6. kapitola

Napsal Jinny (») 10. 5. 2011 v kategorii Akademie Evernight - Přesýpací hodiny, přečteno: 1362×

MOŽNÁ TÍM DŮVODEM BYLO ZDRCUJÍCÍ ZJIŠtění, že jsme přišli o naspořené peníze. Možná to bylo tím nadšením, že jsme si s Lucasem po dlouhé době užili společnou chvilku, anebo se mi jen ulevilo, že jsem po týdnech hladovění opět sytá.

Ať už mě tu noc rozptýlilo cokoli, zapomněla jsem díky tomu na skutečnost, že vysávání krve se neobejde bez následků.

„Bianco?“

Raquel rozsvítila malou baterku, kterou měla položenou vedle postele. Světlo z ní zářilo tak prudce, že jsem se otočila na druhou stranu. „Zhasni to, prosím tě.“

„Zdálo se ti něco ošklivého? Pořád sténáš.“

„Nešlo o žádnou noční můru, spíš je toho na mě nějak moc.“ Naštěstí se mě Raquel na nic nevyptávala, a tak jsem měla čas přemýšlet.

Pravým důvodem mého sténání byly mé vyvinuté smysly. Slyšela jsem každý krok i zakašlání ze všech kabin ve vagonech, ve kterých spali členové Černého kříže. Slyšela jsem, jak někde v tunelu kape voda a cupitají myši.

Budu si muset zapamatovat, kde je mám hledat, pro případ, že bych je potřebovala –

“Bianco?“

„Nezdálo se mi nic strašného,“ zamumlala jsem a zakryla si oči předloktím. Když jsem měla dostatečný přísun krve, prudké světlo ani sluneční paprsky mi nevadily, ale teď jsem se cítila sytá jen chvíli, a tak mě stále ještě oslepovalo. „Tahle lůžka jsou vážně nepohodlná, viď?“ Do zad mě tlačily okraje starých sedadel, přestože jsem ležela na matraci.

Raquel většinou jakoukoli kritiku Černého kříže odmítala a trvala na tom, že je všechno skvělé, ale teď si jen povzdychla. „Bylo by příjemné vyspat se zase jednou v normální posteli. Mluvily jsme s Danou o tom, že si možná našetříme nějaké peníze a občas si zaplatíme hotel. O to šlo tobě a Lucasovi, ne?“

„V podstatě.“ Ta odpověď nebyla tak daleko od pravdy. „Je mi líto, že se Eduardo hrabal Lucasovi ve věcech. Je to od něj nefér.“

„Lucas se na ty peníze dost nadřel.“

„To naštve.“ Raquel si povzdychla. Byla jsem ráda, že Raquel stojí při Lucasovi, ale toužila jsem po tmě a tichu. „Chtěla bych teď znovu usnout a na chvíli na všechno zapomenout.“

„To už nemá cenu.“ Přestože jsem měla zavřené oči, a navíc jsem je měla zakryté paží, poznala jsem, že baterka pořád svítí. „Brzy rozsvítí světla. Je ráno.“

Znovu jsem zasténala.

Jestliže mně krev dodala sílu, na Lucase to mělo úplně opačný účinek.

„Přestaň se mračit,“ napomenula ho Kate, když jsme odpoledne nastupovali do dodávky, která nás měla odvézt na hlídku. „Nebo se chceš zase hádat kvůli schovaným penězům?“

„Nemračím se.“ Lucas zkřivil obličej. V garáži panovalo šero, ale i tak mě bolely oči a zdálo se, že Lucas je na tom podobně. „Jen se prostě necítím dobře.“

Kate se nejdříve zatvářila nedůvěřivě, ale pak mu položila dlaň na čelo. Díky velkým, pánským, sportovním hodinkám vypadalo její zápěstí téměř křehce. Zamračila se. „Potíš se. Bolí tě břicho?“

„Trochu.“

Zadívala jsem se Lucasovi do očí a on se na mě rozpačitě pousmál. Očividně jsme oba mysleli na to samé: Tohle se dalo čekat.

Lidská těla jednoduše nebyla vhodná pro chutě upírů.

Kate se na chvíli odmlčela a já jsem přemýšlela, jestli i přesto vyšle Lucase na hlídku. Většinou se chovala spíš jako jeho velitelka než jako matka. Ale pak pokrčila rameny. „Vrať se na ubikaci a natáhni se. Bianco, ty vyrazíš na hlídku s týmem Milose. Můžeš utvořit dvojici s Raquel.“

„Tak dobře,“ řekl Lucas. Přestože jsem věděla, že se mu vůbec nechce strávit celý den na základně, měla jsem pocit, že to pronesl celkem spokojeně. Možná byl rád i za tu trochu zájmu, který jeho matka projevila.

Vydali jsme se na hlídku do jedné z přepychových čtvrtí, kde nejnižší budovy měly dvacet pater a všechny byly z ocele nebo z bílého kamene. Na ulicích tu jeden vedle druhého stáli vrátní v uniformách a na silnicích parkovala drahá auta, která Lucas obdivoval v časopisech. Nejdřív mě napadlo, že tahle část města je příliš bezpečná na to, aby se tu vyskytovali upíři, ale pak jsem si uvědomila, že mi tohle elegantní prostředí připomíná upíry z Evernightu. Takhle se snažili žít, a proto možná bydleli právě zde.

„Mívali jsme tu základnu,“ prohlásil Milos, když jsme spolu s ním a Raquel kráčeli po chodníku. Znělo to skoro přátelsky, což mě spíš znepokojovalo než povzbuzovalo. „To byly časy. V některých luxusních restauracích nám večer dávali zbytky jídel. Tenkrát jsem se skoro přejedl polévky z krevet. Co bych za to teď dal.“

„Co se stalo?“ zeptala se Raquel a mhouřila oči před letními paprsky.

„Zničili nám ji upíři.“ Milos sáhl na pouzdro s nožem, které měl zavěšené na opasku. „Většinou nepřepadávají naše úkryty, protože se nedokážou sjednotit. Najdete tu spoustu upírů, ale nemají dost rozumu na to, aby navzájem spolupracovali.“

Za prvé to znělo urážlivě a za druhé to byla hloupost. Jak by mohla akademie v Evernightu fungovat už přes dvě stě let, kdybychom neměli „dost rozumu na to“ spolupracovat na dlouhodobých cílech? Napadlo mě, že tím pravým důvodem bude spíš rivalita mezi jednotlivými upířími klany. Nikdo dosud nevytvořil jednotnou společnost upírů, a proto byl přísně organizovaný Černý kříž ve výhodě.

„Co bylo tehdy jinak?“ zeptala se Raquel Milose.

„Tenkrát jeden upír, který si říkal Stigand, přesvědčil upíry, aby se sjednotili. On představoval opravdové nebezpečí.“ Milosovi se na tváři rozhostil úsměv. Měl na nebezpečí jiný názor než většina ostatních lidí. „Zavedl je k nám. Ten den nám zabili spoustu dobrých bojovníků a srovnali naši základnu se zemí. Jenže Eliza ho vyvlekla ven, postříkala benzínem a zapálila ho.“ Zachechtal se a pak pokračoval: „Měly jste slyšet, jak křičel.“

Udělalo se mi špatně a otočila jsem hlavu na druhou stranu. Netušila jsem, jestli chci skrýt své znechucení, nebo nechci v jejich očích vidět radost ze smrti upíra. Nejprve jsem se okolo sebe ani moc nerozhlížela, ale pak se ve mně projevil tvrdý výcvik a já jsem začala hodnotit každého kolemjdoucího.

Na protější straně ulice jsem zahlédla muže a uvědomila jsem si, že ho znám ze snu, který se mi zdál minulou noc.

V tu chvíli jsem si celý sen vybavila daleko podrobněji než předtím. Vycházel ze skutečnosti, protože se odehrával v kině, stejně jako naše první schůzka. Jenže tohle kino bylo na rozdíl od toho pravého zchátralé a plné odpadků. Potahy na sedadlech byly roztrhané a plátno bylo prázdné. Horečně jsem hledala Lucase, ale místo něho jsem viděla jen muže s nazrzlými dredy.

Vy dva máte společné přátele, zašeptal přízrak, který se vznášel vedle mě.

Ve snu jsem netušila, o koho jde, ale teď jsem ho poznala.

„Tamhle,“ zašeptala jsem. „Není to –?“

„Myslíš upír?“ Raquel i Milos na muže se zájmem pohlédli.

Málem se mi zastavilo srdce. Upozornila jsem je právě na upíra, kterého by si jinak nevšimli? Stala jsem se strůjcem jeho smrti?

Ale upír s dredy tu byl doma. Došel k jedné z budov se vchodem s tmavě zelenou stříškou, kývl na vrátného a zmizel uvnitř.

Vydechla jsem úlevou až příliš hlasitě, protože Milos se na mě nepříjemně podíval. „Ty nechceš bojovat? Tak to ses přidala ke špatné skupině.“

„Nech ji na pokoji,“ pronesla Raquel. „Pořád ještě máme strach. Potřebujeme víc času.“

„Možná se sem vrátíte.“ Milos zíral na vchod do budovy. „Někdy tu budeme muset udělat šťáru. Teď prohlídneme zadní uličky. Podíváme se, kdo tu ještě slídí a zatím se nechystá domů.“

Prozkoumávali jsme okolí a mně se nesmírně ulevilo, když jsme se s Raquel dokázaly oddělit od Milose. Raquel neustále mluvila o tom, jak jsem bystrá, když jsem dokázala poznat upíra, který se k ničemu nechystal a ničím se nelišil od ostatních. Já jsem se ale tím víc cítila jako zrádce.

Chtěla jsem změnit téma hovoru, a tak jsem jen tak nadhodila: „Hele, kde jste se vůbec s Danou potulovaly, když jsme se včera večer vrátili z hlídky? Nebraly jste Elize telefon.“

„No, Dana a já jsme…“

„Jste co?“

Raquel se odmlčela. To pro ni nebylo typické, vyhýbat se odpovědi na tak jednoduchou otázku. Vyhnula jsem se ženě, která nesla v každé ruce tři nákupní tašky, a opakovala jsem: „Tak kde jste byly?“

„Chtěly jsme spolu být chvíli samy.“

Pokrčila jsem rameny. Proč ji ta otázka tak rozhodila?

Pak jsem si všimla jejího váhavého výrazu a jiskřiček v očích a uvědomila jsem si, že jsem byla celou tu dobu naprosto slepá. „Ty a Dana –“

„Já a Dana.“ Raquel vykouzlila takový úsměv, jaký jsem u ní ještě nikdy neviděla, ale jen na okamžik, jako by se už nemohla udržet. Vzápětí se jí však ve tváři rychle zase objevila nejistota. „Nemáš z toho divný pocit, že ne?“

„Trochu,“ přiznala jsem, „ale jen proto, že ses mi s tím nikdy nesvěřila. Vzhledem k tomu, co všechno jsme už jedna druhé prozradily, jsi mi mohla říct i tohle.“

„Nikdy nevíš, kdo na to jak zareaguje. Kromě toho jsi mě pořád dávala dohromady s nějakýma klukama.“

„Snažila jsem se tě dát dohromady s Vicem. To je jeden kluk. Ne množné číslo.“ Trochu mi z toho šla hlava kolem, ale aspoň jsme změnily téma. „Prostě mě to nikdy nenapadlo.“

Raquel se usmála a zažertovala: „Vážně? Vždyť jsem se nikdy o žádného kluka nezajímala.“

„Nechtěla jsem mít předsudky.“

„Jedna věc je nemít předsudky, a druhá věc je vůbec nepřemýšlet.“

„Tak dobře, jestli jsi chtěla, abych se cítila jako pitomec, tak se ti to právě povedlo.“

Na vteřinu jsme se na sebe zadívaly a pak jsme vybuchly smíchy. Objala jsem ji okolo ramen a pak jsem skoro půl hodiny poslouchala, jak je Dana krásná, úžasná a chytrá. Přestože jsem s Raquel ve všem souhlasila, stačilo jen pokyvovat hlavou, usmívat se a těšit se z jejího štěstí. To nebylo nic těžkého.

Ví o tom Lucas? napadlo mě. Pravděpodobně ano, nebo to aspoň tušil. Byli si s Danou dost blízcí. Tohle bylo jen jedno z témat, o kterých jsme neměli čas si popovídat.

Na základnu Černého kříže jsme se vrátili těsně před západem slunce. Naštěstí jsem už před Milosem neodhalila žádného dalšího upíra. Zatímco jsem si svlékala propocené oblečení, Raquel se vydala pro něco k jídlu a slíbila, že mi taky něco donese. Neměla jsem hlad a už vůbec jsem neměla chuť na ovesnou kaši posedmé za sebou, ale poděkovala jsem jí a nechala ji jít, protože jsem chtěla být chvíli sama.

Když jsem se převlékla, vydala jsem se na procházku tunelem. Poprvé od útoku na Evernight jsem měla alespoň trochu času jen sama pro sebe. Předtím jsem buď měla něco na práci, nebo se mnou někdo byl. Neproniknutelná tma tunelu, kterou narušovalo jen tlumené světlo ze zářivek, na mě působila jako zeď.

Viděla jsem toho upíra ve snu, pomyslela jsem si. Už předtím mě napadlo, že se mi ve snech zjevuje budoucnost, ale tohle byl zatím nejjasnější důkaz. Toho upíra s nazrzlými dredy mi ukázal přízrak.

Protože od doby, kdy mě na evernightské akademii pronásledovaly přízraky, uteklo už hodně vody, a protože jsem si zvykla na ochranu, kterou mi poskytoval přívěsek z obsidiánu, dokázala jsem na svůj strach z přízraků částečně zapomenout. Ale teď, když se mi zase začaly zjevovat ve snech a předpovídat budoucnost, se mé obavy vrátily.

Pronásledovaly mě, protože jsem určitým způsobem byla nejen dítětem upírů, ale i duchů. Abych se mohla narodit, uzavřeli s nimi mí rodiče dohodu. Upíři dokážou počít dítě jen s jejich pomocí. Jenže moji rodiče tenkrát netušili, že si přízraky dělají na každé takové dítě nárok. Já jsem se to dozvěděla teprve před několika měsíci a nechápala jsem, co to znamená, i když po jejich útocích na mě jsem se dovtípila, že nechtějí, aby se ze mě stal plnohodnotný upír. V tom jsem se s nimi shodla. Opustila jsem školu a rodiče a stále jsem byla přesvědčená o tom, že nikdy nezabiju žádného člověka a že se ze mě nikdy nestane skutečná upírka.

Ale přízrakům to očividně nestačilo. Přemýšlela jsem, co by po mně ještě mohly chtít. Budou mě pronásledovat ve snech? Jestli po mně šly, proč mě znovu nenapadly? Nebo jen hrály o čas?

Pak jsem si uvědomila, že se trápím kvůli něčemu, co se nikdy nestane – protože jsem se procházela podél železných kolejí.

Železo! Podle Balthazara přízraky odpuzovaly určité kameny a kovy. Jedním z nich byl i obsidián, který jsem měla zavěšený na krku. Nejsilněji je odpuzovaly kovy, které se nacházejí v lidském těle, jako měď a železo. To znamenalo, že základna Černého kříže je vůči nim odolná.

Trochu se mi ulevilo a uvolnila jsem se. Napadlo mě, že teď, když mám trochu času sama pro sebe, mohla bych si v tunelu ulovit pár myší. Lucasova krev mě stále hřála, ale nechtěla jsem zase zažít tak strašný hlad.

V tu chvíli jsem zaslechla klepání.

Klep, klep, klep, klep.

Zírala jsem do tmy. Ani mé bystré upíří smysly mi nepomohly rozpoznat víc než spleť potrubí a různé stíny. Pak se znovu ozvalo klep, klep, klep, klep. Náraz kovu na kov.

Možná to nic nebylo.

Možná ano.

Běžela jsem zpátky k soupravám metra, ve kterých jsme přespávali, a hledala Raquel. Místo toho jsem narazila na Elizu, což bylo ještě lepší. „Dole v tunelu se něco děje.“ Prudce jsem oddychovala. „Ozývá se tam takové zvláštní klepání.“

„V podzemí zní různé zvuky podivně.“ Elizu mé sdělení zjevně nerozhodilo, navíc v tu chvíli nebylo nic slyšet. „Poslouchej, chápu, že ses mohla vyděsit, ale snaž se zůstat v klidu, ano?“

V tom okamžiku se ozval strašlivý hluk a zadní stěna tunelu se zřítila dovnitř.

K zemi se začaly kácet obrovské cementové kvádry a vzduch se ihned zaplnil prachem. Eliza mě popadla za ruku a táhla mě do útrob tunelu. Střecha nad námi se sice ještě nezřítila, ale to mohlo být jen otázkou několika vteřin. „Ježíši!“ vykřikla. „Běž!“

Rozběhly jsme se pryč od padající suti směrem ke skupině lovců, kteří spěchali zjistit, co se děje. V tu chvíli se zhroutila i zeď na druhé straně tunelu. Tentokrát byl rachot vzdálenější, ale s ničím nezaměnitelný.

„Celé se to tu na nás zřítí!“ vykřikla jsem.

„Tohle není náhoda.“ Eliza vypadala soustředěně. Vytáhla z opasku vysílačku, aby všechny varovala: „Jsou tady.“

„Kdo je tu?“

Dorazila k nám oblaka prachu, takže jsem zalapala po dechu. Lidé ve spodní části tunelu křičeli a ječeli. Eliza odběhla, a tak jsem si sama musela razit cestu tunelem. Jenže jsem nic neviděla a špatně se mi dýchalo.

Když jsem ve tmě zahlédla stín, zoufale jsem k němu natáhla ruku – a pak jsem ztuhla.

„Tady jste, slečno Olivierová,“ pronesla Bethanyová. Díky černé šále okolo ramen splynula se zvířeným prachem, který nás obklopoval. „Hledali jsme vás.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a deset