Chce s vámi mluvit Reverend."
Phury vzhlédl od sklenice alka-seltzeru, kterou si objednal. Tyčil se nad ním jeden z vyhazovačů podniku ZeroSum, Maur jak hora, prýštila z něj tichá hrozba.
„Nějaký konkrétní důvod?"
„Jste vážený zákazník."
„Tak by mi měl dát pokoj."
„Znamená to ne?"
Phury zvedl jedno obočí. „Ano, to je ne."
Maur zmizel a vrátil se s posilami: dvěma chlapy stejně velkými, jako byl on. „Reverend s vámi chce mluvit."
„Jo, to už jsi mi říkal."
„Hned."
Jediný důvod, proč Phury vyklouzl z boxu, byl ten, že trojice byla zřejmě připravena ho odnést, a on netoužil po takové pozornosti, jakou by vzbudilo, kdyby je mlátil.
V okamžiku, kdy vstoupil do Reverendovy kanceláře, poznal, že majitel klubu je v nebezpečném stavu mysli. Ne že by to bylo něco mimořádného.
„Nechte nás," zamumlal upír zpoza svého psacího stolu.
Když se místnost vyprázdnila, usedl znova do svého křesla a pozoroval návštěvníka mazanýma fialkovýma očima. Instinkt Phurymu velel vsunout jednu ruku za záda, těsně k dýce, kterou nosil na opasku.
„Tak jsem přemýšlel o našem posledním setkání," řekl Reverend a přiložil špičky dlouhých prstů k sobě, takže tvořily věžičku. Světlo nad ním zdůrazňovalo vysedlé lícní kosti, tvrdou bradu a mohutná ramena. Číro měl ostříhané, černý proužek vlasů trčel z lebky nanejvýš na pět centimetrů. „Jo... přemýšlel jsem o tom, že znáš mé malé tajemství. Připadám si odhalený."
Phury zůstal zticha a v duchu se ptal, kam to, sakra, směřuje.
Reverend se odstrčil od stolu a zkřížil nohy, kotník na koleni. Drahé sako se mu rozhalilo a ukázala se široká hruď. „Umíš si představit, jak mi je. Jak mě to vytáčí,"
„Zkus něco na uklidnění."
„Nebo bych mohl vyhulit spoustu rudého kouře. Přesně jako ty, co?" Muž si přejel dlaní číro, rty zvlnil poťouchlým úsměvem. „Jo, vážně se necítím bezpečně."
To je ale lež. Ten chlap se ustavičně obklopoval Maury, kteří byli stejně chytří jako smrtonosní. A rozhodně byl z těch, co si dokážou poradit sami. Kromě toho, sympathové měli v případě konfliktu výhody, jaké nikdo jiný neměl.
Reverend se přestal usmívat. „Říkal jsem si, že bys mi mohl možná svěřit svoje tajemství. Pak bychom si byli kvit."
„Žádné nemám."
„Kecáš... bratře." Reverend opět zdvihl koutky úst, ale jeho purpurové oči byly studené. „Protože jsi člen Bratrstva. Ty a ti velcí muži, co sem s nimi chodíš. Ten s bradkou, co u mě pije vodku. Ten chlap se znetvořeným obličejem, co mi vysává kurvy. Nevím, co si myslet o tom člověku, se kterým kamarádíš, ale to je jedno."
Phury se upřeně zadíval přes stůl. „Právě jsi porušil všechny společenské zvyklosti našeho druhu. Ale na druhé straně, proč bych měl od drogového dealera čekat dobré způsoby?" „A zákazníci vždycky lžou. Takže ta otázka stejně neměla smysl, že?"
„Dávej pozor, kam šlapeš, chlape," řekl Phury tlumeným hlasem.
„Nebo uděláš — co? Chceš říct, že jsi bratr, takže bych se měl ukáznit, než mi ublížíš?"
„Zdraví by jeden nikdy neměl brát jako samozřejmost."
„Proč to nepřiznáš? Nebo se vy bratři bojíte, že se rasa, kterou zklamete, vzbouří? Schováváte se před námi kvůli té posrané práci, kterou poslední dobou odvádíte?"
Phury se odvrátil. „Nevím, o čem to mluvíš."
„O rudém kouři." Reverendův hlas byl ostrý jako nůž. „Právě mi došel."
Phurymu sevřel hruď záblesk neklidu. Ohlédl se. „Existují jiní dealeři."
„Dobře se bav, až je budeš hledat."
Phury položil ruku na kliku. Když nepovolila, ohlédl se přes místnost. Reverend ho pozoroval, pořád jako kočka. A svou vůlí ho uvěznil v místnosti.
Phury sevřel pevněji a zatáhl, až ten kus mosazi rovnou urval. Když se dveře otevřely, hodil kliku na Reverendův stůl.
„Nejspíš to budeš muset dát opravit."
Udělal dva kroky a pak mu na rameno dopadla ruka. Reverendova tvář byla tvrdá jako kámen a jeho stisk rovněž. Mžiknutím fialkového oka mezi nimi cosi zaplálo, nějaký dialog... proudění...
Zčistajasna Phury pocítil nepřekonatelný pocit viny, jako by někdo zvedl víko a vypustil všechny jeho nejhlubší starosti a obavy o budoucnost rasy. Musel na to reagovat, nesnesl ten tlak.
Nechal se unášet vlnou a přistihl se, jak kvapně říká: „Žijeme a umíráme pro náš druh. Druh je naše první a jediná starost. Bojujeme každou noc a počítáme hrnky
bezduchých, které zabijeme. Utajení je způsob, jak ochránit civilisty. Čím méně o nás vědí, tím jsou bezpečnější. Právě proto jsme zmizeli."
Jen co z něj ta slova vyšla, zaklel.
Zatracená práce, sympathovi se nedá nikdy věřit, říkal si. Ani pocitům, které máš, když jsi v jejich blízkosti,
„Pusť mě, hříšníku," procedil skrz zuby. „A nelez mi do hlavy."
Pevný stisk se rozplynul a Reverend se lehce uklonil, projev úcty, který byl šokující. „No, představ si to, válečníku. Zrovna dorazila zásilka rudého kouře."
Muž se protáhl kolem něj a zvolna kráčel do davu,jeho číro, jeho mohutná ramena, jeho aura se ztrácela mezi lidmi, jejichž závislost přiživoval.
Bella se zhmotnila před domem své rodiny. Venkovní světla byla zhasnuta, což bylo divné, ale ona plakala, takže stejně moc neviděla. Vstoupila, vypnula bezpečnostní zařízení a zůstala stát ve foyer.
Jak jí to Zsadist mohl udělat? I když to bolelo, klidně by před ní mohl provozovat sex. Bože, vždycky věděla, že dokáže být krutý, ale tohle bylo už moc, dokonce i na něj...
Jenomže nešlo o odvetu za ponížení ve společnost , že? Ne, to by bylo příliš malicherné. Tušila, že kousnutím té lidské osoby deklaroval rozchod. Protože k ní chtěl vyslat zprávu, zcela jednoznačnou zprávu, že Bella není vítána v jeho životě.
No, vyšlo mu to.
Zplihle, poraženě se rozhlédla po vstupní hale rodinného sídla. Nic se tu nezměnilo. Modrá hedvábná tapeta, černá mramorová podlaha, jiskřivý lustr nad hlavou. Bylo to jako vrátit se v čase. Vyrostla v tomto domě, poslední mládě, které její matka porodila, hýčkaná sestra milujícího bratra, dcera otce, kterého nikdy nepoznala...
Počkat. Bylo tu ticho. Až moc ticho.
„Mahmen? Lahni?" Ticho. Otřela si slzy. „Lahni?"
Kde jsou doggenové? A maminka? Věděla, že Rehv se za nocí věnuje své práci, takže neočekávala, že se s ním tady setká. Ale ostatní byli vždycky doma.
Bella přistoupila k točitému schodišti a zavolala: „Mahmen?"
Vyšla nahoru a klusem doběhla k matčině ložnici. Postel byla rozházená, všude nepořádek... Něco, co by doggenové za normálních okolností nikdy nedopustili. S pocitem děsu přešla chodbou do Rehvengeova pokoje . I jeho postel byla neupravená, prostěradla a obrovské hromady kožešinových přikrývek, které vždycky používal, byly odhozené stranou. Byl tu neslýchaný nepořádek.
V domě není bezpečno. Proto Rehv trval na tom, aby zůstala u Bratrstva.
Bella vyběhla na chodbu a seběhla po schodech. Musí vyjít ven, aby se odhmotnila, protože stěny sídla jsou všechny obloženy ocelí.
Vyrazila z domovních dveří... a nevěděla, kam jít. Ani neznala adresu bratrova nedobytného domu, a právě tam určitě odvezl mahmen a doggeny. A nehodlala marnit čas tím, že by mu volala, ne v domě.
Neměla na vybranou. Byla zklamaná, rozhněvaná, vyčerpaná, a představa návratu do sídla Bratrstva to všechno ještě zhoršovala. Ale hloupá nebyla. Zavřela oči a odhmotnila se zpět do sídla bratrů.
Zsadist s prostitutkou hbitě skoncoval, pak se zaměřil na Bellu. Protože měl v sobě její krev, dokázal vycítit, že se zhmotnila někde na jihovýchodě. Určil jako její cíl oblast Bellman Road a Thorne Avenue: velmi nóbl čtvrť. Zřejmě odešla do domu své rodiny.
Instinkty v něm vzplály, protože telefonát od jejího bratra byl náramně divný. Je možné, že se tam něco děje. Proč by jinak připustil, aby zůstala u Bratrstva poté, co chtěl, aby podstoupila obřad sehcluded?
Zrovna když se pro ni Zet chystal vydat, vycítil, opět cestuje. Tentokrát přistála před sídlem Bratrstvu A zůstala tam.
Díkybohu. Prozatím se nemusí obávat o její bezpečí,
Znenadání se otevřely postranní dveře klubu a vyšel z nich Phury; tvářil se zřetelně přísně. „Nakrmil ses?"
„Jo."
„Tak bys měl jít domů a počkat, až získáš sílu."
„Už se stalo." Tak nějak.
„Zet..."
Phury umlkl a oba prudce otočili hlavy k Trade Street Podél ústí uličky procházeli v zástupu tři bělovlasí muži, oblečení v černém. Bezduší zírali přímo před sebe, jako by už našli cíl a mířili k němu.
Beze slova se Zet a Phury dali do nehlučného klusu, po čerstvě upěchovaném sněhu se pohybovali lehce. Když se ocitli na Trade Street, ukázalo se, že bezduší nehledali oběť, ale setkali se s další tlupou sobě podobných, dva z nich měli hnědé vlasy.
Zet přiložil dlaň na rukojeť jedné své dýky a zaměřil pohled na dvojici s tmavými hlavami. Dobrotivá Stvořitelko ve Stínu, ať je jeden z nich tím, koho hledá.
„Počkej, Zet," zasyčel Phury a vyndával mobil. „Zůstaň, kde jsi, a já seženu posily."
„Co kdybys volal," vytasil dýku „a já budu zatím zabíjet."
Zet vyrazil, nůž držel u stehna, protože tohle byla riziková oblast, když byli kolem lidé.
Bezduší ho okamžitě zpozorovali a zaujali útočné postavení, kolena pokrčená, paže se jim vymrštily vzhůru. Aby ty mizery zahnal do houfu, klusal pěkně kolem nich a oni plynuli s ním, obraceli se, srazili se do trojúhelníku čelem k němu. Když zacouval do tmy, následovala ho celá jednotka.
Když je všechny spolkla temnota, Zsadist vysoko pozvedl svou černou dýku, vycenil špičáky a zaútočil. Pekelně se modlil, aby — až ta divoká veselice skončí — měl jeden z těch dvou tmavovlasých bezduchých na temeni bílé kořínky vlasů.
2025 ©