TU NOC, KDYŽ ZHASLA SVĚTLA, RAQUEL ZAŠEPtala: „Některé věci se nemění, viď?“
Věděla jsem, co má na mysli. Ještě před týdnem jsme sdílely pokoj na akademii Evernight. Od té doby došlo v našich životech k zásadním zvratům, ale pořád jsme spaly vedle sebe, až na to, že předtím to bylo v normálních postelích.
Místnost, kde nás ubytovali, byla tou nejzvláštnější, jakou jsem v životě viděla. Když strojvedoucí opouštěli tenhle podzemní tunel, zřejmě tu nechali i několik souprav metra. Členové Černého kříže z nich vytvořili jakési kabiny. Naše lůžka byla upevněna na místě, kde bývala sedadla, a od podlahy až ke stropu vedly ocelové tyče jako v nějakém výcvikovém táboře pro striptérky. Měly jsme s Raquel k dispozici zhruba třetinu jednoho vagonu, který byl na jedné straně předělen provizorní plechovou stěnou a na druhé straně ho uzavírala jeho zadní část.
„Chybí mi tu tvé koláže,“ prohodila jsem. Postranní okénka byla nabílená, ale působila prázdně a studeně. „A můj teleskop. A naše knihy a oblečení –“
„Jsou to jen věci.“ Raquel se opřela o loket. Její krátké, tmavé vlasy jí trčely do všech stran, a kdybych se necítila tak bezmocně, možná bych ji kvůli tomu trochu poškádlila. „Důležité je, že už konečně děláme něco užitečného. Upíři nám oběma zničili život – a to ani nemluvím o duchách. Teď jim to můžeme vrátit. To nám stojí za tu oběť.“
Věděla jsem, že Raquel nesmím prozradit pravdu, ale chtěla jsem, aby alespoň trochu pochopila, jak se cítím. „Mí rodiče se o mě starali dobře,“ namítla jsem nesměle.
Raquel na to nic neřekla. Zaskočila jsem ji a přísahala bych, že neví, co si má myslet.
„A Balthazar se ke mně taky choval hezky. K nám oběma.“ Myslela jsem si, že tím bych ji mohla přesvědčit.
Místo toho se náhle posadila a tvářila se tak naštvaně, až mě to vyděsilo. „Poslouchej, Bianco. Nebudu předstírat, že chápu, čím si teď procházíš. Myslela jsem si, jak to mám v životě těžké, ale zjistit, že lidi, které jsi považovala za své rodiče, jsou ve skutečnosti upíři – to je to nejhorší, co člověka může potkat.“
Musela jsem ji při tom nechat, a tak jsem raději mlčela. Pokračovala: „Měli na tebe velký vliv, jasný? Budeš je bránit ještě dlouho. Ale pravdou je, že tě akorát využívali. Balthazar hrál stejnou hru jako všichni ostatní upíři. Tak se konečně probuď a vzchop se. Už nejsme děti. Zjistily jsme, že zuří válka a my patříme k těmhle vojákům tady.“
Raquel mluvila tak důrazně a jistě, že jsem jen němě přikývla.
„Dobře,“ řekla. Zavrtala se pod deku a já jsem si pomyslela, že tím náš rozhovor skončil. Stejně jsem se s ní už nemohla o nic jiného podělit. Ale pak už mírně dodala: „Někdy v dohledné době vyrobím novou koláž.“
Usmála jsem se a rukama objala polštář. „Něco hezkého. Tohle místo to potřebuje.“
„Měla jsem na mysli něco strašidelného a ošklivého,“ pronesla. „Tak uvidíme.“
Během několika následujících týdnů se každý den zdál stejný jako ten předchozí.
Světla se ráno rozsvěcela šíleně brzy. Netušila jsem, kolik může být hodin, protože jsme nikdo neměli budíky ani mobilní telefony. Ale podle toho, jak se celé moje tělo vzpouzelo, jsem si byla jistá, že jde o opravdu časnou hodinu.
Všichni se dokázali připravit neuvěřitelně rychle. V podstatě mi ráno nezbýval čas na nic jiného než se osprchovat ve společných sprchách, což byla vždycky moje noční můra, ale v tom shonu jsem ani neměla čas se stydět. Pak jsme se převlékli do pracovního oblečení a zamířili do provizorního výcvikového prostoru.
A tam jsme pokaždé strávili několik hodin.
Samozřejmě, že ne všichni museli zůstávat v podzemí. Členové newyorského Černého kříže, jejichž jména mi splývala (Zach, Elena, Renee, Hawkins, Anjuli, Nathan), trénovali ráno a po návratu nočních hlídek vyráželi do ulic. Nosili s sebou mapy města s vyznačenými hlídanými místy a trasami. Hlídkovalo se nepřetržitě doslova ve všech čtvrtích. Věděla jsem, že na hlídky do města občas vyrážejí i Lucas s Danou a ostatními, ale mě ani Raquel se hlídkování netýkalo. My jsme se buď měly naučit bojovat, anebo se o to alespoň snažit do roztrhání těla.
Já bych si raději vybrala to druhé, protože to vypadalo snadněji než se přitáhnout rukama ke hrazdě a to rovnou pětkrát za sebou.
„No tak, Olivierová.“ Toho dne se mou osobní trenérkou stala zrzka jménem Colleen, která mi držela nohy, když jsem cvičila sedy lehy. „Aspoň šedesátkrát.“
„Šedesátkrát?“ Byla jsem rudá v obličeji a měla jsem pocit, že se každým okamžikem pozvracím. A to jsem jich měla za sebou teprve čtyřicet. „To nezvládnu.“
„Nezvládneš to, dokud nebudeš chtít. Musíš se víc snažit.“
Za několik týdnů už jsem jich opravdu dokázala udělat šedesát, ale při posledních deseti jsem vždycky měla pocit, že vypustím duši. Na vzhledu mého těla se to ale bohužel moc neprojevilo.
Jindy jsme zdolávali horolezeckou stěnu, která mě děsila k smrti. Nešlo sice o žádný útes, ale člověk se mohl propadnout i o dva metry a to rozhodně nebylo nic příjemného. Taky jsme běhali – ne kolečka, protože to v tunelu nešlo – ale tam a zpět po dlouhé dráze, která vedla na místě bývalého kolejiště. Běh mi šel lépe, protože jsem při něm mohla uplatnit své upíří schopnosti jako nadpřirozenou rychlost a sílu, které se skrývaly hluboko uvnitř mého těla. Neběhala jsem moc rychle, protože jsem nechtěla vzbudit podezření, ale vydržela jsem běhat dlouho a trenérka mi tak dala alespoň na chvíli pokoj. Zároveň jsem si při tom vyčistila hlavu a na chvilku zapomněla na své trápení.
Jenže tohle nebylo všechno. S takovýmto výcvikem bych se vyrovnala, ale ten probíhal jen ráno a dopoledne. Odpoledne nás čekal jiný program.
Odpoledne jsme se učili, jak zabíjet upíry.
„Probodnutí je paralyzuje,“ prohlásila Eliza. Stála uprostřed místnosti, kterou nazývali zápasnický sál, ale já jsem si ji přejmenovala na zónu smrti. Seděly jsme s Raquel vepředu a okolo nás se shromáždilo ještě asi deset dalších lidí. Členové Černého kříže procházeli tímto výcvikem očividně neustále.
„To všichni víte. Jenže mnozí lovci zemřeli, protože si mysleli, že když upíra probodli, tak ho zabili, ale ve skutečnosti ho jen pěkně namíchli. Bianco, řekni mi, co ti lovci udělali špatně?“
Přikrčila jsem se, jako kdybych se tím mohla otázce vyhnout. Ale Eliza ze mě nespustila oči, a tak jsem musela odpovědět. Můj hlas mně samotné zněl zvláštně, když jsem říkala: „Neprobodli srdce.“
„Přesně tak. Pokud chcete zasáhnout srdce, musíte znát přesný úhel. Když minete jen o milimetr, upír přežije – na rozdíl od vás.“
V opačném případě upír zemře, pomyslela jsem si.
Už jsem nebyla tou naivní dívkou jako před pár lety, než do mého života vstoupil Lucas. Už jsem nevěřila, že se všichni upíři vyhýbají vraždění lidí, podobně jako mí rodiče a Balthazar. Od té doby, co jsem znala Charity a viděla Bethanyovou v akci, jsem si musela přiznat, že mnoho upírů se nedokáže ovládat a jsou smrtelně nebezpeční. I proto jsem se rozhodla, že nikdy nikoho nepřipravím o život, a tím pádem se ze mě nikdy nestane úplná upírka.
Ale někteří upíři lidem žádná příkoří nepůsobili. Vlastně spousta z nich. Prostě jen toužili po tom, aby je ostatní nechali na pokoji.
Lucas znal pravdu a já jsem věděla, že nebude bojovat s žádným upírem, pokud to nebude nutné. Zbytek lidí v téhle místnosti věřil, že upíři ztělesňují zlo, a ochotně by je zabíjel na potkání – a bez ptaní.
Nešlo o to, že by členové Černého kříže o upírech nic nevěděli. Naopak toho bylo tolik, až mě to šokovalo. Znali nejen akademii Evernight, ale měli přehled i o dalších upířích svatyních po celém světě. Věděli, jak nepříjemně se cítíme v kostele nebo na vysvěcené půdě. Dokonce znali fakta, která spousta upírů považovala za pověsti – jako například, že nás svěcená voda dokáže spálit. (Většině upírů, kteří byli potřísněni svěcenou vodou, se nic nestalo, ale vyšlo najevo, že většina svatých mužů není svému bohu oddána natolik, aby dokázali přeměnit obyčejnou vodu na svěcenou. Černý kříž našel pravé věřící, jejichž svěcená voda znetvořila upíří kůži jako kyselina.)
Ale přes to všechno měl Černý kříž i mylné informace. Považovali všechny upíry za špatné. Věřili, že všichni upíři se sdružují do násilnických a loupeživých kmenů. Přestože upíří kmeny opravdu existovaly, přidávalo se k nim jen velmi málo upírů. Černý kříž se také domníval, že naše duše zemřela s tělem, a tak jim nedělalo žádné problémy nás zabít. Bylo pro mě více než zvláštní pozorovat je, jak v různých úhlech bodají do figurín.
Ale ještě zvláštnější bylo, když jsem to zkoušela i já.
Snažila jsem si představit, že proti mně stojí Charity, znovu útočí na Lucase a já jediná ji můžu zastavit. V tom případě jsem dokázala zabodnout dýku přímo do srdce, za což jsem od ostatních sklidila potlesk. Ten mi však mou situaci nijak neulehčil.
Nejlepší částí dne se staly večery, alespoň chvíle, než noční hlídky vyrazily ven, protože jsme se učili, jak složit a opravit zbraně – a hlavně to byla jediná příležitost, jak strávit čas s Lucasem.
„Hlídají nás tu jako vězně,“ pošeptala jsem mu, když mi ukazoval, jak nabít kuši. „Dostaneš se ven?“
„Jen na hlídku.“ Podal mi kuši, abych si ji mohla vyzkoušet. Pak se rychle rozhlédl po místnosti, aby se ujistil, že nás nikdo neposlouchá, a řekl: „Jak jsi na tom s – jídlem?“
„Dala bych si něco pořádného, ale zatím to zvládám.“
„Jak?“
Povzdechla jsem si. „Někdy nás o přestávce pouštějí na střechu garáže. Většinou se mi podaří strávit tam pár minut o samotě.“
Lucas nechápal, co tím myslím. „A?“
„Tím jsem chtěla říct, že v New Yorku žijí miliony holubů a že nejsou zrovna nejrychlejší. Už je ti to jasný?“
Zatvářil se trochu znechuceně, ale vypadalo to tak komicky, že mě tím rozesmál. Smích se odrážel od klenutého stropu tunelu. Lucasovy rysy v obličeji se zjemnily. „Konečně úsměv. Už dlouho jsem tě neviděl veselou. Chybělo mi to.“
„Ty mi chybíš celý.“ Položila jsem svou ruku na jeho a drželi jsme tak kuši společně. „Vidím tě ještě míň než v době, kdy jsme nesměli být spolu. Jak dlouho to ještě budeme muset vydržet?“
„Pracuju na tom, slibuju. Sehnat peníze je těžké, ale už několik měsíců si dávám něco málo stranou. Ještě to nestačí, ale nebude to trvat dlouho. Až splatím své závazky a získám víc volného času, můžu si ve městě najít nějakou práci na černo.“
„Jak to myslíš, na černo?“
„To znamená, že ti dávají míň, než je minimální mzda, ale nikdo o té práci neví a neplatíš z ní daně.“
Tak to bude těžké. Na jednu stranu mi vadilo, že bude Lucas muset dělat špinavou práci jako skládat bedny nebo vynášet odpadky, ale na druhou stranu jsem měla radost, že to udělá pro nás.
„Nezdá se, že byste trénovali,“ pronesla Kate, která si to mířila směrem k nám.
„Nech nás na pokoji, mami,“ řekl Lucas. „Nemáme s Biancou skoro šanci si popovídat.“
„Já vím, že je to těžké.“ Její hlas zněl mírněji než obvykle. „Tvého otce jsem poprvé potkala v základním táboře Černého kříže v New Orleansu. Tam panovaly tak přísné poměry, že se to s tímhle místem vůbec nedá srovnávat. Měla jsem štěstí, když jsem ho viděla aspoň pět minut denně.“
Lucas stál jako socha. Věděla jsem, že Kate o jeho skutečném otci moc nemluví. „Takže jste spolu někdy chodili na hlídky?“ zeptal se dychtivě.
„Občas.“ Kate se od nás napůl odvrátila a rysy v obličeji jí už zase ztvrdly. Zdálo se, že ta důvěrná chvilka trvala jen krátce. „Eliza tvrdí, že už jsi ukázala, co v tobě je, Bianco. Co kdybys s námi vyrazila na hlídku?“
„Vážně?“ Lucas vypadal nadšeně, protože bychom konečně mohli strávit pár minut o samotě. Chtěla jsem mít stejnou radost jako on, protože mi strašně chyběl, ale představa, že se přidám ke hlídce lovců upírů, mě děsila.
Kate si našich reakcí nevšimla. Řekla jen: „Co třeba zítra?“
„Platí,“ prohlásil Lucas.
Rychle jsem ho objala, ale nezavřela jsem oči. Místo toho jsem pozorovala okolostojící lovce, jak si brousí nože.
Nešlo o to, že bych se z toho nemohla vykroutit. Mohla jsem tvrdit, že mě bolí hlava, že je mi špatně od žaludku, nebo něco takového. Ale potřebovala jsem čerstvou krev a hlavně Lucasovu přítomnost.
Takže jsem byla donucena stát se prvním a zároveň jediným upírem na světě, který se chystal na lov svého vlastního druhu.
Podle Elizy jsme měli poprvé vyrazit na místo, které zkušení hlídači znali nazpaměť. Vzhledem k tomu, že jsem New York znala hlavně z romantických komedií, nedávala mi poloha mé první hlídky žádný smysl. „Upíři v Central Parku? Na místě, kde je tolik lidí?“
Lucas se pousmál. „Central Park je daleko větší, než si myslíš. A směrem na sever čím dál tím nebezpečnější.“
Vystoupili jsme z účelově upraveného výletního autobusu a vyšli do parku. Byla teplá letní noc a foukal příjemný větřík. Vzhlédla jsem k obloze s nadějí, že uvidím hvězdy, ale světlo městských lamp je úplně zastřelo.
„Zůstanu s Biancou,“ prohlásil Lucas, když se hlídkující začali rozcházet.
Eduardo se zamračil. „Neměli byste téhle situace využívat k tomu, abyste se někam vytratili.“
Eliza tentokráte souhlasila s Eduardem. „Chystáte se dva dělat problémy?“
Lucas se rozohnil a oči se mu zaleskly hněvem. „Jestli si myslíte, že bych Biancu rozptyloval na místě známém upířími útoky, tak jste na velkém omylu. Nevystavil bych ji žádnému nebezpečí. Tečka.“
„Nechte je jít. Pojďte, máme nejvyšší čas vyrazit, protože už se připozdívá,“ vložila se do toho Kate.
Raquel mi vesele zamávala a vydala se za Danou směrem na jih. Zmizely v parku, stejně jako většina ostatních lovců. Lucas a já jsme zůstali stát na místě.
Nejdřív jsme jen tiše naslouchali a snažili se využít svůj výborný sluch k odhadu vzdálenosti od ostatních.
Když jsme se ujistili, že jsme opravdu sami, podívali jsme se na sebe a mě zaplavila vlna radosti. Na tyhle chvíle jsem se upínala, jen díky nim jsem snášela všechen ten tvrdý výcvik a osamělost.
Lucas mě objal a políbil mě postupně do vlasů, na čelo a pak na rty. Jak jsem vdechovala vůni jeho těla, měla jsem pocit, že se nenacházíme v parku, ale v obrovském lese, a že jsme jediní lidé na celém světě. Rozevřela jsem rty, abych našemu polibku dodala na vášnivosti, ale Lucas se odtáhl. „No tak. To, co jsem řekl Eduardovi a Elize, jsem myslel vážně. Tady se opravdu nemůžeme nechat unést.“
Zklamaně jsem vydechla. „A dostaneme tuhle šanci ještě někdy?“
„Bože, doufám, že jo.“
Pousmála jsem se. „Protože mně by teď trocha rozptýlení vůbec nevadila.“
Lucas mě pevně objal okolo ramen a zatvářil se tak smyslně, jako by mě chtěl samou láskou sníst. Věděla jsem, že nám hrozí nebezpečí, ale tím větší vzrušení jsem cítila.
„Brzy se dočkáš,“ řekl zastřeným hlasem. Pak mě pustil. Čelist měl sevřenou tak pevně, jako by se k tomu musel přinutit.
Povzdechla jsem si a ustoupila o několik kroků dozadu. Cítila jsem se spíš povzneseně než zklamaně. Přestože mi Lucas strašně chyběl, museli jsme se naučit sebekontrole. Stačilo mi, že jsem viděla, jak moc po mně touží.
Tedy ne tak úplně, ale skoro.
„Takže, jak začneme hledat upíry?“ zeptala jsem se. Nedaleko od nás jsem slyšela kroky, které ale zněly normálně. Čekali jsme na výkřik?
Lucas lenivě vytáhl jednu ze svých dýk a jednoduše ji točil v ruce. „Sem chodí lovit noví upíři. Lidi, co přicházejí do parku dlouho po setmění, hlavně na tohle místo, které je daleko od vyhlídkových jízd, zoologické zahrady i stezek, to dělají z různých hloupých důvodů.“
„Co tím myslíš?“
„Scházejí se tu drogoví dealeři. Prostitutky. Lidi, kteří se chtějí opít. A zloději, kteří se tyhle všechny snaží okrást.“
Lucas pokrčil rameny. „Někdy jde i o nevinnější oběti. Třeba o bezdomovce nebo páreček, který sem vyrazil na procházku. Anebo někoho, kdo nehodlá utrácet za taxík a chce si zkrátit přes park cestu domů. Ale ať už jde o kohokoli, všichni se stávají snadnou kořistí krvežíznivců.“
Vzhlédla jsem k vysokým budovám lemujícím park, zdálo se, že světlo, které z nich vyzařuje, se vznáší nad korunami stromů. Přišlo mi divné, že zrovna tady, uprostřed ruchu a hluku, by mohli lovit upíři. „A proč sem přicházejí jen noví upíři?“
„Protože ti zkušenější vědí, že tu hlídkuje Černý kříž.“
To dávalo smysl. „Tak kde začneme?“
„Vyhledáme lidi.“ Lucas se vydal po stezce vedoucí po hranici parku a bedlivě se rozhlížel. „Abychom je ochránili. A ujistili se, že o ně nemá zájem žádná nesmrtelná bytost.“
Všichni upíři, na které tu narazíme, se opravdu budou snažit napadnout nějakého člověka, pomyslela jsem si znepokojeně. Neměla jsem moc možností varovat nevinné a vlastně jsem ani neměla důvod.
Kéž bych si o tomhle kdysi promluvila se svými rodiči. A otevřeně, bez všech těch polopravd, které jsme si vzájemně sdělovali až příliš často. Jejich lži mě stále bolely, ale už jsem se na ně tolik nezlobila, jednoduše proto, že mi strašně chyběli.
Pak jsem najednou dostala skvělý nápad.
Nadechla jsem se a chystala jsem se o něj podělit s Lucasem. Byla jsem si jistá, že by s mým návrhem souhlasil. Ale zároveň jsem věděla, že není v souladu s pravidly, a nechtěla jsem, aby Lucas porušil své sliby. Vzala jsem zodpovědnost jen na sebe. Naštěstí jsem u sebe měla pár dolarů, což na můj plán stačilo.
„Mám hlad,“ nadhodila jsem nenuceně.
„Ach. Aha.“ Lucas se tvářil nejistě. „No, asi tu budou veverky a tak podobně.“
„Jo.“ Potřebovala jsem víc krve, než kolik se mi dostávalo, a tak se mi při té představě začaly sbíhat sliny. Ale to, co jsem měla v plánu, bylo důležitější. „Asi si pro něco skočím. Jestli tě tu můžu chvilku nechat –“
„Budeme tu hlídat až do dvou do rána,“ oznámil mi Lucas. „V případě potřeby si můžeme rychle odskočit.“
„Budu hned zpátky.“
Stoupla jsem si na špičky, políbila ho na tvář a vydala se pryč. Jakmile jsem mu zmizela z dohledu, vyšla jsem do města. Rámus z ulic plných troubících aut mě a okamžik skoro ochromil, ale pokračovala jsem dál. Napadlo mě, že možná nenajdu to, co hledám, ale New York bylo přece město neomezených možností. Hned po pár blocích jsem dosáhla svého cíle: dorazila jsem k internetové kavárně.
Vešla jsem dovnitř, posadila se k počítači a přihlásila se na svůj e-mailový účet. Polekalo mě, kolik tam na mě čekalo nových zpráv. Byly od táty, mámy, Vica, Balthazara i Ranulfa, kterého zjevně moderní svět inspiroval natolik, že si taky založil e-mailovou adresu. Mezi nimi jsem našla i e-mail od své první spolubydlící Patrice, o které jsem si myslela, že ji nezajímá nikdo jiný než ona sama.
Věděla jsem, že kdybych si je začala číst, rozbrečela bych se. Místo toho jsem začala psát novou zprávu svým rodičům.
Mami a tati,
omlouvám se, že mi trvalo tak dlouho, než jsem se ozvala. Přísahám, že tohle je první možnost, jak vám sdělit, že jsem v pořádku. Vím, že vás můj útěk musel vyděsit, a přála bych si, aby to bývalo dopadlo jinak.
Vážně to mohlo dopadnout jinak? Měla jsem jinou možnost? Už jsem si nebyla ničím jistá.
Jsem s Lucasem. Členové Černého kříže netuší, kým doopravdy jsem, takže mi zatím nehrozí žádné nebezpečí. Brzy od nich odejdeme a zařídíme si vlastní život. Lucas mě miluje a postará se o mě.
Vím, že jsme se nerozešli v dobrém, a chci se omluvit za svůj podíl viny, který na tom mám. Byla bych moc ráda, kdybychom si někdy brzy mohli otevřeně promluvit – bez dalších lží a tajemství. Nikdy jsem si nedokázala představit, že mi budete tolik chybět.
Teď už jsem stejně měla na krajíčku.
Dejte prosím vědět Balthazarovi a Patrice, že jsem v pořádku. Brzy se zase ozvu.
Mám vás oba moc ráda.
Tohle zdaleka nebylo všechno, co jsem jim potřebovala sdělit, ale věděla jsem, že na to ostatní teď není čas.
Zamrkala jsem a rychle e-mail odeslala.
Když jsem se odhlásila a odešla, chtěla jsem se hned rozběhnout za Lucasem a vrhnout se mu do náruče. Ale místo toho jsem se rozhodla, že si napřed ulovím pár holubů. V parku mě při tom nikdo neuvidí.
Kromě toho máš jednu výhodu, pomyslela jsem si. Jsi jediný upír v celém parku, který ví, kde se nacházejí všichni lovci.
Ne že by mě to nějak uklidňovalo.
Ale noc proběhla bez problémů. Ostatní lovci nás přicházeli kontrolovat, takže jsme si s Lucasem bohužel neužili moc soukromí. Alespoň jsem se dostatečně nasytila, což mě klidnilo, ale když jsme se ve tři ráno vrátili na základnu, cítila jsem se naprosto vyčerpaná navzdory tomu, že jsem se celou tu dobu nesetkala s žádným jiným upírem. Jenže jakmile jsme vkročili dovnitř, zjistili jsme, že byl vyhlášen poplach.
„Nezavřou nás tady, že ne?“ zeptala jsem se Lucase.
„Ne, ale budou nás sledovat.“ Stiskl mi ruku a vykročili jsme do tunelu. Světla svítila a zdálo se, že všichni jsou vzhůru. Strážci, kteří měli tu noc službu, živě rozprávěli s Elizou, ale ta vypadala klidně.
„Co se děje?“ zeptala se Raquel a nervózně si pohrávala se žlutohnědým koženým náramkem, který nikdy nesundávala. „Udělali jsme na lovu nějakou chybu?“
„Pět nudných hodin v parku? To nemůže způsobit krizi.“ Dana si přimhouřenýma očima měřila znepokojený dav. Přes jedno rameno měla přehozenou kuši a nepřítomně hladila Raquel po zádech a snažila se ji uklidnit. „Ale taky bych docela ráda věděla, co se tu děje.“
Eliza zaslechla, co si špitáme, a otočila se k nám. Pod tíhou aut, která nám jezdila nad hlavami, se roztřásl strop a rozhoupala světla, takže na její obličej dopadal chvíli stín a pak zase světlo. „Naši základnu možná objevili upíři.“
Raquel se rozzářila, jako by šlo o dobrou zprávu, a ne důvod ke zděšení. „Myslíte, že se pokusí dostat až sem dolů a přepadnout nás?“
„To by se neodvážili,“ odpověděla Eliza a pyšně pohodila copem. „Ale existuje možnost, že nás sledují.“
Bethanyová, napadlo mě a otřásla jsem se. Jakmile to půjde, bude se chtít pomstít za útok na Evernight. „Jak jste na to přišli?“
„Nacházíme okolo budovy mrtvé holuby. Něco je zabíjí. Nejdřív jsme žertovali, že je kosí ptačí chřipka, ale Milos dnes prozkoumal jejich mrtvá těla a zjistil, že jim někdo vysál krev. Někde v okolí se nachází nějaký upír, takže budeme hlídkovat na střeše a snažit se ho zahlédnout. Pak mu položíme několik otázek.“
Vyměnili jsme si s Lucasem pohledy. V okolí základny se nevyskytovali žádní upíři. Mrtvé holuby jsem po sobě nechávala já. Mohla jsem být opatrnější, ale neměla jsem moc na výběr.
Od tohoto okamžiku jsem přišla o zdroj krve – a to znamenalo, že nám už nezbývalo moc času na naplánování našeho útěku.
2024 ©