O hodinu později, když jsem se dala dohromady, snědla pozdní večeři, která zahrnovala krémový sýr namazaný na grahamových sušenkách a uklidila zbytky do kuchyně, jsem se šla dívat na televizi. V temném rohu mojí mysli, se mi nepodařilo zapomenout na varovnou zprávu o tom, abych zůstala doma. Bylo jednodušší označit to za omyl nebo žert, když jsem byla uvnitř vozu Vee, ale teď, když jsem byla sama, jsem se zdaleka tak jistá necítila. Uvažovala jsem, že bych zapnula nějakého Chopina, abych prolomila ticho, ale nechtěla jsem, aby se tím můj sluch oslabil. To poslední, co jsem chtěla bylo, aby se za mnou někdo proplížil ...
Přestaň! Přikázala jsem si. Nikdo se za tebou neplíží.
Po chvíli, když už nic dobrého v televizi nedávali, jsem vylezla nahoru do mé ložnice. Můj pokoj byl uklizený a čistý, tak jsem začal třídit můj šatník podle barev. Snažila jsem se nějak zaměstnat, abych nebyla v pokušení usnout. Byla bych mnohem zranitelnější, kdybych spala, takže jsem to chtěla oddalovat tak dlouho, jak to jen bylo možné. Oprášila jsem horní poličku a srovnala si podle abecedy moje knihy.
Ujistila jsem se, že už se nebude nic zlého dít. S největší pravděpodobností, až se zítra vzbudím, uvědomím si, jak paranoidní jsem byla.
Pak mi dojde, že ta textovka nebyla od nikoho, kdo by mi chtěl podříznout hrdlo ve spánku. Ale když si vezmu tak děsivou noc, jako je tahle, není nic příliš neuvěřitelné.
O něco později jsem se probudila ve tmě. Závěsy na druhé straně místnosti se vlnily, jak k nim z ventilátoru proudil vzduch. Teplota byla příliš vysoká a moje tričko a klučičí trenýrky na spaní, se ke mně přilepily. Byla jsem ale příliš vystrašená vizí nejhoršího možného scénáře toho, co by se mohlo stát, kdybych otevřela okno.
Pohlédla jsem do strany a podívala se na můj budík. Byly necelé tři.
Rozzlobené bušení se ozývalo na pravé straně mé lebky. Moje oko bylo oteklé. Zapnula jsem každé světlo v domě a naboso přicapkala až k mrazáku, kde jsem si smontovala ledový obklad z ledu a tašky za Ziplocu. Pak jsem šla čelit pohledu do zrcadla v koupelně a zasténala jsem. Odporná fialová a červená modřina tetovala celou plochu od obočí až k mé lícní kosti.
„Jak jsi to mohla dopustit?“ zeptala jsem se odrazu. „Jak jsi mohla nechat Marcie, aby tě zmlátila?“
Vzala jsem si poslední dva prášky Tylenolu ze skleničky v zrcadlové skříňce, spolkla jsem a pak jsem se schoulila do postele. Led mě pálil na kůži kolem oka a vysílal do mě mráz. Zatímco jsem čekala, až začne Tylenol působit, zápasila jsem s mentálním obrazem Marcie, jak leze do Patchova džípu. Tenhle obraz se mi v hlavě přehrával znovu a znovu. Snažila jsem se ho vymazat a otočila jsem se. Dokonce jsem si i dala polštář přes hlavu, abych udusila ten obraz, ale byl mimo můj dosah a vysmíval se mi.
Asi tak o hodinu později, když můj mozek sám od sebe vymýšlel všechny vynalézavé způsoby, jak by se dala zapít Marcie a Patch, jsem usnula.
Probudil mě zvuk odemykaného zámku.
Otevřela jsem oči a byla zmatená barvami, které jsem viděla. Byly stejně černé a bíle, jako když jsem nedávno snila o Anglii, před stovkami let. Snažila jsem se mrkáním donutit můj zrak, aby se vrátil k normálu, ale můj svět zůstal v barvě kouře a ledu.
V přízemí, kde se otevřely již zmíněné dveře, jsem uslyšela hlasité zavrzání.
Nečekala jsem, že se moje máma vrátí dřív než v sobotu ráno, což znamenalo, že to byl někdo jiný. Někdo, kdo sem nepatřil.
Rychle jsem se rozhlédla po místnosti po něčem, co bych mohla použít jako zbraň. Bylo tam několik malých rámečku a levná lampa z drogerie.
Někdo tiše kráčel po dřevěné podlaze v přízemí. O sekundu později byl na schodech. Vetřelec se nezastavil, což znamenalo, že nepostřehl, že jsem ho slyšela. Věděl přesně, kam jde. Tiše jsem slezla z postele a popadla punčocháče, které jsem si svlékla a hodila na podlahu. Pevně jsem je držela v rukách a přitiskla se ke zdi za dveře mého pokoje. Korálky potu mi stékaly po kůži. Bylo takové ticho, že jsem slyšela sama sebe dýchat.
Prošel dveřmi a já mu ovázala nohavice punčocháčů kolem krku. Chvíli jsme zápasily, než se moje váha prudce přesunula dopředu a já se ocitla tváří v tvář Patchovi.
Podíval se na punčocháče, pak na mě a nakonec mi je zabavil. „Můžeš mi to vysvětlit?“
„Co tady děláš?“ Zeptala jsem se a moje dýchání bylo zrychlené. Dala jsem si dvě a dvě dohromady. „To tys mi poslal předtím tu zprávu? Abych zůstala dnes večer doma? Odkdy je tvoje číslo neznámé?“
„Musel jsem si pořídit nové. Nějaké bezpečnější.“
Nechtěla jsem to vědět. Jaký typ člověka potřebuje všechny tyhle tajnosti? Koho se Patch tolik bál, že si myslel, že bude odposlouchávat jeho hovory? Archandělů?
„Nenapadlo tě zaklepat?“ řekla jsem a stále cítila, jak mi buší srdce. „Myslela jsem, že jsi někdo jiný.“
„Očekáváš někoho jiného?“
„Jestli to chceš opravdu vědět, ano!“ Psychopata, který mi poslal anonymní textovku, abych byla dnes večer dostupná.
„Je po třetí,“ řekl Patch. „Kohokoliv čekáš, nemůže být nijak překvapen-usnula jsi.“ Usmál se. „A stále spíš.“ Když to řekl, vypadal spokojeně. Byl klidný, jako kdyby něco zapadlo na své místo a konečně pracovalo tak, jak má.
Zamrkala jsem. Ještě spím? O čem to mluví? Počkej. Samozřejmě. To vysvětlovalo, kam se poděly všechny ty barvy. Stále jsem ještě viděla černobíle. Patch byl opravdu v mé ložnici-byl v mém snu. Ale snila jsem o něm nebo skutečně ví, že tady je? Sdíleli jsme stejný sen?
„Pro tvoji informaci, než jsem usnula, čekala jsem na Scotta.“ Netušila jsem, proč jsem to řekla. Moje ústa nebyla spojena s mým mozkem.
„Scott,“ zopakoval.
„Nezačínej. Viděla jsem Marcie, jak leze k tobě do Jeepu.“
„Potřebovala svést.“
Jo to jsem si dovedla představit. „Jaký druh jízdy?“
„Ne ten, jen způsob jízdy,“ řekl pomalu.
„No jistě! Jakou barvu měla její tanga?“ Byl to test a já opravdu doufala, že to nebude vědět.
Neodpověděl, ale jediný pohled do jeho očí mi řekl, že to ví.
Napochodovala jsem k posteli, popadla polštář a hodila ho po něm. Vyhnul se mu a polštář dopadl na zeď. „Lhal jsi mi!“ řekla jsem. „Říkals, že se mezi tebou a Marcie nic neděje. Ale když mezi dvěma lidmi nic není, nevyměňují si šatník a nenastupují do svých vozů pozdě v noci v něčem, co by klidně mohlo sloužit jako spodní prádlo!“ Najednou jsem si uvědomila nedostatek mého vlastního oblečení. Stála jsem metr od Patche a neměla jsem na sobě nic kromě tílka se špagetovými ramínky a chlapeckých trenýrek. No, ale co jsem s tím teď mohla dělat?
„Nevyměňují si šatník?“
„Měla na sobě tvou čepici!“
„Měla špatný den.“
Spadla mi čelist. „To je to, co ti řekla? A tys jí na to skočil?“
„Není tak špatná, jak si myslíš.“
Neměla jsem mu co říct.
Vrazila jsem si prst k oku. „Není tak špatná? Vidíš to? Dala mi pěstí! Co tady děláš?“ Zeptala jsem se znovu a moje krev se ve mně vztekem vařila.
Patch se opřel o skříň a zkřížil ruce na prsou. „Přišel jsem se podívat na to, jak se máš.
„Znovu, mám monokl, díky za optání.“ odsekla jsem.
„Potřebuješ led?“
„Musím tě dostat z mého snu!“ Strhla jsem z postele i druhý polštář a mrskla ho po něm. Tentokrát ho chytil.
„Ďáblova kabelka, černé oko. To přichází s místem.“ Hodil polštář na mě, jako by mi předával můj názor.
„Bránil jsi Marcie?“
Zavrtěl hlavou. „Nemusel jsem. Ovládala se. Zato ty, na druhé straně...“
Ukázala jsem na dveře. „Ven!“
Když se nehýbal, napochodovala jsem až k němu a bouchla jsem ho polštářem. „Řekla jsem, vypadni z mého snu. Jsi lhář, zrádce...“
Zápasil s polštářem v mém sevření a tlačil mě dozadu, až jsem narazila na zeď. Jeho motorkářské boty se zastavily vedle mých nohou. Nadechovala jsem se, abych dokončila větu a řekla mu tím nejhorším jménem, které jsem dokázala vymyslet, když Patch zatahal za mé trenýrky, a tím si mě k sobě přitáhnul ještě blíž. Jeho oči byly jako černá kapalina. Dýchal pomalu a mělce. Stála jsem mezi ním a stěnou a můj tep sílil, když jsem si stále víc a víc uvědomovala jeho tělo a mužnou vůni máty, přetrvávající na jeho kůži. Cítila jsem, jak můj odpor začíná slábnout.
Náhle, aniž bych si to uvědomila, mě moje vlastní touha donutila zkroutit prsty do jeho košile a přitáhnout si ho k sobě. Cítila jsem se dobře, protože jsem opět byla v jeho náruči. Tolik mi chyběl, ale neuvědomila jsem si jak moc, až do téhle chvíle.
„Nenuť mě litovat,“ řekla jsem bez dechu.
„Už nikdy nebudeš litovat.“ Políbil mě a já mu odpověděla tak hladově, že jsem si myslela, že budu mít na rtech modřinu. Propletla jsem mu ruce jeho vlasy a přitáhla si ho ještě blíž. Moje ústa byla všude na jeho. Chaotická, divoká a hladová.
Všechny zmatené a složité emoce, které jsem v sobě měla z našeho rozchodu, zmizely. Topila jsem se v šílené a nutkavé potřebě být s ním.
Jeho ruce mě svíraly. Zkušeně mě hladil po zádech a tlačil proti němu. Najednou jsem byla v pasti mezi stěnou a jeho tělem. Zabývala jsem se knoflíky na jeho košili a hladila pevné svaly pod ní.
Sundavala jsem košili z jeho ramen a práskla dveřmi mého mozku, který mě varoval, že dělám obrovskou chybu. Nechtěla jsem to slyšet. Měla jsem strach z toho, co je na druhé straně. Věděla jsem, že si tím způsobím ještě větší bolest, ale nemohla jsem odolat. Všechno, na co jsem mohla myslet bylo, že pokud byl opravdu Patch v mém snu, bude to naše tajemství. Archandělé nás neviděli. Tady žádná jejich pravidla neexistovala. Mohli jsme si dělat, co jsme chtěli, a oni se to nikdy nemohli dozvědět. Nikdo nemohl.
Patch se se mnou setkal na půli cesty, když jsem mu tahala košili z rukou a pomohl mi ji odhodit stranou. Klouzala jsem rukama po jeho dokonale tvarovaných svalech, které ve mně vyvolávaly chvění. Věděla jsem, že nic z tohohle nemohl cítit fyzicky, ale něco mi říkalo, že se teď řídí láskou. Jeho láskou ke mně. Nedovolovala jsem si myslet na jeho neschopnost cítit můj dotek nebo jak moc nebo málo pro něj to, co se teď odehrává, znamená. Prostě jsem ho chtěla. Teď.
Zvedl mě a já mu obtočila nohy kolem pasu. Viděla jsem, jak mě nese kolem skříně až na postel a mé srdce poskočilo touhou. Racionální myšlení mě opustilo. Věděla jsem, že udělám cokoliv, co ve mně udrží tento pocit nezvladatelné vášně. Všechno se dělo příliš rychle, ale já měla jistotu, že to zapůsobí jako chladivý balzám na destruktivní vztek, který mi doutnal pod kůží ještě před pár hodinami.
To byla má poslední myšlenka, než jsem zaregistrovala, že jsem mým prstem přejížděla přes místo, kde byla jeho křídla spojená s jeho zády.
Než jsem to mohla zastavit, v mžiku jsem se ocitla v jeho paměti.
Vůně kůže a hladký a kluzký pocit na spodní straně mých stehen mi říkal, že jsem v Patchově džípu. A to ještě předtím, než se mé oči přizpůsobily tmě.
Byla jsem na zadním sedadle. Za volantem seděl Patch a Marcie seděla na místě spolujezdce. Měla na sobě stejný obepínající obleček a vysoké boty, jako když jsem ji viděla ani ne před třemi hodinami.
Dnes v noci. Patchova paměť mě bleskurychle přenesla jen o pár hodin zpět.
„Zničila mi šaty,“ řekla Marcie a ukázala na oblečení, které měla přitisknuté ke stehnům. „Teď mrznu. A jsem cítit cherry kolou.“
„Chceš mojí bundu?“ zeptal se Patch a měl oči upřené na silnici.
„Kde je?“
„Zadní sedadlo.“
Marcie si odemkla bezpečnostní pás, opřela se kolenem o sedadlo a popadla černou bundu ze sedadla vedle mě. Když se vrátila na sedadlo, stáhla si šaty přes hlavu a hodila je na podlahu u jejích nohou. Kromě spodního prádla, byla úplně nahá.
Z krku se mi vydral podivný zvuk.
Navlékla si Patchovo sako a zapnula si ho. „Další doleva,“ nařídila.
„Vím, kudy mám jet k tobě domů,“ řekla Patch a zatočil vpravo.
„Nechci domů. Za dva bloky zahni doleva.“
Ale po dvou blocích Patch pokračoval rovně.
„S tebou není žádná legrace,“ řekla Marcie znuděným hlasem a trucovala. „Nejsi ani trochu zvědavý, kam jsem chtěla, abys jel?“
„Je pozdě.“
„Ty mě odmítáš?“ zeptala se ostýchavě.
„Odvezu tě a pak pojedu domů.“
„Proč nemůžu jet s tebou?“
„Možná někdy,“ řekl Patch.
Ach, opravdu? Chtěla jsem na Patche vypálit. To je víc, než jsem kdy dostala já!
„To není moc konkrétní,“ ušklíbla se Marcie. Opřela se patami o přední desku auta a tím dala na obdiv svoje nohy.
Patch neřekl nic.
„Takže zítra večer,“ řekla Marice. Odmlčela se a pokračovala sametovým hlasem. „Nedělej, jako bys měl být někde jinde. Vím, že se s tebou Nora rozešla.“
Patch sevřel rukama pevně volant.
„Slyšela jsem, že je teď se Scottem Parnellem. Víš, ten nový. Je sice roztomilý, ale pohoršila si.“
„Já opravdu nechci mluvit o Noře.“
„To je dobře, protože ani já. Chci mluvit o nás.“
„Myslel jsem, že jsi měla přítele.“
„Klíčovým slovem v téhle větě, je slovo měla.“
Patch zatočil vpravo a přijel na příjezdovou cestu Marcie. Nevypnul motor. „Dobrou noc, Marcie.“
Chvíli zůstala sedět a pak se rozesmála. „Nepůjdeš mě doprovodit ke dveřím?“
„Jsi silná, schopná holka.“
„Kdyby se díval můj táta, nebyl by moc šťastný,“ řekla a natáhla se, aby Patchovi narovnala límec, ale nechala tam ruku o něco déle, než bylo nutné.
„Nedívá se.“
„Jak to víš?“
„Věř mi.“
Marcie ztišila hlas, ale i přesto byl hladký a smyslný. „Víš, já opravdu obdivuju tvojí vůli. Ochraňuješ mě, a já jsem za to ráda. Ale jedna věc je naprosto jasná. Nehledám vztah. Nemám ráda komplikované věci. Nechci zraňovat city, vysílat matoucí signály nebo žárlit-chci se jen bavit. Chci si užít. Přemýšlej o tom.“
Poprvé se Patch otočil k Marcie. „Budu na to myslet,“ řekl nakonec.
Z profilu Marcie jsem viděla, jak se usmívá. Naklonila se k němu a dala Patchovi pomalý a žhavý polibek. Začal se odtahovat, ale pak se zarazil. Kdykoliv mohl polibek přerušit, ale neudělal to.
„Zítra večer,“ zamumlala Marcie a odtáhla se zpátky na svoje místo. „U tebe doma.“
„Tvoje šaty,“ řekl jí a ukázal na vlhkou hromadu na podlaze.
„Vyčisti je a zítra večer mi je vrátíš.“ Vystoupila z Jeepu a běžela ke dveřím, kde vklouzla dovnitř.
Moje paže byly malátně položené kolem Patchova krku. Z toho co jsem právě viděla, jsem se cítila, jako by mi dal někdo facku. Bylo to, jako kdyby mě někdo polil kyblíkem studené vody. Moje rty byly oteklé z drsnosti jeho polibku. Jen moje srdce bylo bolavé.
Patch byl v mém snu. Sdíleli jsme ho spolu. Bylo to skutečné. Všechno tohle bylo děsivě absurdní, hraničící s nemožným, ale musela to být pravda.
Kdyby tady nebyl a nedostal se tiše a tajně do mého snu, nemohla bych se dotknout jeho jizvy a nebyl bych katapultovaná do jeho paměti. Ale bylo to tak. Jeho paměť byla pravdivá a až příliš reálná.
Patch mohl vidět, že moje reakce na to, co jsem viděla, nebyla dobrá. Jeho paže mě chytily za ramena. Zaklonil hlavu a zadíval se na strop. „Co jsi viděla?“ zeptal se tiše.
Zvuk mého bušícího srdce se rozléhal mezi námi.
„Líbal jsi Marcie,“ řekla jsem a kousla se do rtu, abych tím zaplašila slzy, které se mi draly do očí. Přitáhl si ruce k tváři a stiskl si kořen nosu.
„Řekni mi, že je to jen hra mé mysli. Řekni mi, že je tohle trik. Řekni mi, že má nad tebou nějakou moc a ty nemáš na výběr, jestli s ní být nebo ne.“
„Je to složité.“
„Ne,“ řekla jsem a potřásla hlavou. „Neříkej mi, že je to složité. Nic není složité, ne po tom všem, co jsme prožili. Co si slibuješ od vztahu s ní?“
Jeho oči po mě šlehly. „Ne lásku.“
Usadila se ve mně prázdnota. Všechno se mi v hlavě spojilo a já pochopila. Být s Marcie bylo levné uspokojení.
Sebeuspokojení. Opravdu nás vidí jako objekty k dobývání. Byl to hráč. Každá holka byla nová výzva, krátkodobý vztah, kterým si rozšíří své obzory. Zjistil, že má ve svádění úspěch. Nestaral se o střed, nebo konec příběhu. Zajímal ho jen začátek. A stejně jako všechny ostatní holky, udělala jsem obrovskou chybu a zamilovala se do něj. Ve chvíli, kdy jsem to udělala, utekl. Nikdy se nebude muset starat o to, že by mu Marcie vyznala svou lásku. Jediná osoba, kterou milovala, byla ona sama.
„Je mi z tebe špatně,“ řekla jsem a můj hlas se třásl obviněním.
Patch se pokrčil a opřel se lokty o kolena, tvář měl zabořenou v dlaních. „Nepřišel jsem, abych ti ublížil.“
„Proč jsi přišel? Flákat se zády archandělům? Nebo ublížit mi víc, než už jsi to udělal?“ Nečekala jsem na odpověď. Sáhla jsem si ke krku a strhla si stříbrný řetízek, který mi dal před několika dny. Prasknutí na zadní straně mého krku bylo dostatečně silné, abych sebou škubla. Cítila jsem ale tolik bolesti, že už jsem nemohla cítit ani o trochu víc. Včera jsem ten rozchod mezi námi chtěla vzít zpět. Uvědomila jsem trochu pozdě, že až do této chvíle jsem se nevzdala naděje. Stále jsem v nás věřila. Lpěla jsem na víře, že byl způsob, jak se se vším vypořádat a být znovu s Patchem. Taková blbost.
Hodila jsem na něj řetízek. „A já chci zpátky můj prsten.“
Jeho tmavé oči mě ještě chvíli pozorovaly, pak se sklonil a zvedl košili. „Ne!“
„Jak to myslíš? Chci ho zpátky!“
„Dala jsi mi ho,“ řekl tiše, ale ne jemně.
„No, rozmyslela jsem si to!“ Moje tvář se rozpálila a celé mé tělo hořelo vzteky. Nechtěl mi dát ten prsten, protože věděl, jak moc to pro mě znamenalo. Došlo mi, že i přes svůj vzestup k postavě strážného anděla, byla jeho duše stejně černá jako v den, kdy jsem ho poprvé potkala. Největší chyba jakou jsem kdy udělala byla, že jsem si někdy bláhově myslela opak. „Dala jsem ti ho, když jsem byla tak hloupá a myslela jsem si, že tě miluju!“ Natáhla jsem ruku. „Vrať mi ho. Hned.“
Nemohla jsem snést představu, že by prsten mého táty měl zůstat Patchovi. Nezasloužil si ho. Nezasloužil si žádnou hmotnou připomínku mojí lásky.
Ignoroval mou žádost a odešel.
Otevřela jsem oči.
Rozsvítila jsem lampu a do mého vidění se vrátily zase všechny barvy. Posadila jsem se a horký blesk adrenalinu oteplil mou kůži. Sáhla jsem si na krk, abych ucítila stříbrný řetízek od Patche, ale nebyl tam. Prohmatala jsem rukama přikrývku, myslela jsem si, že spadnul, když jsem spala.
Ale řetízek byl pryč.
Sen byl skutečný.
Patch našel způsob jak mě navštívit ve snu, zatímco jsem spala.
2024 ©