„Kdo to byl?“ ptal se Patch. Brnělo mě v celém těle. Chvilku mi trvalo, než jsem si sesumírovala odpověď.
„Vee se s Julesem a Elliotem vloupala do školy. Chtějí, abych tam za nimi šla. Myslím, že Elliot provede Vee něco hrozného, pokud tam nepřijdu.“ Vzhlédla jsem k Patchovi. „Ublíží jí, i když tam půjdu.“
Založil si paže na prsou a zamračil se. „Elliot?“
„Minulý týden jsem o něm v knihovně našla článek.
Psalo se tam, že ho vyslýchali kvůli vraždě na jeho bývalé škole v Kinghornu. Zrovna, když jsem si to četla, vešel do místnosti a viděl to. Od té doby z něj mám špatný pocit, hodně špatný pocit. Myslím, že se mi dokonce vloupal do pokoje, aby ukradl ten článek zpátky.“
„Ještě něco bych měl vědět?“
„Ta dívka, co ji zavraždili, byla jeho přítelkyně. Oběsili ji na stromě. A on mi právě do telefonu řekl: ‚Mám tu výhled na prima strom, Veeino jméno by se na něm skvěle vyjímalo‘.“
„Elliota jsem už viděl. Nafoukaný, trochu agresivní spratek, ale jako vrah mi nepřipadá.“ Sáhl mi do kapsy pro klíčky od auta. „Zajedu tam a obhlédnu to. Nebude to trvat dlouho.“
„Radši bychom měli zavolat policii.“
Zavrtěl hlavou. „Tím leda pošleš Vee do polepšovny za ničení školního majetku, vloupání a výtržnosti. A ještě jedna věc. Kdo je Jules?“
„Elliotův kamarád. Byl s námi v herně, když jsme tě potkali.“
Na čele mu vyskočily vrásky. „Kdyby tam byl, pamatoval bych si ho.“
Otevřel dveře a já šla za ním. Údržbář ve volných černých kalhotách a hnědém pracovním tričku zametal roztroušený popkorn. Dvakrát se na Patche, který vyšel z dámských záchodků, ohlédl. Znala jsem ho ze školy. Brandt Christensen. Mívali jsme spolu angličtinu, minulé pololetí jsem mu pomohla s esejí.
„Elliot čeká mě, ne tebe,“ řekla jsem Patchovi. „Co asi provede Vee, když se tam neukážu? Nehodlám to zjišťovat.“
„Poslechneš mě a uděláš, co ti řeknu?“
„Ano.“
„Když řeknu, abys skočila?“
„Skočím.“
„Když řeknu, abys zůstala v autě?“
„Zůstanu v autě.“ Možná.
Na parkovišti Patch namířil klíčky na auto a světla se rozblikala. Najednou se zarazil a potichu zaklel.
„Co je?“
„Gumy.“
Podívala jsem se na ně, obě pneumatiky na řidičově straně prázdné.
„To snad ne!“ zaúpěla jsem. „Najela jsem na dva hřebíky?“
Patch zmáčkl přední pneumatiku a dlaní přejel po jejím povrchu.
„Šroubovák. Někdo to udělal schválně.“
Chvíli jsem si myslela, že si zase hraje s mou myslí. Možná má Patch vlastní důvody, proč nechce, abych s ním jela do školy. Jeho názor na Vee koneckonců není žádným tajemstvím. Ale něco mi nesedělo. Necítila jsem v hlavě jeho přítomnost. Pokud se mi hrabal v myšlenkách, musel přijít na nějaký nový způsob, protože pokud mohu soudit, gumy jsou vypuštěné doopravdy.
„Kdo by to dělal?“
Narovnal se. „Seznam je dlouhý.“
„Máš víc nepřátel?“
„Naštval jsem pár lidí. Někteří se sázejí, i když nemůžou vyhrát, a pak mě obviňujou, že se vozím v jejich autech a podobně.“
Patch přešel k sousednímu autu, otevřel dveře a posadil se za volant. Sáhl kamsi pod něj.
„Co to děláš?“ vydechla jsem od otevřených dveří. Zbytečná ztráta dechu, protože jsem moc dobře věděla, co to dělá.
„Hledám náhradní klíč.“ Vytáhl zpod volantu dva modré kabely. Zručně odstranil konce a spojil je. Motor naskočil a Patch se na mě podíval. „Nasedni.“
„Nesednu do kradeného auta.“
Pokrčil rameny. „Potřebujeme ho, oni ne.“
„Je to krádež, to se nedělá.“
Patche to ani v nejmenším nezajímalo. Vlastně se tvářil, jako by mu to auto patřilo. Až moc v pohodě. Nedělá to poprvé, napadlo mě.
„První pravidlo zloděje aut zní,“ pravil s úsměvem, „nezdržuj se na místě činu dýl, než je nutné.“
„Počkej chvíli,“ zvedla jsem prst. Rozběhla jsem se zpátky ke kinu. Ve skleněných dveřích se odráželo parkoviště a já viděla, jak Patch z cizího auta vystoupil.
„Čau, Brandte,“ pozdravila jsem chlapce, který stále zametal popkorn na lopatku s dlouhým držadlem. Brandt na mě pohlédl, ale jeho pozornost okamžitě upoutalo cosi za mými zády. Slyšela jsem otevírající se dveře a Patch stanul vedle mě. Jeho příchod připomínal příchod temného mračna, které zakrylo slunce a vrhlo černý stín na celou krajinu. Předznamenával bouři.
„Jak to jde?“ zeptal se Brandt nejistě.
„Mám problém s autem,“ řekla jsem, kousla se do rtu a snažila se tvářit příjemně. „Nechci ti přidělávat starosti, ale v minulém pololetí jsem ti pomohla s tou esejí na Shakespeara a…“
„Chceš si půjčit moje auto.“
„No, vlastně… jo.“
„Je to hromada šrotu, ne Jeep Commander.“ Omluvně na Patche pohlédl.
„A jezdí?“ zeptala jsem se.
„Pokud tím myslíš, že se mu otáčej’ kola, tak jo, jezdí. Ale já ho nikomu nepůjčuju.“
Patch vytáhl peněženku a vytáhl cosi, co podezřele připomínalo tři pomačkané stodolarovky. Klesla mi čelist, ale rozhodla jsem se to hrát s ním.
„Rozmyslel jsem si to,“ vyhrkl Brandt, oči vykulené jako tenisové míčky, a nacpal si peníze do kapsy. Výměnou za ně hodil Patchovi svazeček klíčů.
„Jaký je to typ a barva?“ ptal se Patch a chytil klíče.
„Těžko říct. Něco mezi volkswagenem a chevettem. Bývalo modré, ale pak zrezivělo do oranžova. Natankujete, než mi ho vrátíte, že?“ Brandt působil, jako že si za zády drží palce, aby mu to vyšlo.
Patch vytáhl další dvacku a nacpal mu ji do přední kapsy uniformy. „Pro případ, že zapomeneme.“
Venku jsem mu řekla: „Ukecala bych ho, jen jsem potřebovala víc času. Mimochodem, proč myješ stoly v Borderline, když máš tolik prachů?“
„Nemám. Tyhle peníze jsem vyhrál před pár dny v kulečníku.“ Vrazil Brandtovy klíče do zámku a otevřel mi dveře spolujezdce. „Banka už je oficiálně zavřená.“
Jeli jsme temnými tichými ulicemi a ke škole jsme dorazili za chvíli. Patch zastavil u východního křídla budovy a vypnul motor. V areálu rostly stromy s pokroucenými větvemi, bezútěšně se kymácely ve větru a mezi nimi nic než dusivá mlha. Za tím vším ze stínů vyvstávala coldwaterská střední.
Nejstarší část budovy postavili koncem devatenáctého století a připomínala spíš chrám. Šerý a zlověstný chrám. Temný. Opuštěný.
„Mám z toho špatný pocit,“ řekla jsem, oči upřené do školních slepých oken.
„Zůstaň v autě a hlavně dávej pozor,“ rozkázal Patch a podal mi klíče. „Pokud kdokoliv vyjde ven, okamžitě ujeď.“
Vystoupil. Na sobě měl černé triko těsně ke krku, černé džíny a vysoké boty. S černými vlasy a snědou pletí ho šlo ve stínech těžko rozeznat. Přeběhl ulici a úplně se rozplynul v temnotě.
2024 ©