Neměla jsem ani tušení, kam Vee schoval. Musím myslet jako on. Kam bych ji na jeho místě zavřela já?
Někam, odkud se těžko utíká a kde se těžko hledá.
V duchu jsem si promítla celou budovu, pozornost soustředěnou do vyšších pater. Škola má čtyři patra, ale to čtvrté se nepočítá, je to spíš jen takové podkroví. Bezva.
Ze třetího poschodí tam vedlo úzké schodiště a nacházely se tam dvě třídy ve stylu bungalovu: učebna španělštiny a redakce eZinu.
Vee je v redakci. Vím to.
Postupovala jsem tak rychle, jak jsem se v té absolutní temnotě odvážila, a vystoupala nahoru po hlavním schodišti. Po několika omylech jsem našla i úzké schody vedoucí k redakci. Nahoře jsem se opřela do dveří.
„Vee?“ zavolala jsem tiše.
Skoro neznatelně zasténala.
„To jsem já,“ řekla jsem a opatrně našlapovala vpřed uličkou mezi lavicemi. Nerada bych porazila židli a upozornila na sebe Julese. „Jsi zraněná? Musíme se odsud dostat.“
Choulila se u stěny, objímala si kolena a tiskla si je k hrudi.
„Jules mě uhodil do hlavy,“ řekla zvýšeným hlasem. „Asi jsem omdlela. Teď nic nevidím. Nic nevidím!“
„Poslouchej mě! Jules v celé budově vypnul proud a závěsy jsou zatažené. Je tu jen tma. Chyť se mě za ruku, najdeme cestu dolů.“
„Něco mi udělal, v hlavě mi tepe. Co když jsem vážně oslepla?“
„Neoslepla,“ zašeptala jsem a lehce jí zatřásla. „Já taky nic nevidím. Najdeme schody a utečeme východem za tělocvičnou.“
„Všechny dveře zajistil řetězy.“
Rozhostilo se zaražené ticho. Vzpomněla jsem si, jak škodolibě mi přál bodně štěstí při útěku, a pochopila jsem proč. Srdce mi zledovatělo a chlad se rozšířil do celého těla.
„Ne dveře, kterými jsem přišla,“ řekla jsem nakonec. „Východní strana je odemčená.“
„Asi jako jediná. Byla jsem s ním, když zamykal ostatní dveře.
Povídal, že aspoň nikdo neuteče, zatímco budeme brát na schovku. Že venku se schovávat nesmí.“
„Pokud nechal volné východní dveře, zkusí je zablokovat. Počká tam na nás. Ale my mu do pasti nevlezeme, utečeme oknem,“ navrhla jsem a sestavovala si v hlavě plán. „Tedy v přízemí, na opačném konci, než čeká on. Máš mobil?“
„Jules ho sebral.“
„Až se dostaneme ven, rozdělíme se. Kdyby nás pronásledoval, bude si muset vybrat jen jednu. Ta druhá přivolá pomoc.“ Je mi jasné, kterou si vybere. Vee pro něj nemá žádnou cenu, kromě toho, že mě sem dnes pomohla nalákat. „Utíkej, jak nejrychleji zvládneš, a zavolej pomoc. Zavolej policii. Řekni jim, že Elliot je v knihovně.“
„Živý?“ Třásl se jí hlas.
„Nevím.“
Choulily jsme se k sobě, pak jsem jí chytila tričko a utřela jí slzy. „Celé je to moje vina.“
„Je to Julesova vina.“
„Hrozně se bojím.“
„To zvládneme,“ pokusila jsem se o optimistický tón. „Bodla jsem ho skalpelem do nohy. Hodně krvácí. Musí si to ošetřit, třeba nás přestane pronásledovat.“
Vee zafňukala. Obě jsme věděly, že lžu. Julesova touha po pomstě tu bolest přehluší. Přehluší cokoliv.
Plížily jsme se ze schodů, držely se blízko u zdi, dokud jsme se nedostaly zpátky do přízemí.
„Tudy,“ šeptla jsem jí do ucha, ruku v ruce jsme rychle zamířily chodbou směrem k západnímu křídlu. Ušly jsme sotva pár metrů, když se z temnoty před námi ozval hrdelní smích… možná ne tak úplně smích.
„Ale ale, kohopak to tu máme?“ zeptal se Jules. K hlasu nepatřila žádná tvář.
„Běž,“ řekla jsem Vee a stiskla její dlaň. „Chce mě. Zavolej poldy. Běž!“
Vee mě pustila a rozběhla se pryč. Její kroky rychle doznívaly. Napadlo mě, jestli je Patch pořád v budově, ale víc jsem se tím nezabývala. Teď se musím soustředit, abych zůstala naživu. Protože už podruhé za krátkou dobu jsem se ocitla s Julesem sama.
„Policie sem dorazí tak za dvacet minut,“ řekl Jules a podle klapání podrážek se blížil. „Dvacet minut je víc než dost.“
Já se otočila na patě a prchala. Jules se pustil za mnou.
Dlaní jsem se dotýkala zdi, na první křižovatce zabočila doprava a řítila se dolů úzkou chodbou. Musela jsem se držet zdi a prsty mi narážely do ostrých rámů a klik, které mi dřely kůži. Ještě jednou doprava a k dvojitým dveřím tělocvičny.
Plán byl prostý, na nic lepšího jsem se v tu chvíli nezmohla. Pokud se dostanu včas ke své skříňce, můžu se v ní zamknout. V dívčí převlékárně se skříňky táhly od jednoho konce místnosti k druhému. Julesovi chvíli potrvá, než jednu po druhé roztříská. Jestli budu mít štěstí, policie dorazí dřív, než mě najde.
Vlétla jsem do tělocvičny a hnala se k šatně. Stiskla jsem kliku a málem umřela hrůzou. Zamčeno. Zalomcovala jsem s ní ještě jednou, ale nic. Otočila jsem se, zoufale hledala jiný východ, ale ocitla jsem se v pasti. Zády jsem se opřela o dveře, pevně zavřela oči, abych neztratila vědomí, a poslouchala, jak se mi zrychluje dech.
Když jsem oči znovu otevřela, Jules vycházel z matného měsíčního svitu, který sem pronikal skrz světlíky. Stehno si obvázal tričkem, látkou prosakovala krev. Zůstal jen v nátělníku. Za opasek kalhot si zastrčil pistoli.
„Prosím, nech mě jít,“ zašeptala jsem.
„Vee mi prozradila něco zajímavého. Prý se bojíš výšek.“ Zvedl zrak k trámoví pod stropem a tvář mu rozšklebil úsměv.
Nehybný vzduch páchl potem a lakovaným dřevem. Během jarních prázdnin se vypínalo topení a v tělocvičně teď bylo na zmrznutí. Jak měsíc křižovaly mraky, po lakovaných parketách se plazily dlouhé stíny. Jules stál zády k tribunám a já za ním zahlédla plížit se Patche.
„To ty jsi přepadl Marcii Millarovou?“ vyjela jsem, abych přilákala jeho pozornost a on si nevšiml Patche.
„Elliot mi řekl, že je mezi vámi zlá krev. Nelíbilo se mi, že si někdo jiný užívá a týrá moji holčičku.“
„A tehdy za oknem v pokoji? Šmírovals mě, když jsem spala?“
„Nic osobního.“
Náhle strnul jako solný sloup. Vyrazil kupředu, popadl mě za zápěstí a přitáhl mě před sebe. Do šíje se mi zaryla studená hlaveň pistole.
„Sundej si čepici,“ rozkázal Jules Patchovi. „Chci vidět tvůj výraz, až ji budu vraždit. Nemůžeš jí pomoci. Stejně jako já nemůžu vzít zpět přísahu, kterou jsem ti dal.“
Patch se o pár kroků přiblížil. Hýbal se lehce, ale já cítila, že se sotva drží na uzdě. Pistole se mi do krku zavrtala ještě bolestivěji a já sebou škubla.
„Ještě krok a dodýchala,“ varoval Jules.
Patch rychle změřil vzdálenost mezi námi, počítal, jestli by po něm stihl skočit. Jules si toho všiml.
„Ani to nezkoušej.“
„Nezastřelíš ji, Chauncey.“
„Ne?“ Jules zmáčkl spoušť. Pistole klapla a já otevřela ústa k výkřiku, ale místo něj ze mě vyšel jen roztřesený vzlyk.
„Revolver,“ vysvětlil Jules. „Ujišťuju tě, že zbylých pět komor je nabitých.“
Jsi připravená použít svoje boxovací chvaty, kterýma ses vždycky chvástala?, promluvil mi Patch do hlavy.
Kolena se mi klepala tak, že jsem sotva stála. Puls mi vyletěl nahoru.
„C-co?“ koktala jsem.
Tu se do mě bez varování vlil proud energie. Naplnila mě jakási cizí síla. Mé tělo se Patchovi vůbec nebránilo, veškerá má síla i vůle se podřídila jeho vedení.
Nedostala jsem možnost si uvědomit, že mě ta ztráta kontroly nad sebou samou vlastně děsí. Rukou mi projela bodavá bolest, to Patch použil mou pěst, aby Julese udeřil. Vyrazila jsem mu pistoli z ruky; poskakovala po parketách pryč z dosahu.
Patch mýma rukama mrštil Julesem k lavičkám. Nefil zakopl a přepadl přes ně.
Náhle se moje ruce sevřely kolem Julesova hrdla a mlátily jeho hlavou o lavičku. Křáp! Pevně jsem ho držela a prsty tiskla krk. Oči se mu rozšířily a málem vylezly z důlků.
Snažil se promluvit, nesrozumitelně pohyboval rty, ale Patch nepovolil.
Už to dlouho nevydržím, promluvil Patch. Není Chešvan, nemám to dovoleno. Až tě opustím, uteč. Rozumíš? Utíkej, jak nejrychleji dokážeš. Chouncey je slabý, napůl omráčený, nedostane se ti do hlavy. Prostě uteč a nezastavuj se.
V uších mi hučelo, mé tělo Patchovi pomalu vyklouzávalo.
Žíly na Julesově krku vystouply, divoce v nich tepalo a hlava mu klesla stranou. Tak dělej, slyšela jsem Patche. Chcípni, chcípni už…
Pozdě. Patch zmizel. Byl pryč a mně se zatočila hlava.
Ruce se mi ocitly zpátky pod kontrolou a já je bezděky od Julesova krku odtrhla. Zalapal po dechu a zamrkal. Patch nehybně ležel na zemi pár metrů ode mě.
Já si vzpomněla, co říkal, a rozběhla se pryč. Vrhla jsem se proti dveřím v očekávání, že proskočím do chodby, ale místo toho jako bych narazila do zdi. Strčila jsem do nich, vím, že jsou odemčené. Ještě před pěti minutami jsem jimi prošla. Opřela jsem se do nich plnou vahou. Nic.
Otočila jsem se, pokles hladiny adrenalinu způsobil ještě silnější chvění v kolenou.
„Vypadni mi z hlavy!“ zařvala jsem na Julese.
Vyškrábal se na lavičku a masíroval si krk. „Ne,“ řekl.
Znovu jsem zkusila dveře, kopala do nich a bušila pěstmi do skla.
„Pomoc! Slyšíte mě? Pomoc!“
Ohlédla jsem se přes rameno. Jules kulhal ke mně, zraněná noha se pod ním při každém kroku podlamovala. Zavřela jsem oči, snažila se soustředit. Dveře se otevřou, jakmile najdu jeho hlas a vyženu ho z hlavy. Prohledala jsem každičké zákoutí své mysli, ale nikde ho nenašla. Je někde hluboko, skrývá se. Otevřela jsem oči. Jules se blížil. Musím najít jinou cestu ven.
Za lavičkami byl ke zdi přišroubovaný železný žebřík. Dosahoval až k mřížovaným traverzám pod stropem tělocvičny. Na protější zdi, přesně nad místem, kde jsem stála, se mezi trámovím otevírala větrací šachta. Kdybych se k ní dostala, mohla bych jí prolézt a najít jinou cestu dolů.
Jako o život jsem se rozběhla od Julese k lavičkám. Podrážky bot pleskaly o dřevěné parkety, zvuk se rozléhal prázdným prostorem a já přes něj neslyšela, jestli mě Jules pronásleduje. Skočila jsem na první příčku žebříku a přitáhla se nahoru. Šplhala jsem vzhůru. Koutkem oka jsem daleko pod sebou zahlédla kohoutek s vodou. Byl maličký, což znamená, že jsem vysoko. Hodně vysoko.
Nedívej se dolů, rozkázala jsem si. Soustřeď se nahoru. Zkusmo jsem vylezla ještě o příčku výš. Žebřík zarachotil, nebyl ke zdi pevně přichycený.
Nesl se ke mně Julesův smích a mé soustředění povolilo. Myslí mi proudily obrazy, jak padám dolů. Vkládal je do mě on. Pak se svět obrátil a já si nedokázala vzpomenout, kde je dole a kde nahoře. Nepoznala jsem, které myšlenky jsou moje a které Julesovy.
Cloumala mnou hrůza. Zrak se rozostřil. Nevím, kde přesně na žebříku stojím. Uprostřed příčky? Nebo na kraji, uklouznu? Obě ruce zaťaté do příčky, otřela jsem si čelo o hřbet ruky. Dýchej!, přikázala jsem si. Dýchej!
Pak jsem to uslyšela.
Pomalý, mučivý zvuk skřípajícího železa. Děs mi zastřel zrak a já zavřela oči, aby se mi přestala točit hlava.
Kovová skoba, která nahoře žebřík držela, vyskočila ze zdi. Ocel úpěla, sténala a kvílela, jak se ze zdi rvaly další a další nýty. Výkřik mi zamrzl v hrdle. Horní část žebříku se odchlípla. Nohama i rukama jsem ho objala, připravila se na pád. Svůj poslední. Žebřík se ve vzduchu chvilenku kolébal, pomalu podléhal zemské gravitaci.
Stalo se to až příliš rychle. Stropní trámoví i světlíky se spojily v šílenou změť. Přemohla mě závrať. Řítila jsem se dolů, pak se žebřík s třísknutím zarazil. Odrazil se zpátky jako guma, komíhal se tam a zpátky, deset metrů nad zemí. Nohy mi sklouzly a já se držela jen rukama.
„Pomoc!“ zaječela jsem na Julese, kopala nohama ve vzduchu. Žebřík se naklonil, propadl se o dalších pár metrů. Sklouzla mi jedna bota, na chviličku se zachytila na palci a pak se zřítila do hlubiny. Za dlouho, za šíleně dlouho dopadla na podlahu.
Kousla jsem se do jazyka, bolest v pažích byla k nevydržení. Jako by mi je chtěli odervat od těla.
A pak jsem skrz veškerý strach a paniku zaslechla Patchův hlas.
Zastav ho. Lez nahoru. Žebřík je v pořádku.
„Nemůžu,“ vzlykla jsem. „Spadnu.“
Zastav ho. Zavři oči. Poslouchej mě.
Polkla jsem, přinutila oči, aby se zavřely. Soustředila jsem se na Patchův hlas a ucítila, jak se pode mnou zformovalo cosi pevného, nedotknutého. Nohy mi už nevisely ve vzduchu. Chytala jsem se jeho hlasu jako tonoucí stébla a čekala, až se svět kolem mě vrátí do normálu. Patch měl pravdu. Držím se žebříku. Žebřík se i nadále bezpečně drží zdi. Sesbírala jsem zbytky odvahy a šplhala dál.
Nahoře jsem nejistě přelezla na nejbližší trám. Pevně jsem se ho chytila rukama a přehodila přes něj pravou nohu. Tváří obrácená ke zdi a zády k větrací šachtě, ale nic lepšího se dělat nedalo. Opatrně jsem se zvedla na kolena. Soustředila jsem se na jediné – píď po pídi se přesouvat na opačnou stranu tělocvičny.
Pozdě.
Jules šplhal mnohem rychleji než já a už byl sotva pět metrů daleko.
Přeskočil na trám. Lehce se přitahoval, blížil se. Všimla jsem si temné skvrny na jeho zápěstí. Protínala tepny, táhla se takřka přes celé zápěstí a byla skoro černá. Komukoliv jinému by připadala jako obyčejná jizva, jenže pro mě znamenala mnohem víc. Jsme rodina. Máme stejnou krev, stejné znamení.
Oba se držíme trámu, tváří v tvář, tři metry od sebe.
„Poslední slova?“ ptal se Jules.
Mrkla jsem dolů, už jen z toho se mi zvedl žaludek. Patch ležel hluboko dole, pořád jako mrtvý. Kéž bych tak mohla vrátit čas a prožít všechny chvíle s ním znovu. Ještě jeden tajuplný úsměv, společný smích. Poslední elektrizující polibek. Našla jsem ho, a bylo to jako najít někoho, o kom jsem ani netušila, že ho hledám. Vstoupil mi do života příliš pozdě a odcházel příliš brzy. Vzpomněla jsem si, jak říkal, že by se kvůli mně vzdal všeho. Už to udělal. Vzdal se lidského těla, abych mohla žít.
Podjela mi ruka a já se zapotácela, sklonila se níž, abych udržela rovnováhu.
Julesův smích se nesl jako ledový šepot. „Buď spadneš nebo tě zastřelím, v tom není žádný rozdíl.“
„Je v tom rozdíl,“ odpověděla jsem, tiše, ale sebevědomě. „My dva sdílíme stejnou krev.“ Nejistě jsem zvedla ruku, abych mu ukázala znamení. „Jsem tvůj potomek. Pokud se obětuju, Patch se stane člověkem a ty zemřeš. Tak je psáno v Knize Enochově.“
Julesovy oči náhle ztratily veškerý třpyt. Zíral na mě ohromeně, vsával do sebe každičké slovo, které jsem řekla. Zvažoval, zda můžu mít pravdu. Tu mu tváře zaplavila červeň a já poznala, že mi uvěřil.
„Ty!“ vyprskl.
Šílenou rychlostí po mně skočil a zároveň sáhl k pasu pro pistoli.
Do očí mi vhrkly slzy. Nerozmýšlela jsem se ani vteřinu a vrhla se dolů.
2024 ©