Po tom, co Patch odešel, jsem se převlékla z plážového oblečení do tmavých džínů, trička a černé větrovky na zip Razorbills, kterou jsem vyhrála na loňském vánočním večírku eZine. I když byl můj žaludek neklidný, musela jsem se podívat do bytu Patche a musela jsem to udělat ještě dnes večer. Než bude pozdě.
Bylo hloupé říct Patchovi, že vím, že je Černá ruka. Vyšlo to ze mě v okamžiku, kdy jsem byla z nenávisti k němu nedbalá. Ztratila jsem výhodu překvapení. Pochybovala jsem, že mě viděl jako skutečnou hrozbu. Pravděpodobně shledal můj slib, že ho pošlu do pekla, zábavným. Já ale znala informaci, kterou se snažil tak těžce skrývat. Na základě toho jsem věděla o archandělech, kteří všechno viděli a všechno věděli. Nebude snadné dokázat jeho spojení s vraždou mého otce. Nemohla jsem ho poslat do pekla, ale oni mohli. Pokud najdu způsob, jak se s nimi spojit, tak jeho pečlivě střežené tajemství odhalím. Archandělé budou mít důvod vyhnat ho do pekla. No, i já jsem měla důvod.
Moje oči se zalily slzami a já rychle zamrkala, abych je odehnala. V mém životě byla doba, kdy jsem nevěřila, že by Patch dokázal zabít mého tátu. Tehdy by pro mě ta myšlenka byla směšná, absurdní a urážející. Ale to jen ukazuje, jak chytře a důkladně mě podvedl.
Všechno mi říkalo, že byt ve Swathmoru skrýval jeho tajemství. Byla to jeho jediná zranitelnost. Kromě Rixona nikdy nikdo nebyl uvnitř. Dneska, když jsem se před Rixonem zmínila, že jsem tam byla, tak mi odpověděl s opravdovým překvapením. Řekl, že Patch chce, aby o jeho bytě nikdo nevěděl. Co když se mu podařilo skrýt ho i před archanděly?
Zdálo se to vysoce nepravděpodobné, hraničící s nemožným. Ale Patch dokázal, že byl velmi dobrý ve vyhýbání se překážkám, které mu stojí v jeho cestě. Pokud byl někdo vynalézavý a chytrý natolik, aby ošálil archanděly, byl to Patch. Nečekaně jsem se otřásla, když mě napadlo, co může skrývat ve svém bytě. Zlověstný pocit mě zalechtal na páteři. Zdálo se mi, že mě tím varuje, abych tam nechodila, ale já to tátovi dlužila. Musím jeho vraha dostat před soud.
Našla jsem pod mojí postelí baterku a zapnula si větrovku. Když jsem se zvedala, zachytila jsem pohledem deník Marcie. Byl položený pře mými knihami na poličce. Chvíli jsem nad ním přemýšlela. Pak jsem pocítila, jak se do mého svědomí vypálila díra. S povzdechem jsem deník zastrčila i s baterkou do kalhot. Zamkla jsem za sebou a vyrazila pěšky ven.
Šla jsem pěšky asi míli až k Bukové ulici pak jsem chytila autobus do Herringovi ulice. Šla jsem tři bloky až na Keate a tam jsem sedla na další autobus do Clementine. Pak jsem šla pěšky až k zatáčce, za kterou se rozkládaly malebné kopce kolem domu Marcie. Byla to nejnoblesnější část Coldwateru. Ve večerním vzduchu byla cítit vůně čerstvě posečené trávy a hortensií. Nebyl tady žádný provoz. Vozy byly úhledně schované v garážích. Dělalo to ulice širší a čistější. Okna bílých koloniálních domů odrážela záři pomalu zapadajícího slunce a já si představovala rodiny, jak spolu teď sedí za okny při pozdní večeři. Kousla jsem se do rtu, překvapena nenadálou neutišitelnou lítostí. Moje rodina už si spolu nikdy k jídlu nesedne. Tři večery v týdnu jsem jedla večeři sama nebo s Vee. Další čtyři večery, když byla moje máma doma, jsme obvykle jedly s podnosy u televize.
Kvůli Patchovi.
Došla jsem až do Brenchley a odpočítávala, který je Marciin dům. Její červená Toyota 4-Runner byla zaparkovaná na příjezdové cestě, ale já věděla, že není doma. Patch ji na film vyzvedl v džípu. Šla jsem napříč trávníkem a myslela zrovna na to, jak se dostanu na verandu, když se otevřely dveře.
Marcie měla přes rameno svou kabelku, v ruce klíče a byla jasně na cestě ven. Když mě uviděla, ztuhla ve dveřích. „Co tady děláš?“ zeptala se.
Otevřela jsem ústa a tři vteřiny jsem hledala ta správná slova. „Já-já jsem si myslela, že nebudeš doma.“
Přimhouřila oči. „No, jsem doma.“
„Myslela jsem si, že ty ... a Patch ...“ Moje věta nebyla moc souvislá. Měla jsem její deník v ruce. Byl jí na očích. Každou chvíli ho Marcie mohla vidět.
„Zrušil to,“ vyštěkla na mě, jako by to nebylo moje věc.
Sotva jsem ji slyšela. Každou chvíli uvidí ten deník. Chtěla jsem se vrátit v čase tak, jako nikdy předtím. Měla jsem na to myslet, než jsem sem přišla. Měla jsem počítat s možností, že bude doma. Podívala jsem se nervózně za sebe, na ulici, jako by odtamtud mohla přijít nějaká záchrana.
Marcie zalapala po dechu a vydechla proud vzduchu skrz zuby. „Co to děláš s mým deníkem?“
Otočila jsem se, tváře červené.
Pochodovala až dolů na verandu. Vytrhla mi deník a reflexivně si ho přitiskla k hrudi. „Ty-ty jsi ho vzala?“
Rozhodila jsem zbytečně rukama do strany. „Vzala jsem ho tu noc, kdy jsi měla párty.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Byla to hloupost. Omlouvám se-“
„Četla jsi ho?“ zeptala se.
„Ne!“
„Jsi lhářka,“ ušklíbla se. „Četla jsi ho nebo ne? Kdo by ho nechtěl číst? Nenávidím tě! Je tvůj život tak nudný, že musíš špehovat ten můj? Četla jsi to celé, nebo jen části o tobě?“
Už jsem chtěla začít všechna její obvinění popírat a bránit se, když mi najednou došla slova Marcie a já pochopila. „O mě? Co jsi tam psala o mně?“
Hodila deník na verandu za ní, pak se napřímila a srovnala se v ramenou. „Proč by mě to vlastně mělo zajímat?“ Řekla, překřížila ruce a zamračila se na mě. „Teď znáš pravdu. Jaký je pocit vědět, že se tvoje máma šroubuje do manželství jiných lidí?“
Nevěřícně jsem se na ní usmála. Držela jsem na uzdě můj hněv. „Promiň?“
„Opravdu si myslíš, že je tvoje máma pryč z města všechny ty noci? Ha!“
Napodobila jsem držení těla Marcie. „Vlastně ano, myslím.“ Proč takhle pomlouvala?
„Tak jak vysvětlíš, že je její auto zaparkované na téhle ulici vždy jednu noc v týdnu?“
„Máš špatnou osobu,“ řekla jsem a cítila, jak ve mně narůstá vztek. Byla jsem si jistá, že Marcie přesně ví, jak na mě. Jak se opovažuje obviňovat mojí mámu z toho, že má s někým poměr? A ještě k tomu s jejím tátou, ze všech lidí. On byl pro mojí mámu poslední muž na planetě. Raději by zemřela, než byla s ním. Nenáviděla jsem Marcie a ona to věděla. Nespí s otcem Marcie. Nikdy by mi to neudělala. Nikdy by to neudělala tátovi. Nikdy.
„Béžový Taurus, SPZ X4I24?“ Hlas Marcie byl ledový.
„Tak znáš její SPZ,“ řekla jsem po chvíli a snažila se ignorovat tíživý pocit v mé hrudi. „To nic nedokazuje.“
„Probuď se, Noro. Naši rodiče se znají už od střední školy. Tvoje máma a můj táta. Chodili spolu.“
Zavrtěla jsem hlavou. „To je lež. Moje máma o tvém tátovi nikdy nemluvila.“
„Protože nechce, abys to věděla.“ Její oči zaplály. „Protože ona je pořád s ním. Je to její malé špinavé tajemství.“
Zavrtěla jsem ostře hlavou. Cítila jsem se jako rozbitá panenka. „Možná že moje máma znala na střední škole tvého tátu, ale to bylo dávno před tím, než potkala mého tátu. Máš špatnou osobu. Viděla jsi na ulici jiné zaparkované auto. Když není doma, je pryč z města. Pracovně.“
„Viděla jsem je spolu, Noro. Byla to tvoje máma, takže se nemusíš snažit jí omlouvat. Ten den jsem šla do školy a chtěla jsem mamince nechat na skříni vzkaz. Chápeš to?“ Její hlas přešel v sykot. „Spali spolu. Všechny ty roky jsem to věděla. Což znamená, že můj otec může být tvůj táta. A ty bys mohla být moje – sestra.“
Slova Marcie mezi námi projela jako ostří.
Objala jsem se pažemi a odvrátila se od ní. Bylo mi zle. Dusila jsem slzy v krku. Pálily mě vzadu v nose. Beze slova jsem šla strnule pryč od Marcie. Myslela jsem, že na mě něco hnusnýho zakřičí. Ale nebylo nic horšího, co by mi mohla říct.
Nechtěla jsem jít do Patchova bytu.
Šla jsem cestou zpět do Clementine, kolem autobusové zastávky, parkem a kolem městského koupaliště. Další věc, kterou jsem zaregistrovala, byla až lavička na trávníku před veřejnou knihovnou. Padl na mě kužel světla z pouliční lampy. Byl teplý večer a já se objala kolem hrudi. Moje tělo se třáslo. Moje myšlenky byly jen změť strašných teorií. Zírala jsem do tmy, která byla všude kolem mě. Ulici ozařovaly světlomety aut, zvětšovaly se a zase mizely. Smích lidí, kteří se dívali na nějaký sitcom, se ozýval ulicí otevřeným oknem. Ovanul mě chladný vzduch a já měla po celém těle husí kůži.
Opojná vůně vlhké trávy, která voněla po pižmu, mě dusila.
Sedla jsem si na lavičku a zavřela jsem oči před hvězdami. Položila jsem si chvějící se ruku na břicho. Moje prsty byly jako zmrzlé větvičky. Uvažovala jsem, proč byl život tak tvrdý. Divila jsem se, proč lidi, které jsem milovala nejvíc, mě taky nejvíc zklamaly. Nevěděla jsem, koho nenávidím víc-Marcie, jejího tátu, mou mámu.
Hluboko uvnitř jsem se upínala k naději, že se Marcie mýlila. Doufala jsem, že jí tuhle necitelnost vmetu do tváře. Ale pocit naprosté zoufalosti, který se ve mně usadil, mi řekl, že se jenom bráním dalšímu zklamání.
Nemohla jsem si vzpomenout, kdy přesně to bylo, ale bylo to někdy poslední rok. Možná krátce předtím, než můj táta zemřel ... ne. Potom. Byl teplý jarní den. Už bylo pohřbu a skončilo moje bezútěšné období truchlení. Chodila jsem zase do školy. Vee mi povídala něco o nouzovém přistání ve vodě, ale v ty dny jsem jí v ničem neodporovala. Jen jsem proplouvala. Dostávala jsem se z toho. Myslela jsem si, že je moje máma v práci, tak jsme šly ke mně domů. Muselo být tak sedm hodin, než jsme se tam dostaly.
Když jsme se dostaly ke statku na dohled, Vee na silnici zastavila.
„Na vaší příjezdové cestě je auto,“ řekla.
„Čí to může být? Vypadá to jako Land Cruiser.“
„Tvoje máma nemá takové auto.“
„Myslíš si, že je to detektiv?“ Nebylo pravděpodobné, že by detektiv řídil SUV za šedesát tisíc dolarů, ale já byla tak zvyklá na návštěvy detektivů, že to bylo to první, co mě napadlo.
„Pojedeme blíž.“
Byly jsme téměř na příjezdové cestě, když se otevřely přední dveře a my uslyšely hlasy. Mojí mámy a ... hrubší hlas. Muže.
Vee sjela na stranu domu, z dohledu.
Sledovaly jsme, jak Hank Millar vlezl do Land Cruiseru a odjel.
„Panebože,“ řekla Vee. „Normálně bych měla podezření na nějakou nečistou hru, ale tvoje máma vypadala tak vážně, když vycházeli. Vsadím se, že jí chce prodat auto.“
„Proč by sem jezdil?“
„Kruci, kotě. Prodavači aut nemají hranice.“
„Ona už má auto.“
„Ford. To je jako nejhorší nepřítel Toyoty. Táta Marcie nebude šťastný, dokud celé město nebude jezdit v Toyotách ...“
Vrátila jsem se v paměti zpátky. Co když jí nenabízel auto? Co když oni- nedobrovolně jsem polkla –měli aféru?
Kam jsem měla teď jít? Domů? Na farmě už jsem nebyla doma. Už jsem se tam necítila v bezpečí. Připadalo mi to, jako krabička lží. Moji rodiče mě vychovali v pohádce o lásce, pospolitosti a rodině. Pokud měla ale Marcie pravdu –a z toho jsem měla největší strach- moje rodina byla jen jeden velký vtip. Tak velká lež, že jsem ani nevěděla, kde začíná. Neměla jsem žádné varovné příznaky? Nemělo by mě teď udeřit pochopení, že jsem je vlastně celou dobu tajně podezřívala? Že jsem tušila,že byli spolu? Vyberu si raději popření před bolestnou pravdou? To byl můj trest za důvěru v ostatní. To byl můj trest za to, že jsem v lidech hledala jen to dobré. Stejně jako jsem právě teď nenáviděla Patche, jsem mu také záviděla chladný odstup, který si získal k lidem. Každého podezříval, viděl v lidech to nejhorší. Bez ohledu na to, jak hluboko spadnul, vždycky věděl, že to přijde. Byl otrlý a požitkářský, ale lidé si ho za to vážili.
Jeho si vážili a mně lhali.
Když jsem seděla na lavičce, vytočila jsem číslo mojí mámy. Nevěděla jsem, co jí řeknu. Ale ať řekne cokoliv, nechám můj hněv a zradu, aby mě vedly. Zatímco její telefon zvonil, mě po tvářích tekly horké slzy. Třásla se mi brada a každý sval v mém těle byl napjatý. Na mysl mi vytanula rozzlobená a zlá myšlenka.
Představovala jsem si, jak na ni křičím a přeruším ji pokaždé, když se bude snažit mi lhát. A kdyby plakala...nebylo by mi jí líto. Zasloužila si cítit každý gram bolesti, kterou jsem teď kvůli její volbě cítila já. Ozvala se její hlasová schránka. To bylo vše, co jsem mohla udělat. Chtěla jsem hodit telefon do tmy.
Vytočila jsem jako další číslo Vee.
„Čau, kotě. Je to důležitě? Jsem s Rixonem-“
„Odcházím z domu,“ řekla jsem a nestarala se o to, že v mém hlase byl slyšet pláč. „Můžu zůstat na chvíli u tebe? Jenom, než zjistím, kam půjdu.“
Vee mi překvapeně vzdychla do telefonu. „Cože?“
„Moje máma přijede v sobotu domů. Do té doby chci být pryč. Můžu zůstat u tebe do konce týdne?“
„Ehm, můžu se zeptat-“
„Ne!“
„Tak jo, jasně,“ řekla Vee a snažila se krýt svůj šok. „Můžeš zůstat tady, žádný problém. Vůbec žádný problém. Řekneš mi, co se stalo, až budeš připravená.“
Cítila jsem, jak mi po tvářích tečou nové slzy. Právě teď byla Vee jediný člověk, se kterým jsem mohla počítat. Mohla být nepříjemná, otravná a líná, ale nikdy mi nelhala.
Dostala jsem se na statek kolem desáté a vklouzla do bavlněného pyžama. Nebyla chladná noc, ale vzduch byl vlhký a vlhkost proklouzla až pod mou kůži. Chladila mě až na kost. Potom, co jsem si vzala šálek sterilizovaného mléka, jsem se ponořila do postele. Bylo příliš brzo na to jít spát, ale já bych stejně neusnula, i kdybych chtěla. Moje myšlenky se mi stále připomínaly a rvaly mě na kusy. Snažila jsem se vymazat posledních šestnáct let svého života a začít znovu. Bylo těžké představit si Hanka Millara, jako mého otce.
Prudce jsem vstala z postele a šla do pokoje mojí mámy. Naděje se mi ozvala v hrudi a já šla hledat její středoškolskou ročenku. Ani jsem nevěděla, že ji měla, ale jestli ano –naděje se ozvala v mém hrudníku- chci jí najít. Pokud spolu ona a Hank Millar spolu chodili do školy, byly by tam fotky. A kdyby se milovali, podepsali by si ročenky nějakým zvláštním způsobem, kterým by to stvrdili. O pět minut později, kdy jsem důkladně prohledala celý pokoj, jsem skončila s prázdnýma rukama
Šla jsem do kuchyně, podívat se do špajzu, po něčem k jídlu. Nenašla jsem nic, na co bych měla chuť. Nemohla jsem jíst, když se moje rodina ukázala být jen velkou lží. Zjistila jsem, že moje oči automaticky zabrousily k předním dveřím, ale kam bych šla? Cítila jsem se v domě ztracená. Chtěla jsem odejít. Utéct. Potom, co jsem v chodbě stála několik minut, vyšplhala jsem se zpátky do svého pokoje.
Lehla jsem si do postele a vytáhla si přikrývku až k bradě. Zavřela jsem oči a sledovala celou řadu obrázků v mé mysli. Obrázky Marcie, Hanka Millara, kterého jsem sotva znala a jehož tvář jsem si mohla vybavit jen s obtížemi, moje rodiče. Obrázky přicházely pořád rychleji a rychleji, dokud se nespojily dohromady v podivnou koláž šílenství.
Zdálo se, že obrazy zmizely a najednou jsem cestovala zpátky v čase. Všechny barvy pomalu mizely, dokud nezbyla jen černá a bílá. Znamenalo to, že jsem vklouzla do jiné sféry.
Snila jsem.
Stála jsem ve předu na dvoře. Vítr rval listy a hnal je přes příjezdovou cestu kolem mých kotníků. Zvláštní oblak mi vířil nad hlavou, ale neudělal žádný pohyb, který by naznačoval, že chce spadnout, jako by byl spokojený. Jako by vyčkával předtím, než udeří. Patch seděl na zábradlí verandy. Měl skloněnou hlavu a ruce volně svěšené mezi koleny.
„Vypadni z mého snu,“ zařvala jsem na něj přes vítr.
Zavrtěl hlavou. „Ne, dokud ti neřeknu co se děje.“
Přitáhla jsem si pyžamo těsněji. „Nechci slyšet, co máš na srdci.“
„Tady nás archandělé neslyší.“
Věnovala jsem mu obviňující úsměv. „Nebylo dost manipulace v mém reálném životě? Musíš to dělat i tady?“
Zvedl hlavu. „Manipulace? Snažím se ti říct, co se děje.“
„Vynutil sis přítomnost v mých snech,“ napadla jsem ho. „Udělal jsi to po Ďáblově kabelce a děláš to zase.“
Náhlý poryv větru zavál mezi námi a já byla nucena o krok ustoupit. Větve stromů vrzaly a sténaly. Odhrnula jsem si vlasy z obličeje.
Patch řekl: „Po Z jsi mi v džípu řekla, že se ti zdálo o tátovi Marcie. Tu noc kdy se ti to zdálo, jsem o něm přemýšlel. Moje paměť se ti nějak dostala do snů. Já jsem si vzpomínal na svou minulost a ty jsi o ní snila. Přál jsem si, aby to byla cesta, jak bych ti mohl říct pravdu. Nevěděl jsem, že s tebou komunikuju.“
„Vnuknul jsi mi sen?“
„Ne sen. Paměť.“
Snažila jsem se to strávit. Pokud byl sen skutečný, pak žil Hank Millar v Anglii před stovkami let. Jeho paměť se mi promítla do snu. Řekni barmanovi, ať pošle pomoc, řekl Hank. Řekni mu, že tam není žádný muž. Řekni mu, že je to jeden z ďáblových andělů. Přišel si vzít mé tělo a zavrhnout mou duši. Hank Millar byl-Nephilim?
„Nevím, jak jsem se dostal do tvých snů,“ řekl Patch, „ale od té doby se s tebou tak snažím komunikovat. Dostal jsem se k tobě tu noc, co jsme se líbali, po Ďáblově kabelce, ale teď se tady sotva držím. Mám štěstí, že jsem tady. Myslím, že to děláš ty. Nechceš mě nechat proniknout k tobě.“
„Protože nechci, abys byl v mé hlavě!“
Sklouzl po zábradlí a přicházel mi dvorem vstříc. „Potřebuju, abys mě pustila dovnitř.“
Otočila jsem se.
„Byl jsem přidělen k Marcie,“ řekl.
Pět vteřin mi trvalo, než mi to došlo. Bylo mi zle. Horko. Bouřil se mi žaludek. Už od té doby co jsem odešla od Marcie, ale teď se mi ten pocit rozšířil do všech končetin. „Jsi strážný anděl Marcie?“
„Není to zrovna příjemné.“
„Proč to archandělé udělali?“
„Když ti mě přidělili, jako tvého strážce, bylo jim jasné, že s tebou mám jen ty nejlepší úmysly. Zaplést se s tebou ale nebylo v tvém nejlepším zájmu. Věděl jsem to, ale nelíbila se mi myšlenka na to, že mi archandělé mluví do toho, co mám dělat se svým osobním životem. Dívali se na nás tu noc, kdy jsi mi dala svůj prsten.“ V džípu. Noc předtím, než jsme se rozešli. Vzpomněla jsem si.
„Jakmile jsem si uvědomil, že nás sledovali, vyrazil jsem pryč. Ale škoda už byla udělána. Řekli mi, že u tebe končím, jakmile za mě najdou náhradu. Pak mi přidělili Marcie. Šel jsem k jejímu domu v noci čelit tomu, co jsem udělal.“
„Proč Marcie?“ zeptala jsem se hořce. „Proč potrestali mě?“
Dal mi ruku přes ústa. „Táta Marcie je čistokrevný Nephilim, jeden z prvních generací. Teď, když je Marcie šestnáct, je v nebezpečí. Před dvěma měsíci, když jsem se tě pokusil zabít, abych dostal lidské tělo a skončilo to záchranou tvého života, nebylo moc padlých andělů, kteří věřili, že by mohly změnit to, co byli. Teď jsem strážce. Všichni to vědí a všichni vědí, že je to proto, že jsem tě zachránil před smrtí. Najednou příliš z nich začalo věřit, že můžou uniknout osudu. Buď záchranou dostanou křídla“ –vydechl- „nebo vraždou jejich Nephilima. Transformují se do jejich těla a změní se z padlého anděla na člověka.“
Shrnula jsem si v mysli všechno, co jsem věděla o padlých andělech a Nephilimech. Svazek Enoch vypráví o padlém andělovi, který zabil svého Nephila tím, že obětoval jednoho z jeho ženských potomků. Před dvěma měsíci se Patch pokusil udělat to samé, aby zabil Chaunceyho. Teď, když padlý anděl, který donutil Hanka Millara přísahat, chce získat jeho tělo a stát se člověkem, musí zabít ... Marcie.
Řekla jsem: „Takže tvoje práce je ujistit se, že padlý anděl, který donutil Hanka Millara přísahat věrnost teď nezabije Marcie, aby dostal jeho tělo.“
Jako by si myslel, že mě má přečtenou a uhodl mojí další otázku, dodal: „Marcie nic neví. Ona je úplně ve tmě.“
Nechtěla jsem o tom mluvit. Nechtěla jsem Patche tady. Zabil mi tátu. Vzal mi navždy někoho, koho jsem milovala. Patch byl monstrum. Nic, co by teď řekl, nezmění můj názor.
„Chauncey byl členem Společnosti krve Nephilimů,“ řekl Patch.
Získal si mou pozornost. „Cože? Jak to víš?“
Viděla jsem, že se zdráhá odpovědět. „Mám přístup k pár vzpomínkám. Vzpomínkám jiných lidí.“
„Vzpomínkám jiných lidí?“ Byla jsem šokovaná, i když jsem neměla být. Jak by mohl ospravedlnit všechny ty hrozné věci, které udělal? Jak mohl přijít sem a říct mi, že tajně zkoumal soukromé a intimní myšlenky lidí a čekat, že ho za to budu obdivovat? Nebo dokonce očekávat, že ho vyslechnu?
„Jeho nástupce pokračuje tam, kde Chauncey skončil. Zatím jsem nebyl schopen odhalit jeho jméno, ale proslýchá se, že není moc šťastný ze smrti Chaunceyho, což nedává smysl. Nyní pokračuje v jeho práci-to by ho mělo automaticky zbavit všech výčitek, které by cítil nad smrtí Chaunceyho. Mě jen zajímá, jestli to byl jeho blízký přítel nebo byl pro něj nedůležitý,“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nechci to slyšet.“
„Jeho nástupce má zakázku na vraha Chaunceyho.“ Jakékoliv další protesty z mé strany zmizely. Patch a já jsme se na sebe podívali. „Chce, aby za to vrah zaplatil.“
„Chceš říct, že chce, abych já zaplatila,“ řekla jsem sotva slyšitelným hlasem.
„Nikdo neví, že jsi zabila Chaunceyho. Nevěděla jsi, že jsi jeho ženský potomek, až do chvíle, než zemřel. Je jen malá šance, že to věděl někdo jiný. Chaunceyho nástupce by se mohl pokusit vystopovat potomky Chaunceyho, ale přeju mu hodně štěstí. Trvalo mi dlouho, než jsem tě našel.“
Udělal krok ke mně a já o krok ustoupila. „Až se vzbudíš, musíš říct, že mě chceš znovu jako anděla strážného. Řekni to a adresuj to archandělům. Doufejme, že vyhoví tvojí žádosti. Dělám všechno, co můžu, abych tě udržel v bezpečí, ale jsem omezený. Všímám si víc lidí ve tvém okolí. Tvých emocí a všeho ve tvém světě.“
Co to říká? Že mi už archandělé našli náhradního anděla strážného? Byl tohle důvod, proč dneska večer podnikl cestu do mého snu? Vzhledem k tomu, že byl odříznut a už ke mně neměl takový přístup, jaký by chtěl?
Cítila jsem, jak se jeho ruce přesunuly na moje boky. Držel mě ochranitelsky u sebe. „Nedovolím, aby se ti něco stalo.“
Ztuhla jsem a pokrčila ramena. V mojí mysli probíhala bouře. Chce, aby vrah zaplatil. Nemohla jsem setřást tu myšlenku. Představa, že mě chtěl někdo zabít, byla ochromující. Nechtěla jsem tady být. Nechtěla jsem vědět tyhle věci. Chtěla jsem se cítit v bezpečí.
Když mi došlo, že Patch nemá v úmyslu odejít z mého snu, podnikla jsem vlastní kroky. Bojovala jsem s neviditelnou bariérou snu tím, že jsem se nutila probudit se. Otevři oči, říkala jsem si. Otevři!
Patch sevřel můj loket. „Co to děláš?“
Cítila jsem se stále víc průhlednější, cítila jsem teplo mojí peřiny, můj měkký polštář na tváři. Všechny známé vůně, spojené s mým pokojem mě potěšily.
„Nebuď se, Andílku.“ Pohladil mi rukou vlasy a chytil můj obličej do dlaně. Nutil mě podívat se mu do očí. „Je toho víc, co potřebuješ vědět. Existuje velmi důležitý důvod, proč jsi viděla ty vzpomínky. Snažím se ti to vysvětlit a nemůžu to udělat jiným způsobem. Musíš zjistit, co se ti snažím říct. Potřebuju, abys mě přestala blokovat.“
Trhla jsem mou tváří pryč. Zdálo se mi, jako by se mi nohy zvedly z trávy a letěla jsem směrem k neklidnému oblaku. Patch mě chytil a tiše klel. Jeho stisk byl lehčí a nereálnější.
Probuď se, poručila jsem si sama sobě. Probuď se.
Nechala jsem mrak, aby mě pohltil.
2024 ©