5. kapitola

Druhý den ráno jsem se probudila se zvláštním pocitem v krku a se vzdálenou vzpomínkou na podivné, bezbarvé sny. Po vysprchování jsem si oblékla černobílé pruhované šaty, silonky a kotníkové boty. Když nic jiného, aspoň jsem se dala dohromady po vnější stránce. Uklizení toho nepořádku uvnitř byl mnohem dlouhodobější projekt, než jsem mohla zvládnout za čtyřicet pět minut.

Vběhla jsem do kuchyně a našla mámu, jak dělá postaru ovesné vločky v hrnci na sporáku. Bylo to úplně poprvé po smrti táty, co je dělala. Po včerejším dramatu mě napadlo, jestli nezačala přemýšlet o škodlivé výživě.

"Vstala jsi brzy," řekla a na chvíli přestala krájet jahody.

"Už je po osmé," podotkla jsem. "Už ti volal detektiv Basso nazpátek?" Snažila jsem se znít nezaujatě, jako kdyby mi nezáleželo na tom, co odpoví. Oprašovala jsem si ze šatů neexistující špínu.

"Řekla jsem mu, že to byl omyl. Pochopil to."

Neboli, dohodli jsme se na tom, že to byly jenom halucinace. Byla jsem hysterická a od teď už bude všechno, co řeknu bráno s rezervou.

Chudinka.

Jenom jsem přikývla a přitakala.

"Proč se nevrátíš do postele? Až bude hotová snídaně, přinesu ti jí," navrhla máma a pokračovala v krájení.

"Jsem v pohodě. Už jsem vzhůru."

"Vzhledem ke všemu, co se stalo si myslím, že bys měla dělat jenom jednoduché věci. Spát, číst si nějakou pěknou knížku, možná si dát dlouhou bublinkovou koupel.

Nemohla jsem si vzpomenout, kdy mi máma naposled navrhla, abych se místo toho, abych šla do školy flákala. Náš obvyklý rozhovor byl rychlý a zahrnoval fráze jako: Už jsi dokončila svojí esej? Sbalila sis oběd? Ustlala sis postel? Můžeš odpojit elektřinu, než půjdeš do školy?

"Co ty na to?" zkusila to máma znova. "Snídaně do postele. Není nic lepšího."

"A co škola?""

"Škola může počkat."

"Do kdy?"

"Nevím," řekla vesele. "Týden, myslím. Možná dva. Dokud se nebudeš cítit zase normálně."

Nejspíš si to moc nepromyslela, ale já i tak na pár vteřin zaváhala. Možná jsem mohla využít tohohle pokušení její shovívavosti, ale nešlo to. "Myslím, že je dobré vědět, že mám týden nebo dva na to, abych se zase začala cítit normálně."

Odložila nůž. "Noro-"

"Nevadí, že si nemůžu vzpomenout na to, co se stalo během posledních pěti měsíců. A nevadí, že od téhle chvíle pokaždé, když uvidím v davu nějakého cizince, který se na mě dívá, budu přemýšlet, jestli to není náhodou on. A ještě líp, moje amnézie je snad ve všech zprávách a on se tomu musí smát. Ví, že ho nemůžu identifikovat. A myslím, že bych měla být ráda, že všechny testy doktora Howlerra dopadly dobře. Prostě jenom dobře. Snad se mi teda během těch týdnů nic špatného nestalo. Možná bych si i mohla začít myslet, že jsem se slunila v Cancúnu. Jo, takhle to mohlo být. Možná, že se můj únosce chtěl odlišit od ostatních jemu podobných. Udělal to, co od něj nikdo nečekal a hýčkal svoje oběti. Pravda je, že než se budu zase cítit normálně, může to trvat i roky. A třeba už to ani nikdy zase normální nebude. Ale rozhodně se z toho nedostanu, když budu tvrdnout tady. Nechci se dívat na seriály a vyhýbat se životu. Dneska jdu do školy. Konec pohádky." Řekla jsem to sice rozhodně, ale moje srdce mělo jednu z jeho obvyklých slabostí. Odtlačila jsem ten pocit stranou a řekla si, že je to jediná možnost zapadnout zase do mého obvyklého života.

"Do školy?" Máma se úplně otočila a na jahody a ovesné vločky už zapomněla.

"Podle kalendáře na zdi je devátého září." Když máma nic neřekla, tak jsem dodala: "Škola začala před dvěma dny."

Stiskla rty do úzké čárky. "Jo, to vím."

"Vzhledem k tomu, že už je škola, neměla bych tam být?"

"Vlastně jo." Utřela si ruce do utěrky. Připadalo mi, jako by se snažila protřídit výběr slov. Přála jsem si, aby mi to řekla hned. Ať už to bylo cokoliv. Právě teď byla žhavá argumentace mnohem lepší, než chladné sympatie.

"Odkdy jsi pro záškoláctví?" řekla jsem a snažila se jí vybídnout, aby to vyklopila.

"Nechci ti říkat jak bys měla vést svůj život, ale myslím, že bys měla zpomalit."

"Zpomalit? Nepamatuju si několik posledních měsíců mého života. Nezpomalím. Tím bych všechno zvládala ještě hůř. Jediný způsob, jak by mi mohlo být líp po tom, co se stalo, je vrátit se zpátky do mého života. Jdu do školy. A pak půjdu s Vee pro koblihy, nebo pro jakékoliv jiné nezdravé jídlo, po kterém dneska zatouží. Pak přijdu domů a udělám si úkoly. Pak budu usínat a přitom budu poslouchat tátovi staré desky. Je toho tolik, co si už nepamatuju. Jediný způsob, jak tohle můžu přežít je dodržování toho, co si pamatuju."

"Ale hodně se změnilo, když jsi byla pryč-"

"Myslíš si, že to nevím?" Nechtěla jsem na ní vyject, ale nemohla jsem pochopit, jak tu může prostě stát a dávat mi přednášky. Kdo byla, že mi chtěla radit? Stalo se jí snad někdy něco alespoň vzdáleně podobného? "Věř mi, vím to. A bojím se. Vím, že to nebude všechno jako předtím a to mě děsí. Ale zároveň-" Jak jsem jí to měla vysvětlit, když jsem to vlastně nechápala ani já? Předtím jsem se cítila v bezpečí. Měla jsem všechno pod kontrolou.

Teď to bylo, jako kdybych musela udělat skok vpřed, protože podlaha pod mýma nohama najednou zmizela.

Zhluboka a roztřeseně se nadechla. "Hank Millar a já spolu chodíme."

Její slova se nade mnou vznášela. Zírala jsem na ní a cítila jsem, jak se mi na čele tvoří vráska zmatku. "Promiň, cože?"

"Stalo se to, když jsi byla pryč." Opřela se rukou o pult. Přišlo mi, že se drží na nohách jenom díky tomu.

"Hank Millar?" Už podruhé během pár dní byla moje mysl pomalá a já se snažila soustředit se na jeho jméno.

"Je rozvedený."

"Rozvedený? Byla jsem pryč jenom tři měsíce."

"Všechny ty nekonečně dlouhé dny, kdy jsem nevěděla, kde si a jestli vůbec ještě žiješ. Byl všechno, co jsem měla, Noro."

"Táta Marcie?" Zmateně jsem na ní zamrkala. Nedokázala jsem se zbavit toho oparu, který mi zastíral celou mysl. Moje máma chodila s otcem jediné holky, co jsem kdy nenáviděla? Holky, která mi přejížděla klíčem po autě, házela mi vajíčka na skříňku a říkala mi Nora Děvka?"

"Už jsme spolu chodili. Na střední a na vysoké. Předtím, než jsem poznala tvého otce," dodala rychle.

"Ty," řekla jsem nakonec a snažila se zvýšit hlas ze šepotu, "a Hank Millar?"

Začala mluvit hrozně rychle. "Vím, že ho budeš nejspíš posuzovat jenom podle toho, že je to táta Marcie, ale on je vážně úžasný. Tak ohleduplný, velkorysý a romantický." Usmála se a pak se začala nervózně červenat.

Byla jsem bez sebe vzteky. Tohle dělala moje máma, když jsem byla unesená?

"Fajn." Popadla jsem z mísy trs banánů a pak zamířila ke dveřím.

"Můžeme si o tom promluvit?" Slyšela jsem její bosé nohy na podlaze, když se za mnou rozběhla. "Můžeš mě aspoň vyslechnout?"

"Vypadá to, že je na ´pojďme si promluvit´ párty trošku pozdě."

"Noro!"

"Co zas?" odsekla jsem a prošla kolem ní. "Co chceš, abych ti řekla? Že jsem za tebe ráda? Nejsem. Doteď jsme si dělali z Millarů legraci. Vtipkovali jsme, že se Marcie chová ta příšerně kvůli všemu tomu drahému mořskému jídlo, které jí její rodina. A ty s ním teď chodíš?"

"Jo, s ním. Ne s Marcie!"

"Pro mě je to to samé! Nemohli jste počkat aspoň dokud inkoust na rozvodových papírech neuschnul? Nebo jste to spolu táhli i když byl ještě s mámou Marcie, protože tři měsíce jsou příšerně málo."

"Na to ti nemám co říct!" Zřejmě si uvědomila jak rudá byla, protože se snažila uklidnit masírováním zadní strany krku. "Chováš se takhle proto, že si myslíš, že jsem zradila tvého tátu? Věř mi, že už jsem se mučila dost. Pořád jsem se ptala, jestli je moc brzy na to jít dál. Jestli by na to vůbec stačila celá věčnost. Jenže on by chtěl, abych byla šťastná. Nechtěl by, abych truchlila navždy."

"Ví to Marcie?"

Trhla sebou, když jsem najednou obrátila. "Cože? Ne, nemyslím si, že by jí to Hank už řekl."

Jinými slovy, zatím jsem nemusela žít ve strachu z Marcie kvůli příšernému rozhodnutí našich rodičů. Samozřejmě, až zjistí pravdu, mohla by mi zajistit rychlou, ponižující a brutální pomstu. "Jdu pozdě do školy." Sáhla jsem do misky u vchodových dveří.

"Kde mám klíče?"

"Měly by tam být."

"Jsou tu moje klíče od domu. Kde jsou klíčky od Fiata?"

Stlačila si prsty hřbet nosu. "Fiata jsem prodala."

Upřela jsem na ní celou sílu mého pohledu. "Prodala? Cože?" Připouštím, že jsem se v minulosti né moc pěkně vyjádřila o odlupující se hnědé barvě mého auta, zchátralých bílých kožených sedačkách a o příšerném zvyku řadící páky, která při řazení ne vždycky skočila na své místo. Ale i tak. Bylo to moje auto. Vzdala se moje máma naděje tak brzy po mém zmizení, že začala na Craiglistu rozprodávat moje věci? "A co ještě?" zeptala jsem se. "Co dalšího si prodala, zatímco jsem byla pryč?"

"Prodala jsem ho ještě předtím, než jsi zmizela," zamumlala a sklopila oči.

Nemohla jsem ani polknout. To znamená, že tu byla doba, kdy jsem věděla, že mi prodala auto. Jenom si na ní teď nemůžu vzpomenout. Bylo to bolestná připomínka toho, jak moc jsem byla bezbranná. Nemohla jsem se ani bavit s mámou bez toho, abych vypadala jako idiot. Spíš než omluvu, jsem rozrazila přední dveře a seběhla dolů po schodech verandy.

"Čí je to auto?" zeptala jsem, když jsem přišla blíž k němu. Bílý kabriolet Volkswagen stál na cementové příjezdové cestě, kde byl dřív zaparkovaný Fiat. Když jsem se na něj podívala pozorněji, přišlo mi, že už tady nějakou chvíli stál. Mohl tam být i včera ráno, kdy jsme přijeli z nemocnice, ale já si ho sotva mohla všimnout moje mysl, která sotva stačila vstřebat všechny informace. Z domu jsem jinak odešla jenom včera v noci a to jsem šla zadním vchodem.

"Tvoje."

"Co tím myslíš, moje?" Stínila jsem si oči před ranním sluncem, když jsem se na ní zamračila.

"Dal ti ho Scott Parnell."

"Kdo?"

"Jeho rodina se na začátku léta přestěhovala zpátky do města."

"Scott?" opakovala jsem a snažila se využít mojí dlouhodobější paměť, protože to jméno ve mě vyvolalo matnou vzpomínku. "Ten kluk ze školy? Ten který se před lety přestěhoval do Portlandu?"

Máma unaveně přikývla.

"Proč mi dal auto?"

"Nikdy jsem neměla šanci se tě k tomu zeptat. Zmizelas tu noc, co ti ho dal."

"Ztratila jsem se tu noc, co mi Scott záhadně daroval auto? A to nerozeznělo poplašné zvony? Mě nepřijde normální, když dá dospívající kluk auto holce, kterou sotva zná, a kterou léta neviděl. To není normální. Možná, že to auto bylo nějaký důkaz a on se ho potřeboval zbavit. To tě to nikdy nenapadlo?"

"Policisté to auto prohledali. Zeptali se na něj i předchozího majitele. Ale myslím, že detektiv Basso vyloučil Scotta jako podezřelého potom, co si mu podala výpověď o té noční události. Předtím než jsi zmizela jsi byla postřelená. Detektiv Basso si původně myslel, že byl Scott střelec, ale tys mu řekla, že Scott byl-"

"Postřelená?" zmateně jsem zavrtěla hlavou. "Co tím myslíš postřelená?"

Zavřela oči a vydechla. "Zbraní."

"Co?" Jak tohle mohla Vee vypustit?

"V Zábavním parku v Delphách." Zavrtěla hlavou. "Nesnáším, když na to musím myslet," zašeptala a hlas se jí zlomil. "Byla jsem mimo město, když mi volali. Nedostala jsem se zpátky včas. Nikdy jsem tě znova neviděla a toho jsem litovala nejvíc v životě. Předtím, než jsi zmizela, si řekla detektivu Bassovi, že na tebe v Domu smíchu střílel muž jménem Rixon. Říkalas, že tam byl Scott taky a Rixon ho taky postřelil. Policie hledala Rixona, ale zmizel. Detektiv Basso byl přesvědčený, že Rixon nebylo skutečné jméno toho střelce."

"Kam mě střelili?" zeptala jsem se a všude po těle mi naskočila husí kůže, která nepříjemně pálila. Nevšimla jsem si jizvy nebo pozůstatku po zranění.

"Do levého ramene." Zdálo se, že jenom to vyslovit působilo mojí mámě bolest. "Výstřel prošel skrz a zasáhnul jenom svaly. Měli jsme velké, obrovské štěstí."

Přetáhla jsem si límec trička přes rameno. Uviděla jsem zjizvenou tkáň, která se pořád hojila.

"Policie strávili týdny hledáním Rixona. Četli tvůj diář, ale ty si vytrhla pár stránek a oni ve zbytku nenašli jeho jméno. Ptali se Vee, ale ona popřela, že by to jméno někdy slyšela. Neměl záznam ve škole. Nebyla o něm zmínka v DMV-"

"Vytrhla jsem si stránky z deníku?" skočila jsem jí do řeči. To mi nebylo podobné. Proč bych něco takového dělala?

"Pamatuješ si, kam si dala ty stránky? Nebo co na nich bylo napsané?"

Nepřítomně jsem zavrtěla hlavou. Co bylo tak hrozné, abych to musela skrývat?

Máma zklamaně vydechla. "Rixon byl duch, Noro. A ať už zmizel kamkoliv, všechny odpovědi vzal sebou."

"Tak to neberu," řekla jsem. "A co Scott? Co řekl, když ho vyslýchal detektiv Basso?"

"Detektiv Basso vložil veškerou energii do hledání Rixona. Nemyslím si, že by někdo mluvil se Scottem. Nedávno jsem mluvila s Lynn Parnellovou. Scott se odstěhoval. Myslím, že je teď v New Hampshiru a živí se prodáváním prostředků na hubení hmyzu."

"To je všechno?" řekla jsem nevěřícně. "Detektiv Basso se nikdy nepokusil Scotta vypátrat a vyslechnout ho?" Moje mysl pracovala na plné obrátky. Něco na Scottovi mi nesedělo. Podle toho, co říkala máma jsem vypověděla policii, že Scotta postřelili taky. Byl dalším důkazem toho, že Rixon existuje.

Jak do toho zapadá to, že mi dal Volkswagena? Zdálo se mi, že mi chybí nějaká důležitá informace.

"Jsem si jistá, že měl nějaký důvod pro to, aby nemluvil se Scottem."

"Jo, je mi jasné, že měl," řekla jsem cynicky. "Třeba ten, že je neschopný?"

"Kdybys dala detektivovi Bassovi šanci, viděla bys, že je při vyšetřování velmi důkladný. Je dobrý v tom, co dělá."

To jsem nechtěla poslouchat.

"Co teď?" řekla jsem stroze.

"Uděláme to jediné, co můžeme. To nejlepší pro nás bude, když prostě půjdeme dál."

Na chvíli jsem odsunula pochyby o Scottu Parnellovi. Bylo tady toho tolik, čím se musel zabývat. Kolik dalších stovek věcí je pro mě ukrytých ve tmě? Co jsem dělala v té strojírně? Bude teď každý den naplněný mým ponížením? Dokázala jsem si představit, co mě bude čekat uvnitř zdí školy. Nenápadné pohledy plné lítosti. Trapné odvracení očí. Šoupání nohou a vlekoucí se mlčení. Nejlepší možnost bude, když se mi budou všichni vyhýbat.

Cítila jsem, jak ve mně narůstalo rozhořčení. Nechtěla jsem být atrakce. Nechtěla jsem být předmětem vášnivých spekulací. Jaký druh příšerných dohadů o mém únosu se šíří kolem? Co si o mě myslí lidi?

"Jestli uvidíš Scotta, ujisti se, že jsem mu poděkovala za auto," řekla jsem hořce. "Hned potom, co se ho zeptáš, proč mi ho vůbec dal. Možná jste ty i detektiv Basso přesvědčení, že je nevinný, ale nesedí mi v tomhle příběhu nějak moc věcí."

"Noro-"

Natáhla jsem ruku před sebe. "Dáš mi klíče?"

Po chvilce vyndala ze svazku svých klíčů jeden a dala mi ho do natažené dlaně. "Buď opatrná."

"Ach, neboj. Jediná věc, která mě hrozí je ta, že ze sebe udělám blázna. Kdo ví kolik lidí dneska uvidím a nepoznám je? Naštěstí si vybavuju cestu do školy. A mrkni na tohle" řekla jsem a otevřela dveře auta, abych se mohla naklonit dovnitř. "Volkswagen má pět rychlostí. Ještě, že jsem se naučila s pěti rychlostmi ještě před amnézií."

"Vím, že teď není ta nejlepší doba, ale jsme pozvané na večeři."

Chladně jsem se na ní podívala. "Vážně?"

"Hank by nás vzal rád do Coopersmith. Na oslavu tvého návratu."

"Jak pozorné," řekla jsem, strčila klíček do zapalování a nastartovala. Podle hlučného startu jsem předpokládala, že se auto ani nepohnulo ode dne, kdy jsem zmizela.

"Snaží se," snažila se překřičet kvílení motoru. "Vážně se snaží, aby to klapalo."

Už jsem měla na jazyku sarkastickou poznámku, ale rozhodla jsem se pro něco, co bude mít větší dopad. Bát se následků můžu až dýl. "A co ty? Snažíš se, aby to fungovalo? Budu k tobě upřímná. Jestli on zůstane, půjdu já. Teď, jestli mě omluvíš, musím přijít na to, jak mám znovu žít svůj život."