Druhý den odpoledne mě Vee vysadila u dveří Enza. Měla jsem na sobě žluté šaty, které byly na hranici profesionálnosti a koketnosti. Byly mnohem optimističtější, než jsem se uvnitř cítila já. Zastavila jsem se před oknem a potřásla jsem svými vlasy, které jsem měla celou noc v natáčkách. To gesto ale bylo prkenné. Přinutila jsem se k úsměvu. Cvičila jsem to celé dopoledne. Cítila jsem se jistě a zároveň křehce. Byla jsem na hraně někde mezi tím.
Když jsem se prohlédla v odrazu okna, vypadala jsem falešně a prázdně. Ale potom, co jsem celou noc strávila pláčem, bylo tohle to nejlepší, co jsem se sebou mohla udělat.
Když jsem se dostala domů z procházky z domu Marcie, schoulila jsem se do postele, ale nespala jsem. Strávila jsem noc tím, že jsem se trýznila sebedestruktivními myšlenkami. Čím déle jsem byla vzhůru, tím víc se mé myšlenky klonily od reality. Chtěla jsem udělat nějaké gesto a bylo mi jedno, jak moc drastické to bylo. Napadaly mě myšlenky, jaké mě nikdy v životě nenapadly. Pokud bych ukončila můj život, archandělé by se to dozvěděli. Chtěla jsem, aby cítili výčitky svědomí. Chtěla jsem, aby začali pochybovat o svých zastaralých zákonech. Chtěla jsem, aby převzali zodpovědnost za to, že mi ničili život a nakonec ho zničili úplně.
Mojí myslí kroužily a potácely se tyhle myšlenky celou noc. Moje emoce se měnily. Ze srdcervoucí ztráty, přes popření až k zlosti. V jednu chvíli jsem litovala, že jsem neutekla s Patchem. Jakékoliv štěstí, bez ohledu na to, jak by bylo krátké, by bylo lepší, než probouzet se zmučená každý den myšlenkou na to, že ho nikdy nebudu mít.
Ale když slunce začalo dnes vycházet na obloze, dospěla jsem k rozhodnutí. Musela jsem jít dál. Buď tohle, nebo snadno vklouznout zpátky do mučící deprese. Nutila jsem se k tomu hýbat se. Osprchovala jsem se, oblékla a šla do školy s pevným ujištěním, že nikdo neuvidí to, co je uvnitř mně. Celé tělo mě brnělo, ale já nehodlala dát najevo žádnou známku sebelítosti. Nechtěla jsem nechat archanděly vyhrát. Chtěla jsem se postavit znovu na nohy, najít si práci a co nejdřív zaplatit mou pokutu. Pak dokončit letní školu a odmaturovat. Udržet se stále v činnosti a jen v noci, kdy bych byla sama se svými myšlenkami a nemohla bych si pomoct, myslela bych na Patche.
Uvnitř Enza byly dva půlkruhové balkony. Rozprostíraly se na pravé a na levé straně. Široké schody vedly do hlavního jídelního koutu a k přednímu pultu. Balkony mi připomínaly zakřivená přehlídková mola s výhledem dolů. Stoly na balkonech byly zaplněny a pár samotářů sedělo dole pod balkony, pilo kávu a četlo noviny.
Hluboce jsem si povzdechla, šla jsem po schodech dolů a blížila se k přednímu baru.
„Promiňte, slyšela jsem, že hledáte baristy,“ řekla jsem ženě u baru. Můj hlas zněl v mých uších slabě, ale neměla jsem dost energie, abych se opravila a promluvila hlasitěji. Žena s rusými vlasy ve středních letech vzhlédla od baru. Na její jmenovce jsem si přečetla :Roberta. „Ráda bych vyplnila žádost.“ Dokázala jsem se napůl usmát, ale trochu jsem se obávala, že nevypadal moc důvěryhodně.
Roberta si otřela pihovaté ruce do hadru a obešla pult. „Baristy? Už ne.“
Zírala jsem na ni se zatajeným dechem. Měla jsem pocit, že ve mně všechna naděje zemřela. Můj plán byl teď pro mě všechno. Nevěděla jsem, co bych dělala, kdyby mi ani jeden bod z mého plánu nevyšel. Potřebovala jsem plán. Potřebovala jsem tuhle práci. Potřebovala jsem pečlivě kontrolovat můj život, kde bych si naplánovala každou minutu a hlídala si každou emoci.
„Ale hledáme spolehlivou obsluhu, noční směny, jenom od šesti do deseti,“ doplnila Roberta.
Zamrkala jsem a moje rty se lehce překvapeně zachvěly. „Ach,“ řekla jsem. „To je dobře.“
„V noci jsou ztlumená světla, hrajeme jazz a pokoušíme se o sofistikovanější pocit. Po páté je to tady mrtvé, ale doufáme, že tím nalákáme lidi. Špatná ekonomika,“ vysvětlila. „Budeš mít na starost pozdravit zákazníky a sepsat jejich objednávku. Pak ji odneseš do kuchyně. Když bude jídlo připravené, odneseš ho ke stolu.“
Snažila jsem se dychtivě přikývnout. Rozhodla jsem se í ukázat, jak moc jsem chtěla tuhle práci. Cítila jsem všechny drobné trhlinky v mých rtech, když jsem se usmála. „To zní perfektně,“ podařilo se mi říct chraplavým hlasem.
„Máš nějaké pracovní zkušenosti?“
Neměla jsem, ale já a Vee jsme chodily do Enza alespoň třikrát týdně. „Znám nazpaměť jídelní lístek.“ řekla jsem a začala se cítit pevněji a reálněji. Zaměstnání. Na tom záviselo všechno. Chtěla jsem si vybudovat nový život.
„To je to, co jsem chtěla slyšet,“ řekla Roberta. „Kdy můžeš začít?“
„Dnes večer?“ Nemohla jsem uvěřit tomu, že mi nabízí práci. Dokonce jsem i byla schopná vykouzlit upřímný úsměv, ale ona to přehlédla. Podala jsem si s ní ruku na to, že to platí. Až pozdě jsem si všimla, že se mi chvěje.
Nevšímala si mé ruky, ale prohlédla si mě s hlavou skloněnou k jedné straně, takže jsem se cítila ještě víc zranitelně a rozpačitě. „Je všechno v pořádku?“
Tiše jsem se nadechla, ale stále držela její ruku. „Ano, jsem v pořádku.“
Rázně přikývla. „Buď tady v 5:45 a já ti pak vše vysvětlím.“
„Mockrát vám děkuji-“ začala jsem, ale můj hlas byl pořád ještě trochu v šoku. Ona už byla, ale dávno za pultem.
Když jsem vyšla ven na oslepující slunce, už v mé hlavě probíhaly výpočty. Za předpokladu, že budu dělat za minimální mzdu a budu pracovat každý večer příští dva týdny, mohla jsem splatit mou pokutu. A kdybych pracovala každý den, po dobu dvou měsíců, bylo by to šedesát nocí, kdy bych příliš utopena v práci, než abych myslela na Patche. Šedesát nocí a skončí letní prázdniny. Pak jsem mohla znovu věnovat všechnu mou energii škole. Už jsem se rozhodla můj rozvrh vybavit náročnými hodinami. Budu muset zvládnout moje domácí úkoly v každé podobě a formě. Na žal nebude čas.
„No?“ zeptala se Vee, když ke mně dojela s Neonem. „Jak to šlo?“
Vlezla jsem si na sedadlo spolujezdce. „Dostala jsem práci.“
„Krása. Zdálo se, že jsi opravdu nervózní, když jsi šla dovnitř. Skoro, jako by sis myslela, že to nedostaneš. Ale už není důvod k obavám. Jsi oficiální těžce pracující člen společnosti. Jsem na tebe hrdá, zlato. Kdy začínáš?“
Podívala jsem se na hodiny na palubní desce a počítala. „Za čtyři hodiny.“
„Zastavím se u tebe dnes večer a požádám, aby mě posadily do tvojí zóny.“
„Když mi dáš dýžko,“ řekla jsem a můj pokus o vtip mě málem přivedl k slzám.
„Jsem tvůj šofér. To je lepší než dýžko.“
O šest a půl hodiny později, byl Enzo narvaný k prasknutí. Moje pracovní oblečení spočívalo v jednotné bílé košili, šedých tvídových kalhotech se stejnobarevnou vestou a kšiltovce. Kšiltovka dělala velmi dobrou práci. Držela mi vlasy, které odmítaly zůstat poslušné. V tuhle chvíli jsem se opírala o zeď a cítila, jak jsem v obličeji zpocená. Navzdory tomu, že jsem byla utahaná, jsem se cítila podivně odlehčená, jako bych se na sebe dívala z výšky. Nebyl čas myslet, dokonce ani na Patche.
„Nové děvče!“ jeden z kuchařů, Fernando, na mě křičel. Stál za krátkou zdí, která dělila od zbytku místnosti kuchyň a pec, kam se házeli špachtle. „Máš tu svou objednávku!“
Chytila jsem tři talíře se sendviči a pečlivě si je poskládala v ruce. Pak jsem vycouvala z lítacích dveří. Na mé cestě přes dolní patro, na mě kývla jedna z hostesek. Trhla bradou ke stolu, kam teď přišli lidé. Byl až vzadu na balkonu. Odpověděla jsem rychlým kývnutím. Budu tam za minutu.
„Jeden prima rybí sendvič, jeden salámový a jeden krůtí,“ řekla jsem a postavila talíře před tři podnikatele v oblecích. „Dobrou chuť.“
Běžela jsem po schodech vedoucích ven z prvního patra a tahala bloček, kam jsem zapisovala objednávku z mé zadní kapsy. V polovině kroku jsem se zastavila. Přímo přede mnou seděla Marcie Millar. Byla u nejnovějšího stolu. Také jsem poznala Addysona Halese, Oakleyho Williamse a Ethana Tylera. Všichni byly ze školy. Myslela jsem na to, že bych mohla říct někomu jinému, aby obsloužil tenhle stůl, když Marcie vzhlédla a já věděla, že jsem v pasti.
Na tváři se jí usadil tvrdý úsměv.
Moje dýchání zaváhalo. Byla nějaký způsob, jak by se mohla dozvědět, že jsem vzala její deník? Když jsem včera přišla domů a zalezla do postele, už jsem si na to nevzpomněla. Hned bych ho vrátila, ale bylo to poslední, na co jsem myslela. Deník se zdál být nedůležitý vedle příšerného chaosu, který se odehrával ve mně i mimo mně. Od chvíle kdy jsem včera přišla, ležel na podlaze mé ložnice vedle mého včerejšího oblečení.
„No, není to vaše oblečení roztomilé?“ řekla Marcie přes jazzovou hudbu. „Ethane, neměl jsi na loňském plese stejnou vestu? Myslím, že se ti Nora vkradla do skříně.“
Zatímco se oni smáli, já jsem držela pero a byla připravená, až si objednají. „Můžu vám nabídnout něco k pití? Dnes večer je naší specialitou kokosové smoothie.“ Mohla slyšet strach a vinu na mém hlase? Polkla jsem a doufala, že až budu znovu mluvit, nervozita z mého hlasu bude pryč.
„Minule jsem tady byla, když měla moje máma narozeniny,“ řekla Marcie. „Naše servírka jí zazpívala Happy birthday.“
Trvalo mi celé tři sekundy, než mi to došlo. „Ach. No nemyslím. Nejsem servírka. Jsem jen vaše obsluha.“
„Nezajímá mě, co jsi zač. Chci, abys mi zazpívala Happy birthday.“
Stála jsem ochromeně, moje mysl tápala a říkala, ať uteču. Nemohla jsem uvěřit, že Marcie chce, abych se takhle ponížila. Za posledních jedenáct let jsem nepočítala skóre našich bojů, ale byla jsem si jistá, že teď vede. Žila jen proto, aby mi ubližovala. Horší je, že věděla, že se její skóre zdvojnásobilo, ale jí to pořád nestačilo. Nebyla jen tyran, brala to jako sport.
Natáhla jsem ruku. „Ukaž mi svoje ID.“
Marcie pokrčila rameny. „Zapomněla jsem ho.“
Obě jsme věděly, že si ho nezapomněla. A taky jsme obě věděly, že dnes nemá narozeniny.
„Dnes mám opravdu rušný večer,“ řekla jsem a předstírala omluvu. „Můj šéf by nechtěl, abych se zdržovala od ostatních zákazníků.“
„Tvůj šéf by chtěl, aby tvoji zákazníci byli spokojeni. Teď zpívej.“
„A když už jsme u toho,“ dodal Ethan, „Přines jeden z těch čokoládových dortů zadarmo.“
„Rozdáváme jen kousky, ne celý dort.“ řekla jsem.
„Rozdáváme jen kousky, ne celý dort.“ napodobil mě Addyson a celý stůl vybuchl smíchy.
Marcie sáhla do kabelky a vytáhla kameru Flip. Napnula červené tlačítko NATÁČET a namířila ji na mě. „Nemůžu se dočkat, až to pošlu jako spam celé škole. Je dobrá věc, mít přístup ke všem e-mailům. Kdo by si myslel, že místo asistent sekretářky je tak užitečné?“
Věděla o tom dneíku. Musela. A tohle byla odplata. Padesát bodů mě za krádež deníku. Dvakrát tolik jí za zaslání videa, na kterém zpívám Happy birthday Marcie, všem na Coldwaterské střední.
Ukázala jsem přes rameno na kuchyň a pomalu spustila. „Poslyšte, moje objednávky se hromadí-“
„Ethane, jdi říct té krásné hostesce tam, že si chci promluvit s jejím šéfem. Řekni jí, že naše obsluha je na nás drzá,“ řekla MArcie.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Míň, než tři hodiny v práci a Marcie mě nechá vyhodit. Jak splatím pokutu? A sbohem Cabriolete. A co je nejdůležitější, já potřebovala práci, abych odvedla mou pozornost pryč. Abych našla způsob, jak se vypořádat s bolestivou pravdou: Patch byl z mého života pryč. Na dobro.
„Čas vypršel,“ řekla Marcie. „Ethane, jdi pro ředitele.“
„Počkejte,“ řekla jsem. „Udělám to.“
Marcie vyjekla a zatleskala. „Dobře, nabila jsem si baterie.“
Podvědomě jsem zatahala za kšilt mé kšiltovky, abych si trochu zastínila obličej. „Všechno nejlepší k narozeninám tobě-“
„Hlasitěji!“ zařvali všichni.
„Hodně štěstí, zdraví,“ zpívala jsem hlasitěji. Těžko říct, jestli byl můj tón falešný, bylo to trapné. „Všechno nejlepší k narozeninám, milá Marcie. Všechno nejlepší k narozeninám tobě.“
Nikdo neřekl ani slovo. Marcie si dala kameru Flip zpátky do kabelky. „No, to byla nuda.“
„To znělo...normálně.“ řekl Ethan.
Krev se mi hromadila ve tvářích. Věnovala jsem jí stručný, nervózní a triumfální úsměv. Pět set bodů. Moje sólo stálo za to. Tolik k tomu, jak mě Marcie chtěla nasekat na kousíčky. Oficiálně jsem se ujala vedení. „Dáte si někdo nápoj?“ zeptala jsem se a zněla překvapeně vesele.
Když jsem si napsala jejich objednávky, obrátila jsem se, že půjdu zpátky do kuchyně, když na mě Marcie zavolala: „Ach, Noro?“
Zastavila jsem se. Ostře jsem se nadechla a přemýšlela, jestli mě teď donutí proskakovat obručemi. Ne, ne. Pokud...to na mě nešla říct. Právě teď. Před všemi těmi lidmi. Šla říct světu, že jsem ukradla její deník, aby mohly vidět jak ubohá a opovrženíhodná opravdu jsem.
„Mohla bys to zrušit?“ řekla jen Marcie. „Musíme se dostat na party.“
„Rušíš vaší objednávku?“ opakovala jsem hloupě. Znamenalo to, že nevěděla o tom deníku?
„Patch na nás čeká v Delphic Beach a já se nechci opozdit.“ Marcie si okamžitě zakryla ústa. „Moc mě to mrzí. Nemyslela jsem. Neměla jsem se zmínit o Patchovi. Musí být těžké vidět ho s někým jiným.“
Jakýkoliv úsměv jsem měla na tváři, zmizel. Cítila jsem, jak se mi do tváře hrne horkost. Moje srdce bilo tak rychle, že se mi před očima zablesklo. Místnost se mi nakláněla a v centru toho všeho byl Marciin bezohledný úsměv. Smála se na mě. Takže se všechno vrátilo k normálu. Patch se vrátil k Marcie. Potom, co jsem včera v noci odešla, sám se vykašlal na náš osud. Jestliže nemohl mít mě, musel se spokojit s Marcie. Jak to, že oni mohli mít vztah? Kde byli archandělé, když přišlo na Marcie a Patche? Co jejich polibky? Nechali to archandělé tak, protože věděli, že to nic neznamená ani pro jednoho z nich? Chtělo se mi vykřičet tu nespravedlnost do světa. Marcie mohla být s Patchem, když ho nemilovala, ale já nemohla, protože jsem ho milovala a archandělé to věděli. Proč bylo tak špatné, že jsme se milovali? Byli andělé a lidi opravdu tak odlišní?
„To je v pořádku, už jsem se z toho dostala,“ řekla jsem si a snažila se do mého tónu dostat chladnou zdvořilost.
„Dobře, pro tebe,“ řekla Marcie a svůdně si pohodila vlasy. Ani jedna její část se na mě nedívala, jako by mi věřila.
Vrátila jsem se zpátky do kuchyně. Vyhodila objednávku Marcie a šla ke kuchaři. Když jsem vzhlédla od ´Zvláštních návodů na vaření´, místo Marcie bylo prázdné. Spěchala, aby se setkala s Patchem na Delphic Beach? To bylo hodně špatný.
Zvedla jsem se a nesla podnos z kuchyně. K mému překvapení jsem u dveří viděla stát Scotta. Mluvil s hosteskou. Byl oblečen pohodlně. Měl volné Levisky a volné tričko. Vzhledem k pozici těl černě oděné hostesky, s ním flirtovala. Zachytil můj pohled a uznale se na mě podíval. Položila jsem objednávku pro stůl patnáct a šla za ním po schodech.
„Čau,“ řekla jsem Scottovi a stáhla jsem si kšiltovku, abych ulevila mým zpoceným vlasům.
„Vee mi řekla, že tě tu najdu.“
„Volal jsi Vee?“
„Jo, neodpověděla jsi mi na žádnou z mých zpráv.“
Otřela jsem si rukou čelo a tím dostala pár vlasů zpátky na své místo.
„Mám šatnu na druhé straně. Neměla jsem šanci se tam podívat, protože jsem tam ještě nebyla. co potřebuješ?“
„V kolik končíš?“
„V deset. Proč?“
„Na Delphic Beach je dneska Party. Hledám nějakého chudáčka, kterého bych vzal sebou.“
„Pokaždé, když spolu jdeme ven, stane se něco hrozného.“ Koukal na mě zmateně. „Rvačka v Z,“ připomněla jsem mu. „Ďáblova kabelka. V obou případech jsem musela žebrat o odvoz domů.“
„Do třetice všeho dobrého.“ Usmál se a já si poprvé uvědomila, že má velmi pěkný úsměv. Dokonce chlapecký. Zmírnilo to jeho osobnost. Zajímalo mě, jestli má nějakou svou stránku, kterou mi ještě neukázal.
Měla jsem šanci to zjistit na stejné party, kde byla i Marcie. Na stejné, kde měl být i Patch. A na stejné pláži jsem s ní byla před týdnem a půl. Předbíhala jsem, když jsem řekla, že žiju dokonalý život. Nevěděla jsem, jak rychle se to zvrtne.
Udělala jsem si rychlý přehled o mým pocitech, ale potřebovala jsem víc než jen několik sekund, abych zjistila, jak jsem se cítila. Chtěla jsem vidět Patche-vždycky jsem chtěla-to ale nebyla ta otázka. Potřebovala jsem zjistit, jestli jsem byla připravená vidět ho. Mohla jsem ho vidět vodit se s Marcie? Zvlášť potom, co mi včera v noci řekl?
„Budu o tom přemýšlet,“ řekla jsem Scottovi a uvědomila jsem si, že moje odpověď trvala až příliš dlouho.
„Chceš, abych se stavil v deset a vyzvednul tě?“
„Ne. Jestli půjdu, doveze mě tam Vee.“ Ukázala jsem směrem ke kuchyňským dveřím. „Poslyš, musím zpátky do práce.“
„Doufám, že se uvidíme,“ řekl a věnoval mi jeden úsměv, než se otočil a odešel.
Na konci směny jsem našla Vee na parkoviště. Auto bylo nastartované. „Díky za odvoz,“ řekla jsem jí a nastoupila. Moje nohy mě bolely od toho, jak jsem pořád chodila a moje uši mě brněly od neustálých rozhovorů a hlasitým smíchem zalité restaurace. Nemluvě o všech kuchařích a servírkách, kteří na mě křičeli objednávky. Udělala jsem nejméně dvě špatné objednávky a víc než jednou jsem vstoupila do kuchyně přes špatné dveře. Dvakrát jsem málem vrazila do servírky a vysypala talíře s jídlem. Dobrou zprávou bylo, že jsem měla v ruce třicet dolarů. Potom, co zaplatím pokutu, půjdou všechny moje peníze na Cabriolet. Toužila jsem po dni, kdy už nebudu muset spoléhat na Vee, aby mě vozila.
Ale ne tolik, jako jsem toužila po dni, kdy konečně zapomenu na Patche.
Vee se na mě usmála. „Tohle není žádná služba zdarma. Všechny tyhle jízdy jsou vlastně půjčka a ty mi jí jednou splatíš.“
„Myslím to vážně, Vee. Jsi nejlepší kamarádka na celém světě. Nejlepší.“
„Ále, možná bychom měly oslavit tenhle moment, jako z Hallmarku a sject ke Skippymu pro nějakou zmrzlinu. Dala bych si zmrzlinu. Vlastně bych si dala i MGS. Nic mě netěší víc, než si dát čerstvě smažené rychlé občerstvení, udělané ve starém dobrém MGS.“
„A co party?“ zeptala jsem se. „Dostala jsem pozvání na party dnes v Delphic Beach. Jsi víc než vítána,“ dodala jsem rychle. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli jsem udělala to nejlepší rozhodnutí, jít tam dnes večer. Proč jsem se sama mučila tím vidět znovu Patche? Věděla jsem, že to bylo proto, že jsem mu chtěla být na blízku, i když v jeho přítomnosti nebylo nikdy dost blízko. Silnější a odvážnější člověk by s ním dávno zpřetrhal všechny vazby a odešel. Silnější člověk by bil pěstmi do dveří osudu.
Patch byl z mého života navždy. Věděla jsem, že tuhle skutečnost musím přijmout. Ale byl velký rozdíl mezi tím vědět to a udělat to.
„Kdo všechno jde?“ zeptala se Vee.
„Scott a několik dalších lidí ze školy.“ Nebylo třeba zmiňovat se o Marcie a získat tak okamžité její okamžité odmítnutí. Měla jsem pocit, že dnes večer budu potřebovat podporu Vee.
„Myslím, že skončím s Rixonem a místo toho budu sledovat nějaký film. Můžu se zeptat, jestli má nějaké kamarády, se kterými by tě dal dohromady. Mohly bychom udělat tu věc s dvojitým rande. Jíst popcorn, vyprávět si vtipy, poznat se.“
Do chvíle, než Vee vjela na parkoviště Delphic Beach, byla obloha černá jako dehet. Ostrá světla, která mi připomněla ty na fotbalovém hřišti v CHS zářila na bílou budovu dřevěné konstrukce, arkády a minigolf. Vznášela se na místě a připomínala svatozář. Nikde na pláži nebo v okolních oblastech nebylo světlo. Tohle byl jediný světlý bod na pobřeží. Na tuto noční dobu jsem očekávala, že se na pláži budou dělat hamburgery nebo hrát fotbal a tak jsem Vee naznačila, že půjdu dolů k molu, které se táhlo přes vodu.
Vylezla jsem z auta a poslala jí vzdušný polibek, jako ahoj. Vee zareagovala a zamávala mi, zatímco telefonem mluvila s Rixonem a domlouvali se, kde se sejdou.
Ve vzduchu se stále držela teplo ze slunečného dne a všude se ozývala hudba ze Zábavného parku nahoře na Delphic Beach. Vlny bubnovaly do písku. Souběžně s pobřežím ležel plankton, který vyplavila voda. Vypadal jako plot. Ležel po celém svahu. Ležel v tenkých párkách teď už suchého písku. Příliv na něj nedosáhnul.
Prošla jsem malou skupinkou lidí, kteří stáli ve vodě. Skákali do vln a házeli naplavené dveří do oceánu a to i přesto, že záchranáři už byly dávno pryč. Hledala jsem očima Scotta, Patche, Marcie nebo kohokoliv jiného, koho bych znala. Vepředu vzplály oranžové plameny a já se tam podívala. Vytáhla jsem telefon a vytočila číslo na Scotta.
„Jo.“
„Jsem tu,“ řekla jsem. „Kde jsi ty?“
„Na jih od ohně. A ty?“
„Na severu.“
„Najdu tě.“
O dvě minuty později se Scott svalil do písku vedle mě. „Budeš tady na kraji celou noc?“ zeptal se mě. Jeho dech byl cítit alkoholem.
„Nejsem velký fanoušek devadesáti procent lidí tam na té straně.“
Přikývl, jako že porozuměl. Vyndal termosku. „Nemám ani zárodek skautské cti. Vem si tolik, kolik chceš.“
Naklonila jsem se tak daleko, abych si mohla čichnout k obsahu termosky. Okamžitě jsem se odtáhla. Výpary z ní mi spálily zadní stranu krku. „Co to je?“ dusila jsem se. „Motorový olej?“
„Můj tajný recept. Kdybych ti ho řekl, musel bych tě zabít.“
„Není třeba. Jsem si jistá, že kdybych se napila toho pití, mělo by to stejný účinek.“
Scott se zvednul a kleknul si do písku. Převlékl se. Teď měl tričko Metallici s ustřiženými rukávy, khaki kraťasy a žabky. Já na sobě měla svou uniformu, jen bez čepice. Vestu a kalhoty. Naštěstí jsem si vzala z domova tílko, než jsem šla do práce, ale kalhoty jsem si převléknout nemohla.
„Tak mi řekni, Greyová. Co tady děláš? Musím říct, myslel jsem si, že večer se mnou, vyměníš za domácí úkol na příští týden.“
Opřela jsem se do písku vedle něj a podívala se jeho směrem.
„Jo, asi stárnu. Asi jsem divná. Tak co?“
„Mám rád divný lidi. Divný lidi mi pomáhají dokončit školní rok, Zejména angličtinu.“
Ach jo. „Jestli to byla otázka, odpověď je ne. Nebudu ti psát anglické eseje.“
„To si jen myslíš. Ještě jsem na tebe nepoužil Scottovo kouzlo.“
Odfrkla jsem si smíchy. Jeho úsměv se prohloubil. Řekl: „Cože, ty mi nevěříš?“
„Nevěřím, že ty a kouzlo patříte do jedné věty.“
„Žádná dívka neodolá mému kouzlu. Říkám ti, jsou z toho divoké. Tady jsou základy: Jsem opilý dvacetičtyř (nebo sedm) iletý kluk, nemám práci, nemůžu projít ani základní matematikou a trávím hry hraním videoher a sázením.“
Zaklonila jsem hlavu dozadu. Má ramena se třásla, jak jsem se smála. Začínala jsem si myslet, že mám raději opilou verzi Scotta než tu jeho střízlivou. Kdo by neměl, když se Scott sám zkritizoval?
„Přestaň slintat,“ řekl Scott a hravě mi zvednul bradu nahoru. „A pojď do mě.“
Uvolněně jsem se na něj usmála. „Jezdíš Mustangem. To je nejmíň 10 bodů nahoru.“
„Úžasné. Deset bodů. Všechno, co potřebuju je dalších dvě stě, abych se dostal ven z červené zóny.“
„Proč nepřestaneš pít?“ zeptala jsem se.
„Přestat? Děláš si srandu? Můj život za nic nestojí. Proto o sobě rád vím jen napůl. Když jsem přestal pít, viděl jsem jaký můj život opravdu je a chtěl jsem skočil z mostu.“
Chvíle ticha.
„Když piju, můžu skoro zapomenout, kdo jsem,“ řekl a jeho úsměv trochu povadl. „Vím, že jsem to stále já, ale jen stěží. JE to super být opilý.“ Loknul si z termosky a oči upřel na moře.
„Jo, dobře, můj život taky není zrovna úžasný.“
„Tvůj táta?“ hádal a otřel si horní ret hřbetem ruky. „To není tvoje vina.L
„Což je ještě horší.“
„Jak to?“
„Pokud by to bylo moje chyba, znamenalo by to, že jsem to zpackala. Vinila bych se dlouhou dobu, ale nakonec bych možná mohla jít dál. Právě teď ale stojím na místě a pokládám si stále stejnou otázku: Proč můj táta?“
„To dává smysl,“ řekl Scott.
Začalo jemně pršet. Letní deštík. Velké teplé kapky padaly všude.
„Co to sakra je?“ slyšela jsem Marcie někde dál na pláži v blízkosti ohně. Studovala jsem obrysy těl, když začaly utíkat. Patch tam nebyl.
„Můj byt, všichni!“ zařval Scott a skočil na nohy. Zavrávoral a sotva udržel rovnováhu. „Sedmdesát-dva Deacon Road, byt třicet dva. Dveře jsou odemčené. Spousta piva v lednici. Jo a zmínil jsem, že je moje máma v Bunco celou noc?“
Ozval se jásot. Všichni popadli své boty a další oblečení z písku na pláži a rozběhli se směrem k parkovišti.
Scott mě šťouchnul do stehna. „Potřebuješ svézt? No tak, ještě umím řídit.“
„Díky za nabídku, ale myslím, že to zvládnu.“ Patch tu nebyl. Byl jediný důvod, proč jsem sem jela. Najednou jsem ucítila zklamání, ale i úlevu. Byla jsem šťastná, že jsem nevidělaMarcie a Patche spolu, ale hlavně jsem se cítila zklamaná, osamělá a plná lítosti. Navíc jsem byla vyčerpaná. Jediná věc v mé mysli byla, odplazit se do postele a co nejdříve ukončit tenhle den.
„Přátelé nenechávají přátele řídit opilé,“ přemlouval mě Scott.
„Snažíš se ve mě vyvolat výčitky svědomí?“
Houpal přede mnou svými klíčkami. „Jak si můžeš nechat ujít svou jedinou šanci v životě řídit Mustang?“
Zvedla jsem se a otřela si ruce od písku do kalhot. „Co kdybys mi prodal Mustang za třicet dolarů? Dokonce ti zaplatím v hotovosti.“
Zasmála se a dal mi ruku kolem ramen. „Opilý, ale ne až tak opilý, Greyová.“
2024 ©