Dveře se otevřely a znovu zavřely. Čekala jsem, že uslyším přibližující se kroky, ale jediný zvuk, který ke mně doléhal, bylo tikání hodin: klidné a pravidelné.
Zvuky kroků doznívaly, scházely po schodech. Co až utichnou úplně? Dostala jsem strach. Co se stane pak?
Hodiny přehlušil jiný chvějivý zvuk.
Uklidňující, nadpozemský, jako lehký, melodický tanec vánku. Křídla, napadlo mě. Odnesou mě pryč.
Zadržela jsem dech a čekala a čekala a čekala. Tu se hodiny obrátily a tikaly opačným směrem. Nezpomalovaly, naopak, tikaly jasněji a jasněji. Vniklo do mě cosi zvláštního, tekutého… ve spirále to klesalo hlouběji a hlouběji do mého nitra. Proud mě vtáhl a já klouzala skrz sebe samu na jakési temné, vřelé místo.
Nejistý pohled mi ulpěl na povědomém dubovém obložení šikmého stropu. Můj pokoj. Pocítila jsem závan klidu, ale pak si vzpomněla, kde jsem byla předtím. V tělocvičně s Julesem.
Zachvěla jsem se.
„Patchi?“ zeptala jsem se, hlas z dlouhého mlčení ochraptělý. Zkusila jsem se posadit, ale místo toho jsem potichu zaplakala. S mým tělem je něco špatně. Každý sval, každičká kost a buňka jsou jako v jednom ohni. Jako bych byla jedna obrovská modřina.
U dveří jsem zaznamenala pohyb. Patch se opíral o rám. Ústa, sevřená do pevné linky, postrádala obvyklý nádech veselí. Oči měl hlubší než kdy předtím. Zračilo se v nich cosi ochranitelského, co je ostřilo.
„V tělocvičně to byl skvělý boj,“ řekl. „Ale myslím, že nebude na škodu, když se naučíš boxovat trochu líp.“
Vtom jsem si vzpomněla na všechno, na každičký detail. Oči se mi zaplavily slzami.
„Co se stalo? Kde je Jules? Jak jsem se sem dostala?“ Hlas mi přeskočil hrůzou. „Skočila jsem z trámoví.“
„Byla jsi odvážná,“ řekl zastřeně Patch a vstoupil do pokoje.
Potichu za sebou zavřel dveře a já věděla, že je to jeho způsob, jak odehnat všechno zlé. Zavíral dveře a tím stavěl bariéru mezi mě a všechno, co se stalo.
Přisedl si ke mně na postel. „Co si pamatuješ?“
Skládala jsem si dohromady útržky vzpomínek. Těsné poté, co jsem skočila, jsem slyšela bijící křídla. Nepochybovala jsem, že jsem mrtvá. Přilétl anděl, aby odnesl mou duši.
„Jsem mrtvá, že?“ zašeptala jsem. Strach ve mně sílil. „Jsem duch?“
„Když jsi skočila, obětovala ses a tím jsi zabila Julese. Vlastně by se měl vrátit spolu s tebou, ale pokud nemá duši, nemá se do jeho těla co vrátit.“
„Já se vrátila?“ nadhodila jsem a doufala, že se neživím falešnou nadějí.
„Tvou oběť jsem nepřijal. Vrátil jsem ji.“
Na rtech se mi zformovalo překvapené Och, ale nikdy z nich nesplynulo. „Chceš říct, že ses kvůli mně vzdal lidského těla?“
Vzal mě za zafačovanou ruku. Klouby mi pod vrstvou obvazu bolestivě pulzovaly z toho, jak jsem mlátila Julese. Patch políbil každý prst, dával si na čas, očima se vpíjel do mých.
„Co bych dělal s tělem, kdybych neměl tebe?“
Po tvářích se mi koulely slzy a Patch si mě k sobě přivinul, položil si mou hlavu na hruď. Panika a děs pomalu odplouvaly a já konečně pochopila, že už je po všem. Všechno bude v pořádku.
Náhle jsem se odtáhla. Pokud Patch vrátil oběť, pak…
„Zachránils mi život. Otoč se,“ přikázala jsem vážně.
Patch se uličnicky usmál a splnil mé přání. Vyhrnula jsem mu tričko až k ramenům. Svalnatá záda měl dokonale hladká. Po jizvách ani památky.
„Moje křídla nevidíš,“ řekl. „Jsou spirituální podstaty.“
„Takže teď jsi anděl strážný.“ Pořád jsem se bála to plně chápat, ale zároveň jsem cítila úžas, zvědavost a… radost.
„Jsem tvůj anděl strážný,“ upřesnil.
„Dostala jsem vlastního anděla strážného? A co je přesně náplní tvé… práce?“
„Hlídat tvoje tělo.“ Úsměv se rozšířil. „Beru svou práci vážně, což znamená, že se s objektem svého zájmu hodlám seznámit i v osobní rovině.“
Útroby se mi třepotaly štěstím. „To znamená, že už máš lidské city?“
Chvíli na mě mlčky hleděl. „Ne, jen už nejsem na černé listině.“
Zdola se ozval tlumený rachot otevírajících se garážových vrat.
„Máma!“ vyjekla jsem. Na nočním stolku jsem nahmátla budík. Bylo těsně po druhé ráno. „Asi už zprůjezdnili ten most. Hele, jak to vlastně je s tím strážným andělováním? Jsem jediná, kdo tě vidí? Pro všechny ostatní jsi neviditelný, ne?“
Patch na mě zíral, jako by doufal, že si dělám srandu.
„Nejsi neviditelný?“ pískla jsem. „Musíš okamžitě vypadnout.“ Pokusila jsem se ho odehnat z lůžka, ale žebry mi projela pálivá bolest a já toho radši nechala. „Zabije mě, když tě tu najde. Umíš lézt po stromech? Prosím tě, že umíš lézt po stromech!“
Zašklebil se. „Umím létat.“
Aha. Jo, jasně. Fajn.
„Policie a hasiči tu byli dřív,“ řekl. „Hlavní ložnice je v troskách, ale dál se oheň nešířil. Policie se brzy vrátí, připravili si na tebe pár otázek. Řekl bych, že tě asi sháněli na tom mobilu, ze kterého jsi volala 911.“
„Jules mi ho sebral.“
Přikývl. „To mi došlo. Je mi jedno, co poldům řekneš, ale budu rád, když mě z toho vynecháš.“ Otevřel okno. „Ještě něco. Vee dostala policajty do školy včas. Zdravotníci Elliota zachránili, je v nemocnici, ale vylíže se z toho.“
Dole se zabouchly vchodové dveře. Máma je uvnitř.
„Noro?“ zavolala. Hodila kabelku a klíče na stolek.
Vysoké podpatky zběsile klapaly po dřevěné podlaze.
„Noro! Před dveřmi je policejní páska, co se stalo?“
Mrkla jsem k oknu. Patch zmizel, ale na rámu ulpělo jediné bílé peříčko, přilepené k deštěm zvlhlému oknu. Nebo přidržované andělskou magií.
Máma dole rozsvítila a bledý paprsek mi pod prahem pronikl až do pokoje. Zadržela jsem dech, vteřina, druhá, třetí…
Máma zaječela. „Noro! Co se stalo se zábradlím?“
A to ještě neviděla ložnici.
Obloha byla nádherně blankytně modrá, nad obzorem se líně kutálelo slunce. Bylo pondělí, zbrusu nový den, a hrůzy předchozích čtyřiadvaceti hodin se zdály na hony vzdálené. Spala jsem pět hodin, a přestože bolest, která se mi rozlézala po celém těle, příliš nepolevila, cítila jsem se nádherně osvěžená. Nechtěla jsem si kazit krásný okamžik myšlenkami na policisty, kteří mě přijedou vyslechnout. Měli by dorazit každou minutou. Ještě jsem se nerozmyslela, co jim vlastně povím.
V noční košili jsem zašla do koupelny a raději nepřemýšlela, jak jsem se do ní dostala, když v době, kdy mě Patch přinesl domů, jsem na sobě měla normální šaty. Rychle jsem se umyla. Studenou vodou jsem si opláchla obličej, vyčistila si zuby a stáhla vlasy do gumičky. V pokoji jsem si oblékla čisté džíny a tričko.
Zatelefonovala jsem Vee.
„Jak se máš?“
„Dobře. Jak ty?“
„Dobře.“
Ticho.
„Fajn,“ rozjela se Vee. „Já jsem pořád totálně vystrašená, co ty?“
„Totálně.“
„Patch mi volal uprostřed noci. Že prý tě Jules nechutně zřídil, ale že budeš v pořádku.“
„Patch ti vážně volal?“
„Z auta. Povídal, že spíš na zadním sedadle a že tě veze domů. Prý zrovna jel kolem školy a slyšel křik. Našel tě v tělocvičně, ale bolestí jsi omdlela. Pak se prý podíval nahoru a Jules právě skákal ze stropu. Říkal, že mu asi přeskočilo, že se pomátl, protože měl špatné svědomí z toho, co ti provedl.“
Ani jsem si neuvědomila, že napětím zadržuju dech. Patch si evidentně upravil některé detaily.
„Je ti jasný, že mu to neberu,“ pokračovala Vee. „Myslím, že Patch Julese zabil.“
Na jejím místě bych si nejspíš myslela to samé. „A co policie?“
„Pusť si televizi. Zprávy na pětce, vysílají živě. Že prý se Jules vloupal do školy a skočil. Řekli, že to byla tragická sebevražda. Chtějí, aby lidé, co by o tom mohli něco vědět, zavolali, dole na obrazovce běží telefonní číslo.“
„Co jsi řekla policii, když jsi volala?“
„Strašně jsem se bála. Nechci mít popotahovačky za vloupání a poškozování cizího majetku. Volala jsem anonymně z budky.“
„No,“ pravila jsem rozvážně, „pokud to policie označuje za sebevraždu, asi mají pravdu. Vždyť se to děje v jednom kuse. Neměly bychom se v tom pitvat.“
„Něco přede mnou tajíš,“ řekla Vee. „Co se ve skutečnosti stalo potom, co jsem utekla?“
A máme tu zádrhel. Vee je moje nejlepší kamarádka a řídíme se heslem Žádné tajnosti. Jenže některé věci nevysvětlíš. A to, že Patch je bývalý-padlý-momentálně-strážný anděl mezi ně rozhodně patří. Na druhém místě pak je to, že jsem skočila z trámoví, umřela, a dneska zase žiju.
„Pamatuju si, že mě Jules zahnal do tělocvičny,“ řekla jsem. „Dost barvitě popisoval, co všechno mi udělá. Pak se všechno rozmazalo.“
„Je pozdě na omluvu?“ zeptala se Vee a připadalo mi to jako to nejupřímnější, co za celou dobu našeho přátelství řekla. „Měla jsi s Julesem a Elliotem pravdu.“
„Omluva přijata.“
„Nezajdeme do obchoďáku?“ navrhla. „Mám takovou nepřekonatelnou potřebu koupit si boty. Hodně bot. Naordinujeme si zaručenou nákupní terapii.“
U dveří někdo zazvonil a já mrkla na hodiny. „Je tu policie, musím jim říct, co se stalo v noci, ale pak ti zavolám.“
„V noci?“ Zpanikařila. „Vědí, že jsi byla ve škole? Neprozradila jsi moje jméno, že ne?“
„Něco se stalo ještě předtím. Pak ti zavolám.“ Zavěsila jsem, než se stačila vzpamatovat a dožadovat se dalšího vysvětlování.
Kulhala jsem chodbou a na vrcholu schodiště jsem se zarazila, když jsem viděla, koho máma vítala ve dveřích.
Detektivy Bassoa a Holstijica.
Zavedla je do obýváku. Detektiv Holstijic se zhroutil na gauč, ale detektiv Basso jako obvykle zůstal stát. Byl ke mně otočený zády, ale podlaha mi zavrzala pod nohama a on se obrátil.
„Noro Greyová,“ pravil přísným policajtským tónem, „tak se zase vidíme.“
Máma zamrkala. „Zase?“
„Vaše dcera vede vzrušující život. Jsme tu skoro každý týden.“
Máma mě provrtala tázavým pohledem a já nevinně pokrčila rameny ve stylu Já nevím, asi policajtský humor.
„Noro, posaď se a řekni nám, co se stalo,“ vyzval mě Holstijic.
Svalila jsem se do plyšového křesla naproti gauči. „Včera večer, asi před devátou, jsem v kuchyni pila čokoládové mléko. Najednou se tam objevila moje školní psycholožka, slečna Greenová.“
„Bez vyzvání vešla do domu?“ zeptal se Basso.
„Říkala, že mám něco, co chce, a já utekla nahoru a zamkla se v ložnici.“
„Počkej,“ zarazil mě Basso. „Co chtěla?“
„Nevím. Ale prořekla se, že není opravdová psycholožka, že jen využívá tuhle práci, aby mohla špehovat studenty.“ Na každého jsem se krátce zadívala. „Je blázen, že?“
Detektivové si vyměnili pohledy.
„Ověřím si její jméno a uvidíme, co zjistím,“ řekl Holstijic a postavil se.
„Abych si to ujasnil,“ oslovil mě zase detektiv Basso, „obvinila tě, že jsi jí ukradla něco, co jí patřilo, ale neřekla co?“
Pěkně nepříjemná otázka. „Byla hysterická. Rozuměla jsem sotva polovině z toho, co mi říkala. Utekla jsem a zamkla se v ložnici, ale ona se nějak probourala dveřmi. Schovala jsem se v komíně od krbu a ona křičela, že spálí celý dům, pokoj za pokojem, dokud mě nenajde. Pak založila oheň. Prostě jen tak, uprostřed pokoje.“
„Jak to zapálila?“ ptala se máma.
„Nevím, visela jsem v komíně.“
„To je šílené,“ potřásal detektiv Basso hlavou. „Nikdy jsem nic podobného neviděl.“
„Myslíte, že se ta ženská vrátí?“ ptala se máma, postavila se za mě a ochranitelsky mi položila dlaně na ramena. „Je Nora v bezpečí?“
„Nebude na škodu nechat si tu nainstalovat bezpečnostní systém.“ Detektiv Basso otevřel peněženku a podal mámě vizitku. „Za tyhle hochy se vám zaručuju. Dostanete slevu.“
Pár hodin poté, co policisté odešli, znovu zaječel domovní zvonek.
„To budou ti lidi s poplašným zařízením,“ řekla máma, když se se mnou střetla v hale. „Volala jsem jim a slíbili, že hned dneska někoho pošlou. Nesnesu pomyšlení, že tu máme spát bez jakékoliv ochrany, dokud tu Greenovou nechytnou. To se ve škole ani neobtěžovali zkontrolovat nějaká její doporučení?“
Otevřela dveře. Na verandě stál Patch. Měl na sobě seprané džíny, pohodlné bílé triko a pod levou paží držel krabici s nářadím.
„Dobré odpoledne, paní Greyová.“
„Patchi.“ Nedokázala jsem si mámin tón nikam zařadit. Překvapení smíšené se zklamáním. „Přišel jsi za Norou?“
Patch se usmál. „Přišel jsem vám do domu nainstalovat to nové bezpečnostní zařízení.“
„Myslela jsem, že pracuješ jinde,“ divila se máma. „Nemyl jsi stoly v Borderline?“
„Našel jsem si novou práci.“ Patch mě vyhledal pohledem a já celá rozehřála. No, spíš jsem dostala horečku. „Nepůjdeš ven?“ zeptal se mě.
Šla jsem za ním k jeho motorce.
„Ještě si máme hodně o čem povídat,“ řekla jsem.
„Povídat?“ Zavrtěl hlavou, oči plné touhy. Dej mi pusu, zašeptal mi do myšlenek.
Nebyla to otázka, ale varování. Usmál se, když jsem se nebránila, a přitiskl své rty na mé. První dotyk byl – jen dotyk. Lehký, svůdný, dráždivý. Přejela jsem si po rtech jazykem a on se usmál znovu.
„Ještě?“ zeptal se.
Zajela jsem mu rukou do vlasů a přitáhla si ho blíž. „Ještě.“
2024 ©