5. kapitola

Scott stál ve vchodu se založenýma rukama. "Tak takhle to vypadá na ženských záchodcích. Můžu ti říct, je to tu mnohem čistější než na pánských."

Sklonila jsem hlavu a otřela si hřbetem ruky nos. "Myslíš?"

"Neodejdu, dokud mi neřekneš, proč si za mnou jela. Vím, že jsem fascinující kluk, ale začíná to vypadat jako nezdravá posedlost."

Postavila jsem se na nohy a postříkala jsem si obličej studenou vodou. Vyhnula jsem se Scottovu obličeji v odraze zrcadla. Popadla jsem papírový ručník a usušila jsem si s ním obličej.

"Taky bys mi mohla říct, koho jsi hledala na pánských toaletách," řekl Scott.

"Myslela jsem, že jsem viděla tátu," vyhrkla jsem a snažila se do toho dát všechen hněv, který jsem cítila, abych tím zakryla bodavou bolest hluboko uvnitř mě. "Tak. Spokojený?" Vzala jsem mokrou papírovou utěrku a hodila jí do koše. Zrovna jsem se chystala odejít, když Scott zavřel dveře a opřel se o ně. Blokoval mě.

"Jakmile se najde člověk, který to udělal a pošleš ho už navždy pryč, budeš se cítit líp."

"Díky za nehorší radu, kterou jsem kdy dostala," řekla jsem hořce. Líp bych se cítila, kdybych měla tátu zpátky.

"Věř mi. Můj táta je policajt. Žije vyprávěním historek přeživších příslušníků rodin, kterým pomohl najít vraha. Najdou chlapa, který zničil tvou rodinu. Donutí ho za to zaplatit. Život za život. Pak budeš mít klid. Pojďme odtud. Cítím se jako bych stál na dívčích toaletách." Čekal. "Měla ses zasmát."

"Nemám náladu."

Spojil své dlaně na vrchu své hlavy a pokrčil rameny. Vypadal, že je mu to nepříjemné, jako by nenáviděl tyhle trapné okamžiky, natož aby věděl, jak je řešit.

"Poslouchej. Dnes budu hrát kulečník v jedné krčmě ve Springvalu. Šla bys?"

"Tohle vynechám." Neměla jsem náladu hrát kulečník. Všechno, čeho bych tím dosáhla, by bylo, že bych si naplnila hlavu nechtěnými vzpomínkami na Patche. Vzpomněla jsem si na první noc, kdy jsem ho hledala, abychom dokončili náš úkol na biologii a našla jsem ho hrát kulečník v suterénu Bo. Vzpomněla jsem si, když mě učil hrát kulečník. Vzpomněla jsem si, jak stál za mnou, tak blízko, až jsem cítila mrazení.

Ještě jsem si vzpomněla, jak se vždycky ukázal, když jsem ho potřebovala. Ale potřebovala jsem ho teď. Kde je? Myslí na mě?

Stála jsem na verandě a hledala v kabelce klíče. Moje deštěm nasáklé boty čvachtaly na podlaze a moje mokré džíny mi způsobily vyrážku na vnitřní straně stehen. Po Scottově sledování mě Vee odtáhla do několika butiků, aby se zeptala na můj názor na šátky. Když jsem jí sdělovala mé názor na fialové hedvábí versus ručně malované šátky, od moře přišla bouřka. Za tu dobu, co jsme se rozběhly na parkoviště a skočily do Neona, jsme byly úplně promočené. Mělo by mi být teplo, jelikož jsem už byla doma, ale moje zuby o sebe cvakaly a moje mokré oblečení na mou kůži působilo jako led. Navíc jsem byla ještě stále otřesená z podezření, že jsem viděla mého otce. Ramenem jsem strčila do dveří a otevřela je. Pak jsem šátrala po zdi, dokud jsem nenahmatala vypínač. Nahoře v koupelně jsem se dostala z mého oblečení a pověsila jsem ho přes tyč na sprše. Na druhé straně okna se spouštěl z oblohy déšť a ozývaly se hromy tak hlasité, jako by mi někdo dupal po střeše.

Byla jsem na statku už dřív, když byly takhle hrozné bouřky, ale to, že jsem měla zkušenosti neznamenalo, že jsem na to byla zvyklá. Tahle odpolední bouřka nebyla vyjímkou. Vee tu teď měla být a spát tady, ale ona se rozhodla alespoň na pár hodin setkat s Rixonem, když už mu zrušila oběd. Přála jsem si, abych mohla cestovat v čase a přesvědčit jí, že budu Scotta sledovat sama, jestli se tím ujistím, že dnes večer se mnou bude na farmě.

V koupelně dvakrát bliklo světlo. To bylo celé varování před tím, než jsem se ocitla v úplné tmě. Déšť bubnoval na sklo a stékal po něm v malých potůčcích. Stála jsem chvíli na místě a čekala, jestli se elektřina obnoví. Déšť se změnil v krupobití a to se opíralo do skel tak, že jsem se bála, že praskne.

Zavolala jsem Vee. "Odešla mi elektřina."

"Jo, právě zhasla všechna pouliční světla. Flákači."

"Nechceš přijet a dělat mi společnost?"

"Uvidíme. Nijak zvlášť."

"Slíbila jsi, že tady budeš spát."

"Taky jsem Rixonovi slíbila, že se s ním setkám v Taco Bell. Nezruším mu to dvakrát v jeden den. Dej mi pár hodin a pak jsem jen tvoje. Zavolám ti, až budu na cestě. Určitě tam budu před půlnocí."

Zavěsila jsem a snažila si vzpomenout, kde jsem naposledy viděla sirky. Ještě nebyla taková tma, abych potřebovala k tomu, abych viděla svíčky, ale líbila se mi ta myšlenka co největšího osvětlení, vzhledem k tomu, že jsem tady byla sama. Světlo bylo způsob jak udržet monstra z mé fantazie na uzdě.

Byly u svícnu v jídelně, vzpomněla jsem si, zabalila se do ručníku a slezla po schodech dolů. Došla jsem ke svícnu ve skříňce. Tak kde jsou sirky?

Stíny za oknem u domu se pohnuly a já se podívala z okna. Odhrnula jsem z okna závěs, který mi narušoval vidění a přes potůčky deště jsem se dívala ven. Ať už jsem viděla cokoliv, bylo to pryč.

Kojot řekla jsem si při náhlém přívalu adrenalinu. Jen kojot.

V kuchyni zazvonil telefon a já po něm rychle chmátla. Z poloviny proto, že mě to překvapilo a z té druhé, protože jsem chtěla slyšet lidský hlas. Modlila jsem se, aby to byla Vee a řekla mi, že si to rozmyslela.

"Haló?"

Čekala jsem.

"Haló?"

V telefonu zapraskalo.

"Vee? Mami?" Periferním viděním jsem viděla za oknem další pohyb. Zhluboka jsem se nadechla a připomněla si, že není žádná možnost, jak bych mohla být v nějakém opravdovém nebezpečí. Patch nemusí být můj přítel, ale je to pořád můj anděl strážný. Kdyby tu byl nějaký problém, přišel by. Ale jak jsem tak nad tím přemýšlela, opravdu můžu s Patchem počítat?

Musí mě nenávidět, pomyslela jsem si. Nejspíš se mnou nechce mít nic společného. Musí stále zuřit a to je důvod, proč nevynaložil žádné úsilí, aby mě kontaktoval.

Problém s touto myšlenkou byl ten, že mě jen znovu naštvala. Byla jsem tady, dělala jsem si o něj starosti, ale pravda byla, že tam kde teď je, se o mě vůbec nestaral. Řekl, že jen tak nevezme moje rozhodnutí o našem rozchodu, ale to je přesně to, co udělal. Nenapsal ani nezavolal. Neudělal nic. Nebylo to tak, že by neměl důvod. Mohl zaklepat na moje dveře v tuhle chvíli a říct mi, co dělal poslední dvě noci s Marcie. Mohl mi říct, proč mě odehnal, když jsem mu řekla, že ho miluju.

Ano, byla jsem naštvaná. Ale tentokrát jsem chtěla něco udělat.

Položila jsem domácí telefon a našla jsem můj mobil, ve kterém byla číslo na Scotta. Chtěla jsem se vykašlat na opatrnost a vzít jeho nabídku. I když jsem věděla, že to dělám ze zlých důvodů, chtěla jsem jít ven se Scottem. Chtěla jsem dát Patchovi lekci. Jestli si myslel, že budu sedět doma a brečet kvůli němu, mýlil se. Rozešli jsme se a já byla volná. Mohla jsem chodit ven s ostatními kluky. A když už jsme u toho, chtěla jsem vyzkoušet, jestli mě Patch udrží v bezpečí. Možná že byl Scott opravdu Nephillim. Možná že byl dokonce problémový. Nejspíš to byl přesně ten typ kluka, od kterého bych se měla držet dál. Cítila jsem, jak se mi na tváři usadil krutý úsměv, když jsem si uvědomila, že nezáleželo na tom, co udělám, nebo co mi může udělat Scott. Patch mě ochrání.

"Už jsi jel do Springvale?" zeptala jsem se Scotta po vytočení jeho čísla.

"Takže vyjít si se mnou nakonec není tak špatné, viď?"

"Pokud se hodláš k někomu vetřít, tak nejdu."

Slyšela jsem, jak se usmál. "Klid, Greyová, jenom si s tebou hraju."

Slíbila jsem mámě, že si budu od Scotta držet odstup, ale neměla jsem strach. Pokud by mi chtěl Scott něco udělat, Patch by musel zakročit.

"No?" řekla jsem. "Chystáš se mě vyzvednout nebo co?"

"Zastavím se po sedmé."

Springvale je malé rybářské městečko. Většina hlavních věcí je nacpaná na hlavní ulici: pošta, nějaké restaurace, obchod s nářadím a Z Kulečníková Hala.

Z stál na vršku, bylo tam vidět proskleným oknem na bar a kulečníky uvnitř sálu. Exteriér zdobily odpadky a plevel. Dva holohlavý muži s bradkami stály hned vedle dveří a kouřili. Pak hodili na zem vajgly a šli dovnitř.

Scott zaparkoval hned u dveří. "Půjdu pár bloků dolů a najdu bankomat." řekl a vypnul motor.

Studovala jsem výkladní skříň nad oknem. Kulečníkovou halu Z. To jméno mi něco říkalo.

"Proč je mi to tady povědomé?" zeptala jsem se.

"Pár týdnů zpátky tady jeden chlap vykrvácel. Barová rvačka. Bylo to ve zprávách."

Oh.

"Půjdu s tebou." nabídla jsem rychle.

Otočil se a já ho následovala. "Ne," zavolal přes déšť. "Zmokla bys. Počkej uvnitř. Jsem tam za deset minut." Aniž by mi dal další šanci protestovat a jít s ním, shrbil ramena před deštěm, zastrčil ruce do kapes a rozběhl se dolů po chodníku.

Déšť mi máčel tvář. Zalezla jsem pod převis na budově a shrnula své možnosti. Mohla jsem jít dovnitř sama nebo bych tady mohla počkat na Scotta. Nečekala jsem ani pět sekund a už mě začala svědět kůže. Zatímco jsem se začala procházet po chodníku, zjistila jsem, že to tu není tak pusté. Ti, kteří tu byly nosily v dešti flanelové košile a pracovní obuv. Vypadaly větší, tvrdší a vzteklejší než muži, kteří se toulali ulicemi kolem Hlavní ulice ve studené vodě. Několik z nich si mě prohlédlo, když jsem kolem nich prošla.

Podívala jsem se dolů směrem, kde zmizel Scott a zahlédla ho, jak jde kolem budovy a mizí v postranní uličce. Moje první myšlenka byla, že by nemělo být těžké najít bankomat v uličce vedle Z. Moje druhá myšlenka byla, že mi možná lhal. Možná že nebude bankomat všechno, co hledá. Ale co potom dělal v postranní uličce venku v dešti? Chtěla jsem ho sledovat, ale už se mi ztratil z dohledu. Poslední věc, kterou jsem potřebovala, by byla, kdyby mě znovu chytil, jak ho špehuju. To by určitě podpořilo vzájemnou důvěru mezi námi.

Byla jsem tak zabraná myšlenkami, že jsem si ani nevšimla, co dělám, dokud jsem se neocitla vedle jednoho z oken a netahala za kliku.

Vzduch uvnitř byl chladný a provoněný kouřem a mužským potem. Strop byl nízký a stěny byly z betonu. Bylo tam několik plakátu s auty, sportovní ilustrovaný kalendář a zrcadlo Budweiser sloužilo jen jako dekorace. Žádné zdi obložené okny, kterými bych mohla vidět Scotta. Procházela jsem středovou uličkou a snažila se uklidnit dýchání a filtrovat tím můj příjem karcinogenů. Když jsem se dostala k zadní straně Z, podívala jsem se na východ, který vedl do zadní uličky. Nebylo to tak pohodlné jako okno, ale stačilo by to. Pokud by mě Scott chytil, jak ho sleduju, mohla jsem vždy hrát nevinnou a tvrdit, že jsem šla jen na čerstvý vzduch. Když jsem se ujistila, že mě nikdo nepozoruje, otevřela jsem dveře a vystrčila z nich hlavu.

Najednou mě něčí ruce popadly za límec jeanové bundy a vytáhly mě ven. Couvala jsem proti zdi.

"Co tady děláš?" dožadoval se Patch odpovědi. Déšť za ním syčel a tekl ven kovovým okapem.

"Hraju kulečník," koktala jsem. Moje srdce bylo stále vyděšené a překvapené. Mé nohy se odmítly pohnout.

"Hraješ kulečník," opakoval hlasem, který neměl daleko od naštvaného.

"Jsem tady s přítelem. Scottem Parnelem."

Jeho výraz ztvrdl.

"Máš s tím problém?" vrátila jsem mu. "Rozešli jsme se, pamatuješ? Můžu jít ven s jinými kluky, kdykoliv budu chtít." Byla jsem naštvaná na archanděly, na osud a na tyhle následky. Byla jsem naštvaná na to, že jsem tady se Scottem a ne s Patchem. A byla jsem naštvaná taky proto, že mě nevzal do náruče a neřekl, že by chtěl vrátit všechno, co se za uplynulých dvacet čtyři hodin stalo. Vše co nás až do teď dělilo, bylo najednou pryč. Od teď to byl jen on a já.

Patch sklopil zrak k zemi a stiskl si kořen nosu. Mohla bych říct, že se někde uvnitř sebe přemlouval k trpělivosti. "Scott je Nephilim. Nejstarší generace čistokrevných. Stejně jako byl Chauncey."

Zamrkala jsem. Takže to byla pravda. "Dík za informaci, ale tušila jsem to."

Udělal znechucené gesto. "Přestaň být tak odvážná. Je to Nephilim."

"Každý Nephil není jako Chauncey Langeais." řekla jsem podrážděně. "Každý Nephil není zlý. Pokud bys dal Scottovi šanci, viděl bys, že je vlastně docela-"

"Scott není žádný starý Nephil," řekl Patch řezavě. "Patří do společnosti, krev Nephilimů, který stále sílí. Ta společnost chce osvobodit

Nephilimi z otroctví padlých andělů během Chešvanu. Nabírají členy jako blázen a bojují proti padlým andělům. Je zaděláno na obrovskou válku mezi oběma stranami. Pokud to společnost vyhraje, budou padlí andělé nuceni spoléhat se na člověka, jako na jejich vazaly."

Kousla jsem se do rtu a nejistě se na něj podívala. Aniž bych chtěla, vzpomněla jsem si na můj nejčerstvější sen. Chešvan. Nephilim. Padlý anděl. Nic z toho nešlo zapomenout.

"Proč padlý andělé nepoužívají lidi?" zeptala jsem se. "Proč si vybrali Nephilimi?"

"Lidská těla nejsou tak silná a pružná jako Nephilimové," odpověděl Patch. "Dva týdny v lidském těle člověka zabijí. Desítky tisíc lidí zemřou každý Chešvan."

"A je mnohem těžší najít člověka," pokračoval. "Padlý andělé nemůžou člověka přinutit, aby jim přísahal věrnost. Musí je přemluvit, aby jim předali svá těla. To vyžaduje čas a přesvědčování. Lidská těla se rychle opotřebovávají. Není mnoho padlých andělů, kteří chtějí mít tolik problémů s tím, vlastnit lidské tělo, pokud by mělo být do týdne mrtvé."

Myslí se mi plížila předtucha, která mě rozechvěla, ale já řekla: "To je smutný příběh, ale je těžké obviňovat Scotta nebo Nephilimi, když na to přijde. Je to kvůli padlým andělům, kteří chtějí na dva týdny v roce převzít kontrolu nad svým tělem. Nezní to jako problém Nephilimů, ale jako problém padlých andělů."

Sval v jeho čelisti se napjal. "Z není místo pro tebe. Jdi domů."

"Zůstanu tady."

"Bo je mírné, ve srovnání s tímto místem."

"Díky za tip, ale nemám náladu vyrazit domů a tam se celou noc utápět v sebelítosti."

Patch zkřížil ruce na prsou a pozoroval mě. "Vystavuješ se nebezpečí, abys mě dostala zpátky?" Hádal. "V případě, že jsi na to zapomněla, já nejsem ten, kdo to ukončil."

"Nelichoť si tolik. Tohle není o tobě."

Patch si sáhnul do kapsy pro klíče. "Beru tě domů." Jeho tón mi řekl, že jsem byla jen obrovská nepříjemnost, a když je tu ta možnost, milerád se mě zbaví.

"Nechci nikam jet. Nepotřebuju tvou pomoc."

Zasmál se, ale ten hlas postrádal humor. "Dostanu tě do džípu, i kdybych tě měl dotáhnout dovnitř, protože tady nezůstaneš. Je to příliš nebezpečné."

"Nemůžeš mě nutit."

Jen se na mě podíval. "A když už jsme u toho, tvoje potloukání se Scottem skončí."

Cítila jsem, jak se mi vrátil můj hněv. Jak se opovažuje předpokládat, že jsem jen slabá a bezmocná. Jak se opovažuje diktovat mi, kde můžu a kde nemůžu být a s kým můžu trávit čas. Jak se opovažuje jednat, jako bych pro něj nic neznamenala.

Věnovala jsem mu pohled plný vzdoru. "Už mi nedělej víc laskavostí. Nikdy jsem se tě o to neprosila. A nechci, abys byl můj strážný anděl. Už ne."

Patch stál nade mnou. Ledová kapka deště sklouzla z jeho vlasů a přistála na mé klíční kosti. Cítila jsem, jak stéká po mé kůži a mizí pod výstřihem mé košile. Jeho oči kapku sledovaly. Začala jsem se chvět. Chtěla jsem mu říct, že mě mrzí všechno, co jsem mu řekla. Chtěla jsem mu říct, že zapomenu na Marcie i na to co si myslí archandělé. Že se chci starat jen o nás. Ale studená, krutá pravda byla, že jsem neřekla, ani neudělala nic. Nemohla jsem se starat o nás. Ne, pokud jsem si chtěla Patche udržet blízko. Ne, pokud jsem ho nechtěla nechat vyhostit do pekla. Čím víc jsme bojovali, tím snazší bylo nechat se pohltit nenávistí a sama sebe přesvědčit, že pro mě nic neznamená, a že můžu bez něj existovat i dál.

"Vezmi to zpátky," řekl Patch tichým hlasem.

Nemohla jsem se přinutit podívat se na něj. A ani jsem se nedokázala přimět, vzít to zpátky. Prstem mi zvedl bradu nahoru, ale já se mu podívala přes rameno do rozmazaného deště.

Sakra moje pýcha. A zatraceně jeho taky.

"Vezmi to zpět, Noro," opakoval Patch pevněji.

"Nemůžu dělat správné věci, když tě mám ve svém životě," řekla jsem a sama sebe nenáviděla za to, že se mi třásla brada. "Bude to tak snazší, když se rozejdeme úplně. Se vším všudy." Ne. Nebude. Vůbec nechci konec "se vším všudy". Vůbec jsem to neměla říct. Ale malá, hrozná a opovrženíhodná část mě chtěla Patchovi ublížit stejně tak, jak jsem byla zraněná já. "Chci tě pryč z mého života. Navždy."

Po dlouhém těžkém tichu Patch sáhl rukou ke mně a strčil mi něco do zadní části džínsů. Nemohla to říct jistě. Možná jsem si to jen představovala, ale jeho ruka tam zůstala o chvíli déle, než bylo nutné.

"Hotovost," řekl. "Budeš to potřebovat."

Vyndala jsem bankovky. "Nechci peníze." Když si nevzal nabízený svazek hotovosti, položila jsem mu je na hruď, což znamenalo, že jsem ho dotkla. Ale on mi chytil ruku, kterou jsem tlačila proti jeho hrudi.

"Vezmi si to." Tón jeho hlasu mi řekl, že tu bylo něco, co jsem nevěděla. Nechápala jsem ho, ani jeho svět. Byla jsem cizincem a nikdy bych nezapadla. "Polovina lidí, tam má nějaký druh zbraně. Pokud se něco stane, hoď peníze na stůl a běž ke dveřím. Nikdo za tebou nepůjde, když tam necháš peníze."

Vzpomněla jsem si na Marcie. Šlo tu o to, že by se na mě někdo mohl pokusit vytáhnout nůž? Málem jsem se rozesmála. Upřímně, líbilo se mu hodně děsit mě? Ať už jsem ho chtěla jako mého strážného anděla nebo ne, bylo vedlejší. Skutečností bylo, že ať jsem mu udělala nebo řekla cokoliv, nezměnilo to jeho povinnost. Musel mě držet v bezpečí. Byla to skutečnost a teď to dokázal.

Pustil mou ruku a zatahal za kliku. Svaly na jeho paži se zvlnily. Zavřely se za ním dveře a jejich panty se třásly.