V neděli večer a navíc před jarními prázdninami bylo kino nabité k prasknutí. Zařadila jsem se do fronty na lístky a neustále se rozhlížela, jestli mě někdo nesleduje. Nikde nic podezřelého a všude plno lidí, to je dobrý úkryt. Patch se o Dabriu postará a nemám se čeho bát, ale ostražitost ještě nikomu neublížila.
Dabria teď pro mě samozřejmě nepředstavuje největší problém. Dřív nebo později Patch zjistí, že jsem nejela do Delf.
Soudě podle předchozích zkušeností to zjistí spíš dřív než později. O tom si iluze nedělám. Najde mě. A pak budu muset čelit otázce, které se tak šíleně bojím. Nebo ne, vlastně se bojím spíš odpovědi na ni. Dabria do mě zasela stín pochyb, když mi vylíčila, co všechno je Patch schopen pro lidské tělo udělat.
Přistoupila jsem k výdejnímu okénku. O půl desáté se začínalo promítat.
„Jeden na Oběť,“ požádala jsem bez přemýšlení a vzápětí se té ironii ušklíbla. Radši se tím nebudu dál zabývat, sáhla jsem do kapsy a vysypala na pult hrst drobných bankovek a mincí. Bože dej, aby to stačilo.
„Božee,“ zaúpěla pokladní a zírala, jak se jí drobáky rozkutálely po pultu. Znám ji ze školy. Je starší a jmenuje se Kaylie nebo Kylie. „Pěkně děkuju,“ řekla. „Lidi ve frontě určitě taky děkujou.“
Všichni za mnou vrčeli a nadávali.
„Vybrala jsem prasátko,“ odsekla jsem sarkasticky.
„Bez legrace, je to všechno?“ ptala se s povzdechem a řadila mince do příslušných kasiček, čtvrťáky, deseťáky, pěťáky a centy.
„Jistě.“
„Za tuhle práci nedostávám dost zaplaceno.“ Zavřela pokladnu a podala mi přes okénko lístek.
„Víš, co jsou kreditky? Jestli ne, tak si to dopříště zjisti.“
Sebrala jsem lístek. „Neviděla jsi tu dnes večer náhodou Vee Skyovou?“
„Bee jakou?“
„Vee Skyovou, je z druháku. Měla by tu být s Elliotem Saundersem.“
Kaylie nebo Kylie obrátila oči v sloup. „Vypadám snad, že se tu nudím? Že mám čas jen tak zírat a pamatovat si všechny, co prošli kolem?“
„Kašli na to,“ mávla jsem rukou a spěchala ke vchodu.
Coldwaterské kino má dva sály rozdělené dlouhým pultem. Jakmile mi uvaděč natrhnul lístek, strčila jsem do dveří sálu číslo dvě a vnořila se do temnoty. Film už začal.
Sál byl skoro plný, až na pár volných sedaček. Protáhla jsem se uličkou dolů a hledala Vee. Na konci uličky jsem se otočila a prošla pod plátnem. Tváře zahalené stínem se daly těžko rozeznat, ale byla jsem si poměrně jistá, že Vee mezi nimi není.
Vyšla jsem ze sálu a zamířila do toho druhého. Tam tolik diváků nesedělo. Prošla jsem další okružní kolečko, ale po Vee jsem nenašla ani stopy. Posadila jsem se a snažila se urovnat si myšlenky.
Celá dnešní noc mi připadala, jako bych se propadla do temné pohádky, z níž nevedla cesta ven. Do pohádky plné padlých andělů, pololidských zrůd a rituálních vražd. Prstem jsem si promnula znaménko na zápěstí. Radši ani nemyslet na to, že bych měla být potomkem Nefiliho.
Vytáhla jsem z kapsy náhradní mobil a zkontrolovala, jestli nemám zmeškaný hovor. Nic. Když jsem ho vracela zpátky, objevila se přede mnou krabice popkornu.
„Hladová?“ zeptal se hlas za mými zády. Hlas tichý a nikterak potěšený. Pokusila jsem se zklidnit dech.
„Postav se a jdi ven,“ řekl Patch. „Půjdu těsně za tebou.“
Ani to se mnou nehnulo.
„Jdi ven,“ opakoval. „Promluvíme si.“
„Například o tom, že mě obětuješ, abys získal lidské tělo?“ optala jsem se mírně, ale žaludek jsem měla jako nalitý olovem.
„To je sladké, že si myslíš, že je to pravda.“
„Nemyslím si to.“ Tak trochu. Ale na druhou stranu, pokud mě chce opravdu zabít, proč to neudělal už dávno?
„Pšššt!“ syčel kluk vedle mě.
Patch se nedal. „Pojď ven nebo tě vynesu.“
Prudce jsem se otočila. „Cože?“
„Pšššt!“
„To řekni jemu,“ ukázala jsem na Patche.
Mladík zvrátil krk dozadu. „Poslouchej,“ oznámil, „pokud nezavřeš zobák, zavolám ochranku.“
„Bezva, zavolej ochranku. Pověz jim, aby ho vyvedli,“ kývla jsem na Patche. „Pověz jim, že mě chce zabít.“
„Já tě chci taky zabít,“ syčela mladíkova přítelkyně, která se přes něj nahýbala, abych ji náhodou nepřeslechla.
„Kdo tě chce zabít?“ ptal se kluk. Pořád se ohlížel dozadu přes rameno, ale tvářil se zmateně.
„Nikdo tam není,“ oznámila mi jeho přítelkyně.
„Čachruješ jim v mozcích, aby tě neviděli, co?“ vybafla jsem na Patche. Přestože jsem jeho mocí pohrdala, vzbuzovala ve mně úctu. Patch se hořce usmál.
„Prokrista!“ Dívka rozhodila rukama. Rozzuřeně se obrátila na svého přítele a zamávala na něj řasami. „Dělej něco!“
„Hele, sklapni už,“ řekl mi mladík. Ukázal na plátno. „Koukej na film. Na, vezmi si moji kolu.“
Vystoupila jsem do uličky. Patch šel těsně za mnou, nepříjemně blízko, ale nedotkl se mě. Zůstal tak celou cestu ze sálu. Za paži mě popadl až venku a vlekl přes foyer na dámské toalety.
„Co máš pořád s dámskýma záchodama?“ vyjekla jsem.
Dveřmi mě takřka prohodil, zamkl a opřel se o ně. Očima mě doslova hltal. Tvářil se, jako by ze mě chtěl vytřást duši.
Zacouvala jsem k umyvadlům a prsty sevřela hranu pultu. „Jsi naštvaný, protože jsem nejela do Delf.“ Pokrčila jsem ramenem. „Proč zrovna do Delf, Patchi? Je skoro půlnoc a navíc neděle. Delfy jsou zavřené. Máš nějaký zvláštní důvod, proč jsi mě chtěl dostat do temného, opuštěného lunaparku?“
Přiblížil se, až stál dost blízko, abych mu pod kšiltovkou viděla černé oči.
„Dabria řekla, že abys získal lidské tělo, musíš mě obětovat.“
Patch zůstal chvíli zticha. „Myslíš, že bych to udělal?“
Polkla jsem. „Takže je to pravda?“
Naše oči se setkaly. „Musí to být úmyslná oběť, prosté zabití nestačí.“
„Jsi jediný, kdo mi to může udělat?“
„Ne, ale asi jsem jediný, kdo o tom ví a kdo by se o to pokusil. Proto jsem nastoupil do školy. Musel jsem se k tobě dostat blíž. Potřeboval jsem tě. To je důvod, proč jsem ti vstoupil do života.“
„Dabria taky říkala, že ses zamiloval do lidské dívky.“ Jako ledové ostří mnou prolétl osten žárlivosti a já se za to z duše nenáviděla. Ale teď se nejedná o mě, teď jde o Patche. „Co se stalo?“
Strašně jsem toužila, aby Patch dal nějak najevo, na co myslí, ale černé oči zůstaly chladné, veškeré city skryté.
„Zestárla a zemřela.“
„To pro tebe muselo být těžké,“ vypadlo ze mě.
Pár vteřin mlčel, než odpověděl. Promluvil tak tiše, že jsem se zachvěla. „Pokud to chceš slyšet od začátku, klidně. Řeknu ti všechno. Kdo jsem a co jsem udělal. Do posledního detailu. Řeknu ti všechno, ale musíš se ptát, musíš to chtít. Uvidíš, kdo jsem byl a kdo jsem teď. Nejsem dobrý,“ pravil a probodával mě pohledem, který do sebe pohlcoval veškeré světlo, ale žádné nevyzařoval, „ale býval jsem horší.“
Ignorovala jsem vlastní žaludek, který se pokoušel o kotrmelce, a řekla jsem: „Povídej.“
„Poprvé jsem ji uviděl ještě jako anděl. Touha, kterou jsem v tom okamžiku pocítil, mě ovládla. Zešílel jsem. Nic jsem o ní nevěděl, ale udělal bych cokoliv, abych se dostal do její blízkosti. Nějakou dobu jsem ji sledoval a pak mě napadlo, že kdybych sestoupil na Zem a ovládl lidské tělo, zavrhli by mě a já bych se stal člověkem. Jenže o Chešvanu jsem tehdy nic nevěděl. Sestoupil jsem jedné srpnové noci, ale nepodařilo se mi nikoho ovládnout. Cestou zpátky na nebesa mě zastavila jednotka Andělů msty a urvali mi křídla. Svrhli mě z oblohy. A celé se to pokazilo. Díval jsem se na lidi, ale v jejich tělech jsem cítil jen neukojitelnou touhu. Přišel jsem o všechny své síly a zbyla ze mě slabá, ubohá nicka. Došlo mi, že jsem se zatratil sám, z vlastní vůle. Nenáviděl jsem se za to. Měl jsem dojem, že jsem své síly zahodil naprosto zbytečně.“ Jeho pohled se soustředil přímo na mě a já si připadala jako průsvitná. „Ale kdybych nepadl, nepotkal bych tebe.“
Už tak dost rozbouřené city mi v hrudi vzplály, jako bych se měla udusit. Skousla jsem rty, abych zadržela slzy a odvrátila se stranou.
„Dabria řekla, že ta jizva, co mám na ruce, znamená, že jsem příbuzná s Chaunceyem. Je to pravda?“
„Opravdu chceš znát odpověď?“
Nevím. Celý svět mi připadal jako vtip a tohle měl být poslední hřebík do rakve. Nejsem Nora Greyová, obyčejná dívka. Jsem příbuzná s někým, kdo ani není člověk. A mé srdce šílí po jiné nelidské bytosti. Po temném andělovi.
„Z otcovy nebo matčiny strany?“ zeptala jsem se alespoň.
„Z otcovy.“
„A kde je Chauncey teď?“ Přestože jsme pokrevně spříznění, radši ať žije někde hodně daleko. Dost daleko na to, aby se pouto mezi námi zdálo neskutečné a já mohla předstírat, že neexistuje.
Patch se špičkami bot dotkl mých tenisek. „Nezabiju tě, Noro. Nezabíjím lidi, kteří jsou pro mě důležití, a ty jsi na seznamu na nejvyšší příčce.“
Srdce mi nervózně poskočilo. Dlaněmi jsem mu zatlačila na břicho, tak pevné, že stejně dobře můžu tlačit i do skály. Snažila jsem se mezi námi udržet bezpečnou vzdálenost, ale k čemu to? Před ním by mě neuchránil ani elektrický plot.
„Lezeš mi do osobního prostoru,“ řekla jsem a couvla ještě o kousíček vzad.
Patch se sotva znatelně pousmál. „Lezu ti do osobního prostoru? Nepíšeme písemku, Noro.“
Strčila jsem si pramen vlasů za ucho a ukročila, až jsem bokem narazila do umyvadla.
„Utiskuješ mě. Potřebuju… víc prostoru.“ Hlavně potřebuju jasnou bránicí a silnou vůli. Chci se schovat do klece, protože v Patchově blízkosti nemůžu věřit ani sama sobě. Měla bych utéct, ale… zároveň vím, že to nedokážu. Snažila jsem se přesvědčit samu sebe, že zůstávám, protože potřebuju odpovědi, ale to nebyl jediný důvod. Na ten druhý jsem se neodvažovala ani pomyslet. City. Zbytečné se s nimi rvát.
„Co ještě mi tajíš?“ zeptala jsem se.
„Spoustu věcí.“
Moje útroby si hrály na akrobaty. „Třeba?“
„Třeba to, jak mi zrovna je, když jsem tu s tebou zamčený.“ Jednou rukou se opřel o zrcadlo za mnou a naklonil se ke mně. „Máš vůbec tušení, co se mnou provádíš?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. A tohle není dobrý nápad, není to rozumné.“
„Co je rozumné je docela široký pojem,“ zamumlal. „Pořád ještě jsme v bezpečné zóně.“
Ta rozvážná půlka mysli na mě křičela, ať běžím jako o život. Naneštěstí mi vřela krev a v uších hučelo a já neslyšela. Zjevně jsem vůbec neuvažovala.
„Některé věci jsou rozumné. Jiné jsou rozumné jen v určitých situacích,“ pokračoval Patch. „Jiné ve většině případů. Nebo jen občas.“
„Nech toho.“ Nasála jsem vzduch. Tři, možná čtyři metry ode mě visel na zdi požární alarm. Pokud budu rychlá, přeběhnu pokoj a zmáčknu ho, než mě Patch zastaví. Přižene se sem ochranka. Budu v bezpečí. To přece chci… nebo ne?
„To není dobrý nápad,“ řekl Patch a jemně potřásl hlavou.
I tak jsem se k tomu alarmu rozběhla. Prsty se mi sevřely na páce a já zatáhla směrem dolů. Jenže páka se ani nehnula. Mohla jsem se přetrhnout, ale nepohnula se ani o centimetr. Pak jsem si uvědomila Patchovu přítomnost ve své hlavě a poznala, že se mnou zase hraje ty svoje hry.
Otočila jsem se k němu. „Vypadni mi z hlavy!“ Vrhla jsem se zpátky a tvrdě ho uhodila do hrudi. Patch ustoupil, aby to ustál.
„Za co?“ zeptal se.
„Za celou noc.“ Za to, že po tobě šílím, přestože vím, že je to špatné. Za to, že jsi nejhorší z nejhorších. Byl tak zlý, že se z druhé strany skoro blížil k dobru, a to mě nanejvýš mátlo.
Lákalo mě praštit ho do sanice, ale on mě popadl za ramena a přirazil ke zdi. Mezi námi zůstal jen úzký proužek prázdného místa a Patch eliminoval i ten.
„Buďme k sobě upřímní, Noro. Máš to se mnou špatné.“ Oči měl hlubší než obvykle. „A já to mám špatné s tebou.“ Pevně mě sevřel a přitiskl svá ústa na mé. Vlastně se na mě netiskl jen ústy. Naše těla se dotýkala hned na několika strategických místech a to mi sebralo veškerou vůli se od něj odtrhnout.
Nakonec se mi to aspoň zčásti povedlo. „Ještě jsem neskončila. Co se stalo s Dabriou?“
„Postaral jsem se o ni.“
„Co tím přesně myslíš?“
„Věděla, že když se tě pokusí zabít, ztratí křídla. Andělé pomsty by jí je sebrali při návratu na nebesa. Dřív nebo později by k tomu došlo, já to jen urychlil.“
„Tys jí… tys jí utrhl křídla?“
„Už se jí rozpadala… peří měla polámané a nemocné. Kdyby zůstala na Zemi ještě chvíli, každý padlý anděl by to bral jako znamení, že je padlá. Pokud bych to neudělal já, utrhl by jí je někdo jiný.“
Vyhnula jsem se jeho dalšímu útoku. „Zkusí se mi znovu plést do života?“
„Těžko říct.“
Jako blesk mě chytil za lem svetříku a přivinul mě k sobě. Klouby prstů mi přejel po kůži na břiše. Projelo mnou horko i mráz zároveň.
„Můžeš si ji pak podat, andílku,“ řekl. „Viděl jsem vás v akci obě a sázím na tebe. Nepotřebuješ mě, abys ji zpacifikovala.“
„K čemu tě vůbec potřebuju?“
Rozesmál se, ne náhle, spíš s jemným podtónem touhy. Oči ztratily své ostří a soustředily se jen a jen na mě. Úsměv se podobal liščímu, ale byl… něžnější. V břiše mi cosi bláznivě tancovalo a klesalo to níž a níž.
„Je zamčeno,“ pokračoval Patch. „Máme tu ještě nějaké nevyřešené záležitosti.“
Svou rozumnou část jsem úplně zapudila. Zadusila. Sklouzla jsem mu rukama po hrudi a ovinula mu je kolem krku.
Patch mě zvedl a obtočil si mé nohy kolem pasu. Prudce jsem přitiskla své rty na jeho. Prostoupilo mě blaho, rty měl na mých, ruce na mém těle, kůže napjatá k prasknutí…
V kapse mi zazvonil telefon, řinčel jako o život. Odtrhla jsem se od Patche a těžce dýchala. Mobil řval a řval.
„Hlasovka,“ zachrčel Patch.
Ne, tohle je důležité, musím to zvednout. Nemohla jsem se rozpomenout proč; Patchův polibek mě přinutil zapomenout na všechny starosti. Vyprostila jsem se z objetí a odvrátila se, aby neviděl, co se mnou ten desetisekundový polibek provedl. V nitru jsem doslova vřískala blahem.
„Haló?“ vzala jsem hovor a odolávala pokušení otřít si rty.
„Zlato!“ ozvala se Vee. Přes špatný signál a rušivé šumy jsem ji sotva slyšela. „Kde jsi?“
„Kde jsi ty? Pořád s Elliotem a Julesem?“ Volnou rukou jsem si přikryla druhé ucho, abych lépe slyšela.
„Jsem ve škole. Vloupali jsme se dovnitř,“ hlásila rozverně, zjevně nadšená. „Chceme tu hrát na schovku, ale nemáme dost lidí. Takže… nenapadá tě nějaký čtvrtý člen do týmu?“
V pozadí zaznělo jakési mumlání.
„Elliot navrhuje, abys přišla, budeš hrát s ním… počkej… cože?“ houkla Vee dozadu. Pak se sluchátka chopil Elliot.
„Noro? Přijď si s námi zahrát. Mám tu výhled na prima strom, Veeino jméno by se na něm skvěle vyjímalo.“
Krve by se ve mně nedořezal.
„Haló?“ zaječela jsem. „Elliote? Vee? Jste tam?“
Ale spojení utichlo
2024 ©