„TO TA BALTHAZAROVA ŠÍLENÁ SESTRA, ŽE JO?“ prohlásil Vic, když jsme vyběhli z vinného sklepa k jeho autu. Nedaleká pouliční lampa zářila do noci a odrážela na příjezdové cestě jeho dlouhý stín; já už jsem žádný neměla. „Lucas a Balthazar jsou v koncích. Je tam spousta zatracenejch upírů, co? Pochopil jsem to správně?“
„Víceméně.“ Ulevilo se mi, že mu to nemusím dopodrobna vysvětlovat. „Jenže netuším, kde jsou.“
Vic se zašklebil. „Philadelphia je velký město, Bianco. Nemůžeš využít svý nadpřirozený schopnosti a zkusit mi to místo popsat?“
„Snažím se,“ vyštěkla jsem. Přenést se z místa na místo vyžadovalo plné soustředění a já jsem v tu chvíli byla příliš vyděšená na to, abych to dokázala. Pak jsem si vzpomněla na jeden záchytný bod a uvědomila jsem si, že kdybych nepanikařila, došlo by mi to už dávno. „Je to kino, které je už ale dlouho opuštěné. Je celé postříkané od sprejerů. Říká ti to něco?“
Ulevilo se mi, když se Vic rozzářil. „Kino v nákupním centru McCrory zavřený před dvěma rokama – jo, to musí být ono!“ Otočil se na Ranulfa, který klidně vyšel za námi a zamířil do garáže. „Ranulfe, kámo, jedeš s námi?“
„Jdu se poohlédnout po věcech, které by se nám mohly hodit,“ zavolal Ranulf.
„Zbraně.“ Mělo mě to napadnout. „Vicu, na tohle potřebujeme být vyzbrojení. Umíš bojovat?“
Vic se netvářil zrovna nadšeně. „No, chodil jsem na karate –“
„To je skvělý!“
„– ale jen dva měsíce,“ pokračoval Vic. „Když mi bylo sedm. Poprvé, co jsem zkusil přerazit prkno vejpůl, jsem si vymknul zápěstí. Naši mě pak radši odhlásili. Nic moc, co?“
Co jsem si vlastně myslela? Že dám dohromady záchrannou misi? Vic by neměl proti hordě vražedných upírů šanci. Ranulf by byl vzhledem ke svému věku silnější než většina z nich, ale u něho jsem si ani nedokázala představit, že by na někoho zvýšil hlas. To znamenalo, že bojovat budu jen já.
Ale pak jsem si vzpomněla, jakou bolest způsobil přízrak Charity, když jí ledově modrou pěstí udeřil do břicha. Dokázala bych to taky? Kvůli Lucasovi určitě.
Dvě bojovnice jsou lepší než jedna, pomyslela jsem si. Maxie? Maxie, myslíš, že bys mohla jít s námi? Zařídit ty bláznivé věci s ledem?
Těžko.
Moc bych ocenila, kdybys šla. Mohly bychom si promluvit o tom – o tom, co ode mě přízraky chtějí.
O tom si s tebou dříve či později promluvíme tak nebo tak.
Maxie. Prosím.
Nemohla bych ti pomoct, ani kdybych chtěla, přiznala. Na takové kouzlo potřebujeme velkou pomoc. Potřebovaly bychom Christophera.
Kdo je sakra ten Christopher? Pak jsem si vzpomněla na ohromného ledového muže, který se mi jako první zjevil v Evernightu a který mě zachránil před Charity. Byl vůdcem přízraků? Neměla jsem čas to v tu chvíli zjišťovat. Tenhle záhadný Christopher tu teď nebyl a to znamenalo, že jeho sílu nemůžeme využít.
Neboj. Ten náramek ti pomůže kdekoli, kam půjdeš. Jsi silná.
Možná by mi Maxie nedokázala říct nic tak povzbudivého, kdyby se mi dívala do tváře. Nevěřila jsem, že náramek dokáže něco změnit, když jsme na boj proti Charitině kmeni byli jen tři.
Vic stál před garáží a zíral na hromádku věcí, které dal Ranulf dohromady. Když jsem k nim přišla, Ranulf pronesl: „Nemyslím si, že by se měl Vic pokoušet probodávat upíry. Pravděpodobně by to nepřežil.“
„Tohle by mě naštvalo, kdyby to nejspíš nebyla úplná pravda,“ připustil Vic.
Ranulf zvedl velkou plechovku s hořlavou kapalinou a plastový zapalovač. „Snad by Vic mohl založit oheň, díky kterému se upíři rozutečou.“
„To je pro vás nebezpečné,“ varovala jsem. „A pro Balthazara s Lucasem taky.“
„Souhlasím, že oheň přichází v úvahu až jako poslední možnost.“ Podal plechovku a zapalovač Vicovi a vrátil se do garáže.
„Hej, máme toho tady už dost!“ zavolala jsem za ním a sebrala ze země zahradnické kolíky, které se nám v boji s upíry mohly hodit. „Našel jsi spoustu zbraní, Ranulfe. Pojďme!“
„Ty nejsou užitečné,“ prohlásil až příliš klidně, a když se vrátil, držel v ruce obrovskou sekeru. Než jsem se mohla na cokoli zeptat, vrhl ji na nejbližší strom. Sekera se celá roztočila a letěla tak rychle, že když se zabořila do kmene, slyšela jsem, jak dřevo zasténalo. Topůrko se kývalo sem a tam.
Zatímco Vic a já jsme jen zírali, Ranulf se usmál. „Sekera je užitečná.“
„Kde ses to naučil?“ žasl Vic.
„Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl, že mou vesnici vydrancovali Vikingové a odvlekli mě s sebou?“ Ranulf teď mluvil jen k Vicovi; já tenhle příběh nikdy předtím neslyšela. „Vikingové učili všechny mladé muže bojovat.“
„Proto ti ty strategický hry tak jdou,“ pronesl Vic pomalu.
Měli jsme na své straně vikinského válečníka. Možná jsme to opravdu mohli zvládnout.
Nákupní centrum McCrory naštěstí nebylo tak daleko a Vic navíc pořádně šlápl na plyn. Na rozdíl od kina v Rivertonu, kam jsme s Lucasem šli na první rande, nevypadala tahle budova kdovíjak velkolepě. Tady člověk nemohl čekat žádnou oponu z červeného sametu ani vyřezávané dřevo. Tohle kino se nacházelo v nízké, ale rozlehlé budově uprostřed obrovského parkoviště, které teď bylo zarostlé trávou. Kino i jeho okolí působily tak zpustle a temně, že se z nich stalo místo, kam mohly děti o Halloweenu chodit skládat zkoušku odvahy.
„Zůstaň venku,“ přikázala jsem Vicovi, když jsme vylezli z auta. Ranulf si hodil sekeru přes rameno a vyrazil kupředu. „Když na tebe jeden z nás zavolá, podpal to tu. Když uslyšíš – já nevím, něco jiného, něco hrozného, vytoč tísňovou linku. Ranulf ani já se na policii obrátit nemůžeme, ale ty jo.“
„Jsem připravený,“ Vic vypadal vyděšeně, ale v ruce pevně svíral zapalovač. Věděla jsem, že by své přátele nenechal na holičkách, kdyby potřebovali pomoc.
Rychle jsem ho políbila na tvář a rozeběhla se za Ranulfem.
Myslela jsem si, že se vplížíme dovnitř, ale Ranulf jednoduše otevřel popraskané prosklené dveře, které se vzápětí s řinkotem vysypaly. Zpoza prázdného pódia se ihned vynořila postava s dlouhými, rozcuchanými vlasy. „Co se děje?“ zeptala se upírka, kterou příchod dalšího upíra očividně zaskočil.
Ranulf vší silou roztočil sekeru a v mžiku jí sťal hlavu. Vykřikla jsem a ten zvuk se začal rozléhat po celém kině. Ranulf se zamračil a otočil se na mě. „Křik není užitečný.“
„Promiň.“
Začali se objevovat upíři – dva, tři, pak pět. Všichni se hnali do předsálí. Dva největší skočili na Ranulfa, který byl ozbrojený a na první pohled nebezpečnější než já, ale ten je setřásl jako nic. Sekera se zabořila do zaprášené podlahy z dlaždic, které se roztříštily, a kolem mých nohou se náhle kutálela upíří lebka.
„Ty.“ Přistoupil ke mně jeden z upírů a já si s leknutím uvědomila, že je to Shepherd. Jeho nazrzlé dredy byly pryč; na hlavě mu nezbyl jediný vlásek. Ohořely mu i uši a na tváři měl tak strašné jizvy, že to vypadalo, jako by přišel o všechny rysy. Jeho pleť měla odpudivou barvu převařeného masa. „To ty jsi to tam tehdy zapálila.“
Jeho vzteklý pohled mě na okamžik vyděsil, ale pak jsem si řekla: Vždyť už jsem mrtvá. Nic horšího mi udělat nemůže.
„Měl jsi nás nechat jít, dokud jsi mohl,“ prohlásila jsem a nervózně jsem v ruce svírala náramek.
„Dokud jsem já mohl?“ Shepherd zavrtěl hlavou. „Musíš se toho ještě spoustu naučit.“
„To ty taky.“
Jakmile na mě zaútočil, upustila jsem náramek na zem a udeřila jsem ho – teď už neviditelnou rukou – do prsou.
Měla jsem pocit, jako bych ponořila zmrzlou ruku do teplé vody. Pálila mě a zároveň tuhla. Bylo až odporné, jak mou dlaní projely postupně všechny vrstvy: kůže, žebra, srdce a páteř. Shepherd ztuhl a neúspěšně se pokusil chytit se za hrudník, který mezitím zmodral a začal se rozpadat.
Chtěl, abych ho pustila, a já jsem zoufale toužila po tom ho setřást, ale věděla jsem, že téhle situace musím využít. „Řekni mi, kde je Lucas.“
„Nahoře,“ zasípal. „V promítací – kabině –“ Vytáhla jsem ruku z jeho hrudníku a Shepherd se zhroutil na podlahu. Zvedla jsem náramek; teď už mi stačilo jen soustředit se na to, že ho svírám v dlani, a hned jsem se zhmotnila.
V tu chvíli přiběhl do předsálí Balthazar. Po čele mu stékal pramínek krve, měl roztrhané oblečení a roztržený ret, ale v obou rukou držel zbraně a vypadal, jako by si žádný boj ještě nikdy tak neužíval. Když mě uviděl, zalapal po dechu. „Bianco?“
„Pomoz Ranulfovi!“ zavolala jsem na něho. Ranulf stál blízko vchodu a kolem něj kroužili čtyři upíři. Sice se usmíval, ale já netušila, jak dlouho vydrží. Balthazar se mu vydal na pomoc a já se rozeběhla hledat Lucase. „Lucasi! Lucasi, kde jsi?“
Žádná odpověď.
Našla jsem schody vedoucí do promítací kabiny a vyběhla je co nejrychleji. Proklínala jsem přitom každý schod i skutečnost, že ještě neumím své schopnosti ovládat natolik, abych se jednoduše zjevila po Lucasově boku. Když jsem se blížila nahoru, zaslechla jsem jejich hlasy.
„Proč se nevzdáš?“ Charitin hlas zněl opravdu zarmouceně. „Zač ještě bojuješ, když jsi ztratil Biancu?“
Lucas neodpověděl.
Zastavila jsem se přede dveřmi a musela se rozhodnout, jestli mám náramek upustit, nebo si ho nechat. Kdybych ho upustila, měla bych proti Charity větší šanci; kdybych si ho nechala, Lucas by viděl, že jsem stále s ním, a mohli bychom proti ní bojovat společně. Nech si ho, rozhodla jsem se.
Promítací kabina byla polepená plakáty z různých filmů. Visel tu plakát s Angelinou Jolie, Meg Ryan i Paulem Newmanem. Na zemi se válela promítačka a zmuchlané pásky se starými filmy. Všechny kouty zakrývaly tak silné pavučiny, že vypadaly jako vrstvy hedvábí. Část přední stěny byla zbouraná. Lucas a Charity stáli uprostřed místnosti, oba rozcuchaní a od krve. Džíny i tričko, které měla Charity na sobě, byly možná roztrhané už předtím, ale některé díry vypadaly nové. Lucas měl natržený límeček u košile. V ruce držel zbraň.
Lucas vypadal připravený opět udeřit, ale v tom mě spatřil. Myslela jsem si, že se jeho obličej rozzáří radostí, ale místo toho se tvářil nevěřícně. „Bianco?“
„Lucasi, všechno je v pořádku, dokážeme to!“
V tom mě uviděla Charity. Její výraz se nezměnil. Otočila se a kopla Lucase do brady.
Zapotácel se. Sice neztratil vědomí, ale byl omráčený. Charity se usmála a já jsem si se zděšením uvědomila, že teď už má nad ním veškerou moc.
Upustila jsem náramek a chystala se udeřit Charity do hrudníku a uštědřit jí pořádnou lekci. Ale se mi ona vyhnula, sebrala něco z podlahy a hodila to na mě.
Ne! Každičkým místem, kde by se nacházelo mé tělo, projela nesnesitelná bolest. Měla jsem pocit, že mě pálí i okolní vzduch. Vše zahalila modrá mlha a já jsem se odtud málem vytratila. Cítila jsem, jak padám, pak jsem dopadla na podlahu a vzápětí jako bych se roztříštila. Krystalky ledu rozsypané po podlaze a bolest z rozbití na malé střípky byla horší než všechno, co jsem si kdy dokázala představit.
A přesto jsem stále existovala. Nebylo mi souzeno zemřít.
„Železo,“ pronesla Charity. „Myslím, že je součástí promítačky. Nic nezastaví přízrak tak dokonale jako železo.“
Sebrala jsem z podlahy náramek a snažila se zhmotnit, ale vzhledem k mému zranění mi to moc nešlo. Byla jsem však alespoň částečně viditelná jako modré, mlhavé světlo.
Lucas se vydrápal na kolena, ale vzápětí se opět svezl na podlahu. Až teď jsem si všimla, jak je na tom mizerně; měl namále už před Charitiným posledním útokem.
„Bianco?“ zasténal. „To nemůže být – Jsi to ty?“
„Potřebuju rodinu,“ zašeptala Charity. „Chápeš to? Chápeš, jak jsem osamělá? Můj kmen sice stojí za mnou, pomáhá mi, ale není to rodina.“
„Máš bratra.“ Překvapilo mě, že mluvím nahlas. „Mohla bys být s ním, kdybys – kdyby ses přestala chovat jako –“
„Kdybych se přestala chovat jako upír.“ Charity sklonila hlavu a její blonďaté lokny jí spadly na ramena. Udělala krok mým směrem. „Tohle není řešení. Teď už aspoň vím, co mám dělat. Abych si k sobě připoutala Balthazara, musím vytvořit pouto mezi námi dvěma. To znamená, že budeme potřebovat něco, co nás spojuje.“
„Neubližuj jí!“ Lucas se vrhl na Charity, ale ta se včas otočila a vyhnula se mu. Lucas byl stále příliš zesláblý na to, aby jí byl rovnocenným soupeřem. Charity ho rychle popadla, zvrátila mu hlavu nazad a zakousla se mu hluboko do hrdla.
Vykřikla jsem. Zdálo se, že na celém světě neexistuje nic jiného než můj křik a Lucas, který se nejdřív pokusil Charity vzepřít, ale pak upadl do bezvědomí, zatímco mu vysávala krev. Její rty se zbarvily jeho krví a tělo se jí chvělo rozkoší.
Nakonec se odtáhla a nechala ho spadnout na zem. Přestala jsem křičet a vzápětí se kolem rozhostilo hrobové ticho.
„To bude stačit,“ zašeptala Charity. Lítostivě se na mě podívala a pak se prudce ohlédla přes rameno. Uvědomila jsem si, že se na schodech ozývají kroky. Charity nevypadala potěšeně.
Rozběhla se k díře ve zdi a vyskočila ven. Na vteřinu jsem její siluetu zahlédla na bílém plátně, ale pak byla pryč.
To nemůže být pravda. Nemůže. Prosím.
Nějak jsem se dokázala vzchopit. Z celého srdce jsem toužila jít za Lucasem, ale nejdřív ze všeho jsem sebrala z podlahy náramek a zhmotnila jsem se. Teprve teď jsem mu mohla pomoct. Mohla jsem ho snést dolů, poskytnout mu první pomoc nebo ho alespoň podepřít, cokoli, co by potřeboval.
Lucas stále ležel ve tmě. Podlahu potřísnilo několik kapek jeho krve a na krku měl krvavou skvrnu. Moje kousnutí mu vždy nechalo jen dvě dírky po mých tesácích, ale Charity jeho krk úplně rozdrásala.
To nevadí. Zahojí se mu to.
„Lucasi?“ zašeptala jsem a pohladila ho po tváři. Vůbec se nepohnul. „Lucasi, to jsem já. Jsem tady.“ Pořád nic.
Váhavě jsem mu položila ruku na prsa. Necítila jsem tlukot srdce. Lucas byl mrtvý.
Nechtěla jsem tomu uvěřit, ale nemohla jsem si nic namlouvat. Charity zabila Lucase před mýma očima. Vrátila jsem se, abych se ho pokusila zachránit, ale přišla jsem pozdě.
To ne. Prosím, ne. Ale nebyl tu nikdo, koho bych mohla prosit na kolenou, žádná nadpřirozená síla, která by mi pomohla vrátit čas a zabránit tak tomu, co se právě stalo. Tahle děsivá skutečnost se už nedala změnit.
Zvuk kroků na schodech zesílil a do místnosti vpadli Balthazar, Ranulf a Vic. Jakmile spatřili, co se stalo, okamžitě ztuhli a Vic si rukama zakryl ústa, jako by se bál, že by taky mohl vykřiknout.
„Charity,“ zašeptala jsem. „Vysála mu krev a tím ho zabila.“
Vic klesl na kolena. Položila jsem si Lucasovu hlavu do klína a přála si, abych se ho mohla dotknout, jen jednou, ještě předtím, než přišel konec. I jeden společný okamžik by pro mě znamenal moc. Ale Charity mě připravila i o tohle. Vzpomněla jsem si na Julii, jak objímá mrtvého Romea; i ona vstala z mrtvých příliš pozdě.
Ranulf sklopil hlavu. Balthazar přešel ke mně a položil mi ruku na rameno, ale já ji setřásla.
„Je to tvoje vina,“ řekla jsem. Nekřičela jsem. Ani jsem nemusela, protože ta slova měla sílu sama o sobě. Balthazar to musel vědět stejně dobře jako já. „Vytáhl jsi ho sem, i když jsi věděl, že není ve stavu bojovat. Nikdy sis nedokázal připustit, že Charity je netvor. Kvůli tomu přišel Lucas o život. Už s tebou nikdy nechci mluvit.“
Balthazar nadzvedl bradu. V jeho očích se zračila bolest, ale přesto v sobě nenašel dostatek soudnosti na to, aby odešel. „Pokud to budeš cítit stejně i za pár dní, budu se tvým přáním řídit.“
„Řiď se jím hned teď.“ Dokázala bych Balthazarovi provést to samé co Shepherdovi? V tom okamžiku možná ano.
Ale Balthazar pronesl něco, co všechny mé myšlenky na pomstu zahnalo. „Budeš potřebovat pomoc s tím, co se teď stane.“
Nejdřív jsem nebyla schopná slov. Věděla jsem, že má pravdu – znala jsem všechna pravidla ještě předtím, než jsem Lucase potkala – ale byla jsem v takovém stavu, že jsem nedokázala uvažovat o následcích. „To ne.“
„Ty víš, co se stane, Bianco.“
„Nepoučuj mě!“ vykřikla jsem na Balthazara. „Ty to nechápeš. Tohle je to poslední, co si Lucas přál. Vybral by si radši smrt než tohle. Byla to jeho nejstrašnější noční můra.“
„Počkejte,“ vypravil ze sebe Vic přidušeně. Po tvářích mu tekly slzy. „Vybral by si smrt – myslel jsem, že je Lucas mrtvý. Ale on není? Můžeme mu pořád ještě pomoct?“
Sevřela jsem Lucasovo tělo v náručí. Je mi to líto, Lucasi. Je mi to tak líto. Jediná věc, před kterou jsem tě měla za každou cenu chránit, a já jsem selhala.
„Lucas je mrtvý,“ řekl Balthazar, „ale zabilo ho upíří kousnutí. A Bianca ho v minulosti kousla, takže už tomu byl vystavený. Je připravený.“
Vic se zmateně otočil z Balthazara na mě. „Co to znamená?“
„Že Lucas vstane z mrtvých jako upír,“ zašeptala jsem.
Existovala možnost, že se s tím Lucas smíří? Vždycky tuhle představu nenáviděl. Ale pak jsem si vzpomněla, co Balthazar řekl, když se ocitl v zajetí Černého kříže: Pro náš druh je smrt teprve začátek.
Mohla to být naše nejděsivější noční můra. Ale možná se to mělo stát naší jedinou nadějí na spásu.
Nikdo už nepromluvil. Držela jsem Lucasovu hlavu v náručí a hladila ho po vlasech. Teď nám nezbývalo nic jiného než čekat na úsvit.
2024 ©