Venku se mezitím citelně ochladilo. Lampy strašidelně hořely a nažluto barvily hustou mlhu, která se valila ulicemi. Gratulovala jsem si, že mě napadlo podívat se na předpověď počasí a vzít si deštník. Minula jsem výklady obchodů a dívala se na lidi, kteří se scházeli v okolních barech.
Byla jsem pár bloků od zastávky, když mě na krku políbil ten dobře známý ledový pocit. Stejný jako tehdy, kdy mě někdo sledoval v pokoji, v Delfách a také těsně předtím, než Vee vyšla z Victoria’s Secret v mé bundě. Dřepla jsem si, předstírala, že si zavazuju tkaničku a nenápadně se rozhlédla kolem. Nikde nikdo.
Na semaforu blikla zelená a já seskočila z obrubníku. Přitiskla jsem si kabelku těsněji k tělu a modlila se, aby autobus přijel včas. Vzala jsem to ulicí za barem, propletla se hloučkem postávajících kuřáků a za rohem odbočila. Skoro jsem běžela, pustila se další ulicí a co pár sekund se ohlížela.
Zaslechla jsem rachot autobusu a o vteřinku později, když jsem vyběhla ze zatáčky, se vynořil z mlhy. Přistavil k chodníku a já nastoupila. Kromě mě v něm nikdo necestoval.
Posadila jsem se několik řad za řidiče a nenápadně se schoulila do sedačky, abych mu nebyla na očích. Zavřel dveře, autobus se rozjel a já zadržela úlevný vzlyk. Na mobilu mi cinkla esemeska od Vee.
Kde jsi?
V Portlandu, odepsala jsem. A ty?
Já taky, na večírku s Julesem a Elliotem. Sejdeme se.
Co děláš v Portlandu?
Aniž bych čekala na odpověď, okamžitě jsem jí volala. Mluvení je rychlejší a tohle nepočká.
„No? Co ty na to?“ ptala se Vee. „Máš náladu na pořádnou párty?“
„Ví tvoje máma, že jsi sama se dvěma cizíma klukama na večírku v Portlandu??“
„Nehysterči, zlato.“
„Nemůžu uvěřit, že jsi jela do Portlandu s Elliotem!“ Bylo mi, jako bych se nořila do hodně hluboké a hodně studené vody. „Ví, že se mnou telefonuješ?“
„Aby tě mohl přijít zabít? Ne, promiň. Odběhli s Julesem pro něco do školy, takže jsem tu sama. Potřebuju parťačku. Hej!“ Vee zaječela na někoho v pozadí. „Ruce pryč, jasný? P-R-Y-Č! Noro? Nejsem právě v té nejmilejší čtvrti, jde o čas.“
„Kde jsi?“
„Počkej… jo, na protějším baráku je značka jedna sedm dva sedm. Určitě je to Highsmithská ulice.“
„Budu tam co nevidět. Ale pak se vracím domů a ty jdeš se mnou. Zastavíte, prosím?“ zavolala jsem na řidiče. Dupl na brzdy a mě to hodilo na sedadlo přede mnou.
„Můžete mi říct, kde je Highsmithská ulice?“ zeptala jsem se.
Ukázal přes okno po pravé straně. „Na západ odsud. Vy tam chcete jít pěšky?“ Změřil si mě od hlavy k patě. „Víte, asi bych vás měl varovat, ona je to docela drsná čtvrť.“
Bezva.
O pár bloků dál jsem pochopila, proč mě řidič varoval. Okolí se drasticky změnilo. Místo nazdobených výloh tu převládaly posprejované zdi. Okna temná, většinou zamřížovaná. Z mlhy se plazily zdemolované chodníky.
Ozval se rachot a z kouře se vynořila žena s vozíkem plným pytlů na odpadky. Její oči připomínaly rozinky nebo černé korálky. Sledovala mě jako šelma malého ptáčka.
„Copak to tu máme?“ zasyčela skrz díru po zubu.
Nenápadně jsem ukročila stranou a stiskla kabelku ještě pevněji.
„Kabátek, rukavičky a pěknej vlněnej klobouček,“ pokračovala. „Já dycinky chtěla vlněnej klobouček.“ Silně si šlapala na jazyk.
„Dobrý den,“ odkašlala jsem si a snažila se působit přátelsky. „Můžete mi prosím říct, jak je to daleko na Highsmithskou?“
Zachichotala se.
„Autobusák mi ukázal, že je to tudy,“ řekla jsem. Sebevědomí mě opouštělo.
„Řekl ti, že na Highsmithskou se jde tudy?“ opakovala podrážděně. „Cestu na Highsmithskou znám, ale tudy to není.“
Čekala jsem, ale ona mlčela. „Myslíte, že byste mi mohla ukázat správný směr?“
„Směry znám.“ Poklepala si na čelo sukovitým prstem, který připomínal pokroucenou suchou větvičku. „Tadyhle mám mapu, víš?“
„Jak se dostanu na Highsmithskou?“ dorážela jsem.
„Zadarmo ti to neřeknu,“ plísnila mě. „Bude tě to něco stát. Zadarmo ani kuře nehrabe. Už ti někdo řekl, že život něco stojí?“
„Nemám peníze.“ Ne moc. Akorát na cestu domů.
„Máš pěkný teplý kabátek.“
Podívala jsem se na svůj prošívaný kabát. Ledový vítr mi cuchal vlasy a při představě, že bych ho měla sundat, mi naskočila husí kůže.
„Dostala jsem ho k Vánocům.“
„Já tady mrznu, jasný?“ vyštěkla. „Chceš poradit, nebo ne?“
Nevěřím, že tu vážně stojím a hádám se s bezdomovkyní o kabát. Vee mi dluží tolik, že se z toho jaktěživa nevyhrabe.
Nakonec jsem si kabát svlékla a dívala se, jak se do něj ta ženská chumlá. Od úst se mi kouřilo a já si objala ramena, abych si udržela co nejvíc tělesného tepla.
„Můžete mi už konečně říct, kudy se dostanu na tu Highsmithskou?“
„A chceš tu delší cestu nebo tu kratší?“
„K-kratší,“ sípěla jsem.
„To taky nebude zadarmo. Kratší cesta rovná se příplatek. Už jsem říkala, že jsem dycinky toužila po takovým kloboučku?“
Strhla jsem si proužkovanou čepici z hlavy.
„A ten Highsmith?“ Snažila jsem se zachovat přátelský tón. Baba mi vyrvala čepici z ruky.
„Vidíš tu ulici?“ ukázala za mě. Otočila jsem se. Ulice byla asi půl bloku za mnou. „Tamtudy a na druhé straně vyjdeš na Highsmithu.“
„To je celé?“ ptala jsem se nedůvěřivě. „O jeden blok dál?“
„Dobrá zpráva je, že je to kousek. Špatná zpráva je, že v tomhle počasí ti i kousek připadá jako děsná dálka. Samozřejmě, mně je teďka krásně teploučko, jako v bavlnce, když mám tvůj kabát a pěknej klobouk. Dej mi rukavice a sama tě tam dovedu.“
Podívala jsem se na rukavice. Aspoň na ruce je mi trochu teplo. „Já už to nějak zvládnu.“
Pokrčila rameny a zajela s vozíkem za další roh, kde se opřela o stěnu. V mém kabátě a čepici.
Na tmavém chodníku se povalovaly odpadky z rozsypaných košů, navlhlé lepenkové krabice a neidentifikovatelný hrbol, zřejmě vyřazený bojler. Nebo pytel s mrtvolou. Podél ulice se táhl vysoký železný plot. Když mám dobrý den, stěží přelezu metrový plot, třímetrový ani náhodou. Po obou stranách ulici lemovaly cihlové domy, všechna okna zabarvená nebo obitá deskami.
Překračovala jsem krabice a roztroušené odpadky. Pod nohama mi praskalo rozbité sklo. Přede mnou se mihlo cosi bílého a já zadržela dech. Kočka. Jen obyčejná kočka mizící ve tmě.
Sáhla jsem do kapsy pro mobil, abych dala Vee vědět, že už jsem blízko a ať mě vyhlíží. Jenže telefon jsem si nechala v kapse kabátu. No paráda, nadávala jsem v duchu. Jaká je šance, že mi ho ta ženská vrátí? Nulová až minusová.
Ale za pokus to stojí, a tak jsem se obrátila zpátky. Horní ulicí projel nízký černý sedan. Zablikala červená brzdová světla.
Z důvodů, které nedokážu vysvětlit, z čiré intuice, jsem zalezla hlouběji do stínu.
Dveře auta se otevřely a třeskl výstřel z pistole. Dva výstřely. Pak se dveře znovu zabouchly a auto skřípavě vyrazilo vpřed. Slyšela jsem, jak mi zuřivě bije srdce a také dusot běžících nohou. Až později mi došlo, že jsou to moje nohy a já běžím nahoru k ústí ulice. Zabočila jsem za roh a zůstala jako přimražená.
Stařenino tělo bezmocně leželo na chodníku. Vrhla jsem se k ní a padla na kolena.
„Jste v pořádku?“ Zoufale jsem ji obrátila na záda. Ústa dokořán a rozinková očka prázdná. Po prošívaném kabátě, který jsem ještě před pár minutami měla na sobě, se šířila rudá skvrna.
Toužila jsem utéct, ale přemohla jsem se a sáhla do kapsy. Musím zavolat pomoc. Ale mobil nikde.
Na rohu ulice stála telefonní budka.
Rozběhla jsem se k ní a vytočila 911. Zatímco jsem jako na jehlách čekala, až to někdo zvedne, zrak mi zabrousil zpátky k mrtvole. Projela mnou mrazivá vlna děsu. Byla pryč.
Třesoucí se rukou jsem zavěsila. K uším mi dolehl zvuk kroků, těžko říct, jestli je blízko nebo ne.
Klap, klap, klap.
Je tu. Vím to. Chlap v kukle.
Hodila jsem do aparátu dalších pár mincí a stiskla sluchátko oběma rukama. Patchovo číslo, vzpomeň si! Za zavřenými víčky se mi promítlo sedm číslic, které mi při prvním setkání napsal na dlaň červenou propiskou. Nebyla jsem si jistá, jestli si je pamatuju správně, ale namačkala jsem je.
„Slyším,“ ozval se Patch.
Úlevou jsem se málem rozbrečela. V pozadí jsem slyšela rachot kulečníkových koulí a poznala jsem, že je v herně. Zvládne to sem za patnáct nebo dvacet minut.
„To jsem já,“ šeptala jsem. Hlasitěji si netroufnu.
„Noro?“
„Jsem v Port… Portlandu. Na rohu Hempshire a Nantuchet. Přijedeš pro mě? Strašně to spěchá.“
Choulila jsem se na podlaze telefonní budky a tiše dopočítala další stovku, abych se něčím zabavila a uklidnila, když u chodníku zastavil černý Jeep Commander.
Patch budku otevřel a na prahu se přikrčil.
Svlékl si černé triko s dlouhým rukávem a zůstal jen v černém tílku. Natáhl mi ho přes hlavu, paže mi vklouzly do rukávů. Triko bylo moc dlouhé, rukávy mi přesahovaly konečky prstů. Vonělo kouřem, slanou vodou a mátovým mýdlem. Vonělo něčím uklidňujícím, co ve mně zaplnilo všechna prázdná místa.
„Pojďme do auta,“ řekl Patch. Vytáhl mě na nohy, položil si mé paže kolem krku a mou tvář si přitiskl k hrudi.
„Asi budu nemocná,“ řekla jsem. Svět se zapotácel, stejně jako Patch. „Potřebuju si vzít železo.“
„Ššš,“ tišil mě a pevně objímal. „To bude v pořádku. Už jsem s tebou.“
Maličko jsem přikývla.
„Tak pojďme odsud.“
Další přikývnutí. „Musíme najít Vee,“ hlesla jsem. „Je na nějakém večírku pár ulic odtud.“
Patch na křižovatce odbočil a já poslouchala drkotání vlastních zubů. Ještě nikdy v životě jsem nebyla takhle vyděšená. Při pohledu na mrtvou bezdomovkyni jsem si vybavila tátu. Rudou krví zmáčený přelud. Nedokázala jsem tu krev vytěsnit z hlavy.
„Hrál jsi kulečník?“ zeptala jsem se, protože jsem si vzpomněla, že telefonát podkreslovalo rachocení srážejících se koulí.
„Málem jsem vyhrál byt.“
„Byt?“
„V jednom z těch luxusních baráků u jezera. Nesnášel bych to tam. Jsme na Highsmithské, máš adresu?“
„Nepamatuju si ji,“ řekla jsem a narovnala se, abych měla lepší výhled z okna. Všechny budovy se zdály být prázdné. Ani stopa po nějaké párty. Nikde ani noha, žádná známka života.
„Máš telefon?“ zeptala jsem se Patche.
Vytáhl z kapsy Blackberry. „Dochází mi baterka, nevím, jestli ještě zvládne telefonát.“
Kde jsi?, psala jsem Vee.
Změna plánu, odpověděla obratem, J a E zřejmě nenašli, co hledali, takže se vracíme domů. Obrazovka potemněla.
„Vypnulo se to,“ oznámila jsem Patchovi. „Máš nabíječku?“
„S sebou ne.“
„Vee se vrací do Coldwateru. Zavezeš mě k jejímu domu?“
O pár minut později jsme se řítili pobřežní silnicí nad útesem, pod námi bouřil oceán. Už jsem tudy jela. Po západu slunce tu moře bývalo temně modré s tmavě zelenými záblesky v místech, kde se v hladině odrážely stromy. Teď se setmělo úplně a oceán připomínal hebký černý jed.
„Povíš mi, co se stalo?“ zeptal se Patch. Zatím jsem se nerozhodla, jestli o tom Patchovi říct, nebo ne. Mohla bych mu vyprávět, jak mě ta stařena podvedla, ukradla mi kabát a pak ji zastřelili. A že si myslím, že ta kulka měla být pro mě. A pak se její tělo záhadně vypařilo. Jak by reagoval?
Dobře si pamatuju výraz, kterým mě počastoval detektiv Basso, když jsem mu řekla, že se mi někdo vloupal do pokoje. Díval se na mě jako na idiota. Nepotřebuju, aby na mě někdo koulel očima a vysmíval se mi. A už vůbec ne Patch. Ne teď.
„Ztratila jsem se a jedna bezdomovkyně mě hrozně vyděsila. Vymámila ze mě kabát…“ fňukla jsem a hřbetem ruky si otřela nos. „A taky čepici.“
„Co jsi tam vůbec pohledávala?“
„Měla jsem se setkat s Vee.“
Projížděli jsme pustým neosvětleným úsekem na půli cesty mezi Coldwaterem a Portlandem, když se zpod kapoty džípu vyvalil oblak páry. Patch dupl na brzdy a zastavil u krajnice.
„Moment.“ Vyskočil ven. Zvedl kryt kapoty a zmizel mi z očí. Za minutku praštil krytem zpátky. Utřel si ruce do kalhot, přešel k mému oknu a naznačil, ať ho stáhnu.
„Špatné zprávy,“ řekl. „Je to motor.“
Snažila jsem se tvářit chápavě a inteligentně, ale neudržela jsem to a výraz mi otupěl.
Patch nadzvedl obočí a oznámil: „Odpočívá v pokoji.“
„Nepojede?“
„Ne, můžeme tak leda tlačit.“
Ze všech možných aut musel zrovna Patch narazit na zmetek.
„Kde máš telefon?“ ptal se Patch.
„Ztratila jsem ho.“
Zašklebil se. „Nech mě hádat. Mělas ho v kapse kabátu. Ta stará bába to vybrala, co?“ Zamyšleně se zahleděl k obzoru. „Máme dvě možnosti. Buďto si počkáme a něco stopneme nebo půjdeme k nejbližšímu odpočívadlu a najdeme telefon.“
Vystoupila jsem a naštvaně třískla dveřmi. Nakopla jsem přední pneumatiku. Vím, že vztekem jen maskuju strach, kterým jsem během dne prošla. Být tu sama, rozbrečím se.
„Myslím, že u dalšího odpočívadla je motel. Zavolám ta-taxíka,“ řekla jsem a zuby mi drkotaly jako najaté. „Ty poč-počkej u auta.“
Jemně, ale nevesele se usmál. „Nespustím tě z očí. Jsi dneska nějaká pomatená, andílku, půjdeme spolu.“
Zkřížila jsem paže na prsou a postavila se proti němu. V teniskách jsem měla oči v úrovni jeho ramen. Musela jsem se zaklonit, abych mu viděla do tváře.
„Do žádného motelu s tebou nepůjdu.“ Lepší hrát netýkavku, než si to sama rozmyslím.
„Myslíš, že my dva o samotě plus ošuntělý hotel rovná se nebezpečná kombinace?“
Jo, přesně.
Patch se opřel o džíp. „Klidně tu můžeme sedět a hádat se.“ Vzhlédl k rozbouřené obloze. „Ale bouřka je na spadnutí.“
V tu chvíli Matka Příroda jeho slova potvrdila a seslala k zemi prudkou smršť namrzlého deště.
Vrhla jsem na Patche svůj nejledovější pohled a vztekle si povzdychla.
Měl pravdu. Jako vždycky.
2024 ©