Nespala jsem víc než třicet šest hodin, když nepočítám můj krátký čtvrteční sen, ve kterém jsem se setkala s Patchem.
Zůstat vzhůru ale nebylo těžké. Vždy, když jsem zavřela oči, se mi před očima znovu přehrál celý výbuch. Okamžitě mě to probudilo.
Nemohla jsem spát, tak jsem noc strávila myšlením na Patche.
Když mi Rixon řekl, že je Patch Černá ruka, zasadil do mě semínko pochybnosti. To ale vyrostlo a rostlo dál zrazenou důvěrou, ale ještě mě nedusilo. Zatím ne. Byla ještě část mě, která chtěla plakat a vytřást si z hlavy myšlenku na to, že mi Patch zabil tátu. Kousla jsem se tvrdě do rtu, soustředila jsem se na bolest. Vzpomněla jsem si na ty časy, kdy mi prstem přejížděl po rtech nebo líbal křivky mého ucha. Ne, nemohla jsem myslet na tyhle věci.
Ani jsem se v sedm neobtěžovala vylézt z postele a jít do letní školy. Celé dopoledne jsem nechávala telefonické vzkazy detektivu Bassovi. Pak i celé odpoledne, až do večera. Jeden hovor každou hodinu. Na žádný z nich mi neodpověděl. Říkala jsem si, že musím zkontrolovat Scotta, ale v hlouby duše jsem věděla, že jsem jen chtěla vědět, že byla policie blízko. I když jsem neměla detektiva Bassa ráda, už jen to, že by mi zavolal, by ve mě vyvolalo pocit bezpečí.
Malá část mě totiž začala pochybovat, že šlo včera jen o zničení důkazů.
Co když se mě někdo pokusil zabít?
Začala jsem myslet na včerejší večer a shrnovala jsem si informace, které jsem měla a snažila se z nich něco vyvodit. Byla tu jedna věc, která se neustále objevovala. Společnost krve Nephilimů. Patch řekl, že ten kdo nastoupil za Chaunceyho, chce pomstít jeho smrt. Patch taky přísahal, že nikdo nevěděl o tom, že jsem Chaunceyho zabila já, ale já to začínala cítit jinak. Pokud o mně jeho nástupce věděl, možná to včera v noci byl jeho první pokus o pomstu.
Zdálo se nepravděpodobné, že by za mnou někdo včera šel do bytu Patche takhle pozdě v noci. Ale byla jedna věc, kterou jsem o Nephilimech věděla. Byly velmi dobří v dělání nepravděpodobných věcí.
Můj mobil zazvonil v kapse a já ho zvedla ještě při prvním zazvonění.
„Haló?“
„Pojďme na párty letního slunovratu,“ řekla Vee. „Dáme si cukrovou vatu, párkrát si zajezdíme na atrakcích a možná se necháme zhypnotizovat. Budeme dělat všechny ty věci, které udělají z krotkých dívek ty divoké.“
Moje srdce, které bylo až v krku, mi vklouzlo zase zpátky na své místo. Nebyl to detektiv Basso. „Ahoj.“
„Co říkáš? Jsi v náladě na nějakou akci? Jsi v náladě na Delphic?“
Upřímně řečeno jsem nebyla. Plánovala jsem volání detektivovi Bassovi v dalších šedesátiminutových intervalech, dokud mi to konečně nezvedne.
„Země volá Noru.“
„Necítím se dobře,“ řekla jsem.
„A jak se necítíš dobře? Bolí tě břicho? Hlava? Křeče v břiše? Otrava jídlem? Delphic je lék na všechny tyhle věci.“
„Nechám si to ujít, ale i tak díky.“
„Je to kvůli Scottovi? Vzhledem k tomu, že je ve vězení se k tobě nemůže dostat. Pojď se pobavit. Rixon a já se před tebou nebudeme líbat, jestli je to to, co tě trápí.“
„Chystám si obléknout pyžamo a dívat se na film.“
„Chceš říct, že je dívání se na film zábavnější než být se mnou?“
„Dnes večer jo.“
„Huh. Film. Víš, že ti nedám pokoj, dokud tě nedostanu ven.“
„Vím.“
„Takže si to zjednoduš a řekni ano.“
Povzdechla jsem si. Mohla bych sedět doma celou noc a čekat na detektiva Bassa, až mi konečně zvedne hovor, nebo si místo toho vzít malou pauzu a až se vrátím, začít od znova. Kromě toho měl číslo na můj telefon a mohl mě zastihnout kdekoliv.
„Dobře,“ řekla jsem Vee. „Vyzvedni mě v deset.“
Šla jsem do mojí ložnice a navlékla se do úzkých džín, k tomu jsem si vzala tričko s obrázkem a na to svetr. Celé moje vzezření jsem zakončila semišovými mokasínami. Uhladila jsem si vlasy do nízkého ohonu a zarovnala ho tak, aby mi vlasy šli přes levé rameno. Nespala jsem víc než den a měla jsem kruhy pod očima. Nabarvila jsem si řasy řasenkou, nanesla si stříbrné oční stíny a dala si lesk na rty. Doufala jsem, že vypadám líp, než jsem se cítila. Nechala jsem na kuchyňském stolu vzkaz pro mojí mámu. Napsala jsem, že jsem šla na párty letního slunovratu do Delphic. Nebyl důvod, aby se vracela dřív než zítra ráno, ale ona už mě víckrát překvapila tím, že přijela dřív. Kdyby se vrátila už večer, bylo pravděpodobné, že si potom bude přát, aby se vrátila až dýl. Cvičila jsem si, co jí řeknu. Ať budu dělat cokoliv, nesmím zlomit oční kontakt, když jí budu říkat o tom, že vím o jejím poměru s Hankem. A nemohla jsem jí pustit ke slovu dřív, než jí řeknu, že se stěhuju. Chtěla jsem jí říct, že je teď už pozdě na to, aby mi řekla pravdu. Už mi bylo šestnáct. Bylo příliš pozdě.
Zamknula jsem a běžela po příjezdové cestě k čekající Vee.
O hodinu později Vee namáčkla Neona mezi dva zaparkované kamióny, které teď byly po obou našich stranách. Otevřely jsme okýnka a vysoukaly se ven, abychom nepoškrábaly lak při otevírání dveří. Přešly jsme přes placené parkoviště a prošli bránou. V parku bylo víc lidí než obvykle, v důsledku toho, že byl letní slunovrat-nejdelší den v roce. Hned jsem poznala několik známých tváří za školy. Ale z větší části jsem měla pocit, jako bych stála v moři cizinců. Většina lidí z davu na sobě měly motýlí masky, které kryly polovinu jejich tváře. Jeden z prodejců musel dát na tohle zboží slevu.
„Tak kde začneme?“ zeptala se Vee. „Pasáže? Dům legrace? Stánky s jídlem? Osobně si myslím, že bychom měli začít tím jídlem. Tak budeme jít nejmíň.“
„Vysvětlíš mi svou logiku?“
„Pokud se zastavíme u stánků s jídlem naposled, tak se naše chutě propracujou. Vždycky budeš jíst víc, když budeš mít větší chuť k jídlu.“
Bylo mi jedno, kde začneme. Jsem tu, abych se na pár hodin odreagovala. Podívala jsem se na telefon, ale neměla jsem žádný zmeškaný hovor. Proč tak dlouho trvá detektivovi Bassovi zavolat mi nazpátek? Stalo se mu něco? V zadní části mé mysli visel černý mrak. Díky tomu jsem měla špatný pocit. Byla jsem nesvá.
„Vypadáš hrozně pobedle,“ řekla Vee.
„Řekla jsem: Necítím se dobře.“
„To proto, že ses dost nenajedla. Sedni si. Dojdu nám pro nějakou cukrovou vatu a párky v rohlíku. Jen pomysli na všechny ty chutě a hořčici. Nevím jak ty, ale já už cítím, jak se mi vyprazdňuje hlava a můj tep zpomaluje.“
„Nemám hlad, Vee.“
„Samozřejmě, že máš hlad. Všichni mají hlad. To je důvod, proč tady stojí všechny ty stánky.“ Než jsem ji stačila zastavit, už pochodovala do davu. Přecházela jsem po chodníku a čekala jsem na Vee, když můj telefon zazvonil. Na displeji se ukázalo detektiv Basso.
„Konečně,“ vydechla jsem do telefonu.
„Noro, kde jsi?“ řekl hned, jak jsem to zvedla. Mluvil rychle a já jsem mohla říct, že byl naštvaný. „Scott utekl. Dostal se pryč. Hledají ho všichni lidi, ale já chci, abys od něj zůstala co nejdál. Vyzvednu tě a budu s tebou až do rána. Už jsem na cestě k tobě domů.“
Moje hrdlo se stáhlo, takže bylo pro mě těžké mluvit. „Cože? Jak se dostal ven?“
Detektiv Basso zaváhal, než odpověděl. „Roztáhl mříže u sebe v cele.“
Samozřejmě, že ano. Byl to Nephilim. Před dvěma měsíci jsem sledovala Chaunceyho, jak rozdrtil můj telefon pouhým stisknutím ruky. Ale přišlo mi příliš nereálné představit si Scotta, jak se pomocí svojí Nephilimské síly dostává z vězení.
„Nejsem doma,“ řekla jsem. „Jsem u zábavního parku v Delphic.“ Aniž by to dávalo nějaký smysl, automaticky jsem začala v davu hledat Scotta. Ale nebyl žádný způsob, jak by mohl vědět, že jsem tady. Potom co utekl z vězení, šel nejspíš hned ke mně domů a čekal, že mě tam najde. Cítila jsem neuvěřitelnou vděčnost Vee, která mě sem dnes večer vytáhla. Scott byl pravděpodobně v tuhle minutu v mém domě-
Telefon mi skoro vypadnul z ruky. Vzkaz. Na pultu. Ten, který jsem nechala mámě a ve kterém jsem řekla, že jedu do Delphic.
„Myslím, že ví, kde jsem,“ řekla jsem detektivovi Bassovi. Dostihl mě první poct paniky. „Jak rychle se sem můžete dostat?“
„Do Dephic? Do třiceti minut. Jdi za ochrankou. Ať se bude dít cokoliv, měj u sebe svůj telefon. Pokud uvidíš Scotta, okamžitě mi zavolej.“
„V Delphic nemají ostrahu.“ řekla jsem a moje ústa vyschla. Byla všeobecně známo, že pak nezaměstnával ostrahu. Byl to jeden z důvodů, proč mě sem máma nechtěla pouštět.
„Pak jdi odtamtud,“ vyštěkl. „Jeď zpátky do Coldwateru a sejdeme se na stanici. Mohla bys to udělat?“
Ano. Mohla bych to udělat. Vee by mě odvezla. Už jsem šla pěšky směrem, kterým odešla a očima prohledávala dav.
Detektiv Basso vydechl. „Budeš v pořádku. Jen ... spěchej zpátky. Pošlu všechny chlapy do Dephic pro Scotta. Najdeme ho.“ Úzkost v jeho hlase mě moc neuklidnila.
Zavěsila jsem. Scott byl někde venku. Policie byla na cestě. Dopadne to dobře ... jakmile se dostanu pryč. Sestavila jsem si v hlavě rychlý plášť. Za prvé, musím najít Vee. Musela jsem dostat odtud. Pokud by teď Scott přišel pěšinou zleva, hned by mě uviděl.
Běžela jsem ke stánkům s jídlem, když mě někdo šťouchnul vzadu loktem do žeber. Něco v síle toho šťouchnutí mi říkalo, že to bylo víc, než jen nehoda. Než jsem se úplně otočila, moje hlava mě začala brnět, když jsem poznala známou tvář. První věc, které jsem si všimla, byla stříbrná náušnice v jeho uchu.
Druhá věc, které jsem si všimla, byla jeho pomlácená tvář. Měl zlomený nos a pohmožděnou, tmavě červenou tvář. Pod oběma očima měl tmavě fialovou modřinu.
Další věc, které jsem si všimla byla, že mě Scott drží za loket a vede mě po chodníku.
„Dej ode mě ruce pryč,“ řekla jsem a zápasila jsem s ním. Scott byl ale si silnější a jeho sevření bylo pevné.
„Jasně, Noro. Hned po tom, co mi řekneš, kde to je.“
„Kde je co?“ řekla jsem a můj hlas byl pasivně agresivní.
Zasmál se smíchem bez humoru.
Snažila jsem se neprojevovat, co cítím, ale moje myšlenky běžely jako o závod. Pokud mu řeknu, že je prsten u mě doma, bude muset opustit park. Nejspíš mě potáhne sebou. Když přijede policie, oba budeme pryč. Nemohla jsem zavolat detektivovi Bassovi, abych mu řekla, že mě veze na jiné místo. Ne, když nade mnou stál Scott. Ne, musela jsem ho udržet tady. V parku.
„Dala jsi to příteli Vee? Myslíš, že to přede mnou může ochránit? Víš, že není-normální.“ Scott se na mě podíval a jeho oči byly vyděšené a nejisté. „Vím, že umí věci, které jiní lidé neumí.“
„Ani ty?“
Scott se na mě zamračil. „On není jako já. Není stejný. Je toho hodně, co ti můžu říct. Neublížím ti, Noro. Všechno, co potřebuju, je ten prsten. Dej mi ho a už mě nikdy v životě neuvidíš.“
Lže. Ublíží mi. Byl natolik zoufalý, ale utekl z vězení. V téhle chvíli pro něj nebylo přehnané nic-vezme si prsten bez ohledu na následky. Do mého těla se vyplavil adrenalin a já nemohla jasně myslet. Někde vzadu v mé mysli mi můj smysl pro přežití řekl, že se musím postarat o situaci. Potřebovala jsem najít způsob, jak se zbavit Scotta. Slepě jsem následovala své instinkty a řekla jsem. „Mám ten prsten.“
„Vím, že ho máš,“ řekl netrpělivě. „Kde je?“
„Mám ho tady. Přinesla jsem ho sebou.“
Chvíli to zvažoval a pak mi z ramena strhnul kabelku. Otevřel jí a prohledal.
Zavrtěla jsem hlavou. „Vyhodila jsem ho.“
Hodil mi kabelku zpátky. Chytila jsem ji a přitiskla jsem si ji k hrudi.
„Kam?“ zeptal se.
„Do odpadkového koše u vchodu,“ řekla jsem automaticky. „Uvnitř jedné ženské toalety.“
„Ukaž mi kde.“
Šli jsme cestou dolů po chodníku a já si poručila zůstat v klidu dost dlouho na to, abych si mohla rozmyslet další krok. Mohla bych mu utéct? Ne, Scott by mě chytil. Mohla bych se schovat v jedné z toalet žen? Ne napořád, to by nešlo. Scott nebyl plachý. Neměl by problém jít za mnou, kdyby to znamenalo dostat to, co chce. Ještě jsem měla svůj telefon. Na toaletě bych mohla zavolat detektivu Bassovi.
„Tady,“ řekla jsem a ukázala na jednu budovu. Vchod na ženské toalety byl rovně po chodníku. Na druhé straně budovy byly pánské toalety.
Scott mě popadl za ramena a zatřásl se mnou. „Nelži mi. Zabijí mě, jestli ho tratím. Pokud mi zalžeš, budu ...“ Zarazil se, ale já jsem věděla, co chtěl říct. Pokud mi zalžeš, budu tě muset zabít.
„Je to v koupelně.“ Přikývl. Víc, než abych se o tom přesvědčila, jsem to udělala, abych ho uklidnila. „Dám ti ho. A pak mě necháš na pokoji, jo?“
Místo odpovědi ukázal Scott na mou ruku a chytil mě za břicho. „Tvůj telefon.“
Moje srdce vynechalo. Neviděla jsem žádnou možnost, jak si nechat můj telefon a tak jsem mu ho dala. Moje ruka se mírně třásla, ale já jsem se zklidnila a odmítla mu dát najevo, že jsem měla plán a on ho právě zničil.
„Máš minutu. Nezkoušel nic hloupého.“
Uvnitř toalety jsem udělala rychlý průzkum. Pět umyvadel a pět boxů naproti nim. Dvě dívky vysokoškolského věku byly u umyvadla a myly si ruce mýdlovými bublinkami. Na protější zdi byla malá okna. Byla otevřená. Neztrácela jsem čas. Stoupla jsem si na poslední umyvadlo a vytáhla jsem se do stoje. Okno teď byla na úrovni mých loktů. I kdyby tam nebylo sklo, které by mě blokovalo, bylo by dost těžké se tím protáhnout. Cítila jsem, jak se na mě dívky dívají, ale já si jich nevšímala. Zvedla jsem se na římsu a nevěnovala pozornost ptačím hovínkám ani pavučinám.
Když jsem zatlačila na okno, to se uvolnilo a spadlo s rachotem na zem venku. Zatajila jsem dech. Myslela jsem si, že Scott ten hluk slyšel, ale na chodníku se neozýval žádný hluk. Opřela jsem se o parapet a zvedla jsem nahoru levou nohu. Zapřela jsem se mým tělem, dokud jsem nebyla schopná, protáhnout se oknem. Sunula jsem se oknem a nakonec jsem vysunula pravou nohu.
Zavěsila jsem se prsty o okenní parapet a pak klesla na chodník. Zůstala jsem napůl v podřepu a čekala, že se Scott objeví u budovy.
Pak jsem se rozběhla po chodníku směrem k parku a vklouzla do davu.
2024 ©