Uběhlo pět minut. Deset. Dvacet. Zmocnil se mě neodbytný pocit, že mě někdo sleduje, naskočila mi husí kůže. Napínala jsem zrak, aby mi ve stínech hemžících se kolem školy nic neuniklo.
Co Patchovi trvá tak dlouho? Napadlo mě hned několik teorií, jedna horší než druhá. Co když Vee nenašel? Nebo narazil na Elliota? Nemyslím, že je Elliot silnější než Patch, ale pokud dobře vystihne moment překvapení, šanci má.
V kapse mi zazvonil telefon a já málem vyletěla z kůže.
„Vidím tě,“ řekl Elliot. „Sedíš venku v autě.“
„Kde jsi?“ ptala jsem se a pohledem klouzala po černém okolí.
„Sleduju tě z okna v druhém patře. Hrajeme tu uvnitř hru.“
„Já si hrát nechci.“
Zavěsil.
Vystoupila jsem z auta, srdce mi bušilo až v krku. Prohlédla jsem si temná okna. Elliot určitě neví, že je Patch uvnitř. Zněl netrpělivě, ne vztekle nebo podrážděně. Snad Patch má plán a zařídí, aby se mně nebo Vee nic nestalo. Měsíc zakryly mraky a já se pod stínem strachu vydala k východnímu vchodu.
Vstoupila jsem do pološera. Očím pár sekund trvalo, než se přizpůsobily a využily té trochy světla z ulice, které sem padalo skrz okna a horní polovinou dveří. Podlaha se matně, voskově leskla. Skříňky seřazené na druhé straně chodby připomínaly spící armádu robotů. Ve dne chodba působila klidně a mírumilovně, teď se v ní skrývala hrozba.
Světla zvenčí osvětlovala jen necelý metr přede mnou, potom se chodba nořila do černočerné tmy a já neviděla zhola nic.
Vedle dveří byl vypínač a já ho stiskla. Nic se nestalo.
Světla venku fungovala, takže elektřinu uvnitř někdo odpojil schválně. Zajímalo by mě, jestli je to součást Elliotova plánu. Neviděla jsem ani jeho ani Vee. Ani Patche. Projdu celou školu, prohledám třídu po třídě, dokud ho nenajdu. A společně najdeme Vee.
Přidržovala jsem se zdi a plížila se vpřed. Touhle chodbou jsem denně procházela několikrát, ale v noci a v temnotě mi připadala cizí. A delší. Mnohem delší.
Na první křižovatce jsem vyhodnotila situaci. Když se dám doleva, dojdu k hudebním učebnám a bufetu. Vpravo jsou kanceláře a dvojité schodiště. Pokračovala jsem rovně, dál do hlubin školy, ke třídám.
Tu má noha o cosi zavadila a než jsem se vzpamatovala, hrabala jsem se z podlahy. Měsíc se konečně probil skrz mraky a skrz světlík zalil stříbřitým světlem tělo, o které jsem zakopla. Jules ležel na zádech, tvář tuhou a oči v sloup. Dlouhé světlé vlasy rozsypané přes tvář a ruce rozhozené.
Vyletěla jsem na kolena, ústa zakrytá, zrychlený dech. Nohy se mi třásly jako by byly z tvarohu. Velmi pomalu jsem položila dlaň na Julesovu hruď. Nedýchal. Byl mrtvý.
Vyskočila jsem a zadusila křik. Chtěla jsem volat Patche, ale tím bych se Elliotovi odhalila, pokud už o mně dávno neví. Klidně může stát pár kroků ode mě a sledovat mě. Jeho šílená hra neměla pravidla.
Světlo pobledlo a já horečně prozkoumávala halu. Odevšad se plazily nekonečné chodby. Knihovna byla kousek od schodů nalevo. Třídy napravo. Po chvilce váhání jsem si vybrala knihovnu, tápala jsem zčernalou chodbou, abych se dostala co nejdál od Julesova těla. Z nosu mi kapalo, doteď jsem si neuvědomila, že bezhlesně pláču. Proč Jules zemřel? Kdo ho zabil? Je mrtvá i Vee?
Knihovna byla odemčená a já se vsoukala dovnitř. Na druhém konci se za policemi nacházely tři malé zvukotěsné studovny. Pokud chtěl Elliot Vee uvěznit, strčil by ji do jedné z nich. Jsou k tomu jako stvořené.
Chystala jsem se k nim vyrazit, ale tu ke mně dolehlo mužské zaúpění. Strnula jsem.
Světla v hale náhle naskočila a ozářila i knihovnu. Elliot ležel asi půl metru ode mě, ústa otevřená, bledý jako smrt. Všiml si mě a natáhl ke mně ruku.
Unikl mi výkřik. Otočila jsem se na podpatku a hnala se z knihovny a odkopávala židle z cesty.
Běž!, řvala jsem na sebe. Běž k východu!
Rozrazila jsem dveře a v tu chvíli všechno pohaslo a já se znovu ponořila do tmy.
„Patchi!“ chtěla jsem vřískat, ale hlas se mi zadrhl a já jen přidušeně zachrčela.
Jules je mrtvý. Elliot je skoro mrtvý. Kdo je zabil? Kdo zůstal? Snažila jsem se v tom šílenství najít smysl, ale marně.
Vtom mě cosi uhodilo do zad a já ztratila rovnováhu. Další úder mě trefil ze strany. Hlavou jsem třískla do skříňky, málem mě to omráčilo.
Do zorného pole mi vplula světelná koule a dvě temné oči skryté za lyžařskou kuklou. Světlo pocházelo z hornické čelovky, kterou měl muž v masce připevněnou na hlavě.
Zvedla jsem se a chtěla utéct. Jeho ruka vystřelila a chňapla po mně. Druhou rukou mě přirazil ke skříňce a uvěznil.
„Myslela sis, že jsem mrtvý?“ V hlase mu klokotal ledový smích. „Neodolal jsem poslední příležitosti si s tebou zahrát. Pobav mě. Kdo je podle tebe ten špatný? Elliot? Nebo ses úplně pomátla a myslela sis, že to všechno provedla tvá kamarádka? Rozehříváme se, co? To se mi na strachu líbí, vytáhne z lidí to nejhorší.“
„To jsi ty.“ Hlas se mi třásl.
Jules si strhl světlomet i masku. „Osobně.“
„Jak jsi to udělal?“ ptala jsem se rozechvěle. „Viděla jsem tě. Nedýchals. Byls mrtvý.“
„Nesváděj to na mě. Udělala jsi to sama.
Kdybys nebyla tak slabá, nic bych nesvedl. Je ti ze mě zle? Je smutné, že ze všech myslí, které jsem ovládl, tvoje patřila k nejslabším. Strašně mě to bavilo.“
Olízla jsem si rty. Chutnaly zvláštně, suše i lepkavě zároveň. Ve vlastním dechu jsem doslova cítila svůj strach.
„Kde je Vee?“
Vrazil mi facku. „Neodbíhej od tématu. Vážně by ses měla naučit trochu se ovládat. Strach znevažuje rozum a to dává lidem jako já spoustu příležitostí.“
Takového Julese neznám. Vždycky byl tichý, zasmušilý, lhostejný, absolutně nic ho nezajímalo. Zůstával v pozadí, nepoutal pozornost, nebyl podezřelý. Moc chytré, pomyslela jsem si. Popadl mě za ruku a vlekl za sebou. Sekla jsem po něm nehty a pokusila se vytrhnout, ale on se otočil a vrazil mi pěst do žaludku. Já se sklátila a lapala po vzduchu, který nepřicházel. Ramenem jsem klouzala po skříňce, dokud jsem schoulená nedosedla na zem. Do plic mi vniklo trochu vzduchu a já se málem udusila.
Jules se dotkl čela, kde mu zůstaly krvavé škrábance.
„Tohle mi zaplatíš.“
„Co tu vůbec děláš? Co po mně chceš?“ Nedokázala jsem z hlasu vytěsnit hysterii.
Škubl mi paží a táhl mě dál chodbou. Prokopl dveře, švihl se mnou dovnitř a já tvrdě skončila na podlaze. Dveře se zabouchly. Jediné světlo pocházelo z Julesovy čelovky.
Vzduchem se nesla povědomá vůně křídového prachu a starých chemikálií. Na zdech visely ilustrace lidského těla a buněčných struktur. Přes třídu se táhly řady žulových laboratorních stolů. Ocitli jsme se v biologické laboratoři trenéra McConaughyho.
Na podlaze se cosi kovově zablesklo. Za odpadkovým košem ležel skalpel. Trenér i uklízečka ho přehlédli. Nenápadně jsem si ho strčila za pás džínsů, než mě Jules vytáhl na nohy.
„Vypnul jsem elektřinu,“ řekl a odložil baterku na nejbližší stůl. „Za světla se schovka hrát nedá.“
Přitáhl dvě židle a postavil je naproti sobě. „Posaď se.“ Neznělo to jako přátelská výzva.
Oči mi skákaly po velikých oknech v protější zdi. Stihnu jedno otevřít a utéct, než mě Jules chytí? Nejspíš ne. Útočily na mě tisícovky nových dojmů a hrůz, ale hlavně nesmím vypadat vystrašeně. Někde vzadu v mysli mi vytanula vzpomínka na kurzy sebeobrany, na které jsme s mámou po tátově smrti chodily. Dívej se mu do očí… tvař se sebevědomě… využij všechny smysly… to se lehko řekne, ale hůř udělá.
Jules mi stiskl rameno a vtlačil mě do židle. Za pasem mě studila nabroušená ocel.
„Dej mi mobil,“ rozkázal a natáhl ruku.
„Nechala jsem ho v autě.“
Sípavě se zasmál. „Chceš si se mnou zahrávat?
Tvou nejlepší kámošku držím zamčenou tady v budově. Pokud si se mnou chceš hrát, ona to pozná. Vymyslím pro ni nějakou príma speciální hru.“
Vytáhla jsem telefon z kapsy a podala mu ho.
Jules jej jakousi nadlidskou silou rozdrtil v holé ruce. „A teď jsme tu jen my dva.“
Sedl si naproti mně a pohodlně si natáhl nohy, jednu ruku přehozenou přes opěradlo židle.
„Popovídáme si, Noro?“
Vymrštila jsem se, ale Jules mě chytil kolem pasu, když jsem stihla udělat čtyři kroky, a praštil se mnou zpátky.
„Míval jsem koně, víš,“ začal. „Kdysi dávno jsem ve Francii měl stáj plnou nádherných koní. Nejvíc jsem miloval španělské. Byli divocí, trvalo týdny, než jsem je zkrotil. Ale vždycky se našel jeden výjimečný kůň, který se zkrotit nenechal. Víš, co jsem dělal s koňmi, kteří se nenechali zkrotit?“
Otřásla jsem se.
„Spolupracuj a nemáš se čeho bát,“ řekl.
Ani na okamžik jsem mu nevěřila, z očí mu svítila neupřímnost.
„V knihovně jsem viděla Elliota.“ Hlas mi zakolísal, překvapilo mě to. Sice Elliota nesnáším, ale nezaslouží si umřít pomalu a v bolestech. „Ublížils mu?“
Naklonil se blíž, jako by se se mnou chystal podělit o tajemství. „Když pácháš zločin, nenechávej důkazy. Elliot stál v centru všeho. Ví toho příliš.“
„Proto jsem tady? Protože jsem našla článek o Kjirsten Halversonové?“
Jules se usmál. „Elliot se mi zapomněl zmínit, že víš o Kjirsten.“
„Zabil ji Elliot, nebo ty?“ zeptala jsem se chladně.
„Musel jsem vyzkoušet jeho věrnost. To se dělá tak, že člověku vezmeš to nejcennější. Elliot byl na Kinghornu díky stipendiu a ostatní mu to dávali sežrat. Kromě mě. Byl jsem jeho mecenáš. Na konci si musel vybrat mezi mnou a Kjirsten… stručněji, mezi penězi a láskou. A věř mi, že není žádná slast zůstat chuďasem mezi princi. Koupil jsem si ho a věděl jsem, že v té záležitosti s tebou se na něj mohu spolehnout.“
„Se mnou?“
„Tobě to ještě nedošlo?“ Žárovka osvítila nelítostnou tvář a zdálo se, že se jeho oči změnily v tekuté stříbro. „Hrál jsem si s tebou. Tahal jsem tě jako loutku na provázku. Jsi náhražka, protože ten, kterého chci doopravdy zranit, se zranit nedá. Víš, kdo to je?“
Měla jsem pocit, že mé tělo drží pohromadě jen několik uzlíků a ty se teď začaly rozvazovat. Zrak se mi rozostřil. Julesova tvář připomínala impresionistickou malbu – po okrajích rozmazaná, bez detailů. Z hlavy mi kapala krev a já začala klouzat dolů ze židle. Tenhle stav jsem už několikrát zažila. Potřebuju železo. Rychle.
Udeřil mě do tváře. „Soustřeď se. O kom mluvím?“
„Nevím.“ Dokázala jsem ze sebe vydat jen šepot.
„Víš, proč ho nemůžu zranit? Protože nemá lidské tělo ani lidské city. I kdybych ho uvěznil a mučil, k ničemu by to nebylo. Nevnímá bolest. Už jistě víš, koho myslím, strávila jsi s ním spoustu času. Proč mlčíš, Noro? Pořád nic?“
Po zádech mi stekla kapička potu.
„Každý rok na počátku židovského měsíce Chešvanu přebírá mé tělo – na celé dva týdny. Přesně tak dlouho se mu musím podřizovat. Žádná svoboda, žádná volba. A během těch dvou týdnů nemůžu ze svého těla prostě utéct, toulat se někde venku a vrátit se, až všechno skončí. Protože to bych mohl předstírat, že se nic nestalo. Ne. Jsem pořád tam, vězeň ve vlastním těle, a prožívám každičký okamžik svého otroctví.“ Mluvil a hlas mu skřípal vzteky. „Chápeš, jaké to je? Chápeš to?“ zařval.
Mlčela jsem. Teď se mi každé slovo může stát osudným. Jules se smál, syčivě nasával mezi zuby vzduch. Nic tak zlověstného jsem nikdy neslyšela.
„Přísahal jsem, že mu budu během Chešvanu odevzdávat své tělo. Bylo mi šestnáct.“ Ztuhle pokrčil rameny. „Podvedl mě, mučil mě. Potom mi řekl, že ani nejsem člověk. Věříš tomu? Nejsem člověk. Řekl, že má matka, lidská žena, spala s padlým andělem.“
Ohavně se zašklebil, na čele mu perlil pot. „Zmínil jsem se, že jsem po otci něco zdědil? Jsem podvodník, stejně jako on. Když chci, vidíš lži. Slyšíš hlasy.“
Asi takhle. Slyšíš mě, Noro? Pořád se nebojíš?
Zaťukal mi na čelo. „Copak se tam děje, Noro? Jsi nějak tichá.“
Jules je Chauncey. Nefil. Vzpomněla jsem si na svou jizvu a to, co mi Dabria řekla. Koluje mi v žilách jeho krev, krev nestvůry. Zavřela jsem oči, po tvářích mi tekly slzy.
„Pamatuješ se na noc, kdy jsme se poprvé setkali? Řídilas, skočil jsem ti pod auto. Byla tma a mlha a ty ses bála, takže nebylo těžké tě oblafnout. Líbilo se mi, když jsem tě strašil. Té noci jsem tomu přišel na chuť.“
„Poznala bych tě,“ zašeptala jsem, „málokdo je takhle vysoký.“
„Neposloucháš. Vidíš, co chci, abys viděla. Vážně si myslíš, že bych přehlédl takový detail, jako je má výška? Vidělas, co jsem ti ukázal, nepopsatelného zamaskovaného muže.“
Alespoň v jedné věci se mi ulevilo. Nejsem blázen. Za vším stál Jules. On je blázen. Hraje si s lidskou myslí, protože jeho otec byl padlý anděl a on tu sílu zdědil.
„Nezničil jsi mi pokoj,“ řekla jsem. „Jen jsi mě přinutil, abych si to myslela. Proto bylo všechno v pořádku, když dorazila policie.“
Uznale zatleskal. „A víš, co je na tom nejlepší? Mohlas mě zablokovat. Bez tvého svolení se ti do hlavy nedostanu. Ale zkusil jsem to a ty ses nebránila. Jsi slabá. Jsi jednoduchá.“
Všechno to dávalo smysl a chvilkovou slabou úlevu nahradil pocit vlastní zranitelnosti. Připadala jsem si jako nahá, jako otevřené okno. Julesovi nic nebrání lézt mi do hlavy a hrát si se mnou ty jeho hrátky, dokud se ho nenaučím zastavit.
„Představ si na mém místě sebe,“ řekl. „Rok co rok někdo znesvěcuje tvoje tělo. Z celého srdce ho nenávidíš, ale pomsta nic nevyřeší. Představ si, že vynakládáš obrovské množství energie, abys ho sledovala, abys mu zůstala nablízku a čekáš, až ti osud nabídne příležitost, která tě nejen uspokojí, ale převáží misky vah ve tvůj prospěch.“ Pohlédl mi přímo do očí. „Ty jsi ta příležitost, Noro. Když ublížím tobě, ublížím i Patchovi.“
„Myslím, že mou hodnotu trochu přeceňuješ,“ odvětila jsem, zalitá ledovým potem.
„Pozoruju Patche už pár stovek let. Minulé léto poprvé navštívil tvůj dům, ale ty sis ničeho nevšimla. Několikrát tě sledoval při nakupování. Pokaždé si na tebe našel čas. Pak se zapsal na vaši školu. Nemohl jsem si pomoct, co je na tobě tak mimořádného? Stálo mi za to to zjistit. Nějakou dobu jsem tě taky sledoval.“
Sevřela mě čiročirá hrůza.
Ten nehmotný přízrak, o kterém jsem se domnívala, že je strážný duch mého otce, nikdy neexistoval. Byl to Jules. Zmocnilo se mě to stejné ledové mrazení, že je nablízku nezemská bytost, jen mnohokrát silnější.
„Nechtěl jsem přilákat Patchovu pozornost, tak jsem se stáhl,“ pokračoval. „Tehdy se do věci zapojil Elliot, netrvalo dlouho a on mi potvrdil, co už jsem dávno tušil. Patch se do tebe zamiloval.“
Poslední kousky skládačky zapadly na svá místa. Julesovi nebylo špatně ani té noci v Delfách, kdy zmizel na záchod a už se nevrátil, ani tehdy na večeři v Borderline. Prostě se musel držet Patchovi z očí. Pokud by ho Patch uviděl, bylo by po všem. Patch by se domyslel, že Jules – Chauncey – po něčem jde. Elliot byl jeho očima a ušima, donášel mu informace.
„Chtěl jsem tě zabít na tom kempovacím výletě, ale Elliot tě nepřesvědčil,“ povídal Jules. „Dnes odpoledne jsem tě sledoval na cestě od Slepého Joea a zastřelil tě. Docela mě překvapilo, když jsem místo tebe oddělal starou bábu v tvém kabátě. Ale nakonec to klaplo,“ dodal uvolněným tónem. „Jsme tu.“
Posunula jsem se na židli, skalpel mi zajel hlouběji do džínsů. Když si nedám pozor, nedosáhnu na něj. Pokud mě Jules vytáhne na nohy, sklouzne mi do nohavice. A je konec.
„Zkusím hádat, na co myslíš,“ pravil Jules a loudal se učebnou. „Přeješ si, abys Patche nikdy nepotkala. Přeješ si, aby se do tebe padlý nikdy nezamiloval.
Do jaké pozice tě to dostal? No tak, směj se. Směj se vlastní špatné volbě.“
Jenže Julesova zmínka o Patchově lásce mě naplnila nesmyslnou nadějí.
Vyskočila jsem ze židle a vytrhla skalpel z džínsů. „Nepřibližuj se, nebo tě bodnu! Přísahám!“
Jules hrdelně zachrčel a máchl paží nad dlouhým stolem před tabulí. Skleněné pohárky se roztříštily, papíry se divoce rozlétly.
Vrhnul se na mě. Já se v panické hrůze ohnala nožem a zasáhla ho do dlaně. Ostří rozseklo kůži.
Jules zasyčel a stáhl se zpátky.
Bez váhání jsem mu bodla skalpel do stehna. Oběma rukama ho vyškubnul, tvář staženou bolestí. Otevřel dlaně a nůž zařinčel o podlahu. Nejistě ke mně vykročil.
Vyjekla jsem a mihla se stranou, ale bokem jsem vrazila do hrany stolu. Ztratila jsem rovnováhu a poroučela se k zemi. Skalpel ležel o pár centimetrů dál.
Jules mě otočil na břicho a přistál mi na zádech. Tvář mi mačkal k podlaze, drtil mi nos, tlumil můj křik.
„Statečný pokus,“ zavrčel. „Ale tímhle mě nezabiješ. Jsem Nefil. Nesmrtelný.“
Šátrala jsem po noži, palce na nohou zarývala do podlahy, abych se mohla ještě kousek natáhnout. Prsty mi sklouzly po rukojeti. Byla jsem už tak blízko, když mě Jules strhnul zpátky.
Vykopla jsem a patou ho zasáhla mezi nohy. Zaúpěl a skácel se stranou. Drápala jsem se na nohy, ale Jules se převalil ke dveřím, zůstal klečet mezi nimi a mnou.
Vlasy mu visely do očí. Na tváři mu perlily krůpěje potu. Ústa zkřivená bolestí.
Chvěla jsem se, všechny svaly napjaté a připravené k akci.
„Přeju ti hodně štěstí s útěkem,“ řekl s cynickým úsměvem, který ho zjevně stál spoustu sil. „Poznáš, co tím myslím.“ Pak se vsákl do tmy.
2024 ©