„PANÍ BETHANYOVÁ!“
Její jestřábí pohled mě přimrazil k zemi. Nemohla bych utéct, ani kdybych chtěla. Jako by mě těma svýma tmavýma očima téměř zhypnotizovala.
Přišla, aby mě odvedla domů, pomyslela jsem si zmateně. Přestože mě děsila víc než kdykoli předtím, pomyšlení na návrat domů mě lákalo, a tak jsem chvilku nevěděla, co mám dělat.
„Je jich tam víc!“ ozval se mezi vším tím lomozem Eduardův výkřik. Běžel směrem k nám a soudě podle výkřiků a klení nebyl sám, stejně jako Bethanyová.
Jednu bitvu mezi upíry a Černým křížem už jsem zažila, a tak jsem si dokázala představit, co bude následovat.
Bethanyová se zářivě usmála. Prach ani padající suť jí očividně nevadily. Tma, násilí a krev – přesně tohle jí vyhovovalo. Když zahlédla Eduarda s nožem v ruce, usmála se o to více.
„Zatraceně,“ zaklel.
„Pamatuji si vás,“ pronesla Bethanyová. „Vy jste napadl můj domov. Dovolte mi, abych vám tu laskavost vrátila.“
Eduardo zvedl nůž a zavolal na ostatní, ale Bethanyová byla rychlejší. Skočila na něho tak rychle, že jsem to skoro nezaznamenala. Chytila ho za hlavu a prudce jí otočila. Uslyšela jsem strašlivé zapraskání. Eduardo se skácel k zemi a Bethanyová zvedla vítězně bradu. V tu chvíli se okolo mě zvedl oblak prachu, který všechno zahalil do neproniknutelné mlhy.
Opřela jsem se o stěnu tunelu a celá se třásla. Snažila jsem se zapomenout na výjev, kterého jsem právě byla svědkem, abych dokázala rozumně uvažovat. Bethanyová přišla s početnou skupinou upírů napadnout centrálu Černého kříže. Ale věděla, že nás tady najde?
Nemusela jsem se ptát, co ji přimělo napadnout nejstřeženější pevnost Černého kříže. Věděla jsem, že by se odvážila čehokoli, aby se pomstila za vypálení své milované školy.
Zároveň jsem si uvědomila, že upírům, kteří sem dorazili s Bethanyovou, nemusí jít nutně o mou záchranu. Přidala jsem se na stranu nepřítele, a kdyby některý upír prozradil lovcům z Černého kříže, kým doopravdy jsem, hrozilo by mi nebezpečí z obou stran.
Tudíž jsem neměla zrovna dobré vyhlídky.
Ze stropu spadl další kus omítky. Vyjekla jsem a schoulila se do klubíčka těsně předtím, než dopadl na jeden z vagónu. Zamrazilo mě až do morku kostí a ze všeho toho rámusu jsem málem ohluchla. Po celém těle mi vystávaly krůpěje studeného potu, až to všechno skončí.
Pak mi došlo, že Lucas teď právě taky bojuje o život.
Měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava. Otevřela jsem ústa a chtěla na něho zavolat, ale pak jsem si to rozmyslela. Existovala totiž možnost, že mě jeden z upírů uslyší dřív než Lucas, a já jsem rozhodně nepotřebovala upozorňovat ani na Lucase, ani na sebe. Musela jsem ho najít sama a to co nejrychleji.
A co Raquel? A Dana? Naštěstí jsem si svou druhou otázkou hned odpověděla na tu první. Teď už jsem věděla, že by Dana za Raquel položila život.
Vyrazila jsem temným tunelem plným suti a rozkašlala se. Nejdříve jsem běžela na místo, kde se vydávala večeře, protože jsem předpokládala, že tam měl Lucas před vypuknutím útoku namířeno.
Jenže dostat se tam bylo velice těžké. V centrále Černého kříže vládlo šero i předtím, než byla napadena, ale teď to v ní vypadalo jako po větrné smršti. Většina světel spadla na zem, takže tu panovala skoro neproniknutelná tma. Navzdor svému ostrému zraku jsem dokázala rozpoznat jen stíny a změť těl. To znamenalo, že příslušníci Černého kříže v podstatě bojovali naslepo. Opírala jsem se jednou rukou o zeď, abych měla jistotu, že běžím rovně. Každých několik vteřin odpálil jeden z lovců nouzovou světlici a pak jsem zahlédla dva bojovníky, kteří se od sebe nijak nelišili, až na to, že jeden z nich byla lidská bytost a druhý upír. Oba se zoufale snažili sprovodit svého soka ze světa.
Když světlice zhasla, ponořil se tunel opět do tmy.
Co když jsem Lucase přehlédla mezi ostatními bojovníky? Co když jsem proběhla okolo něj, zatímco on byl zraněný nebo ještě něco horšího?
V tu chvíli jsem si však uvědomila, že jsem okolo něho neběžela. Byla jsem si tím jistá. Vnitřní hlas mě utvrzoval, že se Lucas nenachází v mé blízkosti.
To je tou krví.
Mí rodiče mi vždycky tvrdili, že když někomu vysaji krev, vytvoří se mezi námi silné pouto. Předpokládala jsem, že v něm jde jen o city, ale teď mi došlo, že se to projevuje i jinak. Tušila jsem, že jsem schopná rozpoznat, kde se Lucas nachází - a možná dokonce i jak na tom je - ale zatím jsme tuhle vlastnost nedokázala využít.
Už jdu, Lucasi, řekla jsem si v duchu. Nebyla jsem na něho nijak telepaticky napojená, jen jsem se musela soustředit.
Všude okolo mě zněly výkřiky a vznášel se kouř. Zavřela jsem oči. Konečky prstů jsem se stále dotýkala zdi. Vyrazila jsem hledat Lucase. Věděla jsem, že vycítím jeho přítomnost, jakmile se k němu přiblížím.
Tam.
Zastavila jsem se a otevřela oči. Přes tmu jsem stále nic neviděla a hlasité výkřiky mě mátly ještě víc než předtím, ale cítila jsem, že Lucas je blízko. Měla jsem se odvážit na něj zavolat?
V tu chvíli mi spadla na hlavu cihla.
Neuvědomila jsem si, že padám. Necítila jsem v tom okamžiku vůbec nic. Slyšela jsem výkřiky a žuchnutí, když mé tělo dopadlo na zem. Bolest z nárazu jsem však vnímala jen jako nejasnou vzpomínku. Mé napojení na Lucase bylo náhle přerušeno. Nějakou dobu jako by neexistovalo nic jiného než hluk. Nedokázala jsem rozpoznat, zda to trvalo deset vteřin, nebo deset minut.
Pak jsem ucítila, jak mě někdo pevně uchopil za paži a zvedl mě. Podlamovaly se mi nohy, ale silná ruka mi nedovolovala spadnout zpátky na zem.
„Otevři oči,“ přikázala mi Bethanyová.
Poslechla jsem ji. V tunelu panovalo naprosté ticho, slyšela jsem jen padající kamínky a prach. Vzduch se maličko pročistil, ale i tak jsem ve tmě spatřila Bethanyovou jen díky svému bystrému upířímu zraku.
V krku mě škrábal prach. „Zabijete mě?“ zasípala jsem.
Naklonila hlavu, jako bych pronesla něco zábavného.
„Myslím, že nám můžete posloužit k lepšímu účelu.“
„Přišli jste se pomstít Černému kříži, nebo jen mně?“
„Máte o sobě dost vysoké mínění.“ Bethanynová vyrazila vpřed a táhla mě za sebou. Klopýtala jsem za ní, kašlala jsem a svíjela se bolestí z jejího drsného sevření. „Začala jsem si s Černým křížem vyřizovat účty dávno předtím, než jste se narodila, slečno Olivierová, a domnívám se, že se na této situaci nic nezmění ani dlouho po vaší smrti.“
Měla jsem strach o Lucase a Raquel, ale vlastní smrti jsem se nebála, protože jsem věděla, že kdyby mě Bethanyová chtěla zabít, už by to dávno udělala.
„Ale v podstatě jsem vám určitým způsob zavázána, že jste nám tohle umožnila."
„Já? Co tím myslíte?“
„I když se to v hodinách profesora Yeea neprojevilo, existují i upíři, kteří se vyznají v informačních technologiích.“ Vedla nás tunelem přes spadanou suť. „Když jste napsala svým rodičům na jejich školní adresu, nebylo vůbec těžké zjistit, odkud jste ten e-mail poslala. Navíc jsme nedávno zjistili, kde přesně se v New Yorku nalézá hlavní sídlo Černého kříže. To jste nám rovnou mohla nakreslit mapu.“
Ach ne. Tenhle útok jsem zavinila já. Lucas mi vysvětlil, jak přísně Černý kříž hlídá používání internetu, ale já jsem se domnívala, že jde jen o další z mnoha nesmyslných pravidel. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že tohle nařízení nebylo zbytečné.
„Tvrdili, že se sem neodvážíte,“ řekla jsem zmatená.
„Mysleli si, že si upíři netroufnou napadnout jejich centrálu, protože když to jednou zkusili, přišli v boji o svého vůdce – „
„To byla až donedávna pravda.“ V tu chvíli jsem si na nerovném povrchu vymkla kotník. Vykřikla jsem a Bethanyová se k mému údivu zastavila. „Ale po napadení Evernightu je spousta upíru ochotná se sjednotit a podniknout protiútok. Opět stojíme při sobě. Váš neuvážený románek tak aspoň posloužil dobré věci.“
„Vy o Lucasovi vůbec nic nevíte.“ Jenže pak mě napadlo, že se možná mýlím, a zachvátila mě panika, protože jsem se bála, že i Bethanyová mluví o Lucasově smrti.
Místo toho prohlásila: „Vzhledem ke službě, kterou jste mi tak nevědomky a nechtěně prokázala, vám nabízím mnohem lepší možnost, než si zasloužíte. Pokud chcete, můžete se vrátit domů.“
„Co-cože?“
„Vidím, že jste stále stejně důvtipná jako předtím. Můžete se vrátit na Evernight, slečno Olivierová. Hlavní budova je sice v současné době neobyvatelná, ale do doby než skončí opravy, kterou budou trvat jen dva až tři měsíce, jsme zajistili náhradní ubytování. Hlavní dozor nad stavebními úpravami vykonávají vaši rodiče. Chtěli se k nám dnes večer přidat, ale nedokázali by ovládnout své city, což by nám mohlo překazit plány. Váš návrat by je určitě velmi potěšil.“
To od ní nebylo fér. Když jsem si své rodiče představila, jak na Evernightu čekají na můj návrat, měla jsem pocit, že mi pukne srdce. „Nevrátím se. Nemůžu.“
Krásná, ale zlověstná tvář Bethanyové vypadala jako vytesaná z mramoru. „Láska za to nestojí.“
„Nejde jen o Lucase.“ Nelhala jsem, i když jsem věděla, že bych ho nikdy neopustila. Důvodem byly i lži, které mi moji rodiče napovídali. Ty jsem jim mohla odpustit, ale potřebovala jsem zjistit, zda mám i jinou možnost, než se stát úplnou upírkou. Jenže s tím mi odmítli pomoc. „Nechte mě jít.“
Byla jsem si jistá, že mě bude nutit násilím, a věděla jsem, že nemám sílu se bránit. Místo toho se jí rozzářily oči, jako kdyby z mého rozhodnutí měla radost. Přesto se mi v tu chvíli zdála nebezpečnější, než kdyby zuřila.
„Však se ještě setkáme, slečno Olivierová,“ řekla. „A myslím, že v té době budete mít úplně jiný žebříček hodnot. Stejně jako já.“
Co tím měla na mysli? Nenaskytla se mi příležitost se jí na to zeptat, protože najednou zmizela ve tmě. Osaměla jsem.
Panebože, co mám teď dělat? Zamrkala jsem a snažila se srovnat si všechno v hlavě. Prach už se začal usazovat a v dálce jsem zahlédla nepatrné světlo. Došlo mi, že jde o jednu z nouzových svítilen zavěšených v blízkosti únikového východu. Tahle jako jedna z mála zůstala nerozbitá.
Během výcviku nám vůdci Černého kříže řekli, že pokud by se někdy něco stalo, setkáme se všichni u skladu se zásobami na vzdáleném konci parku. Stačilo jen přejít most přes řeku Hudson.
Jenže co když byl Lucas raněn, nebo dokonce - ne, na to jsem nedokázala ani pomyslet. Přesto mě děsila představa, že leží pod hromadou suti, a proto jsem měla nutkání zůstat a otočit klidně každý úlomek, abych tuhle domněnku vyvrátila.
Ale díky několikatýdennímu výcviku jsme Lucasovi rozuměla lépe, a tudíž jsem věděla, že by prohlásil: V takovéhle situaci sama nic nezmůžeš. Doběhni pro pomoc a vymyslete plán. Jinak to nepůjde.
Odhodlaná řídit se pokyny jsme vrávorala směrem ke světlu. Možná se i ze mě stával voják.
Park nebyl ani tak rozlehlý ani nepůsobil tak svěže zeleným dojmem jako Central Park. Tvořily ho hlavně balvany na břehu ostrova, který byl strmější než kopec v okolí Evernightu. Psychicky i fyzicky vyčerpaná jsem klopýtala přes kameny do svahu. Panovala naprostá tma. Takhle temnou noc jsem v New Yorku ještě nezažila, protože jsem se poprvé ocitla v místech, kde nesvítily žádné lampy. Doba, kdy jsem měla čas pozorovat hvězdy, mi připadala neuvěřitelně vzdálená.
Když jsem dorazila ke skladu, spatřila jsem před vchodem několik lidí. Ztuhli, a když mě poznali, jeden z nich zvolal: „Lucasi? Je tady.“
Čekala jsem, že se ke mně rozběhne, ale po pár vteřin se nic nedělo. Pak se objevil, ale vykročil ke mně pomalu, jako by ho každý krok stál značné úsilí. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se.
„Jo, nic mi neudělali.“ Ve tváři se mu zračil podivný výraz.
Chytla jsem ho za ruce. „Povíš mi, co se stalo?“
„Upíři zabili sedm lidí,“ odpověděl. Zdálo se, že mi toho chce sdělit víc, ale nemůže. Uvědomila jsem si, co ho tak trápí.
„Vím o Eduardovi,“ zašeptala jsem. Lucas se mi zadíval do očí. Napadlo mě, že se mě zeptá, jak jsem se to dozvěděla, a děsilo mě, že mu budu muset popsat, jak byl Eduardo zavražděn. „Co tvoje máma? Jak je jí?“
„Je to pro ni těžké,“ upíral zrak do dálky, na místo, kde by viděl obzor, kdybychom měli nějaké světlo.
Pocit viny mě přimrazil k zemi. Bylo mi Eduarda líto, ale to bylo tak všechno. Lucas měl Eduarda rád ještě méně než já, ale jeho smrt jím očividně otřásla. Jeho zármutek však pocházel hlavně z bolesti, kterou prožívala jeho matka. Ztratila muže, kterého milovala, a ve srovnání s tím se naše city k Eduardovi zdály nepodstatné.
Pevně jsem ho objala. „Běž za mámou,“ zašeptala jsem. „Potřebuje tě.“
Lucas mi vzal obličej do dlaní a políbil mě do vlasů. „Díky bohu, že se ti nic nestalo. Myslel jsem si, že si pro tebe přišli.“
Za tenhle útok jsem opravdu nesla vinu já. Věděla jsem, že jednoho dne mu povím pravdu, ale teď na to nebyla vhodná doba. „Jsem v pořádku.“
Pohladil mě po vlasech, znovu mě pevně objal a vrátil se do skladu. Najednou se u mě objevila Raquel. „Přežila jsi to.“
„Ty taky.“ Zadívala jsem se jí do tváře a trhla jsem sebou. „Dělá se ti modřina.“
„Tentokrát jsem opravdu bojovala.“ Řekla Raquel. Přestože všude okolo nás panovala ponurá atmosféra, Raquel měla v očích jiskřičky. „Ubránila jsem se. Mám z toho úžasný pocit.“
„To jsem ráda.“
„Ani ty nevypadáš zrovna úchvatně.“
Musela jsem být zaprášená od hlavy až k patě. Ne že by na tom záleželo. „Dana je taky v pořádku, že jo?“
„Jo. Pomáhá ostatním s tím zajatcem.“
„Zajatcem?“ To slovo se mi vůbec nelíbilo.
V tu chvíli se k nám přiřítila dodávka Černého kříže a její světla nás skoro oslepila. Obě jsme si rukou zakryly oči. „Předpokládám, že garáž nebyla zasažena,“ zamumlala jsem.
Dana vystrčila hlavu zpoza dodávky. „Kam ho dáme?“
„Radši se zeptám Elizy,“ prohlásila Raquel a odběhla za ní.
Vykročila jsem směrem k Daně. „Vážně jste někoho chytli?“
„Jo, dneska jsme zafungovali jako prodloužená ruka zákona.“ Chtěla se usmát, ale moc se jí to nepovedlo. Napadlo mě, že má ze zajatého upíra stejně divný pocit jako já. „Teď je v bezvědomí, ale až se probere, čeká ho velké překvapení.“
Natočila se bokem, takže jsem se mohla podívat dovnitř. Vytřeštila jsem oči. Postava muže, který ležel na podlaze dodávky schoulený do klubíčka s rukama svázanýma za zády, mi byla důvěrně známá. Naklonila jsem se k němu a ztuhla jsem hrůzou.
Balthazar.
2024 ©