TU NOC, KDYŽ JSEM SE SNAŽILA USNOUT, JSEM SI neustále opakovala: Máš pět dní. Tak dlouho jsi vydržela bez krve, když jsi poprvé opustila Evernight. To znamená, že to můžeš vydržet znovu.
Kromě toho mě Černý kříž začal vysílat na hlídky. Dostanu se ven skoro každý den a tam budu mít šanci se najíst. Všechno bude v pořádku.
Víc už jsem se mýlit nemohla.
Zaprvé jsem lačnila po krvi čím dál víc. Strávila jsem Černého kříže pouhý měsíc, ale mé tělo se za tu dobu hodně změnilo. Upíří vlastnosti se ve mně začaly prosazovat na úkor lidských.
Když jsem poprvé vysála Lucasovi krev, má matka mě varovala: Otočila jsi přesýpací hodiny. Tím měla na mysli, že ochutnáním lidské krve se ve mně probudily upíří pudy. Do té doby jsem byla jen víceméně obyčejnou dospívající dívkou, samozřejmě až na skutečnost, že jsem každý den vypila k večeři sklenici krve skupiny O+. Jenže potom se můj život změnil.
Měla jsem tak vytříbený sluch, že jsem slyšela i šepot lidí přes několik kabin v našem vagonu. Kůže mi tak zesvětlala, že si toho všimlo i několik lidí a dělali si kvůli tomu ze mě legraci. Dana prohlásila, že přesně takhle to dopadá, když se běloši pokoušejí žít v podzemí. Někdy se hlídky Černého kříže vydávaly do Brooklynu nebo Queens. To znamenalo, že musely překročit několik mostů. Z pouhé představy tekoucí vody se mi dělalo špatně od žaludku. Byla jsem vděčná, že v provizorní koupelně centrály Černého kříže nevisela žádná zrcadla, protože jsem měla podezření, že můj odraz začíná mizet.
Od svých rodičů jsem věděla, co se stane upírům, kteří nepijí krev. Jejich těla postupně chátrala, až nakonec vypadali jako bílí, kostnatí netvoři a jejich nehty připomínaly spíš drápy. Vypadaly jim vlasy a neustále jim byly vidět tesáky. Ale nejhorší ze všeho bylo šílenství, které je zachvátilo v okamžiku naprostého vyhladovění. Přestali se chovat jako lidé a stala se z nich divoká zvířata bez špetky svědomí nebo sebeovládání. I z hodného upíra se mohl stát zabiják, když se mu nedostávalo krve příliš dlouho.
Takhle mě rodiče strašili, když jsem byla malá a nechtěla jsem dopít večeři. Tyhle příběhy mě děsily natolik, že jsem bez váhání vypila celou sklenici krve. Teď se tyhle pocity hrůzy vrátily a já se každý den ptala sama sebe: Může se mi to stát, i když ještě nejsem plnohodnotná upírka? Co s nimi mám společného a čím se od nich liším? Jak mám v té nevědomosti žít?
Ani na hlídkách Černého kříže jsem nedostala šanci najíst. Vždycky mě poslali na hlídku s někým jiným než s Lucasem a pokaždé na místo, kde jsem neměla možnost nic ulovit. Malou útěchu mi poskytovalo jen to, že jsem nikdy nebyla svědkem vraždy nějakého upíra, ale byla jsem už natolik vyhladovělá, že jsem myslela jen na sebe. Potřebovala jsem krev, ale nemohla jsem se k ní dostat.
Za pět dní jsem už byla naprosto na dně. Tu noc jsem konečně znovu vyrazila na hlídku s Lucasem.
„Až dostaneme nějaké volno, určitě se sem musíme vrátit,“ prohlásila Dana, když naše skupina zahájila hlídku. Už se stmívalo, ale z ulic stále sálal červnový žár. Cítila jsem, jak mi po zádech stéká pot. „Protože tohle místo je jako stvořené pro velký flám.“
Všude okolo nás se nacházely noční kluby a bary. Některé vypadaly zchátrale, zatímco ostatní přepychově a draze. Zdálo se, že tu neexistuje nic mezi tím. „Myslím, že by po mně chtěli občanku.“
„Trochu byste se s Raquel namalovaly a bylo by to v pohodě,“ tvrdila Dana. „Hele, jsi v pohodě?“
„Jen jsem unavená. Musela jsem dnes dvakrát vyšplhat po stěně.“
Dana mě šťouchla do ramene. „Bude z tebe drsňačka.“
Lucas se podíval na Milose, našeho dnešního vedoucího. Milos byl jedním ze zástupců Elizy. Byl samá ruka samá noha a měl světle blonďaté vlasy a bradku. „Rád bych vzal Biancu podél východní strany naší zóny. Můžu?“ zeptal se ho Lucas.
Prosím, řekni, že ano, prosím. Lucas mi určitě pomůže sehnat něco k jídlu –
„Jak chcete,“ odpověděl Milos a potutelně se usmíval, ale mně to bylo jedno. Ať si klidně myslí, že nám jde jen o to si užít. Tenhle přepych jsme si ale bohužel nemohli dovolit.
Část ostatních se také zasmála, ale nikdo nám nebránil, a tak jsem vzala Lucase za ruku a společně jsme se vydali do tmy.
Jakmile jsme osaměli, Lucas řekl: „Vypadáš strašně.“
„Asi bych se na tebe měla zlobit za to, že to říkáš, ale vím, že máš pravdu.“ Táhl mě ke kraji chodníku pod několik stromů, které tu byly vysázené ve čtvercích půdy ohraničených dlažbou. Z bytů okolo nás se linula různě rychlá hudba. „Musím něco sníst, nebo se zblázním.“
„Nedaleko centrály stojí nemocnice. Napadlo mě, že bych se mohl vloupat do krevní banky stejně jako loni, pamatuješ?“
Tohle byl dobrý nápad do budoucna, ale já jsem teď potřebovala rychlejší řešení. „Lucasi, já už nemůžu dýl čekat. Myslím to vážně. Musím se dnes večer napít krve.“
Zastavil se a několik vteřin jsme se na sebe jen tak dívali. Límec trička měl zpocený a vlasy mu ve tmě ztmavly. Přejel mi palcem po tváři. Udivilo mě, jaké z jeho těla sálá teplo.
„Postarám se o tebe,“ pronesl Lucas váhavě.
„Já vím, že ano.“ Naprosto jsem mu důvěřovala. „Ale jak? Dá se tu někde lovit?“
„Pojď –“
Lucas mě teď táhl po chodníku rychleji než předtím, razili jsme několik bloků a ocitli se v klidnější čtvrti – daleko od hlavní třídy a blíž k vodě.
Došli jsme k výkladní skříni polepené zevnitř novinami a cedulemi, které hlásaly, že tento obchod je na prodej. Lucas se zastavil. „Vypadá to prázdně,“ prohlásil a vytáhl z kapsy džínů kovový paklíč. „Takže by tu nemělo být zapnuté poplašné zařízení.“
„Proč se tam chceme vloupat?“
„Kvůli soukromí.“
Lucas otevřel zámek asi za čtyři vteřiny. Vzpomněla jsem si na svůj vetchý pokus vloupat se před rokem k Bethanyové a záviděla mu jeho zručnost.
Vklouzli jsme do obchodu a Lucas za námi okamžitě zavřel. Pouliční lampy sem skrz noviny vrhaly tlumené, nazlátlé světlo. Podlaha byla stará a neudržovaná a podél jedné stěny stál zchátralý pult. Za ním viselo flekaté zrcadlo. Stoupla jsem si před něj, abych se viděla, ale spatřila jsem jen stín sebe samotné. Vypadala jsem jako duch.
Přesně takhle vypadala Patrice, když nějakou dobu nepila krev, pomyslela jsem si. Nikdy by mě nenapadlo, že by se to mohlo stát i mně. Proč jsem nechápala, co to znamená být upírka?
„Tak,“ řekl Lucas. Zdálo se mi, že je nervózní. „Jsme sami.“
Usmála jsem se na něho, přestože jsem se cítila smutně. „Byla bych radši, kdybychom se mohli soustředit na něco jiného než na můj hlad,“ řekla jsem. Jeho polibky mi přišly tak vzdálené. Patřily jen do mých krásných vzpomínek, ne do mého současného života. „Co budeme dělat? Máš nějaký plán?“
„Jo. Vysaješ krev ze mě.“
Nejdřív jsem nemohla věřit vlastním uším, přestože jsem už Lucasovu krev pila – a to hned dvakrát. V obou případech šlo o vzrušující a opojný zážitek. Jediným dalším mužem, kterému jsem kdy sála krev, byl Balthazar a tehdy jsem byla nejblíž k tomu, čemu se říká milování. Ale mezi námi šlo jen o fyzický akt, kdežto s Lucasem hrály velkou roli city.
Takže jsem se měla chopit příležitosti, ne? V žádném případě.
Tenkrát jsem měla dostatek potravy a důvodem ztráty sebekontroly byla vášeň, ne hlad. Toužila jsem ho kousnout, ale zároveň jsem dokázala včas přestat, protože jsem mu nechtěla ublížit. Teď, když jsem potřebovala krev víc než cokoli jiného, jsem si nebyla jistá, že bych se od jeho hrdla dokázala odtrhnout.
„Je to nebezpečné,“ prohlásila jsem. „Měli bychom zkusit něco jiného.“
„Nemáme jinou možnost.“ Lucas si pomalu sundal tričko. Věděla jsem, že si ho nechce umazat od krve, ale blízkost jeho napůl vysvlečeného těla mě omráčila jako úder pěstí. V nazlátlém světle vynikly jeho svaly. „Věřím ti.“
„Lucasi –“
„No tak.“ Přistoupil blíž. „Tohle je jediný způsob, jak se o tebe můžu postarat. Dovol mi to.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ty to nechápeš. Teď je to jiné. Mám daleko větší hlad.“
„Ani jednou, když jsi mě kousla, jsi necítila hlad?“ Vzpomněla jsem si na obě situace, ve kterých jsem mu sála krev. Nejdříve se to stalo po podzimním plese, když jsme se poprvé vášnivě líbali, a potom když jsme si leželi v náručí v jedné z evernightských věží.
„Tenkrát to bylo jiné.“
„Nemusí být.“ Vzal mě do náruče a políbil mě. Ještě nikdy jsme se nelíbali tak divoce, skoro drsně. Lucas mi svými rty rozevřel ústa a přitáhl si mě k sobě. Nedokázala jsem ho od sebe odstrčit; nebyla jsem schopná přemýšlet, nemohla jsem se pohnout ani dělat nic jiného, jen mu jeho polibky vracet. Tolik mi chyběla chuť jeho úst, vůně jeho těla i doteky jeho širokých dlaní.
Když mě začal líbat na krku, zašeptala jsem: „Brzy se přestanu ovládat.“
„Přesně o to jde.“
„Lucasi – Ne –“
„Jestli potřebuješ ztratit sebekontrolu, abys mě mohla kousnout, pak se o to postarám.“ Dotkl se křivky mých ňader. „Kam až musím zajít?“
V tu chvíli nade mnou zvítězily mé pudy. Strhla jsem ho na starou, dřevěnou podlahu, která pod tíhou našich těl jemně zapraskala. Lucas ležel pode mnou a líbal mě na čelo a tváře, zatímco já jsem mu zabořila prsty do vlasů a vdechovala jeho vůni. Slyšela jsem, jak se mu rozbušilo srdce a ucítila vůni jeho krve. Přitiskla jsem se k němu, abych co nejvíc vnímala teplo jeho těla.
„No tak, Bianco,“ zašeptal mi do ucha. „No tak. Já vím, že po tom toužíš. Chci to.“
Přestaň, přestaň, přestaň. Nevím, jestli dokážu přestat včas. Nechci ho nikdy ztratit. Nechci, aby to skončilo –
Kousla jsem ho do ramene a do úst se mi nahrnula jeho krev.
Ano. Tohle bylo to, co jsem potřebovala, po čem jsem toužila. Slyšela jsem, jak Lucas zasténal, a nevěděla jsem, jestli to bylo bolestí, nebo vzrušením. Sála jsem ještě usilovněji. Jeho krev byla horká a sladká, čistší než cokoli jiného na světě. Chutnala jako život. Cítila jsem, jak do mě z Lucase proudí síla.
Přitiskla jsem jeho dlaně na podlahu a naše prsty se propletly. „Bianco,“ zašeptal třesoucím se hlasem.
Sála jsem ještě hlouběji. V tomhle dokonalém okamžiku jsem ukojila svůj hlad i touhu. Jak by si někdo mohl přát něco jiného?
„Bianco –“
Přestaň. Přestaň. Přestaň!
Odtáhla jsem se, až když Lucasovi klesla hlava na stranu. Vzpamatovala jsem se, slezla z něho a poplácala ho po tváři. „Lucasi? Jsi v pořádku?“
„Jen mi dej – vteřinku –“
„Lucasi!“
Pokusil se opřít o loket, ale zvrátil se zpátky nazad. Dýchal přerývaně a byl bledý v obličeji, zatímco já jsem zrůžověla díky krvi, kterou jsem z něho vysála.
Zachvátil mě pocit viny. „To ne. Neměla jsem to dělat.“
„To neříkej.“ Jeho hlas zněl zastřeně. „Museli jsme tě zachránit.“
Posadila jsem se a přiložila mu dva prsty na krk. Srdce bušilo rychle, ale pravidelně. Nezašla jsem příliš daleko, ale mohla jsem. Na rozdíl od Lucase jsem věděla, jak je to nebezpečné.
„Tohle už se nesmí stát,“ řekla jsem a položila si jeho hlavu na klín. Na jeho rameni ulpělo pár kapek krve, ale dokázala jsem odolat touze je olíznout. „Musíme vymyslet jiné řešení a to co nejdřív. Jasné?“
„Nebylo to tak hrozné.“ Lucasův trochu křivý úsměv způsobil, že se mi sevřel žaludek. „Vlastně to bylo docela příjemné.“
Dřív bych byla z takového přiznání štěstím bez sebe, ale teď už jsem Lucase znala lépe a věděla jsem, co chce a co ne, takže jsem ho musela varovat. „Nezapomeň, že kdybych někdy zašla příliš daleko, mohla bych tě zabít. A protože jsem tě kousla už několikrát, mohl by se z tebe taky stát upír.“
Lucas ztichl. Přestože jsem se už ani já nechtěla stát plnohodnotným upírem, Lucase tahle představa děsila natolik, že by raději zemřel.
„Tak dobře,“ prohlásil nakonec. „Uvidím, jestli to vyjde s tou nemocnicí, nebo vymyslím něco jiného. Ale cítíš se líp, ne?“
„Jo.“ Teď, když jsem se napila lidské krve, jsem si byla jistá, že bez ní chvíli vydržím, ale samozřejmě ne nadlouho. Lucas riskoval svůj život, ale mně to stačilo jen na pár dní.
Nebo to udělal i z jiného důvodu? Potichu jsem se ho zeptala: „Toužil jsi po tom, abych tě kousla? Chtěl jsi to i kvůli sobě?“
I kdyby to byla pravda, z ničeho bych ho nevinila. Před pár měsíci mi Balthazar sál krev a já si stále vybavovala ten pocit slasti. Jenže pokud by se stal Lucas závislý na mém kousnutí stejně jako já, museli bychom si dávat velký pozor.
Lucas přemýšlel nad mou otázkou. „Já nevím,“ řekl nakonec. „Nejdůležitější je, abych se o tebe postaral, ale je pravda, že mě to vzrušuje.“
Usmála jsem se a utřela mu z ramene poslední kapku krve. „Jo, chápu.“
„Pokaždé se po tom cítím silnější.“ Lucas se mi zadíval do očí. „Přiblížím se ti. Pochopím tě, aniž by se ze mě musel stát upír.“
Každým kousnutím získával upíří schopnosti. Zlepšil se mu sluch a měl větší sílu, ale rány se mu hojily stejně pomalu jako předtím a nelačnil po krvi. Ani jeden z nás netušil, kde začínají a kde končí hranice upírství.
To byla jedna z věcí, které jsme měly společné.
Sehnula jsem se k němu a zašeptala: „Miluju tě, Lucasi.“
„Já tebe taky.“ Vzal mě unaveně za ruku a chvíli jsme tam jen tak seděli a nikdo na světě nám nechyběl.
Jakmile mohl Lucas vstát a rána na jeho rameni přestala krvácet, oblékl si tričko a vydali jsme se za ostatními.
Museli jsme mít rozcuchané vlasy, protože několik lidí se ušklíblo a Dana povytáhla obočí. Bylo mi jedno, jestli si myslí, že jsme se vzdálili, abychom se pomilovali. Náš vzájemný cit byl tak čistý, že ho nemohlo nic pošpinit.
Kromě toho jsem se cítila nejlépe za několik uplynulých týdnů. Lucas vypadal vyčerpaně a byl bledý jako stěna, ale chodit mohl bez problémů. Ze začátku mi kvůli rovnováze položil paži okolo ramen, ale nechal ji tam i během dlouhé jízdy domů.
Budeme v pořádku, pomyslela jsem si, když si svou hlavu opřel o mou. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila vůni cedru a slaný pach krve. Brzy bude všechno v pořádku.
Když jsme se vrátili na základnu, vešli jsme dovnitř a zjistili, že tam na nás někdo čeká. Eduardo se opíral o jeden z betonových sloupů. V ruce držel konvici na kávu. Nepřišlo mi to nijak podezřelé, jen mě trochu překvapilo, že si vaří kávu tak pozdě v noci. Ale jakmile ji spatřil Lucas, zůstal stát jako přimražený k zemi. „Ta patří mně,“ prohlásil.
„Ty používáš zajímavou definici toho, co je tvoje.“ Eduardo vyhodil konvici do vzduchu a líně ji chytil. Ve světle zářivky vypadaly jeho jizvy výrazněji než jindy. „Protože Černý kříž se řídí podle pravidla, že všechno, co děláme, konáme pro dobro skupiny.“
Pak sundal víčko konvice a odkryl tak svazek bankovek.
„Shromažďovat peníze,“ řekl. „Čím je to dobré pro skupinu?“
To ne, pomyslela jsem si. Lucasovy úspory. Peníze, které chtěl použít, aby nás odsud dostal.
„Jak souvisí konání dobra pro skupinu s tím, že se mi hrabeš v osobních věcech?“ Lucas vykročil k Eduardovi a v jeho očích se zračila nenávist. Jeho hlas se teď odrážel od betonových zdí. „Chtěl jsi mi je ukrást?“
Eduardo zavrtěl hlavou. „Ty peníze v první řadě vůbec nepatří tobě. Měly by být použity na účely Černého kříže. Ne na to, abys – mohl vzít svoji přítelkyni v sobotu večer na rande.“
„Odkdy můžu brát Biancu ven? Odkdy nás necháte o samotě dýl než deset minut?“
„Nemáš žádný volný čas. Jsi voják, Lucasi. Zapomněl jsi na to?“
„Hej!“ Přispěchala k nim Kate s mokrými vlasy a špatně zapnutou košilí. Očividně jí někdo zavolal, aby ukončila jejich hádku. Stálo tu několik zvědavců, kteří se ale do ničeho nemíchali. „Co se tu děje?“
Lucas zaťal pěsti. „Eduardo mi krade věci.“
„Lucas si schovává peníze.“
„Ty ses mu hrabal ve věcech? Ježíši, Eduardo!“ Kate mu vytrhla konvici z ruky a já jsem poprvé viděla Eduarda v rozpacích. „Nečekám, že mu budeš dělat otce, ale nechci ani, aby ses choval jako jeho mladší bratr.“
„Já nejsem ten, kdo se tu chová jako dítě!“
„Ale ano, jsi,“ odsekla mu Kate. „Víš proč? Oba se chováte jako puberťáci, ale na rozdíl od tebe Lucas v pubertě opravdu je. Chci toho po tobě moc, když tě žádám, aby ses choval dospěle?“
„Díky, mami.“ Lucas měl na tváři ruměnce z toho, jak jo jeho matka zastala, a natáhl ruku po tom, co mu patřilo.
Kate zavřela víko. „Nemůžeme lidem dovolit hromadit peníze, a ty to moc dobře víš, Lucasi.“
„Jsou moje! Nemusíme se vzdávat všeho. Aspoň dřív jsme nemuseli –“
„Neřekla jsem, že ti nepatří.“ Už tišeji pokračovala: „Když je budeš potřebovat, přijdeš za mnou. Když se bez nicch Černý kříž do té doby obejde, slibuju ti, že ti je vrátím. Vím, že bys je nechtěl utratit, kdybychom neměli žádné jiné peníze. Že ne?“
Lucas a já jsme si vyměnili zoufalé pohledy. Nevěděli jsme co dělat, ani co říct. Už dávno jsem věděla, že od Černého kříže se nedá jen tak odejít. Šlo spíš o kult, před kterým se muselo uprchnout.
A peníze, které jsme k našemu útěku potřebovali, nám byly zabaveny, což znamenalo, že jsme se ocitli v pasti.
2024 ©