BĚHEM DVACETI MINUT SE VŠICHNI ČLENOVÉ Černého kříže naskládali do starých rozhrkaných náklaďáků, dodávek a aut. Lucas a já jsme si zajistili místo v dodávce, kterou řídila Dana, a Raquel zaujala palebnou pozici na místě spolujezdce. Nikdo jiný se už do dodávky nevešel, protože byla plná věcí Černého kříže.
„Kam to vlastně jedeme?“ zeptala jsem se Dany a snažila se překřičet rádio.
Dana se zařadila mezi ostatní auta. „Už jsi někdy byla v New Yorku?“
„Děláš si srandu, že jo?“ Ale nedělala. Lucas se na mě zmateně podíval, jako by nechápal, proč mi to připadá divné. Snažila jsem se to vysvětlit. „Máte s sebou tolik zbraní a útočíte na upíry. To si vás lidi v tak velkém městě nevšimnou?“
„Ne,“ řekla Dana. „Ještě nikdy nebyla v New Yorku.“
Raquel se zasmála a poklepávala o palubní desku do rytmu písničky. „Bude se ti tam líbit, Bianco,“ slibovala. „Moje sestra Frida mě vždycky jednou za rok brávala na Manhattan. Tam jsou všechny ty výstřední galerie, co vystavují obrazy tak bizarní, že nemůžeš uvěřit, že někoho vůbec napadlo je namalovat.“
„Na muzea nebudeme mít moc času,“ prohodila Dana. Raquel na chvilku přestala bubnovat o palubní desku, ale jakmile z rádia začal hrát refrén, poklepávala do rytmu se stejnou vervou jako předtím.
„Stejně mi to přijde zvláštní,“ řekla jsem Lucasovi. „Jak tam vůbec najdeme nějaké vhodné místo?“
„Máme v New Yorku přátele. Je domovem jedné z největších buněk Černého kříže na světě, kterou navíc podporuje spousta dalších lidí,“ vysvětloval Lucas.
„Jinými slovy,“ přeřvala Dana rádio, „ti týpci jsou v balíku.“
„Bydlí v dvoupatrových bytech?“ pokusila jsem se o žert.
„To fakt ne,“ prohlásil Lucas, „ale měla bys vidět jejich skladiště zbraní. Myslím, že ani některé armády jich nemají tolik co buňka Černého kříže v New Yorku.“
„Jak to, že je tahle buňka tak velká?“ vyptávala jsem se. Přestože jsme se nacházeli ve vážné situaci, cítila jsem, jak se mi s každým ujetým kilometrem zlepšuje nálada. Byla jsem ráda, že jsme se konečně vydali na cestu. „Proč se liší od těch ostatních?“
„Protože New York má s upíry velké problémy.“ Lucas se zachmuřil. „Dostali se sem skoro ve stejné době jako Holanďani, na začátku sedmnáctého století. Zakotvili tu a mají obrovský vliv. Proto zdejší skupina potřebuje co nejvíc prostředků, aby se jim mohla postavit. Vlastně byla první buňkou Černého kříže v Novém světě. Nebo se to aspoň říká. Ale v učebnicích dějepisu se o tom samozřejmě nic nedočteš.“
Myslela jsem na upíry, kteří tenkrát žili v Novém Amsterdamu, a vzpomněla si, že mezi nimi byli i Balthazar a Charity. Když mi Balthazar vyprávěl o svém dětství v koloniální době, znělo to nesmírně vzdáleně, tajemně a úchvatně. Připadalo mi zvláštní, že i historie Černého kříže sahá tak daleko do minulosti.
Raquel musela myslet na to samé co já, protože se zeptala: „Takže v téhle době byl založen Černý kříž? Na začátku sedmnáctého století?“
Dana se zasmála. „Co takhle ještě o tisíc let dřív?“
„Neblázni,“ pronesla jsem. „Vážně?“
„Černý kříž vznikl v dobách byzantské říše,“ prohlásil Lucas. Snažila jsem se vzpomenout, kdy existovala. Možná po zániku římské říše, ale nebyla jsem si jistá. Dokázala jsem si představit, jak by mámu naštvalo, že to dcera učitelky dějepisu neví. „Zpočátku střežil Černý kříž hlavní město Konstantinopol, ale brzy se rozšířil do Evropy a Asie. Do Severní i Jižní Ameriky a do Austrálie dorazil s prvními průzkumníky. Králové i královny zjevně trvali na tom, že průzkumníky na každé výpravě bude doprovázet aspoň jeden lovec.“
To mě zaujalo. „Králové a královny? Takže představitelé států o vás vědí?“ Snažila jsem se představit si Lucase jako příslušníka tajné služby. Nebylo to zase tak těžké.
„Teď už ani ne.“ Lucas si opřel čelo o boční okénko. Uháněli jsme po dálnici tak rychle, že okolní krajina byla rozmazaná. „Vy – vy víte, že se upíři stáhli do podsvětí brzy po tom, co skončil středověk.“
Významně jsem se na Lucase podívala a naznačila mu, aby raději zmlkl. Zatvářil se patřičně omluvně. Očividně málem řekl vy upíři jste se stáhli do podsvětí. Jinými slovy měl blízko k tomu označit mě před Danou a Raquel za upírku. Takovéhle přeřeknutí by jim úplně stačilo.
Naštěstí to Dana ani Raquel nepostřehly. „Tak upíři dosáhli toho, že v jejich existenci nikdo nevěřil, a tím pádem se mohli pohybovat volněji, čímž oslabili pozici Černého kříže,“ prohlásila Raquel.
„Správně, ty chytrá hlavičko.“ Dana se zamračila. „Páni, Kate na to teda šlápla. Chce, abychom všichni dostali pokutu? Nemůžeme narušit formaci!“
Lucas předstíral, že ji neslyší. „Každopádně nás už v současnosti hlavy států finančně nepodporují, ale stále existují lidé, kteří vědí, co děláme. Někteří z nich mají peníze a pomáhají nám držet se nad vodou. Takhle nějak to je.“
Představila jsem si Lucase jako středověkého rytíře v brnění, který je za své hrdinské skutky zván ke královskému dvoru. Jenže pak jsem si uvědomila, že by takovéhle snobské slavnosti přímo nesnášel.
Ne, napadlo mě, patří na tohle místo a do téhle doby. Stejně jako já.
„Hele,“ poznamenala Dana. „Podívejte.“
Na obzoru jsem spatřila obrys Evernightu.
Nebyli jsme nijak blízko. Evernight stál daleko od dálnice a Kate ani Eduardo nebyli tak šílení, aby nás znovu vyslali na místo, kde vládla Bethanyová. Jenže Evernight byla obrovská budova s vysokými věžemi v kopcovité krajině státu Massachusetts, a tak byl její obrys rozpoznatelný i z dálky. Na tak velkou vzdálenost jsme ale nedokázali rozpoznat, jak moc je budova školy poničená. Naopak se zdálo, že na ní řádění Černého kříže nezanechalo žádné stopy.
„Zatraceně,“ pronesla Dana. „Pořád stojí.“
„Jednoho dne ho zničíme.“ Raquel položila ruku na okénko, jako by ho chtěla prorazit a vymazat Evernight z povrchu zemského teď hned.
Vzpomněla jsem si na své rodiče a napadlo mě, že se možná nacházejí nedaleko od nás. Už nikdy jsem jim neměla být tak blízko jako v tuhle chvíli.
Během svých posledních dnů v Evernightu jsem se na ně strašlivě rozzlobila. Nikdy mi neprozradili, že v mém početí hráli roli přízraky, ani že si pro mě kvůli tomu jednoho dne přijdou. Rok mě doslova pronásledovaly přízraky, které si myslely, že jim patřím, a já jsem nechápala, co to všechno znamená. Mí rodiče mi zároveň odmítli prozradit, jestli mám jinou možnost, než se jednoho dne stát plnohodnotným upírem. Poté, co jsem potkala několik upírů, ze kterých se stali šílení zabijáci, jsem se rozhodla zjistit, jestli dokážu vést normální život jako lidská bytost.
Pořád ještě neznám pravdu. Co se mnou bude? Děsilo mě, že si na nic z toho nedokážu odpovědět, a snažila jsem se na to nemyslet, ale pocit nejistoty mě teď přepadal skoro pořád.
Když jsem se ale dívala na budovu školy, strach i zlost se najednou vypařily. Vzpomněla jsem si, jak mě oba mí rodiče zahrnovali láskou a jak jsme si ještě nedávno byli blízcí. Během těch několika uplynulých dní se událo tolik věcí a ani jedna z nich mi nepřipadala tak úplně skutečná, když jsem o ní nemohla vyprávět svým rodičům. Náhle mě přepadla touha vyskočit z dodávky a rozběhnout se za nimi do Evernightu.
Jenže jsem věděla, že už by nic nebylo jako dřív. Všechno se změnilo. Byla jsem donucena k volbě a vybrala jsem si lidský život a Lucase.
Lucas mě něžně počechral ve vlasech a snažil se zjistit, jestli potřebuju utěšit. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a chvíli nikdo z nás nepromluvil. Ticho narušovala jen hudba linoucí se z rádia. S každým ujetým kilometrem jsem si uvědomovala, jak se vzdaluju od svého posledního domova a zároveň od bytosti, kterou jsem byla.
Občas jsme zastavili na benzínové pumpě natankovat benzín a zajít si na záchod, ale delší přestávku jsme si během jízdy udělali jen jednou na oběd.
Dana a Raquel se přidaly ke skupině, která vyrazila do bufetu s mexickou kuchyní, a já s Lucasem jsme se vydali do restaurace na druhém konci ulice. Samozřejmě jsme chtěli strávit chvíli o samotě, ale já jsem se hlavně potřebovala konečně najíst – nebo spíš napít.
„Jak velký máš hlad?“ zeptal se mě Lucas hned poté, co jsme se ztratili z doslechu ostatních.
„Tak velký, že slyším, jak ti tluče srdce.“ Taky se mi zdálo, že na jazyku cítím Lucasovu krev. O tom jsem se ale raději nezmiňovala. Nepila jsem krev už několik dní, a tak jsem na sobě cítila spalující žár slunečních paprsků. Ještě nikdy předtím jsem bez krve nevydržela tak dlouho.
„Myslíš, že by ti pomohlo syrové maso? Mohli bychom se vplížit do kuchyně restaurace –“
„To by mi stejně nestačilo. Kromě toho, já vím, co mám dělat.“ Stála jsem a nehybně pozorovala vlnící se trávu vedle dálnice. Stébla se ohýbala sem a tam podle vzdušných vírů, které tvořila projíždějící auta. Mezi pivními zátkami a cigaretovými nedopalky poskakoval drozd a hledal v zemi žížaly.
„Bianco?“
Ale já už viděla jen toho drozda a jeho krev. Ptačí krev je řídká, ale teplá.
„Nedívej se,“ zašeptala jsem. Rozbolela mě čelist. Začaly mi vylézat tesáky, které mě poškrábaly na rtech a na jazyku. Přestože svítilo sluníčko, zatmělo se mi před očima a zdálo se mi, že jediný sluneční paprsek dopadá na drozda, který se najednou začal pohybovat pomaleji.
Zaútočila jsem rychlostí upíra. Drozd se mi třepetal v rukách jen chvilinku, protože jsem se do něj okamžitě zakousla.
Ano, to je ono, krev! Vysála jsem z něho všechnu krev a slastně přivřela oči. Pak jsem jeho mrtvé tělíčko upustila a otřela si rukou rty. Teprve potom jsem si uvědomila, že Lucas všechno viděl. Zaplavila mě vlna studu, protože jsem si dokázala představit, jak divoce jsem musela vypadat a jak to Lucase muselo znechutit.
Ale když jsem se na něho váhavě podívala, zjistila jsem, že stojí zády ke mně, přesně tak, jak jsem ho předtím požádala, a že tudíž nic z toho nezahlédl. Vycítil, že už je po všem, otočil se na mě a něžně se na mě usmál. Když spatřil v mých očích strach, zavrtěl hlavou.
„Miluju tě,“ zamumlal. „To znamená, že při tobě budu stát, ať se děje, co se děje.“
Ulevilo se mi. Vzala jsem ho za ruku a vydali jsme se do restaurace. Byli jsme bez peněz, já jsem měla na sobě cizí oblečení a stáli jsme vedle dálnice v zemi nikoho, ale v tu chvíli jsem se cítila krásnější než nějaká princezna nebo supermodelka, protože jsem měla Lucase, který mě miloval takovou, jaká jsem, a na ničem ostatním mi nezáleželo.
Jídlo jsme snědli rychle, protože Lucas měl hlad jako vlk a já jsem taky potřebovala normální jídlo. Během oběda jsme se snažili vymyslet, jak naložíme se zbylým volným časem.
„Co takhle najít internetovou kavárnu? Mohla bych napsat rodičům.“
„Ne. V žádném případě. Zaprvé se tady v okolí určitě žádná internetová kavárna nevyskytuje a zadruhý jim nemůžeš poslat e-mail. Až budeš vědět, kde jsou, tak jim můžeš zavolat, ale ne ze základny nebo z místa, které by je mohlo přivést na naší stopu. Můžeš jim poslat dopis, ale ne e-mail. Tohle je jedno z pravidel Černého kříže, kterou nesmíme porušit.“
Lucas tvrdil, že existuje rozdíl mezi neuposlechnutím příkazu a porušením hloupých pravidel, ale já jsem to v tu chvíli nechtěla vidět. Navíc jsem věděla o způsobu, jak zjistit, co se dělo v Evernightu potom, kdy akademie vyhořela.
Nejdřív jsem chtěla použít Lucasův mobilní telefon, ale vysvětlil mi, že by se o tom hovoru mohl dozvědět Černý kříž. Naštěstí jsme po obědě našli na rohu ulice několik telefonních automatů. První dva z nich byly hluché a třetí měl utržené sluchátko, ale čtvrtý fungoval. Jakmile jsem zaslechla vyzváněcí tón, úlevou jsem se usmála. Zmáčkla jsem tlačítko operátora a nahlásila z Lucasova mobilního telefonu volané číslo. „Řekněte, že volá Bianca Olivierová.“
Následovalo ticho. „Nezavěsili?“ zeptala jsem se.
„Když voláš přes operátora, tak to vždycky chvíli trvá.“ Lucas stál vedle mě a opíral se o plexisklo. „Když voláš na účet volaného, tak zkrátka musíš počkat.“
Najednou to v sluchátku cvaklo a já uslyšela rozespalý hlas. „Bianco?“
„Vicu!“ Málem jsem vyskočila radostí a oba jsme se s Lucasem široce usmáli. „Vicu, jsi v pořádku?“
„Jo, jo. Hej, počkej chvilku, ještě napůl spím.“ Představila jsem si Vica, jak si tiskne mobil k uchu, jak má rozcuchané vlasy a jak je jeho neuklizený pokoj plný plakátů. Jeho povlečení mělo pravděpodobně nějaký bláznivý vzor, třeba puntíky nebo skotskou kostku. Zívl a pak se už obezřetněji zeptal: „Zase se mi něco zdá?“
„Ne, nezdá. To jsem já. Nestalo se ti při požáru nic?“
„Ne. Nikomu se vlastně nic nestalo, měli jsme asi zatracenou kliku. Ale ztratil jsem svou helmu.“ Pro Vica to byla zjevně tragédie. „A co ty? Jsi v pořádku? Když jsme uhasili oheň, snažili jsme se tě najít. Několik lidí tvrdilo, že tě viděli před školou, takže jsme věděli, že jsi nezůstala uvnitř, ale nedokázali jsme zjistit, kam jsi utekla.“
„Jsem v pořádku. Jsem s Lucasem.“
„S Lucasem?“ Nepřekvapilo mě, že to Vica udivilo. Myslel si, že jsme se před několika měsíci rozešli. Od té doby jsme totiž museli náš vztah držet v tajnosti. „Tohle je vážně neskutečný. Jestli se mi to jen zdá, tak budu fakt naštvanej.“
„Nezdá se ti to,“ vykřikl Lucas. Měl tak vyvinutý sluch, že Vica slyšel, i když stál asi dvacet centimetrů od sluchátka.
„Trochu se vzchop, člověče. Jak to, že v jedenáct dopoledne spíš?“
„Ty by sis měl pamatovat, že nejsem zrovna ranní ptáče. Spát až do oběda patří nejen k mým právům, ale i povinnostem,“ prohlásil Vic. „Kromě toho, jak se zpívá v tý starý písničce, když skončí školní rok, skončí škola navždy.“
Zalapala jsem po dechu. „Navždy? Znamená to, že akademie Evernight byla zničena?“
„To ne. Bethanyová přísahala, že se znovu otevře na podzim, ale upřímně řečeno tomu moc nevěřím, protože to tu málem celý lehlo popelem.“
Čekaly mě ještě těžší otázky. Sevřela jsem sluchátko a snažila se, aby se mi netřásl hlas. „Co mí rodiče? Jsou v pořádku? Viděl jsi je?“
„Jsou v pořádku. Říkal jsem ti přece, že všichni vyvázli bez zranění. Nezůstali v plamenech. Vlastně nám pomáhali tě hledat.“ Vic se na okamžik odmlčel. „Měli o tebe hrozný strach, Bianco.“
Slyšela jsem ve Vicově hlasu výčitky, ale nijak se mě nedotkly, protože jsem měla radost, že máma i táta přežili útok Černého kříže.
„Tušíš, kde teď jsou?“ Napadlo mě, že se od Evernightu příliš nevzdálí. Věděla jsem, že zůstanou v blízkosti školy, hlavně proto, že budou doufat v můj návrat. Přestože jsem se nemohla vrátit, trýznila mě myšlenka, že tam na mě budou čekat.
„Naposledy jsem je viděl tady u školy,“ řekl Vic.
Takže jsem jim ani nemohla zavolat. Mí rodiče se sice velice snažili přizpůsobit se moderní době, ale mobilní telefon si ještě nepořídili.
„A co Balthazar?“
Lucas se zamračil. Neměl Balthazara zrovna v lásce, a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé, Balthazar byl upír, a zadruhé, byl můj dobrý přítel. Nikdy mezi námi k ničemu vážnému nedošlo, ale to neznamenalo, že bych si o něho nedělala starosti.
„Balty je v pohodě,“ odpověděl Vic. „Ale po tom požáru byl úplně vyřízenej. Asi to bylo kvůli tomu, že jsi zmizela. Vypadal zničeně.“
„To nebylo kvůli mně,“ řekla jsem potichu. Najednou na mě dopadla tíha všeho, o co jsem přišla, a tak jsem se unaveně opřela o telefonní přístroj.
„Dobře, dobře. Promiň.“
Vic nemohl vědět, že za Balthazarovo neštěstí může jeho sestra Charity, která zařídila útok Černého kříže na Evernight. Charity byla tou nejdůležitější osobou v jeho životě a já jsem si myslela, že on je pro ni stejně důležitý jako ona pro něho. Přesto svému bratrovi chtěla ublížit, a nejen jemu, ale i všem v jeho blízkosti včetně mě.
Vic byl čím dál tím více ve střehu. „A co Raquel? Kromě tebe jsme nenašli ani ji. Není s tebou?“ zeptal se.
„Jo je. Je v pořádku. Daří se jí skvěle.“
„To je úžasný! To znamená, že jsme to všichni přežili bez úhony. Naprostej zázrak.“
„Kde skončil Ranulf?“ zeptala jsem se.
„Právě spí v pokoji pro hosty. Mám ho vzbudit?“
„To není potřeba. Jen jsem ráda, že je v pořádku.“ Lucas a já jsme se na sebe překvapeně usmáli. Kdyby Vic tušil, že si do domu pozval upíra, pravděpodobně by tak dobře nespal, nebo by možná nespal vůbec. Naštěstí byl Ranulf až moc hodný na to, aby někomu ublížil. „Poslyš, my už musíme jít. Zase se ozveme.“
„Hele, na to, že je teprve ráno, jste samá záhada.“ Vic si povzdychl a pak tiše pronesl: „Zavolej rodičům. Prostě to udělej, jo?“
Stáhlo se mi hrdlo. „Sbohem, Vicu.“
Když jsem zavěsila, Lucas mě vzal za ruku.
„Jak jsem řekl, když budeš chtít, můžeme najít způsob, jak se s nimi spojit.“
Hrozně jsem se o ně bála a měla jsem neustále na paměti, že i oni si o mě určitě dělají velké starosti.
Musela jsem vypadat sklíčeně, protože mě Lucas rychle objal. „Už brzy se jim ozveš. Můžeš jim třeba napsat. Uvidíš, že se to vyřeší.“
„Já vím. Jen je to pro mě těžké.“
„Jo.“ Poprvé po dlouhé době jsme se políbili a na okamžik zapomněli na únavu i veškeré obavy. Byli jsme spolu zase sami a tahle chvíle nám vynahrazovala všechno, čeho jsme se museli vzdát. Lucas mě pevně objal a opřel mě o stěnu telefonní budky. Soustředila jsem se jen na něho, všechno ostatní pro mě přestalo existovat. Věděla jsem, že dokud jsem s ním, nemám čeho litovat.
Lucas je můj, pomyslela jsem si. Můj. Nikdo mi ho nemůže vzít.
Do New Yorku jsme dorazili až v noci. Když jsme v dálce poprvé zahlédli mrakodrapy na Manhattanu, všichni jsme radostí vykřikli. Vypadaly opravdu velkolepě. Předtím jsem New York vnímala spíše jako mytologické místo než jako město, které skutečně existuje – to tady se odehrávaly všechny filmy a seriály a názvy ulic zněly jako z pohádky: Čtyřicátá druhá ulice. Broadway.
Pak mi došlo, že Manhattan je ostrov a otřásla jsem se při představě, že budeme muset překonat řeku. Ale jeli jsme tunelem, což mi nevadilo. Asi to bylo tím, že jsme jeli pod řekou, ne nad ní. Litovala jsem, že jsem se nezeptala rodičů, v čem je pro nás rozdíl.
Vyjeli jsme z tunelu v podstatě přímo na náměstí Times Square, které tak zářilo, že mě to skoro oslnilo. Ostatní se mi smáli, ale já jsem věděla, že je ta záře ohromila stejně jako mě.
Ale jak jsme pokračovali v jízdě, lesk Broadwaye se začal vytrácet. Světla už nezářila tak jasně a všude okolo nás se jako zdi tyčily vysoké domy. Tady už nebyly drahé butiky a restaurace, ale obchody s levným zbožím a řetězce rychlého občerstvení.
Nakonec jsme zabočili do podzemní garáže, kde se podle informační tabule platily za parkování neuvěřitelné sumy. Obsluha na nás jen mávla, takže jsme nemuseli platit nic. Na to, jak byla garáž špinavá a mimo centrum, byly poplatky za parkování opravdu přehnané, takže se zdálo, že tady žádná jiná auta neparkují.
Podívala jsem se na Lucase a ten pronesl: „Vítejte newyorské centrále.“
Všichni vystupovali z aut a dodávek poněkud mdle, protože až na pár velmi krátkých zastávek u benzínové pumpy jsme už po obědě nedostali šanci se trochu protáhnout. Nahnali nás do obrovského průmyslového výtahu, který se rozjel dolů. Měl stěny z ocele, která byla místy poškrábaná, a na stropě blikalo světlo.
Znervózněla jsem a vzala Lucase za ruku. Zaklesl své prsty do mých. „Tohle bude bez problémů,“ prohlásil. „Slibuju.“
Nebude to trvat věčně, připomněla jsem sama sobě, ale jen do té doby, než s Lucasem vymyslíme nějaký plán. Brzy spolu utečeme a bude zase dobře.
Když se dveře výtahu otevřely, ocitli jsme se v jeskyni a já zalapala po dechu. Na vysokém, klenutém stropě visela světla, která se používají na stavbách. Prostorem se rozléhaly hlasy. Když jsem přimhouřila oči, spatřila jsem nedaleko od nás siluety lidí. Vypadalo to, jako by stáli v jakémsi příkopu.
Jakmile ale moje oči přivykly šeru, které tu panovalo, uvědomila jsem si, že nejsme jeskyni. Nacházeli jsme se v tunelu metra.
Tenhle tunel musel být uzavřen už před mnoha lety, protože koleje zakrývala prkna a betonové desky. Všimla jsem si několika můstků, které na obou stranách tunelu spojovaly obě nástupiště.
Na jedné stěně visela cedule, na které bylo zastaralým typem písma napsáno Sherman Ave.
Náš nový úkryt mě zpočátku ohromil, a tak jsem si ani nevšimla, že ostatní členové skupiny také zmlkli. Všichni stáli tiše a bez hnutí. Očividně jsem nebyla jediná, kdo si nebyl jistý, jestli jsme tu vítáni.
V tu chvíli se k nám vydala žena asijského původu. Vypadala upraveně a o několik let starší než Kate. Doprovázeli ji dva svalnatí muži, nejspíš její osobní strážci. Žena měla vlasy barvy soli a pepře pevně stažené do dlouhého copu a pod oblečením se jí na pažích i nohou jasně rýsovaly svaly. „Kate,“ pozdravila. „Eduardo. Vidím, že jste to zvládli.“
„To je teda přivítání,“ zahučel Eduardo. „To nás nikdo jiný nemá čas pozdravit?“
„Nikdo nemá zájem slyšet vaše výmluvy, proč jste provedli ten nesmyslný útok na Evernight,“ vyštěkla. Uvědomila jsem si, že nás ostatní ignorují úmyslně.
Eduardovy oči se zaleskly. „Přísahala nám, že ti lidští studenti jsou tam v bezprostředním ohrožení.“
„Slovo upírky proti dvěma stům let, za které upíři z Evernightu nezabili ani jednoho studenta. Vy jste její slovo využili jako záminku k útoku, při kterém mohl zemřít stejný počet lidských studentů jako upírů. Nedošlo k tomu jen proto, že jste měli štěstí.“
Zdálo se, že Kate se chce svého manžela zastat, ale nakonec řekla jen: „Pro ty, kteří ji ještě neznáte, tohle je Eliza Pang. Vede to tady a umožnila nám tu přechodný pobyt.“
Jsme tu z milosti, uvědomila jsem si. Moc mi to nevadilo, protože nešlo o žádné dlouhodobé řešení, ale věděla jsem, že Lucasovi se to určitě vůbec nelíbí. Semkl rty a upřeně zíral na betonovou podlahu. Netušila jsem, jestli mu je tahle situace nepříjemná kvůli sobě samému, nebo kvůli jeho matce. Věděla jsem, že si o tom budeme muset promluvit později.
Jakmile mě to napadlo, Eliza prohlásila: „Eduardo mi tvrdil, že jste získali dva nové členy. Kteří to jsou?“
Raquel okamžitě udělala krok vpřed. „Raquel Vargasová. Jsem z Bostonu. Chci se od vás naučit úplně všechno.“
„Dobře.“ Eliza se neusmála – u ní jsem si to nedokázala ani moc dobře představit – ale vypadala potěšeně. „A ten druhý nováček?“
Nechtělo se mi vystoupit dopředu, ale neměla jsem jinou možnost. „Bianca Olivierová. Jsem z Arrowwoodu ve státě Massachusetts. A, no…“ Co jiného jsem měla říct? „Díky, že jste nás přijali.“
„Ty jsi ta, o které nám Kate vyprávěla,“ prohlásila Eliza. „Ta, kterou vychovali upíři.“
Skvělý. „To jsem já.“
„Vsadím se, že se toho od tebe můžeme spoustu naučit.“ Eliza tleskla. „Na protějším konci jsme pro vás připravili lůžka. Zatím vám budou stačit. Nováčci půjdou se mnou.“
Kam? Podívala jsem se vyděšeně na Lucase, ale ten zjevně nevěděl o moc víc než já. Raquel se okamžitě vydala za Elizou a mně nezbývalo nic jiného než udělat to samé.
„Začneme s výcvikem hned teď?“ zeptala se Raquel, když jsme všechny tři kráčely přes nástupiště.
„Nedočkavá, co?“ Na tónu Elizina hlasu bylo znát, že až se Raquel dozví, co ji čeká, nadšení ji brzy přejde. „No, máte za sebou náročný den. Stačí, když začnete až ráno.“
Došly jsme na konec nástupiště a Eliza nás zavedla do místnosti, která dřív očividně fungovala jako služebna. Bylo tu cítit bláto a rez a někde v dálce kapala voda. Na malé žluté ceduli stálo, že tohle místo může posloužit i jako protiatomový kryt. Takováhle informace se mohla hodit.
„Kam to vlastně jdeme? Proč jsme nezůstaly s ostatními?“ zeptala jsem se.
„Tuto část obýváme trvale my. Nečekejte nic přepychového, ale pořád je to lepší než palandy, na kterých bude přespávat zbytek vaší skupiny. Vy budete trávit dvacet čtyři hodin denně s námi.“
„Proč zrovna my?“ Zakopla jsem o nerovnost na podlaze a málem jsem upadla, ale Raquel mě chytila za loket.
„Proč ne Kate a Eduardo?“ Napadlo mě, že to má Eduardo za trest, ale bylo nespravedlivé trestat za jeho chybu i Lucase, Danu a ostatní.
Místo toho Eliza prohlásila: „Vy dvě jste tu nové. Neznáte nás a my zase neznáme vás. Trávit společně čas je dobrý způsob, jak se navzájem poznat.“
Uvědomila jsem si, že v tomhle prostředí budu mít ještě méně příležitostí napít se krve než předtím. Jenže bez dostatečného množství krve budu citlivěji reagovat na sluneční paprsky, tekoucí vodu i kostely – a hrozilo mi nebezpečí, že ve mně poznají upírku.
Jak jsem své tajemství měla udržet?
2024 ©