Darius se rozhlédl po nočním klubu a lhostejně
zaznamenal hemžení polonahých těl na tanečním
parketu. Ten večer bylo U Řvouna nabito: dívkám v
kožených oděvech obstarávali společnost mladíci, kteří se
tváří a vypadají jako zdatní absolventi kurzu násilné
kriminální činnosti pro pokročilé.
Darius a jeho společník skvěle splynuli s davem. S tím
rozdílem, že oni dva jsou skuteční zabijáci. „Opravdu to
chceš udělat?“ znovu se ujistil Tohrment. Darius se zadíval
přes nízký stolek na přítele, který si ho pátravě měřil. „Ano.
Chci.“
Tohrment pozvedl sklenici s posledním hltem skotské.
Jeho ponurý úsměv nepatrně odhalil hroty špičáků. „Jsi
cvok.“
„Jako bys mě neznal.“
Tohrment pohnul sklenicí v ohleduplném gestu.
„Zahráváš si s ohněm. Ta holka nic netuší. Nemá ani zdání,
co ji čeká, a ty ještě ke všemu svěříš její proměnu do rukou
někoho, jako je Wrath. To je šílenství.“
„On přece není ztělesněním zla. I když tak možná
vypadá.“ Darius dopil zteplalé pivo. „Zaslouží si respekt.“
„Samozřejmě si ho hluboce vážím, ale i přesto…
Obávám se, že to není dobrý nápad.“
„Já Wratha potřebuju.“
„Víš to jistě?“
Kolem jejich stolu proplula žena v kratičké sukni,
černých botách do půlky stehen a polokorzetu tvořeném
řetězy. Na obličeji měla silnou vrstvu make-upu. Oči jí
10
vyzývavě jiskřily a při chůzi se pohupovala v bocích tak
energicky, jako by ji poháněl implantovaný motor.
Darius ji ignoroval. Dneska nemá na sex pomyšlení.
„Je to moje dcera, Tohre.“
„Je dvojí krve, Darie. A ty dobře víš, co si Wrath myslí o
lidech.“ Tohrment potřásl hlavou. „Moje praprababička
byla taky míšenka a určitě ti neuniklo, že o tom před ním
nikdy nemluvím.“
Darius zvedl ruku, aby zachytil pohled servírky, a ukázal
na pivní láhev a téměř prázdnou sklenici svého přítele.
„Nedopustím, aby mi zemřel další potomek, pokud existuje
způsob, jak ho zachránit. Koneckonců nemám jedinou
záruku, že k proměně vůbec dojde. Možná ji čeká
bezstarostný a spokojený život a o mně se nikdy nic nedoví.
Nebyl by to první případ.“
Tajně doufal, že jeho dceru osud ušetří. Protože pokud
absolvuje proměnu a přežije ji, bude pronásledovaná jako
on a všichni ostatní příslušníci jejich rasy.
„Darie, pokud ti Wrath vyhoví, pak jen proto, že je ti
něčím zavázaný, ne proto, že by sám chtěl.“
„Jeho pohnutky pro mě nejsou podstatné.“
„A co to bude znamenat pro ni? On je zhruba stejně
ohleduplný jako odjištěný granát, nehledě na to, že reakce
na první dávku krve jsou nepříjemné tak jako tak, i kdyby
na to tvoje dcera byla připravená. Což není.“
„Promluvím s ní.“
„A jak si to představuješ? To za ní jednoduše přijdeš a
prohlásíš: ‚Ahoj. Vím, že jsi mě nikdy neviděla, ale já jsem
tvůj táta. Jo, a ještě něco… Vyhrála jsi první cenu v
evoluční loterii: jsi totiž upírka. Můžu tě pozvat na výlet po
stopách hraběte Draculy?“
„Někdy mi lezeš na nervy.“
Tohrment netrpělivě trhl mohutnými rameny a naklonil
se nad stůl. „Víš, že to myslím dobře. Jen mě napadlo, že
11
by sis to možná měl rozmyslet.“ Mezi muži se rozhostilo
tíživé ticho. „Třeba bych to mohl udělat já.“
Darius se jízlivě ušklíbl. „Jasně. A potom by ses klidně
vrátil domů, jo? Vsadím se, že Wellsie by ti prošpikovala
srdce a nechala tě vysušit na poledním slunci, kamaráde.“
Tohrment znepokojeně zamrkal. „Máš pravdu… Nějak
jsem to nedomyslel.“
„A pak by šla po mně.“
Oba se téměř znatelně zachvěli.
„Kromě toho…“ Darius se napřímil a díval se, jak před
ně servírka staví objednané nápoje. Přestože místností
otřásal ohlušující rap, počkal, až dívka odejde. „Kromě toho
žijeme v nebezpečné době. Kdyby se mi něco stalo –“
„Já se o ni postarám.“
Darius poplácal přítele po rameni. „Já vím.“
„Jenže Wrath je lepší.“ Tohrmentův hlas postrádal
žárlivý podtón. Bylo to prosté konstatování.
„Nejlepší. Neznám nikoho vhodnějšího.“
„Díkybohu,“ ucedil Tohrment a pousmál se.
Na tom se bez debat shodne celé Bratrstvo, pevně
stmelená parta prvotřídně vycvičených válečníků, kteří
shromažďují cenné informace a využívají je v boji. Když
dojde k pomstě, je Wrath jako umanutý a pronásleduje
jejich nepřátele s tvrdošíjným odhodláním, které hraničí s
posedlostí. Je posledním dědicem svého rodu, jediný
čistokrevný upír na celé planetě, a ačkoli ho příslušníci rasy
uctívají jako krále, on svým postavením opovrhuje.
Je krutou ironií, že právě Wrath je jedinou šancí na
přežití Dariovy dcery ze smíšeného manželství. Jeho mocná
a nezředěná krev násobí naději na to, že pokud se u ní
proměna uskuteční, přežije. Přesto jsou Tohrmentovy
obavy oprávněné.
Darius měl pocit, jako by se chystal přenechat Pannu
Netvorovi.
12
Vtom se dav prudce zavlnil a tanečníci na parketě se
začali rozestupovat. Očividně před něčím uhýbali. Nebo
před někým…
„A sakra… Už je tady,“ zahučel Tohrment. Sáhl pro
skleničku a jedním douškem ji vyprázdnil. „Nechci se
nikoho dotknout, ale o tenhle rozhovor nestojím.
Koneckonců nemusím být u všeho.“
Darius se díval, jak se lidská těla srážejí a tlačí se na
sebe, aby se odklidila z cesty impozantnímu, temnému
stínu, který nad nimi vyrůstal. Ústup byl v tomto případě
nejpříhodnější strategií pudu sebezáchovy.
Dvoumetrová Wrathova postava zahalená v kůži totiž
ztělesňuje čirý děs. Dlouhé černé vlasy mu spadají do
obličeje, panoramatické sluneční brýle ukrývají oči, které
ještě nikdo nikdy nespatřil. V ramenou je dvakrát
mohutnější než většina upírů a pohybuje se s cílevědomostí
lovící šelmy. Tvář nesoucí jak ušlechtilé, tak drsné rysy
prozrazuje vládce, jímž se narodil, i vojáka, jímž se stal
řízením osudu.
Zlověstná vlna, která se teď vzdouvá před ním, je
dostatečně výmluvnou vizitkou jeho osobnosti.
Jakmile Darius pocítil závan chladné nenávisti, zvedl
láhev s pivem a dlouze se napil.
V duchu se modlil za to, aby jeho jednání bylo správné.
Beth Randallová vzhlédla od práce. Šéfredaktor se lenivě
opíral bokem o její stůl a zcela nepokrytě jí zíral do
výstřihu halenky.
„Zase makáš přesčas?“
„Ahoj, Dicku.“
Neměl sis už dávno spakovat propisky a sypat domů k
manželce a dětem? dodala v duchu.
„Na čem děláš?“
„Rediguju článek pro Tonyho.“
„Věděl bych o lepším způsobu, jak na mě udělat dojem.“
13
O tom nepochybuju, pomyslela si.
„Četl jsi můj e-mail, Dicku? Odpoledne jsem zašla na
policejní stanici a hodila řeč s Josém a Rickym. Dušují se,
že máme ve městě překupníka se zbraněmi. U nějakých
gaunerů našli dva upravené revolvery Magnum.“
Dick se naklonil, uznale jí poklepal na rameno, a než
ruku stáhl, zlehka pohladil tenkou látku halenky. „Raději si
hleď svého. Kriminálníky nech na starost mým drsným
hochům. Přece nechceme, aby ti někdo zohyzdil tu tvoji
hezkou tvářičku.“
Usmál se, přimhouřil oči a spočinul zrakem na jejích
rtech.
Takhle na mě čučí už tři roky, posteskla si Beth v duchu.
Od chvíle, co jsem pro něj začala pracovat.
Napadlo ji, že by to možná vyřešil papírový sáček, který
by si při každém rozhovoru s Dickem přetáhla přes hlavu.
A pro větší efekt by na něj přilepila fotku jeho drahé
ženušky.
„Nechceš odvézt domů?“ nabídl se.
Ani kdyby padaly trakaře, ty smilníku.
„Ne, díky.“ Otočila se i s židlí k monitoru a doufala, že
Dick narážku pochopí.
Neochotně se odlepil od stolu a za pár minut vypadl z
kanceláře. Beth věděla, že před odchodem domů zamíří do
baru přes ulici, kam se po práci stahují všichni reportéři z
jejich redakce. V Caldwellu se žádný novinář rozhodně
nepředře, ale Dickovi „drsní hoši“ se s oblibou tváří, jako
by na bedrech nesli obrovskou společenskou odpovědnost.
Scházejí se „na jedno“ a vzpomínají na lepší časy, kdy
pracovali pro čtenější a významnější noviny. Většina je
jako Dick: průměrní, nevýrazní pánové ve středním věku,
kteří svou práci vykonávají sice odpovědně, ale bez
zvláštního nasazení. Vzhledem k tomu, že Caldwell je
poměrně velké město a dostatečně blízko New York City, v
jeho ulicích uspokojivě bují zločinnost, narkomanie i
14
prostituce, takže zdejší média mají pořád o čem psát.
Jenomže Caldwellský denní kurýr není The Times, což
znamená, že žádnému z místních reportérů Pulitzerova cena
nehrozí.
A to je smůla přímo borová.
Ruku na srdce, nabádala se Beth. Sama je jenom rutinní
reportérka. V životě nenapsala pro žádné národní
periodikum jedinou větu. A jestli to takhle půjde dál –
pokud se ovšem něco nezmění –, v padesáti se ocitne na
volné noze, bude pročítat inzeráty s nabídkami zaměstnání
a snít o někdejší slávě a svém teplém místečku v
caldwellském plátku.
Po paměti sáhla pro sáček s M&M, strategicky
umístěném hned u klávesnice. Do háje… je prázdný. Už
zase…
Pro dnešek by to měla zabalit a jít domů. A cestou se
staví v čínském bufetu.
Prošla redakční místností tvořenou nespočtem mrňavých
kójí navzájem oddělených chatrnou šedou přepážkou a
zaútočila na hromádku tyčinek Twinkies na Tonyho stole.
Tony totiž ustavičně něco baští. Svačinu, oběd nebo večeři
nerozlišuje a konzumaci potravy povýšil na svou základní
fyziologickou potřebu. V bdělém stavu si neustále něco cpe
do pusy, a aby měl nepřetržitý přísun kalorií, vypadá jeho
pracovní stůl jako roh hojnosti – přesněji jako přehlídka
kalorické zvrhlosti.
Nedočkavě strhla obal a zakousla se do nadýchaného
piškotového těsta. Vzápětí ucítila na jazyku umělou chuť
banánového krému a v duchu se oklepala odporem. Zhasla
světla, seběhla po schodišti a vyšla na Obchodní třídu. Mezi
ní a jejím bytem se tetelila bezmála hmatatelná stěna
rozpáleného červencového vzduchu a táhlo dvanáct bloků
vlhkého, ulepeného vedra. Čínské bistro se spolehlivě
fungující klimatizací je díkybohu na půl cesty. S trochou
15
štěstí tam bude poměrně rušno a ona bude nucena čekat na
svou objednávku v příjemném chládku.
Když dojedla tyčinku, odklopila kryt mobilního telefonu
a v dostatečném předstihu si objednala hovězí s brokolicí.
Přidala do kroku a mechanicky zaznamenávala důvěrně
známé, ponuré orientační body. V tomhle úseku ulice sídlí
jen bary a noční podniky se striptýzem tu a tam prostřídané
tetovacím salonem. Stravovací zařízení reprezentuje čínské
bistro a mexické občerstvení. Ostatní budovy, které ve
dvacátých letech, kdy v centru panoval čilý ruch, obsadily
různé obchodní a reklamní firmy, jsou opuštěné. Beth zná
každou prasklinu v asfaltovém chodníku a střídání světel na
semaforech by odhadla i poslepu. Ani zvuky linoucí se z
pootvíraných dveří a oken nenabízejí žádné rozptýlení.
Z McGriderova baru vychází bluesová melodie; z
proskleného vstupu klubu Zero Sum burácí techno; u
Rubena jsou v pohotovosti automaty na karaoke. Skoro
všechny podniky mají poměrně slušnou pověst, nicméně
několika z nich se Beth ze zásady raději vyhýbá. Zejména
U Řvouna se scházejí strašidelní týpkové. Do dotyčného
nočního klubu by vstoupila snad jedině v doprovodu
policejní ochranky.
Jak odhadovala vzdálenost k čínskému bistru, znenadání
ji přemohla únava. Vzduch nasáklý vlhkostí byl tak těžký,
až měla dojem, jako by vdechovala vodu.
Přesto měla podezření, že za vyčerpání nenese vinu
jenom počasí. Je utahaná už týdny, ale zatím celkem
úspěšně odolává depresi. Její práce ustrnula na mrtvém
bodě. Bydlí v díře, ke které nemá žádný vztah. Má pár
kamarádů, ale nemá milence a v tomto směruje bez
vyhlídek. Nepochybovala o tom, že za deset let bude pořád
trčet v Caldwellu s Dickem a jeho drsnými hochy a všechno
zůstane při starém: ranní vstávání, odchod do práce, snaha
něco změnit, opakované neúspěchy a návraty do prázdného
bytu.
16
Možná si potřebuje na chvíli odpočinout. Od Caldwellu.
Od redakce Denního kurýra. I od elektronické čety tvořené
radiobudíkem, telefonem na pracovním stole a televizorem,
který jí ve spánku plaší zlé sny.
V tomhle městě tvrdne jen z pouhého zvyku. S žádným
ze svých pěstounů nepromluvila už několik let, a žádný ji
nepostrádá. A těch pár kamarádek, s nimiž se občas stýká,
má dost starostí se svou vlastní rodinou.
Když uslyšela za zády provokativní zahvízdání, otráveně
protočila panenky. Už dávno se smířila s tím, že cestou z
redakce míjí bary a noční kluby a že podobné projevy
zájmu patří ke zdejšímu koloritu. Ženská bez doprovodu je
snadný terč.
Krátce nato se ozvaly bujaré výkřiky. V příští chvíli
přeběhli ulici dva mladíci a vyrazili za ní. Rozhlédla se.
Noční podniky nechala za zády a od restaurací ji dělil ještě
poměrně dlouhý úsek opuštěných budov. Soumrak zhoustl
a potemněl. Chodník naštěstí ozařoval kalný svit pouličního
osvětlení a příležitostně i reflektory projíždějícího auta.
„Máš prima vlasy,“ prohodil vysoký maník, když
srovnal krok s jejím. „Můžu si na ně sáhnout?“
Beth věděla, že se nesmí zastavit. Ti čápkové vypadají
jako žáci nějaké průmyslovky na prázdninách, utržení z
řetězu. To znamená, že budou jen otravovat, ale stejně
nehodlá nic riskovat. A k čínskému bistru je to jen pět
bloků.
Sáhla do kabelky, aby si připravila pepřový sprej.
„Nechceš někam svézt?“ zeptal se čahoun. „Parkuju
kousek odtud. Myslím to vážně. Nechceš jet s náma? Mohli
bysme se společně projet.“
Zakřenil se a mrkl na svého kámoše, jako by mu ty kecy
garantovaly jedno číslo na zadním sedadle. Jeho kumpán se
uchechtl a obkroužil Beth. Přitom mu prořídlé světlé vlasy
poletovaly na všechny strany.
„Jasně. Projedeme se na ní!“ zahulákal.
17
Sakra, kde je ten sprej?
Čahoun natáhl ruku a dotkl se jejích vlasů. Zpražila ho
tvrdým, odmítavým pohledem. Polokošile, khaki kraťasy,
samolibý výraz, tuctový pohledný obličej. Narcis s
vymakanými bicepsy. Typický americký výlupek.
Když na její pohled zareagoval úsměvem, přidala do
kroku a upřela oči na bledý neonový poutač nad čínským
bistrem. Modlila se, aby někoho potkali, ale vedro vyhnalo
chodce z ulic. Nikde ani živá duše.
„Prozradíš mi, jak se jmenuješ?“ dotíral narcis.
Vtom si uvědomila, že pepřový sprej má v jiné kabelce.
Rozbušilo se jí srdce a polil ji studený pot.
Ještě čtyři bloky.
„Tak já ti nějaký jméno vyberu. Momentíček… Jak by
se ti líbila čičinka?“
Blonďák zahýkal smíchy.
Nasucho polkla a nahmatala mobil pro případ, že by
musela přivolat policii.
Jen klid. Hlavně nepanikař.
Představila si, jaké to bude, až vejde do bistra a do tváře
jí dýchne závan konejšivě chladivého vzduchu. Možná by
měla počkat uvnitř a objednat si taxík, aby ty dva setřásla a
nevlekli se za ní až domů.
„No tak,“ vrněl vazoun. „Vím, že se ti to se mnou bude
líbit.“
Už jen tři bloky…
Když se chystala přejít Desátou ulici, popadl ji kolem
pasu. Zvedl ji do vzduchu, těžkou dlaní jí zakryl ústa a
vlekl ji zpátky na chodník. Bránila se jako šílená, kopala a
bila kolem sebe, a když zatápala rukou za hlavou a podařilo
se jí ho dloubnout prstem do oka, sevření polevilo. Po ulici
se prohnalo auto. Jakmile ji krátce oslepila světla
reflektorů, rozječela se z plných plic.
Ale to už ji zase pevně držel.
18
„Jen počkej. Budeš prosit, abych ti to udělal,“ sykl.
Sevřel jí hrdlo silným předloktím a zkroutil krk do strany
tak silně, až měla pocit, že jí každou chvíli praskne. Táhl ji
dál do stínů, pryč od hlavní ulice. Do chřípí jí vnikl pach
jeho potu smíšený s lacinou kolínskou; slyšela pronikavý
smích jeho patolízala.
Ocitli se v uličce… Odvádějí ji do postranní uličky…
Zvedl se jí žaludek; v krku ucítila žaludeční šťávy.
Zoufale sebou zazmítala ve snaze se osvobodit. Panika jí
dodala sílu. Ale on byl silnější.
Odvlekl ji za popelářský vůz a přitiskl se k ní. Vrazila
mu loket do žeber a snažila se ho kopnout.
„Do prdele! Podrž jí ruce!“
Než ji malý blonďák chytil za zápěstí a uvěznil jí paže
nad hlavou, uštědřila mu pár citelných kopanců do holeně.
„Uvidíš, že se ti to bude líbit, ty šlapko,“ chrčel čahoun a
snažil se jí vklínit koleno mezi nohy.
Srazil ji zády na cihlovou zeď a přitiskl jí předloktí na
hrdlo. K tomu, aby jí roztrhl košili, však potřeboval druhou
ruku, a jen co ji stáhl z úst, rozkřičela se. Nevybíravěji
udeřil přes ústa. Cítila, že jí rozrazil ret. Na jazyku okusila
železitou chuť vlastní krve; ochromila ji bolest.
„Jestli budeš řvát, vyříznu ti jazyk.“ Když jí čahoun
vykasal bílou krajkovou podprsenku a odhalil ňadra, svářila
se mu v očích nenávist s chtíčem. „Možná ti ho ufiknu tak
jako tak.“
„Hele, máš je pravý?“ zajímal se blonďák, jako by od ní
čekal odpověď.
Ten vyšší popadl mezi palec a ukazovák jednu její
bradavku a seštípl ji. Trhla sebou; oslepily ji slzy. Anebo jí
vypověděl službu zrak, protože má nebývale zjitřené
smysly vybuzené hysterií.
Mladík se zasmál. „Myslím, že jsou pravý. Až s ní budu
hotovej, můžeš se o tom přesvědčit sám.“
19
Blonďákův řehot vyburcoval v jejím mozku jakési dosud
dřímající temné centrum, jež odmítalo dopustit, aby došlo k
nevyhnutelnému. Vzpomněla si na rady z kurzu
sebeobrany. Silou vůle se přiměla ke klidu a přestala se
bránit, znehybněla a jen ztěžka oddychovala. Jejímu trapiči
chvíli trvalo, než si toho všiml.
„Chceš to po dobrým?“ ujišťoval se a podezřívavě si ji
měřil.
Pomalu přikývla.
„Tak jo.“ Když se k ní znovu přitiskl, ovanul ji jeho
dech. Do chřípí jí vnikl zatuchlý pach cigaret a piva.
Instinktivně se přikrčila. „Ale jestli začneš zase řvát, vrazím
do tebe kudlu. Je to jasný?“
Opět přikývla.
„Pusť ji.“
Blonďák jí uvolnil zápěstí. S tlumeným pochechtáváním
je začal obcházet, jako by zkoušel, odkud bude mít na
nadcházející podívanou nejlepší výhled.
Vazoun jí hrubě hnětl prsa. Měla žaludek jako na vodě.
Usilovně se snažila nevyzvrátit napůl strávenou piškotovou
tyčinku, kterou vzala z Tonyho zásob. Přestože se jí z jeho
dotyků dělalo zle, s odporem mu nahmatala zip u kalhot.
Pořád jí tlačil předloktím na hrdlo a znemožňoval volně se
nadechnout, ale ve chvíli, kdy mu zavadila o genitálie,
zasténal a povolil stisk.
A právě na to čekala. Vpadla mu rukou do rozkroku,
chňapla po varlatech a vší silou jimi zakroutila. Jak se sunul
k zemi, vrazila mu koleno do nosu. Ucítila nával adrenalinu
a na zlomek vteřiny zalitovala, že po ní jeho parťák nevyjel
a místo toho na ni jen pitomě civí.
„Nasrat!“ vřískla na oba a vystřelila z uličky.
Sprintovala směrem k bistru a při běhu si přidržovala
roztrženou košili. Zastavila se až přede dveřmi nájemního
domu, kde bydlela. Ruce se jí třásly tak silně, že se jí
dlouho nedařilo zasunout klíč do zámku. Teprve když stála
20
před zrcadlem v koupelně, si uvědomila, že jí po tvářích
stékají slzy.
V policejním rádiu instalovaném v přístrojové desce
neoznačeného hlídkového vozu ostře zapraskalo. Butch
O’Neal ostražitě vzhlédl. V nedaleké uličce našli nějakého
chlapa. Prý ještě dýchá.
Butch mrkl na hodinky. Je krátce po desáté, a to
znamená, že se zábava teprve rozjíždí. Páteční večer zkraje
července nevěstí nic dobrého. Absolventi středních škol a
průmyslovek jsou celí lační po účasti v městském přeboru
O největšího idiota. Odhadoval, že toho pošramoceného
mládence někdo přepadl anebo mu uštědřil lekci. Doufal, že
je to ta druhá možnost.
Nasadil si sluchátka s mikrofonem, potvrdil příjem a
oznámil dispečinku, že jede na místo – i když jsou jeho
specializací vraždy a ne pouliční rvačky. Momentálně
vyšetřuje dva případy: tělo neznámého v řece Hudson a
bouračku, při níž řidič smrtelně zranil chodce a z místa
nehody ujel. Ovšem na pořadu dne se vždycky objeví i pár
méně závažných trestných činů. Osobně je toho názoru, že
čím míň času stráví doma, tím líp. Špinavému nádobí ve
dřezu ani neustlané posteli rozhodně chybět nebude.
Zapnul sirénu, šlápl na plyn a s povzdechem si pomyslel:
Ať se mládí vydovádí…
2024 ©