Ležela jsem na zádech, tílko vlhké, ostrá tráva mě bodala do nahých paží jako drobounké čepele. Na obloze zářil srpek měsíce, zdálo se, že se výsměšně šklebí. Doléhal sem tlumený hřmot daleké bouřky, jinak bylo ticho.
Zamrkala jsem, abych se co nejrychleji přizpůsobila matnému světlu. Otočila jsem hlavu na stranu a před očima mi vyvstal obloukovitý tvar andělských křídel, jako by trčely rovnou z trávy.
Velmi pomalu jsem se nadzvedla. Zpoza křídel na mě zíraly dvě černé díry a já od nich nemohla odtrhnout oči, ten obrázek mi cosi připomínal. Pak mi to došlo. Hrůza mnou projela jako nabroušená dýka. Ležím tu vedle lidské kostry.
Plazila jsem se pryč, dokud jsem nenarazila na železný kovaný plot. Seber se, holka! Co se dělo předtím? Dotkla jsem se Patchových jizev. Takže ať je to kdekoliv, nacházím se někde v jeho vzpomínkách.
Kdosi zazpíval. Temnotou se nesl tichý, mužský hlas, připadal mi známý. Otočila jsem se jeho směrem a spatřila labyrint náhrobních kamenů, které trčely z mlhy jako dominová hra. Na jednom z nich seděl Patch. Přestože nebylo právě teplo, měl na sobě jen džíny a tmavomodré tričko.
„Dostaveníčko s mrtvými?“ zavolal jiný hlas. Hrubý, hluboký, irský. Rixon. Nedbale se opíral o náhrobek proti Patchovi a pozorně ho sledoval. Palcem si otřel ret.
„Nech mě hádat. Dostals nápad, že ovládneš mrtvého? Já ti nevím,“ potřásl hlavou, „ti červi v očích, a to nemluvím o ostatních dírách, nelechtá to, jak se furt takhle hemží?“
„A to je jeden z důvodů, proč tě trpím, Rixone, vždycky vidíš věci z té světlé stránky.“
„Dnešní nocí začíná Chešvan,“ řekl Rixon. „Proč se motáš okolo hřbitova?“
„Přemýšlím.“
„Přemýšlíš?“
„Proces, kdy se snažíš přinutit mozek, aby ze sebe vydal rozumné rozhodnutí.“
Koutky Rixonových úst poklesly. „Začínám se o tebe bát. Tak už polez, je čas. Chauncey Langeais a Barnabáš se už nemůžou dočkat. Brzy bude půlnoc. Mám ve městě vyhlídnutou jednu čičinku,“ zapředl jako spokojená kočka. „Vím, že máš radši zrzavý, ale mně se líbí bloncky a s jednou mám ještě nevyřízený účty, už delší dobu na mě dělá oči.“
Patch se nehýbal a Rixon vyjel: „Šplouchlo ti na maják? Jdeme. Chaunceyho přísaha. Chápou to tvoje ozubený kolečka? A co takhle. Jsi padlý anděl. Nic necítíš. Ale ode dneška jo. Chauncey ti daruje celý dva příští týdny. Nedobrovolně, připomínám,“ dodal se spikleneckým úšklebkem.
Patch na něj úkosem pohlédl. „Co víš o Knize Enochově?“
„Tolik, co každý jiný padlý: nula až nic.“
„Slyšel jsem, že je v ní jeden příběh o padlém andělu, který se stal člověkem.“
Rixon vybuchl smíchy. „Tobě totálně hráblo, chlape!“ Spojil dlaně a předváděl, jako že otvírá knížku. „Enochova kniha je pohádka před spaním. A docela dobrá. Pošle tě rovnou do říše snů.“
„Chci lidské tělo.“
„Užij si dva týdny v těle Nefila. Pololidské je lepší než nic. Chauncey si to nevybral, přísahal a musí kvůli tomu žít. Stejně jako loni. A rok předtím…“
„Dva týdny mi nestačí. Chci být člověk natrvalo.“ Patch probodl Rixona pohledem, jako by ho vyzýval, ať se zkusí posmívat.
Rixon si prohrábl vlasy. „Kniha Enochova je jedna velká lež. Nejsme lidé, ale padlí andělé. Nikdy jsme lidi nebyli a nikdy nebudem. Konec pohádky. A teď se vrať do normálního světa a ukaž mi, kudy do Portlandu.“ Zaklonil hlavu a pozoroval inkoustové nebe.
Patch seskočil z náhrobku. „Stanu se člověkem.“
„Jasně, kámo, to víš, že jo.“
„Kniha Enochova říká, že musím zabít svého nefilského služebníka. Stačí zabít Chaunceyho.“
„Ne, to neuděláš.“ V Rixonově hlase zazněla stopa netrpělivosti. „Ty ho ovládneš. Vezmeš si jeho tělo a použiješ ho pro vlastní potřeby. Nechci být škarohlíd, ale zabít ho nemůžeš. Nefilové neumírají, víš. To ti nedošlo? Když ho odděláš, nemůžeš ho ovládat.“
„Pokud ho zabiju, stanu se člověkem a nepotřebuju ho dál ovládat.“
Rixon obrátil oči ve stylu jako když hrách na stěnu hází a už mě z tebe bolí hlava.
„Pokud by existoval způsob, jak Nefily zabít, dávno bysme o něm věděli. Sorry, že ti kazím přemýšlivou chvilku, kámo, ale jestli co nejdřív nedostanu tu blonďatou kočku, usmaží se mi mozek a bouchne. A jiný části taky…“
„Dvě možnosti,“ přerušil ho Patch.
„Co?“
„Zachránit lidský život a stát se strážným, nebo zabít svého Nefila a stát se člověkem. Vyber si.“
„Další žvásty z Enochovy knihy?“
„Byla za mnou Dabria.“
Rixonovi se rozšířily zorničky a posměšně si odfrknul. „Tvoje pošahaná bejvalka? Co tu dole pohledává? Padla? Ufikli jí křidýlka, že jo.“
„Přišla mi říct, že když zachráním lidský život, dostanu křídla zpátky.“
Rixonovy oči se rozšířily ještě víc. „No, pokud jí věříš, jdi do toho, držím ti palce. Však co je špatnýho na tom být strážným. Celé dny se plazíš za nějakým živákem, chráníš ho od smrtelný újmy… může to být i sranda, podle toho, koho vyfasuješ.“
„Ale kdybys měl jinou šanci?“ ptal se Patch.
„No, záleží na tom, jestli ode mě chceš radu jako od alkoholickýho chcípáka nebo úplnýho blázna?“ Když se Patch nezasmál, zvážněl a pokračoval: „Nemáš žádnou jinou šanci. A hned ti řeknu proč. Knize Enochově nevěřím. Na tvým místě beru strážnýho. Sám bych o tom uvažoval, akorát nikoho, komu by akutně hrozila smrt, neznám.“
Zavládlo ticho. Patch se otřásl, jako by se zbavoval chmurných myšlenek.
„Kolik peněz zvládneme před půlnocí vydělat?“ zeptal se.
„V kartách, nebo boxu?“
„Kartách.“
Rixonovi zasvítily oči. „Copak to tady máme? Hodnýho chlapečka? Pojď sem, napravím ti kosti.“ Pověsil se Patchovi kolem krku a pokusil se mu zkroutit paže za zády, ale Patch ho popadl kolem pasu a praštil s ním do trávy, kde se začali mlátit hlava nehlava.
„Dobře, dobře!“ volal Rixon a zvedl ruce. „Jen proto, že ten natrženej ret necítím, se s ním nebudu promenádovat celou noc,“ zamrkal. „Na ženský tím dojem neudělám.“
„A monoklem jo?“
Rixon si prohmatal oko. „Tos neudělal!“ zaječel a rozmáchl se proti Patchovi pěstí.
Odtrhla jsem prsty od jizvy. Vzadu na krku mi naskočila husí kůže a srdce splašeně tlouklo. Patch se na mě díval, v očích nejistotu.
Takže logiku asi projednou vynechám. Možná nastala chvíle, kdy je třeba překročit hranice. Přestat hrát podle pravidel. Přijmout nemožné.
„Takže nejsi člověk,“ řekla jsem. „Opravdu jsi padlý anděl. Ten špatný.“
Poslední slova vykouzlila na Patchově tváři úsměv. „Myslíš, že jsem špatný?“
„Ovládáš těla… jiných lidí.“
Přijal to tak, že jednoduše přikývl.
„Chceš ovládnout i moje tělo?“
„S tvým tělem chci dělat fůru jiných věcí, ale ovládání mezi ně nepatří.“
„Co je špatného na těle, které máš?“
„Je jako sklo. Skutečné, ale jen zvenčí, odráží svět kolem mě. Vidíš mě a slyšíš, stejně jako já vidím a slyším tebe. Když se mě dotkneš, cítíš to. Ale já ne. Já tě necítím. Všechno, co se kolem mě odehrává, je za sklem. Dívám se zavřeným oknem. Jediná možnost, jak to sklo rozbít, je ovládnout lidské tělo.“
„Nebo částečně lidské.“
Patchova ústa se v koutcích stáhla. „Viděla jsi Chaunceyho, když ses mě dotkla?“ nadhodil.
„Slyšela jsem tě mluvit s Rixonem. Říkal, že každý rok na dva týdny během Chešvanu ovládneš jeho tělo. Taky říkal, že Chauncey není člověk. Je to Nefil.“ Poslední slova mi splynula ze rtů v tichém šepotu.
„Chauncey je kříženec mezi padlým andělem a člověkem. Je nesmrtelný jako anděl, ale vnímá jako člověk. Padlý, který touží zakusit lidské radosti, k tomu použije tělo Nefila.“
„Když nic necítíš, proč jsi mě líbal?“
Patch se prstem dotkl mé klíční kosti a sklouzl níž, zastavil se na mém srdci. Téměř se probilo až ven.
„Protože cítím tady, v srdci,“ zašeptal. „Emoce prožívat můžu.“ Zblízka mě sledoval. „Abych to upřesnil, o emoce jsme nepřišli.“
Nepanikař, kázala jsem si. Ale dýchala jsem rychle a mělce. „Chceš říct, že můžeš být šťastný nebo smutný nebo…“
„Toužit.“ Slabě se pousmál.
Pokračuj, přemlouvala jsem se v duchu. Nemáš čas zabývat se sama sebou. Na to budeš mít dost času potom, teď z něj musíš dostat co nejvíc informací.
„Proč jsi padl?“
Několik vteřin se na mě bez mrknutí díval. „Kvůli touze.“
Polkla jsem. „Touze po penězích?“
Patch si promnul čelist. Dělával to, když nechtěl dát najevo, na co právě myslí, a utajit, co se mu dralo na jazyk. Pousmál se.
„A jiné. Myslel jsem, že když padnu, stanu se člověkem. Andělé, kteří svedli Evu, byli zapuzeni na Zem a povídalo se, že ztratili křídla a stali se lidmi. Víš, to jejich svržení, to nebyla žádná velká ceremonie, které bychom se všichni účastnili. Všechno proběhlo potají. Netušil jsem, že jim urvali křídla nebo že jsou prokletí, musí bloudit po Zemi a hladovět po lidských tělech. O padlých andělech nikdo nic nevěděl. Připadalo mi logické, že prostě přijdu o křídla a stanu se člověkem. V té době jsem šílel po jedné lidské dívce a ten risk mi za to stál.“
„Dabria říkala, že když zachráníš člověka, můžeš získat křídla zpátky. Říkala, že bys pak byl strážný. To nechceš?“ Nechápala jsem, proč tak zarytě odmítá stát se strážným andělem.
„To není nic pro mě. Chci být člověk. Chci to víc než cokoliv jiného.“
„A co Dabria? Už nejste spolu, tak proč se stále potuluje kolem? Myslela jsem, že je obyčejný anděl. I ona se chce stát člověkem?“
Patch náhle ustrnul, svaly na paži mu ztuhly. „Dabria je pořád na Zemi?“
„Pracuje ve škole. Je to nová psycholožka, slečna Greenová.“ Zhoupl se mi žaludek. „Viděla jsem ji v tvých vzpomínkách a napadlo mě, že si najde práci poblíž tebe.“
„Co přesně ti řekla, když ses s ní setkala?“
„Ať se od tebe držím dál. Poukazovala na tvou temnou a nebezpečnou minulost,“ zarazila jsem se. „Něco je špatně, že jo?“ zeptala jsem se, po páteři mi přeběhlo zlověstné mrazení.
„Odvezu tě domů. Pak se půjdu podívat do školy, zkusím v jejích složkách najít něco užitečného. Rád bych věděl, co plánuje.“
Patch stáhl z postele prostěradlo a podal mi ho. „Zabal se do toho.“
Snažila jsem se poskládat rozházené myšlenky, ale šlo to ztuha. Náhle mi oschly rty. „Pořád tě miluje. Třeba mě chce dostat ze scény.“
Naše oči se setkaly.
„Taky mě to napadlo,“ řekl Patch.
Už hodnou chvíli mě otravovala jedna nepěkná myšlenka, tloukla mi zevnitř do lebky a snažila se upoutat mou pozornost. Prakticky na mě ječela, že Dabria může být ten chlápek v kukle. Člověk, kterého jsem srazila na silnici, byl muž, stejně jako Vee se domnívala, že i její útočník je muž, ale třeba nás obě podvedla…
Narychlo jsem si skočila do koupelny a Patch si zatím oblékl mokré triko.
„Půjdu pro auto,“ řekl. „Vrátím se asi za dvacet minut. Zatím tu počkej.“
2024 ©