Balthazar - můj doprovod na podzimním plese, ten, který mě nesčetněkrát odvezl za Lucasem, můj přítel a málem také můj milenec - tu ležel v bezvědomí jako zajatec Černého kříže. Na nohou i rukou měl pouta. Ani jeho upíří schopnosti mu nemohly pomoct uniknout, navíc byl zraněný a vyčerpaný. Pochybovala jsem, že mu Černý kříž dá čas na zotavenou. Byl jim vydán na milost a nemilost.
Během uplynulého měsíce jsem se někdy cítila jako vězeň, ale teď jsem viděla, že může být i mnohem hůře.
„Kam-„ Hlas se mi zlomil. „Kam ho odvezete?“
„Milos nám prozradil, že mají v městě pár záložních míst, která používají v případě nouze, takže ho dopravíme na jedno z nich.“ Jizva ve tvaru půlměsíce uprostřed Danina čela dokazovala, že právě jen o vlásek unikla smrti. „Skupina se bude muset nějaký čas rozdělit, protože všichni se na jedno místo nevejdeme. Ti krvežíznivci nezabili moc našich lidí, ale postarali se o to, abychom se aspoň na chvíli museli rozptýlit po okolí.“
„Pojedu s vámi," prohlásila jsem, netušila jsem, co jiného bych měla dělat. Cítila jsem nutkavou potřebu poradit se s Lucasem, ale neměla jsem ho teď rušit. Pokud bych však dokázala zařídit, abychom se dostali na stejné místo jako Balthazar, mohli bychom se ho pak pokusit osvobodit.
Dana přikývla. „Jak chceš. Normálně bych s sebou chtěla někoho silnějšího. Neber si to osobně, Bianco, ale ty víš, že jsi pořád ještě nováček – „
„V tom ti nebudu odporovat.“
„- ale zdá se, že tenhle hezounek bude ještě chvíli spát.“
Jak mohla vidět jeho krásu a nevnímat ho jako člověka, nýbrž jako netvora?
Dana možná vycítila, v jakém jsem rozpoložení, protože zamumlala: „Tuhle část nenávidím.“
Vlezla jsem do staré, chatrné dodávky, posadila se na místo spolujezdce a uvědomila si, že jsem se ještě nikdy necítila tak hrozně. Nešlo o to, že jsem byla zpocená a pokrytá prachem, ale že jsem právě odvážela jednoho ze svých nejlepších přátel na místo, které mohlo znamenat jeho smrt.
Nový úkryt se nacházel u řeky, na druhé straně Manhattanu. Nedaleko stál dok, před kterým zastavovaly lodě a čluny, aby tu vyložili nekonečné množství modrých a zelených beden. Vždycky jsem si myslela, že na březích řek panuje ticho a klid, ale tady jemné šplouchnutí vody přehlušil hlučný provoz.
S mlčící Danou po boku jsem pozorovala Milose a několik ostatních lovců, jak odnášejí Balthazarovo bezvládné tělo do budovy, která vypadala jako opuštěná přístavní stanice. Na okamžik mě popadla touha utéct a věřit Lucasovi, že mě najde. Ale pak jsem si uvědomila, jak by to bylo zbabělé. Nechávala jsem se ovládat strachem už příliš dlouho. Čekala jsem, že se naše situace změní sama od sebe. Teď jsem v sobě potřebovala najít sílu, nejen kvůli mně samé, ale i kvůli Balthazarovi.
Vešla jsem do budovy, protože jsem chtěla vědět, co se bude dít dál. Dana zůstala venku. Poklepávala rukama o kapotu dodávky a hleděla na řeku.
Zdálo se, že přístavní stanice se skládá jen z jedné malé místnosti, ve které se směrem k řece nacházela vyvýšená plocha a v zadní části naopak jáma, jež očividně sloužila jako sklad. Zdi i podlaha byly z betonu, ale podlaha byla už stará a plná puklin.
Když se Balthazar sesunul k zemi, Milos mu uvolni pouta na rukou. Na okamžik mě zaplavila vlna naděje. Kdyby ho chtěli opravdu zabít, neudělali by to už dávno?
Mohl přijít o život v bitvě a já bych se to nikdy nedozvěděla.
Ta myšlenka mě vylekala, ale ještě více mě vyděsil Milos, když začal Balthazara připoutávat ke kovovému zábradlí vedoucímu po obvodu celého skladu tak, aby měl ruce nad hlavou. Hlava přitom Balthazarovi klesla, ale trochu sebou škubl.
„Probouzí se,“ poznamenal jeden z lovců.
Milos došel pro kbelík, který stál pravděpodobně pod dírou ve střeše a byl plný vody. „Co takhle mu trochu pomoct?“ Pak na Balthazara prudce vychrstl vodu.
Lekla jsem se tak, že jsem až nadskočila. Dezorientovaný Balthazar zvedl hlavu a zalapal po dechu. Když před sebou spatřil lovce, chtěl uskočit, ale v tu chvíli si uvědomil, že je spoutaný. Uvězněný. Místo překvapení se mu ve tváři objevil hněv.
„Nelíbí se ti, že teď máme převahu my, co?“ posmíval se mu Milos.
„Jdi k čertu,“ ucedil Balthazar skoro nezřetelně.
„Já věřím, že tam patříš spíš ty a ostatní upíři,“ pronesl Milos, „ne já.“
Kvůli zraněním, která utrpěl v boji, byl Balthazar stále ještě napůl omráčený. Upírům se rány hojily rychleji než lidem, ale ta vážnější potřebovala na vyléčení víc času. Pokoušel se udržet hlavu rovně, a i když nejspíš viděl rozostřeně, snažil se zjistit, kde se nachází a jaké má šance na útěk. Pak se jeho pohled stočil ke dveřím a v tu chvíli spatřil i mě.
Z jeho pohledu mě zamrazilo. Chytla jsem se zárubně, abych se nezhroutila na zem, a doufala, že mi dokáže číst myšlenky. Já jim nepomáhám. Pokusím se tě odsud dostat, ale musíš vydržet, Balthazare, prosím –
Pak se podíval na Milose a ostatní lovce a sklopil hlavu, jako kdyby se mi už nikdy nechtěl podívat do očí.
Nejdřív jsem si myslela, že je rozzlobený ale pak mi došlo, proč to udělal. Balthazar se snažil zakrýt skutečnost, že se známe. Kdyby lovci z Černého kříže zjistili, že jsem taky upír, spoutali by mě stejně jako jeho. Přestože já jsem ho nedokázala ochránit, on udělal to jediné, co mohl, aby chránil mě.
„Je pořád mimo,“ prohlásil jeden z lovců. „Navrhuju, abychom mu dali čas na rozmyšlenou. Promluvíme si s ním později.“
„Souhlasím,“ přikývl Milos. „Pohlídám ho.“
Měla jsem tu taky zůstat, abych si mohla být jistá, že Balthazarovi nikdo neublíží? Rozhodla jsem se, že ne, protože jsem vůbec netušila, jak bych jim v tom mohla zabránit.
Potřebovala jsem najít osobu, která by dokázala vyřešit tuhle situaci, než bude příliš pozdě: Lucase.
Když jsem následující hodinu mlčky pomáhala Daně a ostatním skládat palety, na kterých si pak měli členové Černého kříže odpočinout, zjistila jsem dvě důležité věci.
Zaprvé, že na tomto místě se ubytuje asi dvacet lovců, protože v přízemí přístavní stanice se nacházely celkem velké prostory, kde se dříve skladovaly zbraně. Naštěstí jsem věděla, že kdybych tu zůstala trčet, Lucas by věděl, kde mě má hledat. Díky tomu, že členové Černého kříže byli teď rozptýlení po celém městě, měli jsme větší šanci pomoct Balthazarovi. Pořád bylo lepší bojovat proti dvaceti lidem než proti dvěma stům.
Druhým zjištěním bylo, že musíme jednat rychle. Zaslechla jsem totiž, co chtějí udělat s Balthazarem, a bylo to ještě horší, než jsem si dokázala představit.
„Dali jste ho na místo, kde bude svítit slunce, až se rozední?“ zeptala se Eliza, která sem dorazila jen několik minut po nás. Prohlížela si prostory v přízemí, zatímco já jsem pokorně rozkládala na palety deky, které kousaly. „To mu ještě dodá.“
„Ne, pokud se nedávno napil krve,“ poznamenal jeden z lovců. „A jak dlouho myslíš, že takový urostlý upír vydrží bez krve? Hádám, že tak den, nanejvýš dva. Navíc ho vyčerpává i to, jak je svázaný, a můžeme ho svázat ještě pevněji.“ Dana, která stála v rohu místnosti, se zarazila, jako by chtěla něco namítnout, ale nakonec to neudělala.
Eliza pokrčila rameny. „Potřebujeme, aby mluvil. Musíme zjistit, proč nás napadli zrovna teď.“
Já jsem ten důvod znala, ale kdybych jim ho prozradila, skončila bych v poutech stejně jako Balthazar.
Okolo třetí ráno dorazili zbývající členové, kteří se tu měli ubytovat s námi. První se ve dveřích objevila Raquel, která se vrhla Daně do náruče, jako by spolu chodily dva roky a ne několik týdnů. Raquel vypadala tak šťastně, že kdyby mě netrápilo, v jakém nebezpečí se nachází Balthazar, usmívala bych se spolu s ní.
Lucas a Kate vešli dovnitř jako poslední. Světlo z blikající žárovky, jediné v celé místnosti, jim vrhalo na obličej podivné stíny. Kate vypadala, jako by během uplynulého dne zestárla o deset let. Tmavě nazlátlé vlasy, které měla většinou stažené do culíku, měla rozcuchané a zdála se být duchem nepřítomná. Lucas ji držel za ruku a pak ji pomalu dovedl k jedné z palet. Tričko i džíny měl potřísněné cizí krví.
Pak mě uviděl a objal mě. „Ven. Teď hned,“ zašeptala jsem mu do ucha.
Přestože byl očividně vyčerpaný, přikývl. Když jsme odcházeli, čekala jsem, že se nás někdo zeptá, kam jdeme, ale nikdo to neudělal. Všichni byli tak unavení, že jim to bylo jedno. Raquel už ležela na svém provizorním lůžku a předpokládala jsem, že i ostatní usnou do deseti minut.
„Tak,“ řekl Lucas unaveně, když jsme vyšli ven. „Co se děje?“
„Zajali Balthazara.“
Lucas se okamžitě probral. „Sakra.“
„Spoutali ho a nechali ho tamhle.“ Ukázala jsem na hlavní místnost. „Lucasi, myslím, že mu chtějí ublížit.“
Doufala jsem, že se pokusí mé obavy vyvrátit, ale místo toho sklesle pronesl: „To se někdy stává. Většině lidí se to nelíbí a taky by nic takového neudělali. Eduardo… uvažoval jinak.“ Zahleděl se do dálky a já jsem přemýšlela, jak ho teď vnímá. Eduardo byl jeho největším nepřítelem a zároveň mu od raného dětství nahrazoval otce.
Polkla jsem a otázala se ho: „Lucasi, ty jsi nikoho – nikdy bys nikoho –“
„Ne.“ Ale nezdálo se, že by z té odpovědi měl radost. „Kdyby ses mě na tu samou otázku, totiž jestli souhlasím s mučením upírů, zeptala před dvěma lety, odpověděl bych ti, že ano. Jediným důvodem, proč jsem se do té situace nikdy nedostal, je, že jsem na to byl ještě moc mladý.“
„A teď?“
„Teď už toho díky tobě vím daleko víc.“ Položil mi ruce na tváře a já se navzdory všemu usmála. „Musíme ho odsud dostat. Mohl by sis promluvit s Elizou a vysvětlit jí, že ho znáš z Evernightu? Můžeme jim říct, že on lidi nezabíjí. Vsadím se, že by se ho zastala i Raquel.“
Lucas zavrtěl hlavou. „To nepůjde. Eliza by zajatého upíra nikdy nepropustila.“
„Jak jim pak zabráníme v tom, aby mu ublížili?“
Lucas několik vteřin mlčel. Pak promluvil tak tiše, že jsem ho skoro neslyšela.
„Bianco – jestli ho chceme zachránit před mučením, možná nám nezbude nic jiného než ho zabít.“
„Cože?“
„Nechci to udělat,“ řekl Lucas důrazně, „ale pokud má na výběr mezi rychlou smrtí a týdenním umíráním? Já bych si zvolil tu první možnost.“
„Musí existovat i jiný způsob,“ trvala jsem na svém. Situace byla ještě vážnější, než jsem si myslela.
„Pokusím se na něco přijít,“ prohlásil Lucas, ale v jeho hlase zněla beznaděj a ve mně vzkypěla zlost.
„To ti na něm vážně ani trochu nezáleží? Nebo se ho chceš zbavit, protože mě má rád a skoro jsme se spolu –“
Zarazila jsem se příliš pozdě. Z Lucasova pohledu bylo jasné, že ví, na co narážím: Jedné jarní noci, poté, co jsme se s Lucasem rozešli, přerostlo vzájemné zalíbení mezi mnou a Balthazarem ve vášeň. Vysáli jsme jeden druhému krev, a kdybychom nebyli vyrušeni, možná bychom se spolu i milovali. Když jsme se s Lucasem opět dali dohromady, všechno jsem mu přiznala a od té doby jsme o tom nemluvili, protože Lucas věděl, že miluji jen jeho.
Proto jsem ho neměla obviňovat, že Balthazarovi nepomůže, poněvadž na něho žárlí. Uvědomovala jsem si, že je to vůči němu nefér, a navíc jsem mu připomněla, jak jsme si s Balthazarem byli blízcí.
„To byla rána pod pás,“ řekl Lucas.
„Já vím. Promiň mi to.“ Váhavě jsem mu odhrnula pramen vlasů z obličeje.
Neodstrčil mě, ale cítila jsem z něho napětí. „Tohle nám sice nepomůže ho osvobodit, ale… Pojď.“
Lucas mě zavedl do stanice, kde stál na stráži Milos a ještě jeden člen Černého kříže. Balthazar, který seděl na zemi se svázanýma rukama, ani nevzhlédl. Když se na nás strážci otočili, Lucas nadhodil: „Hoši, běžte si odpočinout. My ho na chvíli pohlídáme.“
Milos pokrčil rameny. „Proč bych to měl dělat?“
„Protože tenhle krvežíznivec pronásledoval mou holku.“ Lucas si mě k sobě majetnicky přitáhl. Všimla jsem si, že Balthazar ztuhl. „A rád bych si to s ním vyřídil o samotě.“
Druhý strážce se zachechtal a Milos pomalu přikývl. Jeho samolibý úsměv se mi vůbec nelíbil. „Posluž si. Půjdu se na pár minut nadýchat čerstvého vzduchu. Je tvůj.“
„Díky.“ Lucas upřel na mlčícího Balthazara zlomyslný pohled, ale jakmile se za strážci zavřely dveře, řekl: „Bianco, stůj u dveří pro případ, že by se vrátili nebo sem přišel někdo jiný.“
„Jasně.“
Balthazar konečně zvedl hlavu. Vypadal hůř, než kdyby ho jen něco bolelo. Vypadal smutně. „Přišel ses mi pomstít?“
„Ne, ty pitomče, snažím se přijít na to, jak tě osvobodit. Chceš pomoct, nebo si radši zvolíš pomalou, bolestivou smrt?“ vyštěkl Lucas.
„Počkejte,“ pronesl Balthazar s nadějí v hlase. „Vy jste mi přišli pomoct?“
Přešla jsem ke dveřím, přestože jsem od něho nechtěla být tak daleko. „Bolí tě něco? Neudělali ti nic?“
„Bianco, co děláš mezi těmito lidmi? Je to pro tebe moc nebezpečné.“ Balthazar si jako vždy nedělal starosti o sebe, ale o druhé. „Nesmějí se dozvědět, kdo jsi.“
„Nedozvědí se to,“ zašeptala jsem, aby to nikdo v přízemí neslyšel, i když byli pravděpodobně tak vyčerpaní, že by je nevzbudil ani výbuch. „Utečeme od nich, jen co našetříme nějaké peníze.“
Balthazar se otočil k Lucasovi, který zkoumal zábradlí, k němuž byl Balthazar připoutaný. Naneštěstí vypadalo odolně. „Musíš ji odsud okamžitě dostat. Nestarejte se o ty zatracené peníze. Prostě utečte.“
„To se lehko řekne, ale hůř provede, navíc když se nejdřív musíme postarat o někoho jiného,“ poznamenal Lucas.
„Nemůžeš mu sundat pouta?“ prosila jsem ho. „Tvrdili, že se vrátí až za pár minut. Za tu dobu může Balthazar uniknut. Mohli bychom se vymluvit na to, že nás přemohl.“
Lucas zavrtěl hlavou. „Venku jsou všude stráže. Jediným nestřeženým místem je řeka a vzhledem k problémům, které mají upíři s tekoucí vodou, se obávám, že tudy utéct nedokáže.“
Balthazar sebou škubl. „To v žádném případě.“
„Něco vymyslím,“ prohlásil Lucas. Znělo to, jako by tomu sám rád věřil. „Proč jsi se k nim vlastně přidal? Netušil jsem, že jsi pravou rukou Bethanyové.“
„To těžko.“ Balthazar si povzdychl. „Řekla mi, že je tady Bianca, a já jsem se bál, že jí hrozí nebezpečí. Takové, ve kterém jsem se teď ocitl já.“
Riskoval kvůli mně život. Byla to moje vina, že ho zajali. Dojala mě jeho oddanost, ale tím víc jsem se zlobila sama na sebe. Opřela jsem si hlavu o rám dveří a na okamžik zavřela oči.
Slyšela jsem, jak Balthazar říká: „Proč mi vlastně pomáháš, Lucasi? Když jsme spolu mluvili naposledy, pořád jsi věřil ve válku proti upírům.“
„Od té doby se leccos změnilo,“ odsekl Lucas. „Kromě toho vím, že bys Biance pomohl, a proto já pomůžu tobě.“
Zvedla jsem hlavu a spatřila, jak si jeden druhého měří. V Balthazarových očích byl poprvé vidět skutečný respekt. „Tak dobře.“
„To nemění nic na skutečnosti, že nevím, jak ti pomoct.“ Lucas kopl do zábradlí a zaklel. „Zkusím to, Balthazare, ale nic ti neslibuju.“
„Chápu,“ přikývl Balthazar. Teď mluvil spíš ke mne než k Lucasovi. „Nechci, aby vám kvůli mně hrozilo nebezpečí. Nestojí vám to za to.“
„Ale stojí,“ zašeptala jsem. Lucas se na mě podíval, ale nic neřekl. „V žádném případě tě tu nenecháme. Udělám cokoli, abych tě odsud dostala.“
„Něco vymyslíme, ale možná to bude trvat pár dnů. A ty budou možná dost tvrdý,“ vložil se do toho Lucas.
Díky svému ostrému upířímu sluchu jsem zaslechla, že se blíží Milos a druhý strážce. „Už se vracejí.“
„Ať mě budou mučit sebevíc, přísahám, že už jsem zažil horší věci,“ pronesl rychle Balthazar.
„Tím si nebuď tak jistý, ale hlavně vydrž,“ řekl Lucas.
V tu chvíli se rozlétly dveře. „Pobavili jste se?“
„Jen jsme si trošku popovídali,“ prohlásil Lucas. Podíval se varovně na Balthazara, což strážci nemohli vidět. Pak se rozpřáhl, jako kdyby ho chtěl udeřit a Balthazar sebou trhl. Jejich hra působila přesvědčivě. Pak se Lucas uvolnil a výhružně se zašklebil. „Necháme ho, aby se nad tím zamyslel, ne?“
„Jasně,“ přitakal Milos poťouchle. „Běžte s Biancou spát.“
Oba se té narážce zasmáli. Balthazar zavřel oči.
Lucas mě vzal za ruku a odtáhl mě rychle ven dřív, než jsem se stačila rozbrečet. Nechala jsem ho, i když jsem nechtěla odejít. Bála jsem se, že Balthazara už nikdy neuvidím.
2024 ©