O tři hodiny později byla stehna Vee opečená do červena a vrcholku nohou se jí začaly dělat puchýře. Obličej měla opuchlý teplem. Rixon odešel už před hodinou a Vee a já jsme se vláčeli se slunečníkem a plážovými věcmi do uličky Old Orchard.
„Cítím se skvěle,“ řekl Vee. „Tohle zvládnu. Možná byl ten dětský olej moc slabý.“
Měla jsem závrať a bylo mi nepříjemně horko. Nemělo to ale nic společného s počasím. Bolest hlavy mi vystřelovala ze středu lebky. Snažila jsem se polknout pachuť v mých ústech, ale čím víc jsem polykala, tím víc se mi zvedal žaludek. Jméno “Černá ruka“ stále kroužilo mou myslí. Jako by mě to popichovalo. Chtělo to získat mou plnou pozornost. Odporná bolest se mi ozvala v hlavě vždy, když jsem se to pokoušela ignorovat. Nemohla jsem na to myslet. Ne teď před Vee, která byla dost prozíravá na to, aby zjistila, že se něco děje. Musela jsem držet bolest v sobě trochu déle. Postavit se na nohy vždycky, když mi hrozil pád. Držela jsem se bezpečného znecitlivění. Budu od sebe moje zhroucení držet tak dlouho, jak to jen půjde. Pach. Černá ruka. To nemůže být on.
Vee se zastavila. „Co to je?“
Stály jsme na parkovišti v zadní části knihkupectví, pár metrů od Neona. Zíraly jsme na ohromný kus kovu, který byl připojen k jeho zadní pneumatice.
„Myslím, že je to botička.“
„To vidím. Co to dělá na mém autě?“
„Myslím, že když říkali, že odtáhnou auta, která poruší ten zákaz parkování, mysleli tím tohle.“
„Nedělej chytrou. Co budeme dělat?“
„Zavoláš Rixonovi?“ navrhla jsem jí.
„Nebude moc rád, že bude muset jet celou cestu, až sem. A co tvoje máma? Už je zpátky ve městě?“
„Ještě ne. A co tvoji rodiče?“
Vee si sedla na obrubník a zabořila tvář do dlaní. „Pravděpodobně bude stát celé jmění dát tuhle botu dolů. To bude poslední kapka. Moje máma mě pošle do kláštera.“
Sedla jsem si vedle ní a společně jsme probíraly naše možnosti. „Nemáme žádné jiné přátele?“ zeptala se Vee. „Někdo, komu bychom mohly říct, aniž bychom se cítily provinile? Já bych se necítila provinile, kdyby pro nás jela Marcie, ale jsem si jistá, že to neudělá. Ne pro nás. Zvlášť ne pro nás. Ty se přátelíš se Scottem. Myslíš, že by pro nás přijel? Počkej chvilku...není to Jeep Patche?“
Sledovala jsme pohled Vee na opačnou stranu ulice. Byla tam ulice Imperial. A opravdu. Na protější straně ulice pakoval černý Jeep Comander. Okna byla tónovaná a záře slunce se od nich odrážela.
Moje srdce se zrychlilo. Nemohla jsem narazit na Patche. Tady ne. Zatím ne. Ne, když byla pečlivě vystavená přehrada, jejíž základy každou sekundou víc a víc praskaly, jediná věc, která mě držela dál od toho, abych se rozvzlykala.
„Musí tu někde být,“ řekla Vee. „Napiš mu a řekni mu, že jsme uvízly. Jinak bych to po tobě nechtěla, ale použijeme ho, aby nás odvezl domů.“
„Stejně bych nejdřív napsala Marcie a až potom Patchovi.“ Doufala jsem, že Vee neodhalí v mém hlase zvláštní přítomnost strachu a nenávisti. Černá ruka...Černá ruka.. ne...prosím...prosím, ať to není Patch, ne Patch....je to jen omyl, má to vysvětlení...hlava mě třeštila, jako by mě moje vlastní tělo varovalo, abych přestala s touto linií myšlenek. Pro mou bezpečnost.
„Komu jinému můžeme zavolat?“ řekla Vee.
Obě jsme věděly, komu můžeme zavolat. Absolutně nikomu. Byly jsme bezmocné, bez přátel. Nikdo nám nedlužil laskavost. Jediná osoba, která by všeho nechala, aby pro mě přijela, seděla vedle mě. A naopak.
Vrátila jsem se pohledem znovu k Jeepu. Nebyl žádný důvod, abych tam ještě stála.
„Jedu domů Jeepem.“ Nebyla jsem si jistá, jaký druh prohlášení tím chci Patchovi poslat. Oko za oko? Ublížil jsi mně, ublížím tobě? Nebo možná, tohle je jen začátek, jestli jsi měl něco společného se smrtí mého táty....
„Nebude Patch šílet, až zjistí, že jsme mu ukradly Jeep?“ řekla Vee.
„Je mi to fuk. Nebudu tady sedět celý večer.“
„Mám z toho špatný pocit,“ řekla Vee. „Nemám Patche ráda ani v normální den, natož, když má špatnou náladu.“
„Co se stalo s tvým smyslem pro dobrodružství?“ Touha nade mnou převzala kontrolu a já nechtěla nic jiného než ukradnout džíp a tím poslat Patchovi zprávu. Představila jsem si, jak s Jeepem narážím do stromu. Přežila bych díky airbagům, ale bylo by těžké se odtamtud dostat. Tohle by mluvilo jasně. Varování.
„Můj pocit dobrodružství mizí, když jde o sebevražednou misi,“ řekla Vee. „Nebude to pěkné, až zjistí, že jsi to byla ty.“
Logický hlas v mé hlavě mi říkal, ať od toho dám ruce pryč, ale já ho neposlouchala. Jestli ublížil mojí rodině, jestli zničil mou rodinu, jestli mi celou lhal-
„Víš vůbec, jak ukrást auto?“ zeptala se Vee.
„Patch mě to naučil.“
Nevypadal přesvědčeně. „Chceš říct, že jsi viděla Patch, jak kradl auto a ty to teď jdeš zkusit taky?“
Kráčela jsem uličkou směrem k autu a Vee za mnou pomalu běžela. Podívala jsem se, jestli něco nejede, a pak přešla k džípu. Zkusila jsem dveře. Zamčené.
„Nikdo není doma,“ řekla Vee a dala si ruce kolem očí, aby viděla přes sklo lépe dovnitř. „Myslím, že bychom měly jít pryč. Pojď, Noro. Jdeme pryč od toho džípu.“
„Potřebujeme odvoz. Uvízly jsme tady.“
„Stále máme dvě nohy, levou a pravou. Navíc jsem dneska v náladě na to, trochu si zacvičit. Mám pocit, že bych si dala pěkně dlouhou procházku - Zbláznila ses?“ vykřikla.
Stála jsem na špičkách a držela jsem slunečník proti bočnímu okýnku. „Co?“ řekla jsem. „Musíme se dostat dovnitř.“
„Dej ten deštník dolů! Přitáhneš k nám dost negativní pozornost, když rozbiješ okýnko. Co to do tebe vjelo?“ řekla a pozorovala mě. Divoce si mě prohlížela.
Mojí hlavou bleskla vize. Viděla jsem Patche, jak stojí před mým tátou se zbraní v ruce. Zvuk výstřelu roztrhl ticho.
Opřela jsem se o ruce a sklonila se. Slzy mě štípaly za očima. Zem se pode mnou najednou prudce zatočila. Pot si razil cestu v potůčkách po stranách mého obličeje. Najednou mi bylo, jako by se všechen kyslík náhle vypařil ze vzduchu. Čím víc jsem se snažila nadechnout, tím víc byly moje plíce ochrnuté. Vee na mě něco křičela, ale ten hlas přicházel z velké dálky. Jako bych byla pod vodou. Vee mě objímala a křičela něco o vyčerpání z horka. Vytáhla jsem se z jejího sevření.
„Jsem v pořádku,“ řekla jsem a zvedla ruku, když ke mně šla znovu. „Jsem v pořádku.“
Ukázala jsem jí, že jsem v pohodě. Sklonila jsem se, abych zvedla oblečení, které mi spadlo. Pak jsem to uviděla. Klíčky od džípu Patche v zadní kapse mých kalhot. Ten jsem ukradla z ložnice Marcie, když jsem tam byla.
„Mám klíčky k džípu,“ řekla jsem a ta slova překvapila i mě.
Vee se na mě zamračila a čelo se jí tím zkrabatilo. „Path je nikdy nechtěl zpátky?“
„Nikdy mi je nedal. Našla jsem je v úterý v ložnici Marcie.“
„Whoa.“
Strčila jsem klíč do zámku, vlezla jsem do auta a sedla si na místo řidiče. Pak jsem nastavila sedadlo dopředu, dala klíč do zapalování a oběma rukama sevřela volant. Přes teplo všude kolem byly moje ruce studené z nervozity.
„Nepřemýšlíš, že bys s tím autem udělala něco jiného, než jen to, že nás odvezla domů, že ne?“ zeptala se Vee a vyšplhala se na místo spolujezdce. „Vzhledem k tomu, že ti žíla na krku tepe, to není nic dobrého. Naposled jsem to u tebe viděla v Ďáblově kabelce, těsně předtím, než jsi jednu vrazila Marcie.“
Olízla jsem si rty. Měla jsem je jako z papíru, ale zároveň byly pružné. „Dal Marcie náhradní klíčky od Jeepu-mě by tohle auto nechal řídit jen, kdyby bylo v oceánu, dvacet stop pod zemí.“
„Možná měl dobrý důvod.“ řekla Vee nervózně.
Zasmála jsem se vysokým mírným smíchem. „Neudělám nic, dokud tě nevysadím.“ Nastartovala jsem a ohlédla se na ulici.
„Přísaháš, že mě vyloučíš z odpovědnosti za krádež Patchova džípu, až se tě bude ptát, jo?“
„Nekrademe ho. Uvízly jsme. To se nazývá půjčka.“
„Ne, tomu se říká, že jsi blázen.“ Cítila jsem, jak je Vee zmatená z mého hněvu. Když jsem viděla, jakým způsobem na mě hleděla, cítila jsem z ní nechápavost. Možná jsem jednala nerozumně. Možná jsem tlačila věci až moc přes okraj. Dva lidé můžou mít stejnou přezdívku, pomyslela jsem si a snažila se o tom přesvědčit samu sebe. Mohli by. Mohli by, oni by mohli. Doufala jsem, že čím víckrát si to řeknu, tím víc tomu budu věřit, ale místo, které jsem měla v mém srdci vyhrazené pro důvěru, bylo duté.
„Pojďme odsud,“ řekla Vee a použila na mě vyděšený, opatrný hlas. Nikdy předtím ho na mě nepoužila. „Mám doma limonádu. Mohly bychom si jí dát a přitom sledovat televizi. Možná si zdřímnout. Už máš nějaké plány na dnes večer?“
Chystala jsem se jí říct, že mě dneska Roberta nebude potřebovat, když jsem se podívala na brzdu. „Co je to?“
Vee sledovala můj pohled. Sklonila se dopředu a zatáhla za kousek růžové tkaniny na přístrojové desce. Houpala mezi námi francouzskými bikinami. Podívaly jsme se na sebe a obě nás napadala stejná věc. Marcie.
Není pochyb o tom, že tu byla s Patchem. Právě teď. Na pláži. Leželi na písku. A dělali kdovíco.
Násilná, zrádná vlna nenávisti mnou otřásla. Nenáviděla jsem ho. A nenáviděla jsem samu sebe za přidání mého jména na seznam dívek, které svedl a potom zradil. Surová touha napravit mou neznalost mě sevřela zevnitř. Nechtěla jsem být jen další dívkou. Nemohl teď jen tak zmizet. Jestli byl Černá ruka, musela jsem to zjistit. A jestli měl něco společného se smrtí mého táty, zaplatí za to.
„Najdou si svou vlastní cestu domů,“ řekla jsem přes chvějící se bradu. Šlápla jsem na plyn a otisky gum zůstaly na silnici.
O hodinu později jsem stála před otevřenou lednicí. Zeměměřickým pohledem jsem hledala něco, co bych si mohla dát k večeři. Když jsem nic nenašla, přestěhovala jsem do rohu kuchyně do spíže a udělala to samé. Rozhodla jsem se po těstoviny a skleničku omáčky na špagety s klobásou.
Když zapípal časovač na troubě, vzala jsem těstoviny a nandala si misku. Pak jsem dala omáčku ohřát do mikrovlnky. Neměli jsme parmazán, takže jsem nastrouhala čedar. Nebylo to špatné. Mikrovlnka zapípala a já si nalila omáčku na špagety a přesypala to sýrem. Když jsem se obrátila prostřít si stůl, zjistila jsem, že se o něj opírá Patch. Mísa s těstovinami mi skoro vyklouzla z ruky.
„Jak ses dostal dovnitř?“ zeptala jsem se.
„Měla by ses zamykat. Zvlášť, když jsi doma sama.“
Jeho postoj byl uvolněný, ale oči nebyly. Měly barvu černého mramoru a zařezávaly se těch mých. Neměla jsem pochyb o tom, že věděl, že jsem mu ukradla džíp. Nebylo to těžké zjistit, když parkoval na mé příjezdové cestě. Bylo jedno, kam bych ho schovala. Náš dům je z jedné strany obklopen polem a z té druhé lesem. Ani jsem nepřemýšlela o úkrytu, když jsem parkovala džíp na příjezdovou cestu. Byla jsem naplněná obrovskou hrůzou a šokem.
Všechno jsem viděla v jasnějším světle: jeho krásná slova, jeho černé, lesknoucí se oči, jeho rozsáhlé zkušenosti týkající se lhaní a svádění žen. Jako bych byla zamilovaná do ďábla.
„Vzala jsi mi džíp,“ řekl Patch. Zněl klidně, ale ne moc šťastně.
„Vee zapakovala v nelegální zóně a dali jí na auto botičku. Musely jsme se nějak dostat domů. Pak jsme uviděly tvůj džíp, stál přes ulici.“ Moje dlaně se potily, ale neodvážila jsem si je utřít. Ne před Patchem. Dnes večer vypadal jinak. Byl vážnější a zatvrzeleji. Záře kuchyňských světel osvětlovala jeho nízké lícní kosti. Jeho černé vlasy byly rozcuchané z dne na pláži a padaly mu do čela. Téměř se dotýkaly jeho dlouhých řas. Jeho ústa, o kterých jsem si vždycky myslela, že byly smyslné, se změnily v cynické. Věnoval mi nevřelý úsměv.
„Nemohla jsi mi zavolat a dát mi vědět?“ zeptal se.
„Neměla jsem telefon.“
„A Vee?“
„Nemá tvoje číslo. A stejně by neměla tvé nové číslo. Navíc jsi nebyl k zastižení.“
„Nemáš klíče k džípu. Jak ses dostala dovnitř?“
Všechno co jsem mohla udělat, bylo obdařit ho zrazeným pohledem. „Tvoje náhradní.“
Viděla jsem, jak se snaží zjistit, kde jsem k nim přišla. Oba jsme věděli, že mi nikdy náhradní nedal. Sledovala jsem, že neměl ani tušení, že jsem ukradla klíč Marcie. Oči mu nevzplály porozuměním. Byly kontrolované, neproniknutelné a nečitelné.
„Náhradní?“ zeptal se.
To mě rozzuřilo ještě víc. Očekávala jsem, že bude přesně vědět, o kterých jsem mluvila. Kolik náhradních klíčů bylo? Kolik dalších holek mělo klíč od jeho džípu ve svých kabelkách? „Tvojí přítelkyně,“ řekla jsem. „Nebo jich máš tolik, že to budu muset upřesnit?“
„Podívám se, jestli to chápu správně. Ukradla jsi džíp, abys mě dostala k sobě pomocí náhradních klíčů, které jsem dal Marcie?“
„Ukradla jsem džíp, protože jsem se s Vee potřebovala dostat domů,“ řekla jsem chladně. „bývaly doby, když jsi byl vždycky u toho, když jsem tě potřebovala. Myslela jsem, že to platí pořád, ale asi jsem se mýlila.“
Patch neuhnul očima. „Chceš mí říct, co se doopravdy děje?“ Když jsem neodpověděla, vytáhl jednu z kuchyňských židlí zastrčených pod stolem. Posadil se a zkřížil si ruce. Natáhnul si líně nohy. „Já mám čas.“
Černá ruka. To je to, co se doopravdy dělo. Ale já měla strach postavit se před něj. Vzhledem k tomu, že jsem mohla vidět, jak bude reagovat. Byla jsem si jistá, že neměl nejmenší tušení, kolik toho vím. Pokud ho obviním z toho, že je Černá ruka, už nebude cesty zpět. Budu muset čelit pravdě, která má moc zničit mou duši.
Patch zvedl obočí. „Léčba tichem?“
„Jde o pravdu,“ řekla jsem. „Něco, co ty jsi nikdy nedělal.“ Jestli zabil mého tátu, jak se mi mohl celou tu dobu dívat do očí a říkat mi jak moc ho moje ztráta bolí? Jak mi mohl nikdy neříct pravdu? Jak mě mohl líbat, hladit mě, držet v náručí a žít sám se sebou?“
„Něco co jsem nikdy nedělal? Ode dne, kdy jsme se potkali, jsem ti nikdy nelhal. Vždycky jsem říkal, co jsem chtěl říct. Nikdy jsem před tebou nic neskrýval.“
„Nechal jsi mě věřit, že jsi mě miloval. Lež!“
„Je mi líto, že cítíš, že to byla lež.“ Nebylo mu to líto. Viděla jsem to v kamenné zuřivosti v jeho pohledu. Nenáviděla jsem, co mi teď řekl. Chtěl, abych byla stejná jako všechny dívky z jeho minulosti a zmizela z jeho života beze slova.
„Pokud bys ke mně něco cítil, nepřestěhoval by ses k Marcie v tak rekordním čase.“
„A ty jsi nepřešla ke Scottovi v rekordním čase? Chtěla bys raději napůl člověka, než mě?“
„Je to Nephilim.“ Udělal neopatrné gesto směrem k hlavnímu vchodu. „Džíp má větší hodnotu než on.“
„Možná, že si to samé myslí o andělech.“
Pokrčil rameny. Líně a arogantně. „Pochybuju o tom. Kdyby to bylo na nás, jeho rasa neexistuje.“
„Frankensteinovo monstrum svého stvořitele nemilovalo.“
„A?“
„Nephilimové touží po pomstě andělům. Možná je to jen začátek.“
Patch si zvedl čepici a rukou si prohrábl vlasy. Z výrazu jeho tváře jsem měla dojem, že je to mnohem nebezpečnější, než jsem si původně myslela. Jak blízko byly Nephilimové k poražení padlých andělů? Určitě ne už o tomhle Chešvanu. Patch tím nemohl myslet, že za méně než pět měsíců roje padlých andělů napadnou a nakonec zabijí desítky tisíc lidí. Ale všechno co mi neřekl, jsem si přečetla v jeho očích. Přesně o tomhle šlo.
„Co s tím uděláš?“ zeptala jsem se zděšeně.
Zvedl flašku s vodou a nalil jí do skleničky. Pak se napil. „Bylo mi řečeno, abych zůstal mimo.“
„Archanděly?“
„Nephilimové jsou zlý. Nikdy neměli obývat zemi. To že existují, svědčí o pýše padlých andělů. Archandělé s nimi nic dělat nechtějí. Nepodniknou žádné kroky.“
„A co všichni ti lidé, kteří zemřou?“
„Archandělé mají svůj vlastní plán. Někdy se mu sejí dít zlé věci, aby se mohly dít i ty dobré.“
„Plán? Jaký plán? Chtějí sledovat nevinné lidi, jak umírají?“
„Nephilimové vkročí rovnou do pasti. Pokud zemřou lidi, aby Nephilimové potvrdily svou věc, pak budou archandělé riskovat.“
Začala mě brnět hlava. „A ty s nimi souhlasíš?“
„Teď jsem anděl strážný. Musím být archandělům věrný.“ Viděla jsem nenávistnou záři v jeho očích a na chvíli jsem myslela, že byla zaměřena na mě. Jako by mě obviňoval za to, co se stane. Na svou obranu, já cítila hněv taky. Copak zapomněl na to, co se stalo té noci? Já pro něj obětovala svůj život. To on odmítl. Pokud chtěl někoho obviňovat za to, jak je to teď, může obviňovat jen sebe!
„Jak silní jsou Nephilimové?“ zeptala jsem se.
„Dost silní.“ Jeho hlas byl plný znepokojivých obav.
„Mohla by vyhrát nad padlými anděly už tenhle Chešvan?“
Přikývl.
Objala jsem se rukama, abych odvrátila hluboký a náhlý chlad, který mě najednou roztřásl. Ale bylo to spíš psychické než fyzické. „Musíš něco udělat.“
Zavřel oči.
„Pokud padlí andělé nebudou moct mít Nephilimy, vezmou si lid,“ řekla jsem a snažila se prorazit jeho defenzivní pocit a probudit v něm svědomí. „Řekl jsi to. Desítky tisíc lidí. Možná Vee. Moje máma. Možná já.“
Pořád nic neříkal.
„Copak je ti jedno?“
Jeho oči se podívaly na hodinky a on se zvedl ze židle. „Nerad spěchám pryč, když tu máme nedokončenou práci, ale jdu pozdě.“ Náhradní klíč od džípu ležel v misce na příborníku. Dal si je do kapsy. „Díky za klíče. Přidám výdaje za džíp na tvojí kartu.“
Postavila jsem se mezi něj a dveře. „Mojí kartu?“
„Odvezl jsem tě domů ze Z. Pomohl jsem ti ze střechy domu Marcie. Teď jsem tě nechal použít svůj džíp. Nechci rozdávat svoje služby zadarmo.“
Byla jsem si jistá, že to nebyl vtip. Ve skutečnosti jsem si byla jistá, že to myslí smrtelně vážně.
„Můžeme to udělat tak, že mi zaplatíš vždycky potom, co pro tebe něco udělám, ale brát si peníze z karty by bylo lepší.“ Usmál se na mě.
Prvotřídní arogantní blbec.
Přimhouřila jsem oči. „Vážně tě to baví, viď?“
„Za pár dnů si přijdu vyzvednout hotovost za moje služby, pak mě to teprve začne bavit.“
„Nepůjčil si mi džíp,“ argumentovala jsem. „Ukradla jsem ti ho. Prostě jsem ti ho zabavila.“
Věnoval další dlouhý pohled svým hodinkám. „Budeme to muset dokončit později. Musím běžet.“
„To je pravda,“ odsekla jsem. „Film s Marcie. Jít se pobavit, když můj svět visí na vlásku.“ Říkala jsem si, že jsem chtěla, aby odešel. Zaslouží si Marcie. Bylo mi to jedno. Byla jsem v pokušení po něm něco hodit. Přemýšlela jsem, jestli za sebou práskne dveřmi. Neměla jsem ale v úmyslu nechat ho jít, aniž bych mu položila otázku, která mě uvnitř pálila na uhel. Kousla jsem se do tváře, abych zabránila mého hlasu, aby mi selhal. „Víš, kdo zabil mého otce?“ Můj hlas byl chladný a kontrolovaný. Nebyl ale můj. Byl to hlas někoho, kdo byl až po konečky prstů naplněn nenávistí, devastací a obviněním.
Patch se zastavil. Byl ke mně obrácen zády.
„Co se stalo tu noc?“ Ani jsem se neobtěžovala zakrýt zoufalství v mém hlase.
Po chvíli ticha mi řekl? „To se mě ptáš? Myslíš, že bych to mohl vědět?“
„Vím, že jsi Černá ruka.“ Zavřela jsem oči. Celé moje tělo se houpalo na vlně nevolnosti.
Podíval se na mě přes rameno. „Kdo ti to řekl?“
„Takže je to pravda?“ Uvědomila jsem si, že jsem sevřela ruce v pěst. Třásla jsem se potlačovaným násilím. „Ty jsi Černá ruka.“ Sledovala jsem jeho tvář. Modlila jsem se, aby mi to vyvrátil.
Dědečkovy hodiny v hale odbily celou hodinu. Byl to těžký, hlasitý zvuk.
„Vypadni,“ řekla jsem. Nechtěla jsem před ním brečet. Odmítala jsem ti. Neudělám mu tu radost.
Stál na místě. Měl studený mírně ďábelský výraz.
Hodiny odbíjely tichem. Jedna, dva, tři.
„Donutím tě zaplatit za to,“ řekla jsem a můj hlas byl stále podivně cizí.“
Čtyři, pět.
„Najdu způsob jak. Zasloužíš si jít do pekla. Jediná věc, která by mě mrzela by byla,kdyby mě archandělé předběhli.“
Zavřel své černé, teplé oči.
„Zasloužíš si všechno, co se ti stane,“ řekla jsem mu. „Pokaždé, když jsi mě políbil, objímal mě, věděl jsi, co jsi provedl tátovi-“ Špatně se mi dýchalo. Odvrátila jsem se. Pomalu jsem se začala sesypávat, to jsem si mohla dovolit.
Šest.
„Jdi pryč,“ řekla jsem tichým hlasem, ale ne stabilním.
Podívala jsem se vzhůru. Hodlala jsem se podívat, jak Patch odchází. Věnovat mu pohled plný nenávisti a odporu. Byla jsem ale sama.
Rozhlédla jsem se kolem a čekala, že ho uvidím, ale on už tam nebyl. Podivné ticho se usadilo mezi stíny. Uvědomila jsem si, že přestaly bít dědečkovy hodiny.
Ručičky na hodinách byly zmrazené přesně na šestce a dvanáctce. Zastavily se v okamžiku, kdy Patch odešel navždy.
2024 ©