Za dvacet minut jsme už vstupovali do laciného motelu. Během cesty prudkým lijákem jsem s ním nepromluvila ani slovo. Déšť neutuchal a já pochybovala, že se v nejbližší době k autu vrátíme. Což znamená, že spolu v motelu strávíme zbytečně moc času.
Nad dveřmi zacinkal zvonek, recepční polekaně vyskočil a ometal si z klína sendvičové drobky. „Co si přejete?“ ptal se a olizoval si z prstu majonézu. „Zůstanete tu na noc?“
„Ch-chceme si jen za-zatelefonovat,“ drkotala jsem zuby a doufala, že mi porozumí.
„To těžko, telefony spadly. Kvůli bouřce.“
„J-jak to myslíte, že t-telefony spadly? N-nemáte mobil?“
Recepční se podíval na Patche.
„Chce nekuřácký pokoj,“ řekl.
Prudce jsem se k němu obrátila. Přeskočilo ti? gestikulovala jsem na něj.
Recepční ťukal do klávesnice. „Tak uvidíme… malý moment… bingo! Nekuřácký pokoj.“
„Bereme ho,“ řekl Patch. Mrknul na mě a koutky úst se mu ironicky pozvedly. Přimhouřila jsem oči.
Vtom světla zablikala, zhasla a recepce se ponořila do tmy. Strnulí jsme tiše stáli, dokud recepční nerozsvítil velikou baterku.
„Býval jsem skaut,“ řekl. „Kdysi dávno. Vždy připraven.“
„T-takže musíte mít i m-mobil!“ nevzdávala jsem se.
„Míval jsem. Dokud jsem zvládal platit účty.“ Pokrčil rameny. „Co na to říct, máma toho prokecala.“
Jeho máma? Musí mu být už nejmíň čtyřicet. Tedy ne že by mě to zajímalo. Větší problém představuje moje máma, až se vrátí z oslavy a zjistí, že nejsem doma.
„Jak chcete platit?“ ptal se recepční.
„Hotově,“ řekl Patch.
Mužík se zachechtal, hlava mu poskočila nahoru a dolů. „Jo, to je tady oblíbený způsob platby.“ Naklonil se blíž a spiklenecky prohodil: „Jezdí sem dost týpků, co chtěj’ utajit svoje mimoškolní aktivity, jestli chápete, co tím myslím.“
Rozumná polovina mého mozku na mě ječela, že přece nemůžu strávit s Patchem noc v motelu.
„To je šílené,“ mumlala jsem.
„Já jsem šílený.“ Patch se vesele zubil. „Jo, kolik chcete za baterku?“
Recepční se sklonil pod pult a chvíli tam štrachal. „Mám tu něco lepšího, obří svíčky,“ řekl a dvě před nás položil. Škrtnul sirkou a jednu zapálil. „Jsou v ceně, bez příplatku. Jednu dejte do koupelny a jednu do ložnice a jste v pohodě. Přihodím vám i krabičku sirek. Kdyby nic jiného, nechte si je na památku.“
„Díky,“ řekl Patch, vzal mě za rameno a vedl do chodby.
V pokoji číslo 106 za námi zabouchl, umístil svíčky na noční stolek, ale hořet nechal jen jednu. Sundal si kšiltovku a otřepal se jako zmoklý pes.
„Potřebuješ horkou sprchu,“ řekl. Strčil hlavu do koupelny. „Mýdlo tu je a dva ručníky taky.“
Bojovně jsem vystrčila bradu. „N-nemůžeš mě nutit, abych tu zůstala.
Jsem tu jenom kvůli telefonu a proto, že jinak bych musela trčet venku v lijáku.“
„Přišlo mi to spíš jako otázka než prohlášení,“ řekl Patch.
„Tak na ni od-odpověz.“
Na tváři se mu rozlil uličnický úsměv. „Těžko se soustředím na nějaké odpovídání, když vypadáš, jak vypadáš.“
Patchovo černé triko se mi lepilo na tělo a já rozčileně vběhla do koupelny a práskla dveřmi.
Pustila jsem horkou vodu a stáhla si Patchovo tričko i své vlastní oblečení. Na zdi sprchového koutu ulpěl dlouhý černý vlas a já ho pomocí toaletního papíru odstranila, než jsem vlezla dovnitř. Zatáhla jsem za sebou umělohmotný závěs. Díky horké vodě se mi tělem rozlil blažený pocit.
Masírovala jsem si svaly podél krku a na ramenou a přemýšlela, jak přežiju noc v jedné místnosti s Patchem. Není to právě nejchytřejší ani nejbezpečnější, ale zatím se nic nestalo a navíc… mám jinou možnost? Nemám.
Ta spontánní, nezodpovědná část mysli se mi vysmívala. Vím, na co myslí. Že mě k Patchovi přitahuje jakási podivná, neodolatelná síla. Že mě ta síla nádherně hřeje. A že bych se té dnešní noci stejně nevyhnula. Na stupnici jedna až deset jsem byla vystrašená na osmičku a vzrušená na devítku.
Zavřela jsem vodu, vystoupila ze sprchy a utřela se do sucha. Stačil jeden pohled na promáčené šaty a bylo jasné, že oblékat si je nebudu. Třeba tu mají někde sušičku… která nepotřebuje elektřinu. Povzdychla jsem si a oblékla si aspoň tílko a kalhotky, které nejhorší déšť přečkaly ve zdraví.
„Patchi?“ zašeptala jsem skrz dveře.
„Hotová?“
„Sfoukni svíčku.“
„Hotovo,“ zašeptal v odpověď. A taky se tichounce a měkce zasmál.
Uhasila jsem svou svíčku a vešla do ložnice, do naprosté temnoty. Přímo před sebou jsem slyšela Patchův dech. Radši si nebudu představovat, co má… nebo nemá na sobě a potřásla jsem hlavou, abych si ten obrázek vyhnala z mysli.
„Oblečení mám úplně mokré a nemám co na převlečení.“
Slyšela jsem zvuk mokré látky klouzající po kůži. „Dobře pro mě.“ Jeho triko skončilo na hromadě pod nohama.
„Je to trapné,“ odsekla jsem.
Takřka jsem cítila, jak se směje. Stál blízko, příliš blízko.
„Běž se taky osprchovat,“ vyjela jsem. „Hned!“
„To tak hrozně smrdím?“
Právě naopak. Voněl až moc hezky. Pach kouře vyvanul, máta zesílila. Zmizel v koupelně. Zapálil svíčku a nechal dveře pootevřené. Po podlaze se plazil proužek světla.
Opřela jsem se zády o stěnu a sklouzla po ní na podlahu. Několikrát jsem do zdi udeřila hlavou. Vážně, nemůžu tu zůstat celou noc. Musím se vrátit domů. Sama s Patchem tu nezůstanu, není to správné. Musím nahlásit vraždu té bezdomovkyně. Nebo ne? Jak mám nahlásit zmizelé tělo? Začínám šílet… myšlenky se mi ubírají nebezpečnými a děsivými cestami.
Nemůžu se zabývat vlastním šílenstvím, musím se soustředit na to, co je opravdu důležité. Nezůstanu, když vím, že Vee je s Elliotem v nebezpečí, zatímco mně nic nehrozí.
Po chvilce váhání jsem se rozhodla poslední frázi přeformulovat. To, že mi nic nehrozí, je relativní pojem. Dokud se kolem motá Patch, zřejmě jsem v bezpečí, ale neznamená to, že se bude chovat jako anděl strážný.
Rázem jsem si přála vzít myšlenku na anděla strážného zpátky. Vzpomínky na anděly – strážné, padlé a kdovíjaké ještě, jsem se ze všech sil snažila zapudit. Šílím. Mám halucinace. Zdálo se mi, že zastřelili stařenku. Zdálo se mi o Patchových jizvách.
Voda v koupelně se zastavila a Patch vyšel ven, oblečen jen do mokrých džínsů s hříšně nízkým pasem. Svíčku nechal hořet a dveře doširoka otevřené. Pokoj zalilo hřejivé světlo.
Stačil jediný pohled, abych se domyslila, že Patch trávil několik hodin týdně běháním a zvedáním těžkých věcí. Nikdo nemá takovéhle tělo bez potu a dřiny. Náhle jsem si připadala nicotná. A křehká. Až moc…
„Kterou stranu postele si vybereš?“ zeptal se.
„Ehm…“
Liščí úsměv. „Nervózní?“
„Ani nápad,“ řekla jsem tak sebevědomě, jak jen to za daných podmínek šlo. Dané podmínky jsou následující: cedím pot a lži.
„Jsi špatná lhářka,“ řekl, „nejhorší, jakou jsem kdy viděl.“
Položila jsem si dlaně na stehna a vyslala k němu tiché Omlouvám se.
„Pojď ke mně,“ řekl a vytáhl mě na nohy. Žaludek mi poklesl a srdce naopak vyskočilo až do krku. Všechny moje sliby, že odolám, udělaly puf – a vypařily se. Dalších deset sekund v jeho blízkosti a moje obrana je v troskách.
Na zdi za ním viselo zrcadlo a já v něm spatřila obrovské jizvy ve tvaru obráceného V. Zkameněla jsem. Mrkáním jsem se je snažila zahnat, ale byly skutečné. Bez přemýšlení jsem sklouzla dlaní po jeho hrudi a dotkla se zad. Konečky prstů mi zavadily o pravou jizvu.
Patch se pod tím dotekem celý napjal. Já strnula, ale prsty mi nadále přebíhaly po jizvě. Trvalo mi vteřinku, než jsem si uvědomila, že se nehýbou mé prsty, ale já. Celá já.
Zřítila jsem se do hebkých, sametově černých peřejí a svět potemněl.
2024 ©