celý den truchlit pro Wellsii, takže chci, abyste se nakrmili a napojili, než se do toho pustíme. Pokud jde o obřad odchodu do Stínu, nemůžeme ho provést bez Tohra, takže to musí počkat."

„Nemůžu uvěřit, že nikdo neví, kam se poděl," řekl Phury.

Vishous si zapálil ručně ubalenou cigaretu. „Chodím každou noc do jeho domu, a pořád po něm není ani stopy. Jeho doggen ho neviděl ani se mu neozval. Nechal tam dýky. Zbraně. Oblečení. Auta. Může být kdekoliv."

„A co výcvik?" zeptal se Phury. „Pokračujeme v něm?"

Wrath zavrtěl hlavou. „Já bych rád, ale máme zatracený nedostatek lidí a nechci tě přetěžovat. Zvlášť protože potřebuješ čas na zotavenou..."

„Můžu vypomoct," vmísil se Zet.

Všechny hlavy se otočily směrem k němu. Nevíra v jejich tvářích by byla k smíchu, kdyby tolik nepálila.

Odkašlal si. „Chci říct, Phury bude velet a bude muset obstarat ty blbosti v učebně, protože já neumím číst. Ale s nožem to dovedu dobře, jak víte. S pěstmi taky. S pistolemi. S výbušninami. Můžu vypomoct s tělesnou výchovou a při tréninku se zbraněmi." Když se nedočkal odpovědi, sklopil oči. „Nebo možná ne. To je v pohodě. To je jedno."

Ticho, jež následovalo, ho pekelně znervózňovalo. Zašoupal nohama. Zadíval se ke dveřím.

Že jsem se na to nevykašlal, říkal si. Měl držet klapačku.

„Myslím, že by to bylo ohromné," řekl Wrath zvolna. „Ale víš jistě, že do toho půjdeš?"

Zet pokrčil rameny. „Můžu to zkusit."

Další ticho. „Fajn... tak budiž. A díky za výpomoc."

„Jasně. A není zač."

Když se půl hodiny nato rozcházeli, opouštěl Zet pracovnu jako první. Nechtěl mluvit s bratry o tom, k čemu se dobrovolně přihlásil, nebo jak se cítí. Věděl, že jsou na něj všichni zvědaví, patrně hledají známky toho, že byl vykoupen, nebo takovou nějakou blbost.

Vrátil se do svého pokoje, aby se ozbrojil. Měl před sebou těžký úkol, dlouhý, těžký úkol, a chtěl ho mít za sebou.

Jenomže když přistoupil ke skříňce se zbraněmi uvnitř své šatny, spočinul pohledem na černém saténovém županu, který tak často nosila Bella. Před několika dny ho hodil do koše na odpadky v koupelně, ale Fritz ho zřejmě vyndal a znovu pověsil. Zet se naklonil a dotkl se ho, pak ho sundal z ramínka, přehodil si ho přes rameno a pohladil hladkou tkaninu. Zvedl župan k nosu a zhluboka vdechl, zachytil její vůni i svůj vázací pach k ní.

Užuž chtěl tu věc vrátit, když zahlédl cosi blýskavého, co spadlo na zem u jeho nohou. Sklonil se. Bellin náhrdelníček. Zapomenutý.

Chvíli probíral v prstech jemný řetízek, jen pozoroval jiskření diamantů; pak si ho připnul a vyndal zbraně. Když se vrátil do ložnice, měl původně v úmyslu hned vyrazit, ale pak zahlédl lebku Paní, stojící vedle jeho kavalce.

Přešel místnost, poklekl před ní a zadíval se do očních důlků.

Okamžik nato vstoupil do koupelny, popadl ručník a zamířil zpátky k lebce. Zabalil ji do froté, zvedl a vydal se rychle, závodní chůzí a pak klusem chodbou soch. Po hlavním schodišti sešel do přízemí, vzal to zkratkou přes jídelnu a přípravnu a přešel kuchyni.

Schody do sklepa byly až vzadu, a on si ani nerozsvítil, když po nich sestupoval. Cestou slyšel sílící burácivý zvuk staromódního kotle ústředního topení, ve kterém se topilo uhlím a který vytápěl celé sídlo.

Přistoupil k té ohromné železné bestii a ucítil její teplo, jako by byla živá a sálala horečkou. Sklonil se a pohlédl skrz skleněné okénko do výhně. Oranžové plameny poskakovaly a okusovaly uhlí, které se jim dávalo, pořád hladové, nenasytné. Cvakl západkou, otevřel dvířka a do tváře mu zavanul žár. Bez zaváhání vhodil dovnitř lebku i s ručníkem.

Nečekal, až shoří, jen se otočil a zamířil po schodech nahoru.

Když se ocitl ve foyer, zarazil se, pak vyšel nahoru do prvního patra. Na vrcholu schodů zahnul doprava, prošel chodbou a zaklepal na jedny dveře.

Otevřel mu Rhage, ručník kolem pasu. Zdálo se, že ho překvapilo, když poznal návštěvníka. „Nazdar, bratře."

„Můžu chvilku mluvit s Mary?"

Hollywood se zamračil, ale přes rameno řekl: „Mary, Zet s tebou chce mluvit."

Mary si přitahovala k tělu hedvábný župan a převazovala ho páskem, když přistoupila ke dveřím. „Ahoj."

„Mohlo by to být mezi čtyřma očima?" pohlédl Zet na Rhagee.

Když bratr opravdu velice svraštil obočí, Zet si pomyslel: Vázaní muži nejsou rádi, když jsou jejich ženy o samotě s někým jiným. Obzvlášť ne s ním.

Podrbal se na oholené hlavě. „Jenom tady na chodbě. Nepotrvá to dlouho."

Mary vstoupila mezi ně a pošťouchla svého hellren zpátky do místnosti. „To je v pořádku, Rhagi. Jdi napustit vanu."

Rhageovy oči bíle zaplály, jak bestie v něm zvládala vlastní reakci. Nastala těžká odmlka; pak dostala Mary důkladný polibek na hrdlo a dveře se zavřely.

„Copak je?" zeptala se. Zet z ní cítil strach, ale pohlédla mu do očí.

Vždycky ji měl rád, říkal si. „Slyšel jsem, že jsi učila autistické děti."

„Aha... Ano, učila."

„Učily se pomalu?"

Zamračila se. „No, ano. Někdy."

„Bylo to..." Odkašlal si. „Šlo ti to na nervy? Chci říct, byla jsi z nich zoufalá?"

„Ne. Když jsem byla vůbec z něčeho zklamaná, tak ze sebe, že nejsem schopná vymyslet, jak na ně."

Kývl sice, ale musel odvrátit od jejích šedých očí. Soustředil se na výplň dveří vedle její hlavy.

„Proč se ptáš, Zsadiste?"

Zhluboka se nadechl a pak do toho skočil po hlavě. Když domluvil, odvážil se na ni pohlédnout.

Dlaň měla na ústech a oči tak laskavé, jako by z nich zářilo slunce. „Ach, Zsadiste, ano... Ano, ráda."

 

Phury zavrtěl hlavou, když nastupoval do escalade. „Musí to být ZeroSum."

Moc tam dnes v noci potřeboval zajet.

„To mě napadlo," řekl Vé, vklouzl za volant a Butch naskočil dozadu.

Cestou do města byli všichni tři úplně zticha. Ani hudba v autě neduněla.

Tolik smrti, tolik ztrát, říkal si Phury. Wellsie. Ta mladá žena, Sarelle, jejíž tělo Vé vrátil jejím rodičům.

A Tohrovo zmizení bylo taky jako smrt. Stejně jako Bellino.

Bolest z toho všeho mu připomněla Zet. Chtěl věřit, že Zsadist je na cestě k jakémusi uzdravení nebo něčemu podobnému. Ale představa, že by se mohl úplně změnit, byla zcela nepodložená. Je jen otázkou času, než se bratrovi potřeba bolesti vrátí a celé to svinstvo se začne odvíjet nanovo.

Phury si promnul tvář. Dnes v noci si připadal, jako by mu bylo tisíc let, opravdu, ale také byl napjatý a nervózní.. . vnitřně traumatizovaný, ačkoliv kůže se mu zahojila. Prostě nedokázal udržet všech pět pohromadě. Potřeboval pomoc.

O dvacet minut později zastavil Vishous za ZeroSum a zaparkoval teréňák v rozporu s dopravními předpisy. Vyhazovači je pustili rovnou dovnitř a všichni tři vstoupili do sekce VIP. Phury si objednal martini, a když mu ho donesli, vypil ho jedním dlouhým douškem.

Pomoc. Potřebuje pomoc. Potřebuje dvouhlavňovou pomoc... Jinak exploduje.

„Pardon, hoši," zamumlal. Zamířil dozadu, do Reverendovy kanceláře. Dva obrovští Mauři mu pokynuli na pozdrav a jeden něco řekl do svých náramkových hodinek. Vteřinu nato ho vpustili dovnitř.

Phury vstoupil jako do jeskyně a zaměřil zrak na Reverenda. Ten seděl za svým psacím stolem, oděn v proužkovaném obleku bez poskvrnky jako podnikatel.

Reverend se trochu ušklíbl. „Kam se, sakra, poděly ty krásné vlasy?"

Phury se ohlédl, aby se ujistil, že dveře ven jsou zavřené. Pak vytáhl tři stodolarovky. „Potřebuju háčko."

Reverendovy fialkové oči se zúžily. „Cos to říkal?"

„Heroin."

„Víš to jistě?"

Ne, pomyslel si Phury. „Ano," řekl.

Reverend si přejel dlaní dozadu a dopředu po krátce ostříhaném číru. Pak se předklonil a stiskl knoflík interkomu.

„Rally, chci sem nahoru královnu za tři stovky. Dej pozor, aby byla jemnozrnná." Reverend se svezl nazpátek do křesla. „Rovnou ti řeknu — myslím, že by sis takovýhle prášek neměl odnášet s sebou domů. Ty to svinstvo nepotřebuješ."

„Ne že bych od tebe akceptoval nějaké pokyny, ale sám jsi mi říkal, že bych měl přejít na něco ostřejšího."

„To beru zpátky."

„Myslel jsem, že sympathové nemají svědomí."

„Jsem taky napůl syn své matky. Takže trošku svědomí mám."

„To máš ale kliku."

Reverendovi klesla brada a oči na zlomek vteřiny zaplály čirým, fialovým zlem. Pak se usmál. „Ne... Vy všichni ostatní máte štěstí."

Rally dorazil za několik minut a transakce netrvala dlouho. Složený balíček pěkně zapadl Phurymu do vnitřní náprsní kapsy.

Když odcházel, Reverend řekl: „Je to hodně čisté. Smrtelně čisté. Můžeš si to nasypat do čvaňháka nebo rozpustit a píchnout si to. Ale jednu radu. Bude pro tebe bezpečnější, když to budeš kouřit. Tak budeš mít větší kontrolu nad dávkováním."

„Ty se ve svém zboží vyznáš."

„Kdepak, já nikdy žádný tenhle toxický odpad neberu. Zabíjí to. Ale slýchám, jak to funguje. A co tě odrovná."

Realita toho, do čeho se pouští, zašimrala Phuryho na kůži jako odporné klíště. Než se ale vrátil ke stolu Bratrstva, už se nemohl dočkat, až bude doma. Toužil úplně otupět. Toužil po hlubokém spánku, který prý heroin způsobuje. A věděl, že si koupil té drogy dost, aby se párkrát ocitl v nebeském pekle.

„Co je to s tebou?" zeptal se ho Butch. „Dneska nedokážeš v klidu sedět."

„Nemám co dělat." Když vložil ruku do kapsy a nahmatal to, co koupil, začal si poklepávat nohou pod stolem.

Jsem feťák, uvědomil si.

Jenomže už mu to bylo jedno. Smrt byla všude kolem něj. Potřeboval na chvíli vystoupit z toho šíleného vlaku, i když to znamenalo jinou odpornou jízdu.

Naštěstí, nebo možná naneštěstí, Butch a Vé nevydrželi v klubu dlouho, a chvíli po půlnoci už byli všichni na cestě domů. Když vstupovali do vestibulu sídla, Phury praskal klouby na rukou a cítil návaly horka. Nemohl se dočkat, až bude sám.

„Chcete jíst?" zívl Vishous.

„A jak," řekl Butch. Pak se ohlédl, když Vé vykročil ke kuchyni. „Phury, jdeš si s námi něco zblajznout?"

„Ne, uvidíme se potom." Cestou ke schodům na sobě cítil jejich oči.

„Ty, Phury," zavolal Butch.

Phury zaklel a ohlédl se. Trochu manické energie ho opustilo, když se do něj zabodly poldovy vědoucí oči.

Butch to ví, pomyslel si. Ten chlap nějak uhádl, co má za lubem.

„Víš jistě, že se s námi nechceš najíst?" řekl člověk klidným hlasem.

Phury neměl na jídlo ani pomyšlení. Anebo se možná jen odmítal vzdát. „Jo, vím to jistě."

„Opatrně, chlape. Některé věci se sakra těžko napravujou."

Phury si vzpomněl na Zet. Na sebe. Na tu hroznou budoucnost, kterou se pramálo touží probírat.

, Jako bych to nevěděl," řekl a odešel.

Když se ocitl ve svém pokoji, zavřel dveře a hodil kožený kabát na křeslo. Vyndal balíček, vzal si trochu rudého kouře a papírek a vyrobil cigaretu. Ani neuvažoval o tom, že jsou to drogy. To už by bylo moc blízko statutu závisláka.

Aspoň napoprvé.

Olízl okraj papírku, pevně jointa stiskl, pak přistoupil ke svému lůžku a uvelebil se v polštářích. Zvedl zapalovač, cvakl jím, až vyskočil plamínek, a naklonil se k oranžové záři, cigaretu mezi rty.

Zaklepání na dveře ho rozzlobilo. Zatracenej Butch.

Zhasl zapalovač. „Co je?"

Když se nedočkal odpovědi, nechal si cigáro u sebe a vydal se přes místnost. Rozrazil dveře.

John se zapotácel dozadu.

Phury se zhluboka nadechl. Pak ještě jednou. Klid. Musí se zklidnit.

„Co se děje, synku?" zeptal se a pohladil cigáro ukazováčkem.

John zvedl svůj blok, napsal pár řádků a obrátil ho. Promiň, že tě obtěžuju. Potřebuju, aby mi někdo pomohl s pozicemi jiu-jitsu, a ty jsi v tom náramně dobrý.

„No... jo. Ale ne dneska, Johne. Promiň. Mám... moc práce."

Kluk kývl. Po krátké pauze John zamával na rozloučenou. Otočil se k odchodu.

Phury zavřel dveře, zamkl je a vrátil se rovnou do postele. Znovu škrtl zapalovačem, vložil cigáro mezi rty...

Právě když plamínek zasáhl špičku ručně balené cigarety, ztuhl.

Nemůže dýchat. Nemůže... Začal lapat po vzduchu. Dlaně mu zvlhly, pot vyrazil nad horním rtem a v podpaží a po celé hrudi.

Co to, sakra, dělá? Co to, sakra, dělá?

Fefák... zatracenej feťák. Podřadnej feťák... zbabělec. Přinést do králova domu heroin? Zapalovat si to svinstvo v areálu Bratrstva? Znečišťovat se proto, že je tak slabý, že to nezvládá?

Sakra, to ne, to on neudělá. Nezneuctí takhle své bratry, svého krále. Už dost zlé je to, že je závislý na rudém kouři. Ale háčko?

Phury, třesoucí se od hlavy k patě, běžel k sekretáři, sebral balíček a pádil do koupelny. Spláchl jointa i heroin do záchodu, a pak stiskl tlačítko na vodu ještě jednou. A nanovo.

Vyklopýtal ze svého pokoje a řítil se po běhounu v chodbě.

John už byl v polovině hlavního schodiště, když Phury vyrazil za rohem a divže se neskutálel po schodech. Dohnal chlapce a přitáhl si ho do náruče tak pevně, až se ty křehké kůstky určitě ohýbaly.

Phury spustil hlavu na klukovo rameno a třásl se. „Ach, bože... Děkuju ti. Děkuju ti, děkuju ti..."

Drobné paže ho objaly. Drobné ruce ho poplácaly po zádech.

Když se Phury konečně odtáhl, musel si otřít oči. „Myslím, že dneska je ideální noc, abychom zapracovali na tvých postojích. Jo. Vlastně je vhodná doba i pro mě. Jdeme na to."

Jak na něj kluk hleděl... jeho oči byly náhle podivně vědoucí. A pak se Johnova ústa pohnula, zvolna se pohybovala, tvořila slova, která měla dopad, i když nezněla zvukem.

Jsi ve vězení bez mříží. Bojím se o tebe.

Phury zamžikal, zachycen v jakési podivné časové smyčce. Právě tohle mu už kdosi řekl... Minulé léto.

Dveře vestibulu se otevřely, narušily magii okamžiku. Phury i John sebou při tom zvuku trhli a do foyer vstoupil Zsadist.

Bratr vypadal vyčerpaně. Vzhlédl ke schodům. „Ahoj, Phury, Johne."

Phury si promnul šíji a snažil se vrátit z toho divného déja vu, které právě prožil s Johnem.

„Tak co, Zet, hm, odkud jdeš?"

„Z malého výletu. Z malého výletu do daleka. Co se děje?"

„Jdeme do tělocvičny, zapracovat na Johnových pozicích."

Zet zavřel dveře. „Co kdybych šel s vámi? Nebo možná bych to měl říct takhle: Můžu jít s vámi?"

Phury jen zíral. John se zdál podobně překvapen, ale měl aspoň tolik slušnosti, že přikývl.

Phury se pracně vzpamatoval. „Jo, samozřejmě, bratře. Pojď s námi. Jsi vždycky... vítán."

Zsadist přešel zářivě barevnou mozaikovou podlahu. „Díky. Mockrát díky."

Všichni tři zamířili do podzemního průchodu.

Cestou do výcvikového centra Phury pohlédl na Johna a říkal si, že někdy se auta vyhnou smrtelné havárii jen o vlásek.

Někdy může celý život záviset jen na zlomku centimetru. Nebo na nanosekundě. Nebo na zaklepání na dveře.

Jeden tak nějak začne věřit v boha. Fakt.