Otevřela jsem okno v ložnici a sedla si na římsu. Přemýšlela jsem. Osvěžující vánek a noční cvrkot hmyzu mi dělal společnost. Na vzdáleném konci pole zablikalo v jednom z domů světlo. Bylo podivně uklidňující vědět, že jsem nebyla jediný člověk, který byl v tuhle hodinu ještě vzhůru.
Potom co detektiv Basso odjel se Scottem, Vee a Rixon se šli podívat na zámek na předních dveřích.
„Hej,“ řekla Vee a zírala na rozbité dveře. „Jak mohl Scott tu západku takhle ohnout? Letovací lampou?“
Rixon a já jsme se na sebe podívali.
„Zastavím se u tebe zítra a nainstaluju ti sem nový zámek,“ řekl Rixon.
Už to bylo přes dvě hodiny, co Vee s Rixonem odjeli a nechali mě tady samotnou s mými myšlenkami. Nechtěla jsem myslet na Scotta, ale on se mi do myšlenek vloudil tak jako tak. Přeháněl, nebo zítra zjistím, že byl nalezen záhadně zraněný, během jeho pobytu ve své cele? Ať tak či onak, nezemřel by. Pár modřin, možná. Ale ne smrt. Nechtěla jsem si dovolit myslet na to, že tady možná někde je Černá ruka. Nebo na to, že je pro mě Černá ruka hrozba. Ani Scott si nebyl jistý, jestli je teď Černá ruka v Coldwateru.
Řekla jsem si, že zrovna teď není nic, co bych mohla udělat. Scott se vloupal do mého domu a ohrožoval mě nožem. Byl za mřížemi jen svou vlastní vinou. Byl zavřený a já byla v bezpečí. Ironií bylo, že jsem si přála, abych dnes večer mohla být za mřížemi taky. Pokud byl Scott pro Černou ruku návnada, chtěla jsem tam být a čelit mu jednou provždy.
Moje koncentrace se otupila jen na potřebu spánku. Já ale raději třídila informace, které jsem měla. Scott byl ocejchovaný Černou rukou, Nephilem. Rixon řekl, že Patch byl Černá ruka, anděl. Skoro to vypadalo, jako bych se dívala na dvě různé osoby, které sdílejí stejné jméno.
Už bylo dlouho po půlnoci, ale mě se nechtělo spát. Ne, když to znamenalo otevření své mysli Patchovi. Jeho tělo, které bylo blízko mě. Jeho svůdná slova a jeho hedvábný dotek, který by mě zmátl ještě víc, než už jsem byla. Víc než spát, jsem chtěla odpovědi. Ještě jsem nebyla v bytě Patche. Víc než kdy jindy jsem si byla jistá, že je to místo, kde naleznu své odpovědi.
Vzala jsem si na sebe tmavé džíny a černé tričko. Protože předpověď říkala, že bude pršet, rozhodla jsem se pro boty na tenis a mojí voděodolnou větrovku.
Vzala jsem si taxi až na nejvýchodnější okraj Coldwateru. Řeka se leskla jako široký černý had. Obrysy továrních komínů za řekou, vypadaly v noci hrůzostrašně. Když jsem je viděla periferním viděním, nutily mě o nich přemýšlet, jako o mohutných monstrech. Když jsem prošla pěti bloky průmyslové čtvrti, našla jsem dva bytové domy. Každý měl tři patra. Vešla jsem do vestibulu první budovy. Všechno bylo klidné. Předpokládala jsem, že nájemníci byly zalezlí ve svých postelích. Podívala jsem se na poštovní schránky, které byly vzadu. Nebylo tam žádné jméno Cipriano. Patch nebyl tolik neopatrný, aby použil své pravé jméno. Udělal všechno, aby o místu, kde bydlí, nikdo nevěděl. Vylezla jsem po schodech nahoru. Byt 3A, B a C. Já potřebovala číslo bytu 34. Seběhla jsem dolů po schodech a ušla půl bloku. Pak jsem zkusila druhou budovu.
Za vchodovými dveřmi byla malá hala. Odřený a tenký nátěr sotva maskoval červené a černé graffiti. Stejně jako u předchozí budovy, schránky byly vzadu. V přední straně rachotila klimatizace. Dveře výtahu byly otevřené, jako čelisti, které čekají, až do nich vstoupím a oni mě polapí. Obětovala jsem výtah ve prospěch schodů.
Budova vypadala prázdně. Budila ve mně pocit opuštěnosti. Bylo to místo, kde si každý hleděl toho svého. Místo, kde nikdo nikoho neznal a kde bylo snadné udržet tajemství.
Ve třetím patře bylo mrtvolné ticho. Prošla jsem kolem bytů 31, 32, 33. V zadní části chodby jsem našla 34. Najednou jsem začala přemýšlet, co budu dělat, pokud bude Patch doma. Zrovna teď jsem jen mohla doufat, že nebyl. Zaklepala jsem, ale nepřišla žádná odpověď. Vzala jsem za kliku. K mému překvapení, bylo otevřeno.
Přepadl mě žluklý pach zkažených potravin. Zamířila jsem světlem baterky do kuchyně. Na pultu se vyjímala pánev se starými míchanými vejci a částečně plná krabice mléka. Nebyl to druh místa, které jsem si představovala, že by Patch mohl volat svým domovem. To jen dokazovalo, kolik věcí toho o něm nevím.
Položila jsem klíče a kabelku na stůl a vytáhl si košili k nosu, abych tím alespoň částečně zmírnila zápach. Stěny byly holé. Nábytku tam bylo málo. Jedna stará TV s anténou, která připomínala králičí uši. Nejspíš byla ještě černobílá. A jedna starodávná pohovka v obývacím pokoji. Kolem okna byly tapety, které vypadaly, jako by si o ně řezník brousil nože.
Posunula jsem paprsek baterky a šla jsem do koupelny. Byla vybavená jen sprchovým koutem. Přes tyč byl přehozen původně bílý, špinavý hotelový ručník. Žádné mýdlo, žádná břitva, žádná pěna na holení. Lino na podlaze se na krajích odlupovalo. Lékárnička nad umyvadlem byla prázdná.
Pokračovala jsem chodbou do ložnice. Vzala jsem za kliku a vstoupila dovnitř. Ovanul mě zatuchlý závan potu a špíny. Ten pach se držel ve vzduchu.
Vzhledem k tomu, že tady nebyla světla, poslepu jsem došla k oknu a otevřela ho, aby mohl dovnitř čerstvý vzduch. Světlo z pouličních lamp vniklo dovnitř a vrhalo po místnosti šedavé stíny.
Na nočním stolku byly naskládány staré potraviny, a když jsem se podívala na přikrývku, zjistila jsem, že postrádá vzhled čerstvě vypraného prádla. Ve skutečnosti, soudě podle vůně, neviděla prací prášek nebo mýdlo měsíce. V zadním rohu stál malý stolek s monitorem. Počítač byl pryč. Napadlo mě, že si dal Patch velký pozor, aby tady nenechal nějakou stopu.
Přikrčila jsem se k přední části stolu a otevírala a zavírala zásuvky. Nebylo tam nic, co by mi nepřipadalo běžné:tužky a Zlaté stránky. Chystala jsem se zavřít dveře od ložnice, když mi pohled padl na černou šperkovnici přilepenou pod stolem. Strhla jsem pásku z krabice, která jí tam držela. Zvedla jsem víko. Každý chloupek na mém těle se mi zježil. V krabičce bylo šest prstenů Černé ruky.
Na nejvzdálenější části chodby zaskřípaly nějaké dveře, když se otevírali.
Vystřelila jsem na nohy. Co kdyby se vrátil Patch? Nemohla jsem ho nechat, aby mě našel. Ne, když jsem právě objevila prsteny Černé ruky v jeho bytě.
Rozhlédla jsem se kolem, kam bych se mohla schovat. Mezi mnou a skříní stála manželská postel. Pokud bych se snažila projít kolem postele, riskovala jsem, že budu vidět dveřmi. Když přelezu přes postel, budu riskovat, že zaskřípe.
Přední dveře se zavřely s jemným zabouchnutím. Pevné kroky přešly přes podlahu v kuchyni. Neviděla jsem žádnou jinou možnost. Přiběhla jsem k parapetu a vyhoupla nohy ven. Tiše jsem skočila na požární schodiště. Snažila jsem se vytáhnout do okna, abych ho za mnou zavřela, ale okenice držely jako přimrznuté.
Sklonila jsem se. Zůstala jsem ale pod oknem, abych viděla do bytu.
Vzadu v místnosti se objevil stín a šel blíž. Uskočila jsem z dohledu.
Bála jsem se, že budu chycená, když najednou kroky začaly odcházet pryč. O méně než minutu později se přední dveře otevřely a zase zavřely. V bytě se opět usadilo děsivé ticho.
Pomalu jsem se přinutila do stoje. Zůstala jsem tak další minutu, dokud jsem si nebyla jistá, že je byt opravdu prázdný. Pak jsem vlezla zpátky dovnitř. Měla jsem náhle pocit, že jsem nápadná a zranitelná, když jsem kráčela chodbou.
Potřebovala jsem jít někam, kde bych si mohla utřídit myšlenky. Co mi unikalo? Patch byl jasně Černá ruka, ale proč by spolupracoval se Společností krve Nephilimů? Jaká byla jeho role? A co se to proboha děje? Hodila jsem si kabelku přes rameno a zamířila k východu.
Už jsem měla ruku na klice, když podivný zvuk přerušil moje myšlenky. Hodiny. Tiché, rytmické tikání hodin. Zamračila jsem se a otočila se zpátky do kuchyně. Zvuk nepřicházel z toho místa, odkud jsem si myslela, že by vycházet měl. Tiše jsem poslouchala, odkud z místnosti to vychází. Přikrčila jsem se a podívala se na skříňku pod kuchyňským dřezem.
S rostoucím strachem jsem otevřela skříň. Přes všechnu paniku a zmatek, jsem poznala věc, která byla jen pár centimetrů od mého kolena. Tyčinky dynamitu. Lepicí páska. Bílý, modrý a žlutý drát.
Zvedla jsem se na nohy a běžela ke dveřím. Moje nohy pádily po schodech tak rychle, že jsem se musela držet zábradlí, abych neupadla. Když jsem byla dole, vyběhla jsem na ulici a běžela stále dál. Když jsem otočila hlavu, viděla jsem záblesk světla okamžik předtím, než ve třetím patře vypukl oheň. Zahalil noc kouřem. Dům z cihel a dřeva zářil oranžovým světem a byl vidět až dolů na ulici.
Někde daleko se zvaly zvuky sirén. Ten zvuk se odrážel od budov. A já střídavě šla a běžela až k dalšímu bloku. Nechtěla jsem na sebe upozornit, ale byla jsem příliš rozrušená, abych neutekla. Když jsem zahnula za roh, divoce jsem se rozběhla. Nevěděla jsem, kam běžím. Můj pulz byl rychlý a moje myšlenky byly neuspořádané. Pokud bych zůstala v bytě ještě pár minut, byla bych mrtvá.
Unikl mi vzlyk, chvěla jsem se. Spustilo se mi z nosu a měla jsem v žaludku křeče. Otřela jsem si nos hřbetem ruky a snažila se soustředit na tvary, které se rýsovaly na ulici přede mnou. Názvy ulic, zaparkovaná auta, obrubníky, odlesky lamp na oknech. Během několika sekund se mi změnil svět v matoucí labyrint. Zem se mi posouvala pod nohama a mizela, když jsem se dívala před sebe.
Pokusil se někdo vyhodit do povětří důkazy, které byly v tom bytě? Prsteny Černé ruky? Udělal to Patch?
Vepředu jsem uviděla čerpací stanici. Doběhla jsem až k toaletám, rozsvítila tam a zamkla jsem se uvnitř. Moje nohy byly vratké a prsty se mi třásly tak silně, že jediné co jsem dokázala udělat, bylo zapnout kohoutek. Postříkala jsem si obličej chladnou vodou. Byla jsem vystrašená a začala jsem se dostávat do šoku. Opřela jsem se o umyvadlo a začala jsem lapat po vzduchu, dýchala jsem ztěžka.
2024 ©