Coldwater, Maine současnost
Ještě předtím, než jsem otevřela oči, věděla jsem, že jsem v nebezpečí.
Zavrtěla jsem se, když se začaly přibližovat nějaké kroky. Matný závoj spánku pořád přetrvával a ztěžoval moje soustředění. Ležela jsem na zádech a skrz mojí košili prosakoval chlad. Krk jsem měla ohnuté v bolestivém úhlu. Otevřela jsem oči. Z modročerné mlhy se vynořovaly štíhlé kameny. Na okamžik mě napadlo, že by to mohly být křivé zuby, ale pak jsem se na ně podívala blíž a uviděla, co to vlastně bylo. Náhrobky.
Snažila jsem se posadit, ale moje ruce uklouzly na mokré trávě. Bojovala jsem proti mlžnému závoji vyvolanému spánkem, který pořád obestíral mojí mysl. Skutálela jsem se na bok z nízkého hrobu a ucítila jsem vlhkost. Kolena kalhot se nasákly rosou, když jsem se plazila mezi náhodně postavenými hroby a památníky. Začínala jsem se pomalu rozpomínat - byla to ale jenom nepodstatná myšlenka a já se nemohla donutit se na ní soustředit kvůli nesnesitelné bolesti uvnitř mé hlavy.
Plazila jsem se po kovovém spadlém plotu a nechávala jsem za sebou udusanou cestičku v rozkládajícím se listí, které tu muselo být už léta. V dálce se ozvalo morbidní zavytí. Prošla mnou vlna strachu, když jsem si uvědomila, že to nebyl zvuk, jakého jsem se bála nejvíc. Za mnou byly slyšet něčí kroky v trávě, ale jestli byly blízko nebo dalkeo, to jsem nedokázala určit. Z mlhy se ozval výkřik a já jsem přidala. Instinktivně jsem věděla, že se musím schovat, ale byla jsem zmatená a kolem byla tma. Jediné co jsem viděla, byla tajemná modrá obloha.
V dálce, v pasti mezi dvěma kmeny vysokých stromů, zářil bílý kámen hrobky. Zvedla jsem se na nohy a rozběhla se k němu.
Proklouzla jsem mezi dva mramorové pomníky, a když jsem vyšla na druhé straně, už tam na mě čekal. Tyčící se silueta zvedla ruku k úderu. Uklouzla jsem. Když jsem padala dozadu, uvědomila jsem si svůj omyl: byl z kamene. Anděl měl v ruce zvednutý štít. Střežil mrtvé. Už jsem ze sebe chtěla vydat nervózní smích, když moje hlava narazila do něčeho tvrdého. Stočila se mi na stranu a mě se zatmělo před očima.
Nemohla jsem být mimo dlouho. Když konečně zmizela temnota bezvědomí, pořád jsem namáhavě dýchala, kvůli dlouhému běhu před chvílí. Věděla jsem, že jsem musela vstát, ale nemohla jsem si vzpomenout proč. Tak jsem tam ležela a ledová rosa se mísila s mým horkým potem, který jsem měla po celém těle. Konečně jsem zamrkala a všimla jsem si nejbližšího broušeného kamene. Vyryté písmo v kameni tvořilo nápis.
Harrison Grey
Oddaný manžel a otec
zemřel 16.března 2008
Kousla se do rtu, aby nevykřikla. Teď si konečně vzpomněla, odkud jí přišel povědomí stín, který se jí skrýval za ramenem. V minutě byla probuzená. Byla na hřbitově v Coldwater City. U hrobu jejího otce.
Noční můra, pomyslela si. Ještě jsem se neprobudila. Je to všechno jenom příšerný sen.
Anděl mě pozoroval. Jeho křídla byla rozevřená za ním a jeho pravá ruka ukazovala někam za hřbitov. Jeho výraz byl pečlivě střežený, ale křivka jeho rtů byla spíš zlomyslná, než laskavá. Chvíli jsem měla podezření, že byl skutečný, a že jsem nebyla sama.
Usmála jsem se na něho a pak ucítila, jak se mi chvějí rty. Přejela jsem si rukávem po lícní kosti a utřela si slzy. Ani jsem si nevzpomínala na chvíli, kdy jsem začala brečet. Zoufale jsem mu chtěla vlézt do náruče a cítil tlukot jeho křídel ve vzduchu, zatímco by nás unášel za brány tohoto místa někam daleko.
V dálce jsem znova uslyšela kroky a to mě vytrhlo z letargie. Byly rychlejší, než předtím.
Otočila jsem se za zvláštním světlem, které vycházelo z mlhavé temnoty. Jeho paprsek se zvedal a zase klesal s tempem kroků - s každým došlápnutím se světlo pohnulo.
Baterka.
Přimhouřila jsem oči, když se světlo zastavilo na mě a na chvíli mě oslepilo. Došlo mi něco příšerného - tohle nebyl sen.
"Hej ty tam," zavrčel mužský hlas skrytý za světlem. "Tady nemůžeš být. Hřbitov je zavřený."
Odvrátila jsem tvář. Za zavřenými víčky jsem pořád viděla odlesky světla.
"Kolik je vás tady ještě?" zeptal se.
"Cože?" můj hlas byl jenom tichý šepot.
"Kolik je tu dalších lidí?" pokračoval trošku agresivněji. "Mysleli jste si, že si sem přijdete zahrát nějakou noční hru? Hra na schovávanou? Vyvolávaní duchů? Ne. Tohle vám na mojí hlídce neprojde!"
Co tady vlastně dělám? Přišla jsem na hrob mého otce? Probírala jsem se svojí pamětí, ale byla až znepokojivě prázdná. Nemohla jsem si vzpomenout, proč jsem přišla na hřbitov. Nemoha jsem si vzpomenout na nic. Bylo to, jako kdyby mi někdo vyrval z hlavy vzpomínky na celou noc. A co bylo horší, nevěděla jsem ani co bylo ráno. Nemohla jsem si vzpomenout na oblékání, jídlo, školu. Byla dneska vlastně škola?
Panika mě zasáhla hluboko uvnitř. Soustředila jsem se na zkoumání mého těla a všimla si natáhnuté ruky. Jakmile jsem seděla vzpřímeně, baterka znova zamířila na mě. "Kolik je ti let?" zeptal se.
Konečně něco, co jsem věděla jistě. "Šestnáct." Skoro sedmnáct. Mám narozeniny v srpnu.
"Co tady děláš tak sama? Nevíš, že je už po večerce?"
Bezmocně jsem se rozhlédla kolem. "Já-"
"Ty asi neutíkáš, co? Jen mi řekni, jestli máš kam jít."
"Jo." Na statek. Při náhlé vzpomínce na domov mi poskočilo srdce. Pak mi ale žaludek spadnul skoro až ke kolenům. Po večerce? Jak dlouho? Snažila jsem se z hlavy vyhnat obrázek mojí rozzuřené mámy, když vcházím do dveří.
"A má to ´jo´ nějakou adresu?"
"Hawthorne Lane." Rychle jsem vstala. Do hlavy se mi nahrnula krev. Proč jsem si nemohla vzpomenout, jak jsem se sem dostala? Určitě jsem sem musela dojet. Ale kde jsem zaparkovala Fiat? A kde mám kabelku? Klíče?
"Pilas něco?" zeptal se a přimhouřil oči.
Zavrtěla jsem hlavou.
Světlo baterky najednou zmizelo z mého obličeje, ale pak se zase přemístilo mezi moje oči.
"Počkej," řekl a něco, co se mi moc nelíbilo, se mu vetřelo do hlasu. "Nejseš náhodou ta holka? Nora Greyová," vyhrkl, jako kdyby moje jméno byla nějaká automatické reakce na situace, jako byla tahle.
O krok jsem ustoupila. "Vy znáte moje jméno?"
"Televize. Odměna. Vypsal jí Hank Millar."
Ať už potom řekl cokoliv, nevnímala jsem to. Marcie Millar byla můj úhlavní nepřítel. Co s tím měl co společného její táta?
"Hledají tě od konce června."
"Června?" zopakovala jsem a začala jsem propadat panice. "O čem to mluvíte? Je duben." A kdo mě hledá? Hank Millar? Proč?
"Duben?" Věnoval mi zvláštní pohled. "Pleteš se, děvče, je září."
Září? Ne, to nemůže být pravda. Věděla bych, kdyby skončil druhý ročník. Věděla bych o začátku a konci letních prázdnin. Probudila jsem se před pár minutami. Byla jsem dezorientovaná, to ano. Ale nebyla jsem hloupá.
Jaký důvod měl k tomu, aby mi lhal?
Když snížil baterku, prohlédla jsem si ho. To byl můj první pohled na něj. Měl špinavé džíny, dlouhé vousy po mnoha dnech bez žiletky, nehty měl dlouhé a měl pod nimi špínu. Vypadal jako jeden z tuláků, kteří se potulovali po železničních kolejích a spali v létě u řeky. Bylo o nich známé, že u sebe měli zbraně.
"Máte pravdu, měla bych jít domů," řekla jsem a odtáhla se od něj. Rukou jsem si přejela přes kapsu. Chyběl tam známý obrys mého mobilu. Stejné to bylo s mými klíčky od auta.
"Kam si myslíš, že jdeš?" zeptal se a začal se přibližovat.
Můj žaludek se stáhnul jeho prudkým pohybem. Rozběhla jsem se. Běžela jsem směrem, který ukazoval kamenný anděl a doufala jsem, že to bude na jih. Měla bych běžet spíš k severní bráně, kterou jsem znala, ale to by vyžadovalo blížit se zpátky k muži a ne se snažit od něj dostat co nejdál. Země se mi zhoupla pod nohama a já zakopla. Poškrábala jsem si ruce a udeřila se o nerovný kamenitý terén.
"Noro!" křičel muž.
Chtěla jsem ze sebe setřást to, že jsem mu prozradila, že bydlím na Hawthorne Lane. Co když mě bude sledovat?
Jeho kroky byly delší, než ty moje. Slyšela jsem, jak se přibližuje. Divoce jsem se oháněla rukama, abych se ubránila větvím, které mě škrábaly do oblečení. Jeho ruce mi sevřely rameno a já je rychle odstrčila pryč. "Nesahejte na mě!"
"Buď chvilku v klidu. Říkal jsem ti o té odměně. Jsem tu, abych jí dostal."
Podruhé mě chytil za ruku a já ho v náhlé vlně adrenalinu kopla do holeně.
"Áááu!" Prudce se ohnul v pase a chytil se za nohu.
Byla jsem šokovaná svým násilím, ale neměla jsem na vybranou. Couvla jsem o pár kroků a rychle se rozhlédla. Snažila jsem se zorientovat. Pot mi stékal pod košilí a každý stály mi chlupy na celém těle. Něco bylo jinak. I s mojí pochybnou pamětí jsem měla v hlavě dokonalou mapu tohohle hřbitova. Byla jsem tu už nesčetněkrát na hrobu mého otce. I když mi byla ale hřbitov povědomý, a znala jsem ho do posledního detailu -včetně převažující vůně tlejícího listí a stojaté vody rybníka- bylo něco jinak.
A pak jsem si vzpomněla.
Javor byl pokrytý červenými listy. Znamenalo to, že se blížil podzim. Ale to nebylo možné. Byl duben, a ne září. Jak se mohly listy najednou takhle zbarvit? Měl ten člověk pravdu?
Podívala jsem se zpátky na muže. Kulhal ke mně. K uchu měl přitisknutý mobil. "Jo, je to ona. Jsem si tím jistý. Opouští hřbitov. Jde směrem na jih."
Znovu mnou projel strach. Přeskočím plot. Najdu si dobře osvětlenou a dobře osídlenou oblast. Zavolám policii. Zavolám Vee-
Vee. Moje nejlepší a nejspolehlivější kamarádka. Její dům byl blíž, než ten můj. Mohla bych jít tam. Její máma zavolá policii. Popíšu tohohle člověka a oni ho najdou. Ujistí se, že mi dá pokoj. Pak mě budou celou noc vyslýchat. Zkusím se rozpomenout a až vyplním mezery v mé paměti, dám jim něco, s čím budou moct pracovat. Raději jsem ze sebe setřásla pocit, že jsem zůstala uvězněná ve světě, který je sice můj, ale úplně mě odmítá.
Rozběhla jsem se a zastavila se až u plotu hřbitova. Přeskočila jsem ho a dopadla po pole. Za ním byl most Wentworth. Přeběhla jsem ho a pokračovala v cestě ulicemi Elm, Maple a Oak. Probíhala jsem uličkami a bloky, které vedly do bezpečí domu Vee.
Spěchala jsem k mostu, když jsem za rohem zaslechla ostrý zvuk sirén. Pár světel mě zmrazil na místě. Na střeše sedanu byl modrý blikající majáček. Auto prudce zastavilo na druhé straně mostu. Můj první instinkt byl rozběhnout se dopředu a poslat policistu na hřbitov. Popsat mu muže, který mě chytil. Jenže mé myšlenky byly pořád naplněné hrůzou.
Možná, že to nebyl policista. Možná se jenom vydával za jednoho z nich. Kdokoliv mohl někde sehnat modrý majáček. Kde měl policejní auto? Z místa, kde jsem stála, jsem mžourala přes přední sklo. Nezdálo se, že by měl na sobě uniformu. Všechny tyhle myšlenky se mi spěšně proháněly hlavou.
Stála jsem na začátku svažujícího se mostu a svírala jsem kamennou zeď. Byla jsem si jistá, že mě důstojník nejspíš viděl, ale přešla jsem do stínu stromů, které se nakláněly přes okraj mostu. Periferním viděním jsem si všimla svítící černou vodu řeky Wentworth.
Jako děti jsme se s Vee krčili u tohohle mostu a dávaly jsme do vody hotdogy napíchnuté na klacek. Raci se do nich zakusovali a odmítali je pustit, i když už jsme je vylovili z řeky a nesly jsme je v kbelíku pryč.
Řeka byla uprostřed hodně hluboká. Byla to dobrá skrýš. Nebylo tu moc domů, takže nikdo nedal peníze do toho, aby se sem pořídilo nějaké osvětlení. Na konci pole se balila voda směrem k průmyslové čtvrti, kde se stáčela kolem továrny a pak ústila do moře.
Na chvíli mě napadlo, jestli bych neměla skočit z mostu. Měla jsem strach z té výšky a z pádu, ale uměla jsem plavat. Jen jsem se musela dostat do vody...
Dveře se zavřely a já znovu obrátila svojí pozornost na ulici. Muž vystoupil z ´možná policejního´ auta. Byl tmavý: měl kudrnaté tmavé vlasy a byl formálně oblečený v černé košili, černé kravatě a v černých kalhotách.
Když jsem se na něj podívala, něco se začalo vynořovat v mojí paměti. Ale než jsem mohla pochopit co to bylo, moje vzpomínky zčernaly a já jsem byla ztracená jako vždycky.
Zem byla posetá šiškami a větvemi. Sklonila jsem se, a když jsem se narovnala, měla jsem v ruce hůl o polovinu tenčí, než byla moje paže.
´Policejní důstojník´ předstíral, že mojí zbraň nevidí, ale já jsem věděla, že opak byl pravdou. Připnul si na košili policejní odznak a pak zvedl ruce na úroveň svých ramen. Bylo to gesto, kterým říkal: Neublížím ti.
Nevěřila jsem mu.
Udělal pár kroků v před, ale dával si pozor, aby neudělal žádný prudký pohyb. "Noro. To jsem já." Lekla jsem se, když vyslovil mé jméno. Nikdy dřív jsem jeho hlas neslyšela. Srdce mi začalo hlasitě bušit a mě bylo jasné, že to musel slyšet i on. "Je ti něco?"
Dívala jsem se na něj s rostoucí úzkostí. Moje mysl pracovala na plné obrátky. Odznak mohl být klidně falešný. O to už jsem se rozhodla i co se týkalo modrého majáčku. Ale když to nebyl policajt, kdo to byl?
"Volal jsem tvojí mámě," řekl a popošel k ní trošku blíž. "Setká se s námi v nemocnici."
Nepokládala jsem klacek. Moje ramena se zvedala a klesala s každým nádechem. Cítila jsem, jak mi mezi zuby procházel vzduch. Po zádech jí stekla další kapka potu.
"Všechno bude v pořádku," řekl. "Je po všem. Nenechám nikoho, aby ti ublížil. Už jsi v bezpečí."
Nelíbily se mi jeho dlouhé lehké kroky a ani známý způsob, jakým se mnou mluvil. "Nechoďte blíž," řekla jsem mu. Pot na dlaních mi bránil pevněji uchopit klacek.
Zamračil se a na čele se mu objevila vráska. "Noro?"
Klacek se mi zakýval v ruce. "Jak to, že znáte moje jméno?" zeptala jsem se ho a rozhodla se, že na sobě nedám najevo, jak moc jsem vyděšená.
"To jsem já," opakoval a díval se mi přímo do očí, jako kdyby čekal, že v nich uvidí plamínky poznání. "Detektiv Basso."
"Neznám vás."
Chvíli nic neříkal. Pak se na to pokusil jít jinak. "Pamatuješ si, kde jsi byla?"
Opatrně jsem se na něj podívala. Zahrabal jsem hlouběji v mé paměti. Hledala jsem i v těch nejtemnějších a nestarších chodbičkách, ale jeho tvář tam nebyla. Nebyl v žádné mé vzpomínce. A já si ho chtěla pamatovat. Chtěla jsem něco - cokoliv - známého, čeho bych se mohla chytit a dát tak smysl světu, který byl z mého úhlu pohledu nějak pokroucený.
"Jak ses dneska večer dostala na hřbitov?" zeptal se a naklonil hlavu na stranu. Jeho pohyby byly opatrné. Jeho oči byly obezřetné. Dokonce i jeho ústa byla neutrální. "Někdo tě tam vysadil? Došla jsi tam sama?" Čekal. "Potřebuju, abys mi to řekla, Noro. Je to důležité. Co se stalo dneska večer?"
To bych taky ráda věděla.
Prošla mnou vlna nevolnosti. "Chci domů." Slyšela jsem jemný zvuk, když něco dopadlo na zem u mých nohou. Příliš pozdě jsem si uvědomila, že jsem upustila klacek. Vánek mě zastudil na prázdných dlaních. Neměla bych tu být. Celá tahle noc byla obrovská chyba. Ne celá noc. Co jsem o tom vlastně věděla? Nemohla jsem si vzpomenout na nic. Moje první vzpomínka byla chvíle, kdy jsem se probudila na studeném hrobě. Byla jsem prochladlá a ztracená.
Představila jsem si obrázek statku. Teplo, bezpečí a skutečnost. Cítila jsem, jak mi po tváři stéká slza.
"Můžu tě vzít domů." Chápavě kývnul. "Ale nejdřív tě musím vzít do nemocnice."
Pevně jsem zavřela oči. Nenáviděla jsem se za to, že jsem se snížila k pláči. Nedokázala jsem si představit lepší nebo rychlejší způsob, jak mu ukázat, jak moc vyděšená jsem byla.
Povzdechl si. Byl to jenom tichý zvuk. Jako kdyby si přál, aby tu byl nějaký způsob, jak by mi měl sdělit to, co musel. "Byla jsi pohřešovaná jedenáct týdnů, Noro. Slyšíš, co ti říkám? Nikdo neví, kde jsi byla poslední tři měsíce. Musí tě někdo prohlédnout. Musíme se ujistit, že jsi v pořádku."
Zírala jsem na něj, aniž bych ho skutečně viděla. V uších mi zvonilo, ale ten zvuk byl vzdálený. Stáhnul se mi žaludek, ale snažila jsem se zaplašit nevolnost. Už jsem před ním brečela, ale zvracet před ním vážně nehodlám.
"Myslíme si, že jsi byla unesená," řekl a jeho obličej byl nečitelný. Přešel ke mně ještě blíž. Byl až příliš blízko. Říkal věci, které jsem nechápala. "Únos."
Zamrkala jsem. Jen jsem tam tak stála a mrkala.
Najednou mě něco chytilo za srdce. Tahalo ho a kroutilo. Moje tělo bylo malátné a potácelo se ve vzduchu. Viděla jsem zlatou zář pouličního osvětlení nahoře nad námi, slyšela proudící řeku pod mostem a cítila kouř, který vycházel z jeho nastartovaného auta. Ale všechno to bylo v dálce. Nad vším převládala závrať.
Ucítila jsem, jak se pode mnou houpe zem. Bylo to jenom krátké varování předtím, než jsem začala padat do nicoty. Byla jsem v bezvědomí ještě dřív, než jsem dopadla na zem.
2025 ©