44. kapitola

Některé dny trvají celou věčnost, říkal si Pluny mnohem později. A když slunce zapadne, ještě pořád jim není konce.

Když se večer zvedly rolety, zaujal místo na titěrné pohovce a pohlédl přes Wrathovu pracovnu na Zsadista, Ostatní bratři byli stejně neschopni slova jako on.

Zet právě odpálil další bombu v bojové zóně, kde to už tak bouchalo. Nejdřív tu byli Tohr, Wellsie a ta mladá žena. Teď tohle.

„Ježíši, Zet..." Wrath si promnul oči a potřásl hlavou, „To tě nenapadlo zmínit se o tom dřív?"

„Museli jsme řešit jiné věci. Kromě toho se s tím bezduchým sejdu sám, říkej si, co chceš. To vážně není téma k diskusi."

„Zet, chlape... to ti nemůžu dovolit."

Phury se obrnil proti reakci svého dvojčete. Stejně jako ostatní v místnosti. Všichni byli vyčerpaní, ale jak Zet znali, tomu ještě zbývá dost a dost šťávy.

Bratr jen pokrčil rameny. „Ten bezduchý chce mě a já to s ním chci vyřídit. Za Bellu. Za Tohra. Kromě toho, co to rukojmí? Nemůžu tam nejít, a posila nepřipadá v úvahu."

„Bratře, půjdeš rovnou do rakve."

„Tak aspoň nadělám sakra hodně škody, než mě sejmou."

Wrath si založil paže na hrudi. „Ne, Zet, nemůžu tě tam pustit."

„Zabijou tu ženu." „Existuje jiný způsob, jak to vyřešit. Jen musíme přijít na to, jaký."

Nastala vteřinová odmlka. Pak Zet řekl: „Chci, aby všichni vypadli z téhle místnosti, abych si mohl promluvit s Wrathem. Až na Phuryho. Ty zůstaň."

Butch, Vishous a Rhage se po sobě podívali, pak zaměřili pohled na krále. Když kývl, odešli.

Zet za nimi zavřel dveře a zůstal stát zády k nim. „Nemůžeš mě zastavit. Musím provést ahvenge za svou shellan. Musím provést ahvenge taky za shellan svého bratra. Není v tvé moci mi v tom zabránit. Tohle je mé právo válečníka."

Wrath zaklel. „Nikdy ses s ní neoženil."

„Nepotřebuju obřad, abych věděl, že je má shellan."

„Zet..."

„A co Tohr? Chceš říct, že není můj bratr? Protože jsi byl u toho tu noc, kdy jste mě přijali do Bratrstva černé dýky. Víš, že Tohr je teď krev mé krve. Mám právo provést také ahvenge za něj."

Wrath se zaklonil v křesle, které na protest pod jeho vahou zavrzalo. „Kristepane, Zsadiste, já neříkám, že nemůžeš jít. Jenom nechci, abys šel sám."

Phury se díval z jednoho na druhého. Ještě nikdy neviděl Zsadista tak klidného. Bratr měl ve tváři kamenné soustředění, nic než jasnozřivé oči a smrtelné odhodlání. Kdyby to nebylo tak strašidelné, bylo by to pozoruhodné.

„Já jsem pravidla toho scénáře nevymyslel," řekl Zet.

„Zemřeš, jestli půjdeš sám."

„No... jsem tak nějak připravený ukončit jízdu."

Phury cítil, jak se mu stahuje pokožka po celém těle.

„Prosím?" zasyčel Wrath.

Zet odstoupil od dveří a přešel titěrným francouzským salonkem. Zastavil se u krbu a plameny mžikavě osvětlily jeho znetvořenou tvář. „Jsem připraven všechno ukončit." „Co to, sakra..."

„Chci odejít takhle a chci vzít při tom s sebou toho bezduchého. Taková ta blbost s plameny slávy. Do pekel se svým nepřítelem."

Wrathovi spadla brada. „Žádáš, abych ti dal svoleni k sebevraždě?"

Zet zavrtěl hlavou. „Ne, protože pokud mě nepřikováš řetězem, nezabráníš mi, abych šel dneska v noci do toho kina. Žádám jen, aby ses postaral o to, aby se nikomu jinému nic nestalo. Chci, abys přikázal ostatním, obzvlášť jemu," — Zet důrazně pohlédl na Phuryho „aby se drželi stranou."

Wrath si sundal sluneční brýle a znovu si promnul oči. Když vzhlédl, bledě zelené duhovky mu zářily ve tváři jako reflektory. „V Bratrstvu už se moc umíralo, Nedělej to."

„Musím. Udělám. Takže dej ostatním rozkaz nikam nechodit."

Nastalo dlouhé, napjaté ticho. Pak Wrath odpověděl to jediné, co mohl. „Budiž."

Když se dala do pohybu kola smrti Zet, Phury se předklonil a opřel lokty o kolena. Myslel na chuť Belliny krve a na to prazvláštní koření, jež ucítil na jazyku.

„Je mi to líto."

Když na sobě ucítil Wrathův a Zsadistův pohled, uvědomil si, že promluvil nahlas. Vstal. „Je mi líto, omluvíte mě?"

Zsadist se zamračil. „Počkej. Něco od tebe potřebuju."

Phury se zahleděl do tváře svého dvojčete, sledoval obrys jizvy, která ho protínala, vstřebával nuance tak jako ještě nikdy předtím. „Povídej."

„Slib mi, že neopustíš Bratrstvo, až tady nebudu." Zet ukázal na Wratha. „A přísahej na jeho prsten."

„Proč?"

„Prostě to udělej."

Phury se zamračil. „Proč?" „Nechci, abys byl sám."

Phury hleděl na Zet dlouze a upřeně, přemýšlel o tom, jakými stezkami se ubíraly jejich životy. Páni, oni dva jsou fakt prokletí, ačkoliv proč, to vůbec netušil. Možná to je prostě jen smůla, ačkoliv by byl raději, kdyby to mělo nějaký důvod.

Logika... Logika je lepší než rozmarný osud, který si s upírem zle zahrává.

„Pil jsem od ní," řekl prudce. „Od Belly. Pil jsem od ní včera v noci, když jsem byl u Haverse. Pořád ještě máš pocit, že mě někdo musí hlídat?"

Zsadist zavřel oči. Jako studený průvan z něj zavanula vlna zoufalství a projela místností. „Jsem rád, žes to udělal. Teď mi dáš své slovo?"

„No tak, Zet..."

„Já jen chci tvou přísahu. Nic jiného."

„Jasně. Jak je libo."

Kristepane, tak fajn.

Phury přistoupil k Wrathovi, poklekl na jedno koleno a sklonil se nad králův prsten. Ve staré řeči pronesl: „Dokud budu dýchat, zůstanu v Bratrstvu. Pokorně skládám tento slib, jenž je snad přijatelný tvému sluchu, můj pane."

„Je přijatelný," odpověděl Wrath. „Přilož rty k mému prstenu a zpečeť ta slova na svou čest."

Phury políbil králův černý diamant a zase vstal. „Pokud je tedy drama u konce, tak odtud padám."

Jenomže když byl u dveří, zastavil se a pohlédl do Wrathovy tváře. „Už jsem ti řekl, jakou je mi ctí ti sloužit?"

Wrath se trochu odtáhl. „No ne, ale..."

„Opravdu je mi ctí." Když král přimhouřil oči, Phury se pousmál. „Nevím, proč mě to najednou napadlo. Patrně jak jsem se na tebe zrovna teď díval od země."

Phury odešel a byl rád, když před pracovnou narazil na Vishouse a Butche.

„Hele, kluci." Krátce se dotkl jejich ramen. „Vy dva jste náramný páreček, víte to? Náš místní génius a žralok v lidském rybníce. Koho by to napadlo?" Když se na něj oba divně podívali, zeptal se: „Rhage šel do svého pokoje?"

Když přikývli, šel tam a zaklepal na Hollywoodovy dveře. Rhage otevřel a Phury mu s úsměvem položil dlaň na mocnou šíji. „Hej, bratře."

Asi se příliš dlouho odmlčel, protože do Rhageovych očí vstoupil zvídavý výraz. „Co se děje, Phury?"

„Nic." Spustil ruku. „Jen tak jdu kolem. Hlídej si tu svou ženu, rozumíš? Štěstí, štěstí... Máš veliké štěstí. Tak zatím."

Phury šel do svého pokoje a litoval, že tu není Tohr.,, litoval, že nevědí, kam se bratr poděl. Zatímco po něm truchlil, vyzbrojil se, pak zkontroloval chodbu. Slyšel hovor Bratrstva z Wrathovy pracovny.

Aby se jim vyhnul, odhmotnil se do chodby soch a vstoupil do pokoje vedle Zsadistova. Když zavřel dveře, vydal se do koupelny a rozsvítil tam. Zadíval se na svůj odraz v zrcadle.

Vytasil jednu dýku, popadl hustý chumáč vlasů a přiložil k němu čepel. Zařízl ji do vln. Opakoval to zas a znova, rudé a plavé a hnědé prameny padaly na podlahu v chumáčích, které mu pokrývaly bagančata. Když byly vlasy všude asi na dva centimetry dlouhé, vzal z toaletky plechovku holicího krému, namydlil si lebku a zpod umyvadla vyndal břitvu.

Když měl holou hlavu, setřel si z temene zbytky pěny a oprášil košili. Na šíji ho svědilo pár vlasů, které mu spadly za límec, a hlava mu připadala příliš lehká. Přejel si dlaní po temeni, naklonil se k zrcadlu a podíval se na sebe.

Pak vzal dýku a přiložil si ji hrotem k čelu.

Rukou, která se chvěla, sjel nožem podél středu obličeje, skončil křivkou ve tvaru S na horním rtu. Krev vyhrkla z rány a kapala do umývadla. Setřel ji čistým bílým ručníkem.

Zsadist se pečlivě vyzbrojil. Když byl hotov, vystoupil , své šatny. V ložnici byla tma a on šel spíš po paměti než podle zraku, mířil ke kaluži světla, šířící se z koupelny. Přistoupil k umývadlu, pustil vodu a sklonil se nad jejím proudem, nabral studenou vodu do dlaní. Ošplíchl si tvář a promnul oči. Trochu se napil z dlaní.

Když se chtěl osušit, vycítil, že do ložnice vstoupil Phury a pohybuje se tam, ačkoliv ho neviděl.

„Phury... chtěl jsem za tebou zajít, než vyrazím."

S ručníkem pod bradou pohlédl Zet na svůj odraz v zrcadle, viděl své nově žluté oči. Myslel na oblouk svého života a věděl, že většinou nestál za nic. Ale byly dvě věci, které se z toho vymykaly. Jedna žena. A jeden muž.

„Mám tě rád," pronesl hrubým hlasem a uvědomil si, že je to poprvé, co ta slova svému dvojčeti říká. , Jen jsem to chtěl ze sebe dostat."

Phury k němu zezadu přistoupil.

Zet ucukl hrůzou před odrazem svého dvojčete. Žádné vlasy. Jizva přes obličej. Oči bezvýrazné a neživé.

„Ach, sladká Stvořitelko," vydechl Zet. „Co sis to proboha udělal...?"

„Taky tě mám rád, bratře." Phury zvedl paži. V ruce měl injekční stříkačku, jednu z těch dvou, co tu zůstaly pro Bellu. „A ty potřebuješ žít."

Zsadist se otočil na patě, právě když jeho dvojče máchlo paží dolů. Jehla zasáhla Zet do šíje a on ucítil, jak mu příval morfinu proniká přímo do hrdelní žíly. Zařval, popadl Phuryho za ramena. Jak droga zabírala, sesul se a cítil, jak klouže na podlahu.

Phury poklekl vedle něj a pohladil ho po tváři. „Vždycky jsem žil jen pro tebe. Kdybys umřel, nemám nic. Jsem úplně ztracený. A tebe je zapotřebí tady."

Zsadist se snažil vztáhnout ruku, ale nemohl hnout pažemi a Phury vstal.

„Bože, Zet, vždycky si myslím, že tahle naše tragédie už skončí. Ale ono to prostě pořád trvá, viď?"

Zsadist ztratil vědomí a poslední, co slyšel, byl zvuk kroků jeho dvojčete, vzdalujících se z místnosti.