Bella seděla v křesle ve stylu Ludvíka XIV., nohy zkřížené v kotnících, ruce v klíně. V mramorovém krbu po její levici praskal oheň a u lokte jí stál šálek čaje Earl Grey. Marissa seděla naproti na jemné pohovce a provlékala vlákno žlutého hedvábí vyšívacím rámečkem. Nebylo slyšet vůbec nic.
Bella měla dojem, že začne řvát...
Vyskočila, energizována pudem. Zsadist... Zsadist je nablízku.
„Copak je?" zeptala se Marissa.
Bušení na domovní dveře zadunělo jako buben, a okamžik nato vstoupil do salonu Zsadist. Byl v pracovním oblečení, pistole u boků, dýky připevněné na hrudi. Doggen, kterého měl v patách, byl na první pohled ztuhlý hrůzou.
„Odejdi," řekl Marisse. „A svého sluhu si vezmi s sebou."
Když Marissa zaváhala, Bella si odkašlala. „To je v pořádku. To je... Jdi."
Marissa sklonila hlavu. „Nebudu daleko."
Bella stála na místě, i když zůstali o samotě.
„Potřebuju tě," řekl Zsadist.
Přimhouřila oči. Bože, tahle slova tak toužila slyšet! Je to kruté, že přicházejí tak pozdě. „K čemu."
„Phury se od tebe krmil."
„Ano."
„Potřebuju, abys ho našla."
„Ztratil se?" „Má v žilách tvoji krev. Potřebuju..."
„Abych ho našla. To jsem slyšela. Pověz mi proč."
Při krátké pauze, která následovala, jí přeběhl mráz po zádech.
„Má ho bezduchý. Má ho David."
Dech jí unikl z plic. Srdce se jí zastavilo. „Jak...?"
„Nemám čas něco vysvětlovat." Zsadist k ní přistoupil a vypadalo to, jako by ji chtěl vzít za ruce, ale pak se zarazil. „Prosím. Jsi jediná, kdo mě k němu může dostat, protože má v sobě tvoji krev."
„Samozřejmě... Samozřejmě ti ho najdu."
Je to řetězec krevních pout, říkala si. Ona dokáže Phuryho najít kdekoli, protože se od ní nakrmil. A poté, co sála ze Zsadistova hrdla, dokáže on z téhož důvodu vystopovat ji.
Přiblížil tvář těsně k ní. „Chci, aby ses dostala na padesát metrů od něj, ne blíž, je to jasný? A pak se odhmotníš rovnou zpátky sem."
Pohlédla mu do očí. „Nenechám tě na holičkách."
„Lituju, že neexistuje jiná možnost, jak ho najít."
Ach, to bolelo. „To ti věřím."
Opustila salon a šla si pro kabát, pak zůstala stát ve foyer. Zavřela oči a vypařila se do vzduchu, pronikla nejprve stěnami haly, ve které stála, pak vnější konstrukcí Haversova domu. Její mysl se vzdalovala přes keře a trávník, protínala jiné stromy a domy... Auta a kamiony a budovy a parky a řeky a potoky. A ještě dál, až k polím a horám...
Když našla zdroj Phuryho energie, projela jí krutá bolest, jako by ji cítil i on. Když se zapotácela, Zsadist ji popadl za rameno.
Odstrčila ho. „Mám ho. Ach, bože... on..."
Zsadist ji znovu chytil za rameno a stiskl. „Padesát metrů. Ne blíž. Je to jasný?"
„Ano. Už mě pusť."
Vyšla z domovních dveří, odhmotnila se a znovu se objevila asi dvacet metrů od malé chaty v lesích.
Cítila, jak se Zsadist vynořuje vedle ní. „Jdi," zasyčel. „Vypadni odtud."
„Ale..."
„Jestli chceš pomáhat, odejdi, abych se o tebe nemusel bát. Jdi."
Bella naposled pohlédla do jeho tváře a odhmotnila se.
Zsadist se tiše přesunul ke srubu, vděčný za studený vzduch, který mu pomohl setřást ještě trochu účinků morfinu. Když se zády přitiskl k hrubě tesané stěně, vytasil dýku a nakoukl do jednoho okna. Uvnitř nebylo nic, jen nějaký šmejdský rustikální nábytek a počítač s příslušenstvím.
Zaplavila ho panika, studený déšť v krvi.
A pak uslyšel zvuk... bouchnutí. A pak další.
Asi pětadvacet metrů za chatou byla menší hospodářská budova bez oken. Doklusal tam a naslouchal pouhý zlomek vteřiny. Pak vyměnil nůž za berettu a vykopl dveře.
Pohled, který měl před sebou, byl jako vystřižený z jeho vlastní minulosti: upír přikovaný ke stolu, zbitý do krve. Nepříčetný psychopat tyčící se nad obětí.
Phury zvedl rozbitou tvář, krev se mu leskla na napuchlých rtech a rozmašírovaném nose. Bezduchý s mosazným boxerem na prstech se otočil a zdálo se, že je na okamžik zmaten.
Zsadist zamířil na toho hajzla pistoli, ale bezduchý stál přímo před Phurym: sebemenší chyba a kulka provrtá dvojče. Zet spustil hlaveň, stiskl spoušť a našil to bezduchému do nohy, roztříštil mu koleno. Ten darebák zařval a padl na podlahu.
Zet šel po něm. Právě když nemrtvého popadl, ozvalo se další lupnutí.
Ramenem Zet projela bodavá bolest. Věděl, že ji koupil, ale o tom momentálně nemohl přemýšlet. Soustředil se na to, aby se zmocnil pistole bezduchého; ten parchant se ovšem stejnou měrou snažil zmocnit se pistole Zet. Zápolili spolu na podlaze, svírali se navzájem navzdory krvi, kterou byli kluzcí. Padaly rány pěstí a ruce šátraly kolem a nohy se zmítaly. Obě pistole v té mele kamsi zmizely.
Asi po čtyřech minutách boje začaly Zet znepokojivou rychlostí opouštět síly. Byl dole, bezduchý mu seděl na hrudi. Zet se do něj opřel, vůlí se snažil přimět své tělo, aby tu tíhu shodilo, ale ačkoliv mysl rozkaz vydala, tentokrát ho údy odmítaly poslouchat. Ohlédl se. Silně krvácel, nepochybně proto, že projektil zasáhl nějakou tepnu. A ta injekce morfinu mu taky neprospěla.
V krátké pauze v boji bezduchý funěl a škubal sebou, jak ho trýznila bolest v noze. „Kdo... sakra... jsi?"
„Ten... koho chceš," odpálil Zet, dýchal stejně ztěžka. Do háje... Dalo mu práci udržet si čisté zorné pole a neodpadnout. „Já jsem ten... co ti ji... vzal."
„Jak... to... dokážeš?"
„Sledoval jsem, jak se jí... hojí jizvy na břiše. Dokud tvá značka... na ní nezmizela."
Bezduchý ztuhl.
Teď by byla výtečná chvíle ocitnout se nahoře, jenže Zet byl příliš zesláblý.
„Je mrtvá," zašeptal bezduchý.
„Ne."
„Její portrét..."
„Žije. Dýchá. A ty... už ji nikdy nenajdeš."
Ústa bezduchého se otevřela a jako výbuch z nich vytryskl primitivní řev zuřivosti.
Uprostřed toho zvuku se Zet zklidnil. Náhle se mu dýchalo snadno. Nebo možná právě přestal dýchat úplně. Sledoval, jak se bezduchý pohybuje jako ve zpomaleném filmu, tasí jednu ze Zsadistových černých dýk a zvedá ji oběma rukama nad hlavu.
Zsadist pečlivě sledoval své myšlenky, protože chtěl vědět, která bude poslední. Myslel na Phuryho a chtělo se mu plakat, protože dvojče nepochybně dlouho nevydrží. Bože. Vždycky Phuryho zklamal, ne snad...?
A pak si vzpomněl na Bellu. Slzy mu vhrkly do očí, když mu myslí bleskly její obrázky... tak živé, tak jasné... až se její vidina objevila za ramenem bezduchého. Byla tak reálná, jako by doopravdy stála ve dveřích.
„Miluju tě," zašeptal, když se mu k hrudi blížila jeho vlastní čepel.
„Davide," zavelel její hlas.
Celé tělo bezduchého se trhnutím obrátilo, trajektorie dýky se změnila, takže přistála v podlahovém prkně vedle Zsadistova nadloktí.
„Davide, pojď sem."
Bezduchý se vymrštil a Bella vztáhla paži.
„Byla jsi mrtvá," řekl bezduchý sípavým hlasem.
„Ne."
„Šel jsem do tvého domu... viděl jsem ten portrét. Ach, bože..." Bezduchý se rozplakal a kulhal k ní blíž a blíž, zanechával za sebou stopu černé krve. ,Já myslel, že jsem tě zabil."
„Nezabil. Pojď sem."
Zet se zoufale snažil pohnout ústy, svírán strašlivým podezřením, že to není vidina. Začal řvát, ale vyšel z toho jen sten. A pak už byl bezduchý v Bellině náruči a plakal na celé kolo.
Zet sledoval, jak ho její ruka objímá a míří k zádům bezduchého. Byla v ní malá pistole, ta, kterou jí dal, než se vypravili do jejího domu.
Ach, sladká Stvořitelko... ne!
Bella byla ve stavu podivného klidu, když zvedala pistoli výš a výš. Pohybovala se zvolna, šeptala slova, která konejšila, až se hlaveň ocitla na úrovni Davidovy lebky. Zaklonila se, a když zvedl hlavu, aby jí pohlédl do očí, ocitlo se jeho ucho přímo u hlavně.
„Miluju tě," řekl.
Stiskla spoušť.
Exploze jí odkopla ruku a odrazila paži, vyvedla ji z rovnováhy. Jak zvuk slábl, uslyšela bouchnutí a podívala se na zem. Bezduchý ležel na boku, ještě mrkal, Očekávala, že se mu rozskočí hlava nebo tak něco, ale měl jen úhlednou dírku ve spánku.
Zasáhla ji prudká nevolnost, ale nedbala na ni, překročila tělo a šla k Zsadistovi.
Ach, bože. Všude je krev.
„Bello..." Zvedl ruce od země a ústa se mu pohybovala jen zvolna.
Přerušila ho, sáhla po jeho hradním pouzdru a vytáhla z něj zbývající dýku. „Musím do prsní kosti, je to tak?"
A sakra. S jejím hlasem to bylo stejně špatné jako s jejím tělem. Byl rozkymáčený, slabý.
„Běž... vypadni... odtud..."
„Do srdce, ano? Jinak nebude mrtvý. Zsadiste, odpověz mi!"
Když kývl, přistoupila k bezduchému a nohou ho převalila na záda. Jeho oči na ni zíraly a ona věděla, že je v nadcházejících letech bude vídat ve zlých snech. Popadla nůž oběma rukama, zvedla ho nad hlavu a bodla. Odpor, na který čepel narazila, jí zvedl žaludek, div nezačala dávit, ale prásknutí a záblesk světla byly svým způsobem závěr celé epizody.
Klesla na podlahu, ale mohla si dovolit jen dvě nadechnutí. Přistoupila k Zsadistovi, strhla ze sebe kabát a flísku. Obalila mu pulovr kolem ramene, pak si stáhla opasek, ovinula ho kolem tlustého žvance a pevně utáhla, aby držel na místě.
Celou dobu s ní Zsadist zápolil, nutil ji, ať uteče, ať je nechá být.
„Buď zticha," odtušila a kousla se do vlastního zápěstí. „Pij, nebo umři, vyber si. Ale rozhodni se rychle, protože musím zkontrolovat Phuryho, a pak vás dva odtud dostanu."
Vztáhla k němu paži, přímo nad ústa. Její krev se vyvalila a kapala na jeho sevřené rty.
„Ty mizero," zašeptala. „Tolik mě nenávidíš..."
Zvedl hlavu a přisál se k její žíle, jeho chladná ústa jí sdělovala vše o tom, co potřebovala vědět — jak blízko byl smrti. Pil zprvu zvolna a pak s rostoucí hltavostí. Vycházely z něj drobné zvuky, zvuky, které byly v rozporu s jeho statným válečnickým tělem. Znělo to, jako by mňoukal, vyhladovělá kočka u mlíčka.
Když nechal hlavu klesnout zpátky, oči se mu zavřely sytostí. Její krev jím prosakovala; sledovala ho, jak dýchá otevřenými ústy. Jenže nebyl čas otálet. Vyřítila se přes kůlnu k Phurymu. Byl v bezvědomí, přikovaný ke stolu, pekelně zkrvavený. Ale hruď se mu zvedala a klesala.
Krucinál. Z těch ocelových řetězů visely patentní zámky. Bude je muset něčím odříznout. Přešla nalevo, k děsivé výstavce nástrojů...
A pak uviděla tělo v koutě. Mladou ženu s krátkými plavými vlasy.
Slzy jí vyhrkly a kanuly po tvářích, když se šla přesvědčit, že je dívka mrtvá. Když bylo zřejmé, že odešla do Stínu, Bella si otřela oči a přiměla se soustředit. Musí odtud dostat živé; oni jsou jejím prvořadým úkolem. Potom... se jeden z bratrů vrátí a...
Ach... bože... ach... bože... ach... bože.
Celá roztřesená, na pokraji hysterie, se chopila elektrické pilky, nastartovala ji a rychle se pustila do Phuryho pout. Když ho ani ten řezavý hluk nepřivedl k vědomí, znovu se vyděsila.
Pohlédla na Zsadista, který se pracně snažil zvednout horní část trupu z podlahy.
„Přivezu ten náklaďák k chatě," řekla. „Ty zůstaň tady a šetři síly. Potřebuju, abys mi pomohl přenést Phuryho. Je bez sebe. A ta dívka..." Hlas jí selhal. „Budeme ji tady muset nechat..."
Bella přeběhla po sněhu k chatě v zoufalé snaze, že najde klíče od náklaďáku, a ze všech sil se snažila nemyslet na to, co by dělala, kdyby tam nebyly.
Chvála Stvořitelce, byly na háčku u dveří. Popadla je, řítila se k fordu, nastartovala tu zatracenou věc a vystřelila s ní ke kůlně. Rychlý obrat smykem a už s ní couvala korbou napřed ke dveřím.
Právě vystupovala od volantu, když spatřila Zsadista, který se kymácel jako opilý mezi veřejemi. V náručí měl Phuryho a bylo zřejmé, že Zsadist celou tu tíhu dlouho neunese. Spustila zadní okraj korby a ti dva padli dovnitř ve spleti končetin a krve. Strkala do jejich těl nohama, pak vyskočila nahoru a za opasky je zatáhla ještě dál.
Když byli dost daleko, přehodila jednu nohu přes postranici náklaďáku a seskočila na zem. Zabouchla bočnici a setkala se se Zsadistovým pohledem.
„Bello." Jeho hlas byl pouhý ševel, jen pohyb rtů doprovázený smutným vzdechem. „Nechci to pro tebe. Všechen tenhle... hnus."
Odvrátila se od něj. Okamžik nato dupla na plyn.
Jednoproudová cesta, která vedla od chaty, byla její jediná možnost, a modlila se, aby cestou nikoho nepotkala. Když se ocitla na silnici 22, odříkala modlitbu díků ke Stvořitelce, a jak nejrychleji to šlo, zamířila k Haversovi.
Naklonila si zpětné zrcátko, aby viděla na korbu. Určitě tam mrzlo, ale neodvažovala se zpomalit.
Možná ten chlad u obou zpomalí ztrátu krve.
Ach... bože.
Phury vnímal ledový vítr, který mu vanul na nahou kůži a holou hlavu. Zasténal a svinul se do klubíčka. Bože, to je mu ale zima. Tímhle musí projít, než se dostane do Stínu?
Pak tedy díky Stvořitelce, že k tomu dojde jen jednou.
Něco se u něj pohnulo. Paže... Objímaly ho nějaké paže, paže, které ho obklopovaly jakýmsi teplem. Rozechvěle se poddal tomu, kdo ho tak něžně objímal.
Co je to za zvuk? Těsně u jeho ucha... Jiný zvuk než burácení větru.
Zpěv. Někdo mu zpívá.
Phury se pousmál. Dokonalé. Andělé, kteří ho odvádějí do Stínu, mají opravdu krásné hlasy.
Vzpomněl si na Zsadista a srovnával tu líbeznou melodii, kterou nyní slyšel, s těmi, jimž naslouchal ve skutečném životě.
Ano, Zsadist měl hlas jako anděl, teď se to ukázalo. Doopravdy měl.
2024 ©