JEŠTĚ DLOUHO POTOM, CO MI BALTHAZARArovo auto zmizelo z dohledu, jsem zůstala na místě a bezmocně hleděla do dálky. Neměla jsem žádný důvod zůstávat venku, ale vypadalo to, že ve vinném sklepě budu strašit už navěky, a tak se mi tam vůbec nechtělo.
„Poddáváš se tomu smutku až moc, víš?“
„Sklapni, Maxie,“ zamumlala jsem.
„Co kdybys pro změnu zmlkla ty a chvíli mě poslouchala?“ Maxie se začala zhmotňovat. První věc, kterou jsem uviděla, nebyly kupodivu její vlasy ani její tělo, ale nadzvednuté obočí. „Můžu ti pomoct, víš. A znám i další, kteří by ti mohli pomoct. Takže by ses ke mně měla přestat chovat jako k největší nule.“
„Jak mi chceš pomoct, když už jsem mrtvá?“
Šlo jen o řečnickou otázku, ale ona odpověděla. „Copak tě to opravdu nezajímá?“
„Tak dobře.“
Maxie se konečně zhmotnila celá, ale trávník okolo mě opět začala pohlcovat mlha, a než jsem se nadála, ocitly jsme se ve vinném sklepě, blízko postele, ve které jsem zemřela.
„To už je lepší.“ Usmívala se na můj vkus až příliš spokojeně, ale nemohla jsem se jí divit, protože byla oproti mně ve výhodě. „Věděla jsem, že se s tím nakonec smíříš.“
„S ničím jsem se nesmířila,“ vyštěkla jsem. „Bojovali jste kvůli mně s upíry a vyhráli jste, ale já jsem prohrála.“
„Tváříš se, jako kdyby někdy existovala nějaká možnost, že povedeš normální život. No co myslíš? To by se nikdy nestalo. Narodila ses jako nesmrtelná bytost. To je tvá podstata, a proto jsi tady. Vinit z toho mě je směšné.“
„Myslím, že jsi mrtvá už tak dlouho, že jsi zapomněla, jaké to je, být naživu.“
Maxie naklonila hlavu. „Asi máš pravdu. Taky tě to čeká.“
Zapomenout, jaké to bylo, doopravdy žít? Nikdy. Znamenalo by to zapomenout na spoustu úžasných věcí; znamenalo by to zapomenout na Lucase. To se nemohlo nikdy stát. „Tvrdila jsi, že mi můžeš pomoct. Měla bys mi to dokázat.“
„Dobře.“ Maxie ukázala na šuplík s mými věcmi.
„Vyndej svůj korálový náramek.“
„Co s tebou mají mé šperky společného?“
„Vyndej ho a uvidíš.“
Jak jsem měla něco odněkud vyndat, když jsem neměla žádné skutečné ruce? Myslela jsem si, jak Maxie ukážu, co mi to říká za hlouposti, a vsunula jsem prsty do otevřeného šuplíku. Najednou jsem se skutečně dotýkala stříbra a korálů. Vyndala jsem náramek ven a zírala na jeho rozostřený odraz v prosklených dvířkách mikrovlnné trouby. Náramek zůstal viset v namodralé mlze. Byla jsem tak ohromená, že jsem ze sebe nedokázala vypravit ani slovo.
Maxie pohodila hlavou a ušklíbla se. „Říkala jsem ti to.“
„Jak je to vůbec možné?“
„Věci, ke kterým jsme měli silné citové pouto předtím, než jsme zemřeli – jako třeba vchodové dveře do domu, deník, nebo v tvém případě šperky, na kterých ti moc záleželo –, nás spojují s reálným světem. Ty máš navíc štěstí, že jde o korál. Korál má pro nás výjimečnou moc, protože máme něco společného. Přijdeš na to, co?“
„Oba jsme kdysi byly naživu.“ Dotkla jsem se červeného korálu a představila si, jak kdysi žil v moři.
Maxie neměla zrovna radost, že jsem správně zodpověděla její otázku. „Takže. My všichni dokážeme takhle využívat různé věci a místa. Jelikož ty ses jako přízrak už narodila a tím pádem patříš k těm dokonalým, mělo by ti to jít docela dobře. Když se budeš snažit, dokážeš s tím náramkem různé věci. Chápeš, proč jsem ti říkala, abys Lucasovi nedovolila pohřbít ho spolu s tebou?“
„Díky.“ Poprvé jsem svou vděčnost myslela naprosto upřímně. Místo toho, aby si mě vychutnala, sklopila Maxie skoro stydlivě oči. „Co myslíš tím ‚různé věci‘?“
„Slyšela jsem, že přízraky jako ty se dokážou zpátky převtělit do svého lidského těla, tedy alespoň na chvíli. Pravděpodobně je to stojí velké úsilí, ale…“
Přestala jsem Maxie vnímat a soustředila se jen na náramek, který jsem teď svírala v dlani. Vzpomněla jsem si na ten láskyplný den, kdy mi ho Lucas daroval, a kameny náhle vypadaly ještě skutečněji než předtím. Nejdřív jsem se silou vší vůle zaměřila na ruku, ve které jsem ho držela, a náhle jsem ji také spatřila v odrazu. Mé tělo se začalo zhmotňovat a najednou jsem tam stála a vypadala stejně jako před pár dny, když jsem ještě žila, jen jsem byla trochu bledší. Zaklepala jsem na zeď a slyšela, jak to v ní zadunělo, a pak jsem vyhodila deky na posteli do vzduchu a přihlížela, jak padají zpátky. Po tváři se mi rozlil úsměv.
„Páni, to šlo rychle,“ pronesla Maxie rozzlobeně.
„Já mám tělo.“ Zasmála jsem se a znělo to jako skutečný smích. Ne, nebyla jsem naživu, protože v tomhle těle neproudila žádná krev, ale aspoň jsem zase mohla dělat to, co předtím. Kdyby tu byl Lucas, mohla bych ho obejmout nebo dokonce líbat. Mohli bychom spolu mluvit jako normální lidé. „To je neuvěřitelné.“
„Nedokážeš si ho udržet napořád. To neumí ani Christopher.“ Zdálo se, že Maxie těší má slábnoucí radost, ale já jsem si ji nemínila nechat zkazit. „A nic tím nespravíš. Ale něco se s tím dělat dá.“
Povzdychla jsem si. „Tohle je nejlepší, co se mi přihodilo od chvíle, kdy jsem zemřela.“
Pak jsem přemýšlela, kdo je asi ten Christopher, ale neměla jsem čas se zeptat. Zaslechla jsem, jak po štěrkové cestě přijíždí auto, a nadšeně jsem se vrhla ke dveřím. Teď jsem je však musela otevřít, místo toho, abych jimi proplula. Věřila jsem, že se Balthazar s Lucasem vrátili domů. Balthazarovi jistě došlo, že není moudré brát Lucase na lov. Jenže pak jsem zahlédla žlutý kabriolet, ve kterém seděli Vic a Ranulf.
„Co tu dělají?“ zamumlala jsem. Maxie mi nakukovala přes rameno. „Počkat – Lucas napsal Vicovi, že jsem nemocná. Musel přesvědčit své rodiče, ať mu dovolí odjet z Toskánska dřív, aby se na mě mohl přijet podívat.“
„V tom případě jde pozdě,“ poznamenala Maxie.
Nevšímala jsem si jí, otočila se a rozeběhla se k příjezdové cestě. „Co to děláš?“ volala za mnou.
„Chci pozdravit své přátele!“
„Nemůžeš tam jen tak jít, Bianco – jsi mrtvá!“
Napadlo mě, jestli mě nezastaví nějaká neviditelná síla, ale nic takového se nestalo. Když jsem vyběhla ven, Vicův obličej se rozzářil a Ranulf mi zamával. „Nazdar Binks,“ zavolal Vic. „Zdá se, že už se ti vede líp!“
„Vicu!“ Pevně jsem ho objala. Ještě nikdy jsem nebyla tak vděčná za možnost někoho obejmout. Byl cítit vodou po holení, která mi většinou moc nevoněla, ale byla to první věc, kterou jsem ucítila od své smrti. Nikdy bych neřekla, že mi vůně kolínské vody bude připadat tak úžasná. „Chyběl jsi mi.“
„Ty mně taky,“ prohlásil. „Promiň, že jsem tě vzbudil. Nebo ještě ležíš?“
Vic narážel na skutečnost, že jsem měla na sobě pyžamo. S tím nic nenadělal ani korálový náramek. „To je na dlouhé vyprávění. Zároveň je to celé dost podivné.“
„Ale no tak.“ Vic si urovnal čepici na hlavě, jako kdyby se připravoval na důležitý rozhovor. „Myslíš, že náš příběh může být ještě podivnější než dosud?“
„To by ses divil,“ pronesla jsem slabým hlasem.
Ranulf se narovnal a zatvářil se obezřetně. „Vicu,“ upozornil, „Bianca se velice změnila.“
„Cože?“ Vic se díval z Ranulfa na mě a zase zpátky a zjevně ničemu nerozuměl. „Je trochu studená, ale jinak je v pohodě.“
„Změnila se její podstata.“ Ranulf přimhouřil oči. Poprvé nevypadal nevinně, ale jako muž, který kdysi dávno naháněl hrůzu. „Domnívám se, že už není upírka.“
„Cože?“ Vic se uculil. „Je z tebe člověk? Bianco, to je skvělý.“
„Takhle to úplně není,“ řekla jsem. „Můžete jít se mnou dovnitř? Opravdu si potřebujeme promluvit, a hlavně musíte najít Lucase.“
Vic se vydal za mnou, ale Ranulf se stále tvářil nedůvěřivě a držel se několik kroků pozadu. „Co se stalo s Lucasem?“ zeptal se Vic. „A kam šel?“
„Odjel s Balthazarem.“
„Balthazarem? Tvým bývalým?“ Vic nadzdvihl obočí tak vysoko, že mu zmizelo pod kšiltem. „Páni, to začíná být zajímavý.“
„Pojďme dovnitř, ano?“ Jenže zatímco jsem ukazovala na dveře, vypadl mi náramek z ruky a já jsem okamžitě celá zmizela. Tedy skoro celá – na místě, kde jsem měla paži, se vznášel její namodralý mlhavý obrys.
Vic uskočil tak rychle, že málem upadl. „Co se to děje?“
„Už není upírka,“ prohlásil Ranulf a zaujal bojový postoj. „Stal se z ní přízrak.“
„Přízrak? Myslíš tím duch? Bianca je duch? To není možný.“
Usilovně jsem se soustředila a znovu jsem náramek sevřela v ruce, takže se mi opět podařilo se zhmotnit. Vic i Ranulf na mě jen zírali s otevřenou pusou a ani jeden z nich nic neřekl.
Jakmile jsem získala zpátky své tělo, řekla jsem: „Je to možné. Stal se ze mě přízrak. A neboj, Ranulfe, neublížím ti. Co se mě týče, nemá se mnou a lidmi, které mám ráda, ta stará válka mezi duchy a upíry nic společného.“
Nezdálo se, že bych Ranulfa přesvědčila, ale aspoň zůstal.
„Můžu vám teď všechno vysvětlit?“ zeptala jsem se.
Vic ztěžka polkl a přikývl. „To bys teda měla.“
O půlhodinu později, zatímco se venku už setmělo, jsme všichni tři seděli u stolku a Vic s Ranulfem přemítali nad tím, co jsem jim právě řekla. Zdálo se, že Ranulf, který se ve světě nesmrtelných bytostí vyznal přirozeně lépe, to docela pochopil, zatímco Vic vypadal naprosto zmateně.
„Dobře,“ pronesl Vic. „Takže, jestli tomu rozumím, ty jsi umřela.“
„Ano.“ Přiznat svou smrt pro mě nikdy nebude jednoduché, pomyslela jsem si.
„Pak dorazil Balthazar a spolu s Lucasem tě pohřbili za domem.“
„Přesně tak.“
„Takže budu muset svým rodičům nějak vysvětlit, že vzadu za domem je zakopaný mrtvý tělo.“
„Myslím, že ho nenajdou, je docela daleko – a navíc, není to úplně jedno?“
„Ne, není,“ odvětil Vic. „Nemysli si o mně nic špatnýho. V porovnání s tím, co všechno se stalo, to opravdu není tak důležitý. Chápu, že jsi prožila daleko horší týden než já. Jasný? Ale to nic nemění na tom, že budu muset rodičům vysvětlit, že mají vzadu za domem mrtvý tělo.“
Povzdychla jsem si. „Máš pravdu.“
„Navrhuji zamaskovat to místo nějakou zelení,“ poznamenal Ranulf.
„To je všechno, co k tomu řekneš?“ zeptala jsem se.
„Ano.“ Ranulf vypadal klidně. „Přispěji jen užitečnými poznámkami. Žádné jiné mě v tuto chvíli nenapadají.“
Vic se na něho souhlasně podíval. „Líbí se mi, když lidé znají hodnotu slov a neplýtvají jimi.“
Ranulf přikývl. „To je heslo, kterým se řídím.“
Pak se Vic otočil zpátky ke mně. Jeho výraz ve tváři mi připadal zvláštní a vzápětí mi došlo, že jsem ho ještě nikdy neviděla tak vážného. „Bianco, je mi moc líto, co se ti stalo. Kdybych se ti nemohl podívat do očí a říct, že – kdybys nebyla jen mrtvá, ale, víš, úplně mrtvá, – vůbec si to nedokážu představit. Možná už to nemůže být jako dřív, ale jestli existuje nějaký způsob, tak zůstaneme přáteli, že jo?“
Měla jsem pocit, jako bych se nikdy předtím neusínala, alespoň ne doopravdy. „Zůstaneme přáteli, ať se děje cokoli,“ řekla jsem. „Jsi ten nejlepší člověk, kterého jsem kdy potkala.“
Překvapilo mě, jak stydlivě sklopil hlavu. „Takže, jak jsi na to všechno přišla?“
„Pomohl mi tvůj duch,“ prozradila jsem mu. „Jmenuje se Maxie.“
„Cože? Můj duch má jméno!“
„Proč by neměl?“ Přišlo mi nezdvořilé předpokládat, že duchové nemají jména. Všichni jsme přece předtím byli lidmi. Pak jsem si uvědomila, že už o duchách uvažuji jako o „nás.“
„Jestli se umí zhmotnit, proč se mi nikdy neukázala?“ Teď se zase pro změnu urazil Vic. Očividně považoval Maxie za svého ducha.
„Nechtěla tě vyděsit. Maxie?“ zavolala jsem na ni, protože jsem tušila, že nás tajně poslouchá. „Hej, Vic se s tebou chce seznámit. Pojď se s ním pozdravit!“
„Stýkám se s přízraky,“ zamumlal Ranulf. „To se nedělá.“
Vic Ranulfovi řekl: „Pamatuješ, jak jsem prohlásil, že společenská pravidla člověka akorát svazujou?“ Vicovi čouhaly zpod kšiltovky nepoddajné světlé vlasy a trčely mu do všech stran, takže vypadal poněkud divoce, když dychtivě oslovil Maxie: „My jsme tu všichni svobodomyslní, takže se klidně stav.“
Proč jsi mu prozradila mé jméno? Viděla jsem Maxie jen jako zjevení v mé mysli, stejně jako se mi to přihodilo v podkroví. Nemusí vědět, kdo jsem!
„Mluví se mnou,“ řekla jsem Vicovi a Ranulfovi. „Ale ne nahlas. Myslím, že je plachá.“
„Aha.“ Vic se horlivé rozhlédl po vinném sklepě. Možná doufal, že zahlédne Maxie, jak se schovává mezi láhvemi. „Vážně, Maxie, to je v pohodě. Pojď mezi nás.“
Nikam nejdu.
Z tónu jejího „hlasu“ jsem měla pocit, že se Maxie opravdu děsí chvíle, kdy se s Vicem střetnou tváří v tvář. Zdálo se, že jí na jeho názoru hodně záleží.
Uvědomila jsem si, že bych toho mohla využít. Ale bylo to vůči ní fér? Dospěla jsem k názoru, že to není o nic horší, než když jsem kvůli přízraku jednou málem zmrzla. Měla jsem skvělou příležitost vyptat se na co nejvíc věcí, dokud je přítomen Vic. „Maxie souhlasí, že mi pomůže,“ řekla jsem nahlas. „Maxie, můžeš mi podrobněji vysvětlit, jak funguje ten náramek? Jen chci vědět, co všechno díky němu dokážu.“
Viděla jsem na ní, jak se vyděsila. Ranulf s Vicem dál zírali na strop, jako kdyby na něm byly přízraky zavěšené jako lustr. „Musím si pořídit spiritistickou tabulku,“ zamumlal Vic.
No? Řekla jsem v duchu. Nechceš Vica zklamat, že ne?
Jako kdybys potřebovala mou pomoc, vyštěkla. Dokážeš chodit a objímat lidi. Já jsem se takhle ještě nikdy nezhmotnila, zato ty? Vsadím se, že se můžeš procházet celý den.
„Když mám náramek, můžu se chovat přirozeně,“ oznámila jsem Vicovi a Ranulfovi. Nemohla jsem se dočkat, jak překvapím Lucase. Bude mít takovou radost. No, nejdřív se pravděpodobně dost vyděsí. Ale potom pochopí, že pořád existuje možnost prožít budoucnost spolu. Museli jsme se smířit se spoustou věcí, které souvisely s tím, že jsem byla mrtvá. Už teď jsem měla panickou hrůzu ze všech těch staletí, která měla následovat po Lucasově smrti. Přesto byly naše vyhlídky lepší, než jsem si ještě před několika hodinami dokázala představit. „Vztahuje se to samé i na jantarovou brož? Tu, kterou si vzal s sebou?“
Lucas si ji vzal s sebou? Maxie se trochu uklidnila. Měla stále ještě rozmrzelý hlas, ale už nezněla tak naštvaně. V tom případě máš štěstí. Jak už jsem řekla, všechny věci, ke kterým si během života vytvoříme nějaký vztah, můžeme po smrti použít. Nejen abychom se zhmotnili jako teď ty, ale i k cestování.
„Cestování? Co tím myslíš?“ V tu chvíli už jsem taky mluvila ke stropu. Koutkem oka jsem zahlédla Vica a Ranulfa, jak jen nechápavě civí nahoru.
Jela jsi někdy metrem? Pak víš, jak to funguje. Můžeš cestovat kamkoli, kde ti zastaví. Věci, se kterými jsi byla v životě nejvíc propojená, představují stanice. Můžeš se za nimi přenést na jakékoliv místo.
Obluda. Kolik hodin jsem ji pozorovala z okna svého pokoje v Evernightu? Zjevně jsem se s ní spojila natolik, že jsem teď mohla kdykoli cestovat zpátky do školy. Svět, ve kterém jsem se ocitla po smrti, se právě začal rozšiřovat. Nezískala jsem zpátky svobodu, ale aspoň jsem nemusela navěky trčet v tomhle domě.
„Ta brož,“ opakovala jsem. „Lucas si ji vzal sebou. Myslíš, že bych mohla jít za ním hned teď? Měla bych pořád tělo? Viděl by mě?“
Tvůj náramek by necestoval s tebou. Ale ta brož je z jantaru, viď? Až by ses k němu dostala, mohla bys použít ji.
„Jantar je zkamenělá součást stromu!“ vykřikla jsem. To znamenalo, že měl stejnou moc jako korál.
„Prosím, řekni mi, že ta druhá část rozhovoru, kterou neslyšíme, vysvětluje tu první,“ prohlásil Vic.
„Tak nějak.“ Shrnula jsem jim situaci, jak nejlépe jsem dovedla. „Zkusím to a uvidím, jestli se mi to povede. Musím říct Lucasovi, že spolu stále můžeme mluvit – že stále existuje možnost –“
„Jo, zkus to,“ pronesl Vic. „Myslím, že Lucas tě potřebuje vidět co nejdřív.“
„Jak to mám udělat?“ zeptala jsem se Maxie.
Její hlas zněl mdle, jako kdyby jí až příliš vadilo, co všechno už se mi povedlo. Musíš se na to usilovně soustředit a v duchu si to představit – pak by ses tam měla dostat. Možná to bude chvilku trvat.
Zavřela jsem oči, odhodlaná odcestovat za Lucasem hned teď.
Slyšela jsem, jak Maxie dodala: Můžeš lpět na životě, jak dlouho budeš chtít. Dříve nebo později na tebe zapomenou. A ty zapomeneš na ně. Jsi mrtvá, Bianco. Čím dříve se s tím smíříš, tím lépe.
Nevšímala jsem si jí.
Jestli na světě existovala nějaká věc, kterou jsem si dokázala vybavit naprosto přesně, pak to byla právě ta jantarová brož. Představila jsem si, jak je překrásně vyřezávaná, jak se skládá ze zvláštních květin se špičatými listy, jak mě tíží a chladí na ruce, jak mi padne do dlaně –
Tma.
Vylekala jsem se a snažila se zjistit, kde se nacházím. Neobklopovala mě žádná strašná mlha, ale přesto jsem to místo nepoznávala. Nesvítila tu žádná světla kromě několika červených pruhů, které označovaly vzdálené únikové východy. Byl tu velmi vysoký strop a já se vznášela blízko něho a přemítala, co se děje pode mnou.
Pak jsem zaslechla Balthazara, jak vykřikl: „Lucasi! Pozor!“
Pode mnou jsem rozpoznala pohyb – souboj dvou lidí. Byli do sebe zaklesnuti a pak upadli na podlahu. Zmocnil se mě strach, ale dokázala jsem se k nim dostat trochu blíž. Ve tmě jsem však neviděla nic než řady sedadel, jako kdybychom se nacházeli v kostele. Jenže Balthazar by nemohl bojovat v kostele –
Pak jsem si uvědomila, že bílá stěna na druhém konci budovy není zeď, ale plátno. Byli jsme v kině, zjevně opuštěném jako většina míst, která si Charity vybírala. Stěny byly postříkané od sprejerů a půlka sedadel byla vytrhaná.
Zadívala jsem se na lidi, kteří se pode mnou prali. V tu chvíli se od sebe odtrhli a já jsem si je mohla prohlédnout lépe. Jedním z nich byl Lucas, který měl roztržené tričko a po čele mu stékal pramínek krve. Těžce oddychoval a v ruce držel zavírací nůž, který mu byl v boji s upíry skoro nanic.
Pak se mým směrem natočil i upír a já jsem poznala Charity. „Nechal jsi ji duchům napospas,“ vysmívala se mu. Oči jí svítily stejně jasně jako kočce. „Její tělo hnije, její duch se stal jejich rukojmím a všechno je to tvoje vina.“
Lucas se zachvěl a já jsem věděla, že Charity ťala do živého. „Zaplatíš za to, že jsi jí ublížila,“ pronesl a jeho hlas zněl výhružněji než kdy předtím.
„Vážně věříš tomu, co říkáš?“ Charity se usmála. „Ty mě nechceš zabít, hochu. Ty chceš zemřít.“
Přála jsem si, aby to Lucas popřel, ale neudělal to.
Charity se zasmála. „Neboj, Lucasi. Už brzy budete s Biancou zase spolu – v hrobě.“
„Ne!“ vykřikla jsem, ale náhle už jsem nebyla v temné místnosti, ale zpátky ve vinném sklepě. Vic s Ranulfem na mě zírali a tvářili se ještě zmateněji než předtím.
„Bianco?“ vyhrkl Vic. „Co se stalo?“
Popadla jsem ho za ruku. „Jestli se k Lucasovi nedostaneme teď hned, tak umře.“
2024 ©