TAKŽE PŘÍZRAKY SE DOMNÍVALY, ŽE NA MĚ MAJÍ nárok? No, tak to se mýlily a já jsem měla v úmyslu jim to dokázat.
„Nepatřím vám,“ řekla jsem přízraku, který se vznášel přede mnou. Měla na sobě bílé šaty, které vypadaly jako staromódní noční košile; napadlo mě, jestli v tomhle oblečení zemřela. Jestli ano, tak jsem měla zůstat navěky uvězněná v bílém tílku a modrých, bavlněných kalhotách od pyžama s obláčky. Podívala jsem se na sebe a spatřila jsem kalhoty od pyžama, mírně průsvitné, jako jsem byla sama, ale určitě tytéž. Skvělé. „Patřím jen sama sobě.“
„Ale jsi jednou z nás.“ Její modrozelený obličej zářil v tlumeném ranním světle. „Copak nechápeš, že takhle je to daleko lepší?“
Lucas se otočil k Balthazarovi. „Pokud se z ní stal duch – přízrak – jak se s ní spojíme?“
„Jsem přímo tady!“ zvolala jsem, ale neslyšeli mě.
Zdálo se, že Balthazar jen těžko hledá slova. „Já nevím – upíři a přízraky – učíme se, jak se jim vyhýbat, ne jak s nimi komunikovat.“
„Kdo by to mohl vědět?“ Lucas měl v očích zoufalý výraz. „Existuje nějaký způsob? Jakýkoli? Já žádný neznám – možná, že ani žádný neexistuje – Zatraceně, musí přece existovat nějaká možnost. Musí.“ Podíval se na hrob a pak pevně zavřel oči.
„Nech mě chvíli přemýšlet, ano?“ Balthazar nevypadal o moc optimističtěji než Lucas. „Znáš někoho z Černého kříže, kdo by o tom mohl něco vědět?“
Lucas si povzdychl. „Spoustu lidí. Jenže s nikým z nich už nemůžu do konce života mluvit. Možná kromě –“
Lucas skutečně zvažoval možnost spojit se s Černým křížem, přestože jeho lovci mohli mít rozkaz ho na místě zabít. To ne, pomyslela jsem si. Tohle nesmí udělat. Je rozrušený, zmatený, celé je to šílený nápad –
Okolní svět opět zahalila namodralá mlha a já jsem přestala cítit své tělo. Přestože se v určitém smyslu jednalo o osvobozující pocit – jako když člověk létá ve snu –, mně to vadilo. Těla byla důležitá, protože díky nim člověk věděl, kde se nachází a co může dělat. Už teď jsem vážně postrádala tělo, na které bych se mohla spolehnout.
Zatímco jsem se snažila nabýt nějaký tvar, vedle mě se v mlze znovu objevil přízrak. „Časem přijdeš na to, jak si to užívat. Ale nejdřív si na to musíš zvyknout.“
„Dnes si na to zvykat nehodlám.“ Když jsem si povídala s ní, měla jsem pocit, že doopravdy mluvím, přestože nic nebylo vyřčeno nahlas. „Musíme si promluvit o tom, co se mi stalo.“
„Tak mluv.“
„Ne, když takhle létáme ztracené v prázdnotě, nebo co to je! Vezmi mě někam, kde můžeme být obě skutečné.“
„Dobře, jak chceš.“
Mlha v mžiku zmizela a najednou jsme stály v podkroví Vicova domu, nedaleko od krejčovské figuríny, která pořád ještě měla na sobě elegantní klobouk s péry. Cítila jsem zatuchlou vůni starých knih, kterých tu byla spousta, i když méně než při mé poslední návštěvě, protože některé nám Vic odnesl do vinného sklepa. Dřevěná podlaha ostře kontrastovala s našima průhlednýma nohama.
Usmála se na mě, ale stále ještě poněkud zlomyslně. Nebýt tohohle výrazu, mohla být docela hezká. Měla krátké světlé vlasy, úzkou bradu, velký nos a pichlavé oči. Uvědomila jsem si, že je tak o rok nebo o dva mladší než já, což mě vyděsilo.
Znamenalo to totiž, že tolik jí bylo, když zemřela. Poprvé mi došlo, že ani já už nikdy nezestárnu. Tahle skutečnost na mě působila ještě beznadějněji než všechno ostatní.
„Jsem Maxie O‘Connorová. Zemřela jsem tady v tomhle domě před skoro devadesáti lety a od té doby tu straším. Budeš k tomuto místu taky cítit pouto, protože jsi tady zemřela, ale říkám ti rovnou, že tenhle dům je můj. Nechala jsem vás bydlet ve vinném sklepě jen proto, že jsem chtěla Vicovi prokázat laskavost, ale to je všechno. Můžeš sem přijít na návštěvu, ale nesmíš tu zůstat,“ prohlásil přízrak.
Jako kdybych se sem někdy chtěla vracet. Její jméno mi znělo povědomě, ale netušila jsem, jak bych ji mohla znát a bylo mi to víceméně jedno. „Takže ty jsi přízrak.“ Pak jsem se překonala a dodala: „Stejně jako já.“
Maxie přikývla.
Fuj – přízrak. Během svého posledního roku v Evernightu jsem je začala nenávidět a také se jich bát. Měla jsem pocit, že jen děsí a trápí lidi. Přízrak, který strašil v domě, kde bydlela Raquel, byl skutečný netvor. Teď jsem byla jednou z nich. Pocítila jsem tak silný odpor, že mě napadlo, jestli by nebylo lepší vůbec neexistovat. Poprvé jsem beze zbytku pochopila, proč Lucas tvrdošíjně odmítal stát se upírem. Změnit se v něco, čím jsem nikdy neměla – a nechtěla – být, pro mě znamenalo ztratit ze sebe něco důležitého, možná dokonce ztratit celou svou bytost. A on to dobře věděl.
„A neexistuje možnost, jak to všechno vrátit? Myslím tím být znovu naživu,“ zeptala jsem se, přestože má naděje slábla.
„Jo, jasně, je to jednoduchý jak facka.“ Maxie se ušklíbla. „Stačí jen lusknout prsty. Proto jsem se už dávno nepřeměnila zpátky v lidskou bytost.“
„Nemusíš být sarkastická.“
„To je pravda. Nemusím. Ale nic mě to nestojí.“
Maxie byla přízrak, který se mě pokoušel zabít ve škole. To znamenalo, že už jsme se znaly docela dlouho. Pak mě něco napadlo. „Počkej – viděla jsem tě na akademii v Evernightu. Několikrát. Jak jsi mohla být tam, když strašíš v tomto domě?“
„Díky Vicovi, samozřejmě. Jsem s ním propojená a on cestoval do Evernightu. Tak jsem se dostala až k tobě,“ řekla Maxie, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
„Ty jsi Vicův duch.“ Vzpomněla jsem si, jak z ní byl nadšený, ale očividně s ní nedokázal navázat žádné bližší spojení. „Proč se mu jednoduše nezjevíš?“
„Je těžké ukázat se živým. Ti dva hoši venku –“
„Lucas a Balthazar.“
„Lucase znám, ale toho upíra ne. Mimochodem, jsou to vážně fešáci. A ty jsi je měla oba omotané kolem prstu? Jsi dobrá.“
Téhle poznámky jsem si nevšímala. „Nemluvíš jako někdo, kdo žil před devadesáti lety.“
„Posledních sedmnáct let jsem strávila s Vicem.“
„Tak to už chápu,“ zamumlala jsem.
„Takže těm hochům venku se můžeš zjevit, protože se zdá, že k nim máš silné citové pouto. To většinou pomáhá. Ale ani v takových případech to nemusí vždycky vyjít. Co se týče Vica – “ Maxie zaváhala a já si uvědomila, že tohle téma je pro ni choulostivé, přestože to nechtěla dát najevo. „Potkala jsem ho až mnoho let po své smrti. Vyrostl v tomhle domě.“
„A četl ti pohádky, když byl malý,“ dodala jsem.
„To ti řekl?“ Nevěděla, jak se má tvářit. Podezírala jsem ji, že kdyby se duchové mohli červenat, tak jí by se to stalo právě v tomto okamžiku. „Aha. Takže snad bych se mu mohla zjevit, ale myslím, že teď by ho to ještě vylekalo.“ Pak potichu dodala: „A já nechci, aby se mě bál.“
„Že jsi vyděsila mě, to ti bylo úplně jedno,“ prohlásila jsem naštvaně. „V Evernightu se mi vás zjevilo hned několik a pokaždé jste mě vyděsili k smrti. Dvakrát jste mě málem zabili a v jednom případě to rozhodně bylo úmyslně. Takže promiň, ale já nevěřím, že jsi kdovíjak útlocitná.“
Vypadala naštvaně. „Ale ty jsi byla naše! Vždycky jsi patřila nám!“
„Tohle už nikdy neříkej!“ Chtěla jsem ji praštit, ale obávala jsem se, že by má ruka jen prolétla jejím nehmotným tělem, což by působilo dost hrůzostrašně.
„Je to pravda!“ V jejích očích se zračil hněv. Zjevně se na ni muselo po dobrém. „Od narození jsi měla předurčeno, že se z tebe stane přízrak! A ne ledajaký, ale jeden z těch dokonalých. Jasné? Máš výhodu, protože jsi silná a tvoje síla může pomáhat ostatním. Přízraky tě potřebují a tví rodiče chtěli porušit svůj slib a ukrást nám tě.“
„Tak zaprvé, když dáš někomu na výběr, tak nejde o žádné porušení slibu.“
Maxie naklonila hlavu. „Ale tvoji rodiče tě nenechali, aby sis vybrala, že ne?“
„Stejně jako ty, takže se přestaň tvářit, že jsi lepší než oni.“ Ze všech těch nových informací se mi točila hlava. „Jedna z těch dokonalých? Myslíš tím děti, které se narodí upírům za pomoci přízraků?“
„Už bylo načase, aby ti to došlo.“
Uvědomila jsem si, že Maxie mi může odpovědět na otázky, které jsem si kladla celý život, ale nikdy se z ní nestane má přítelkyně. Podezírala jsem ji, že mě chce k něčemu využít.
Ale k čemu?
„Ostatní duchové potřebují – duchy jako jsem já,“ pronesla jsem. Maxie přikývla a tak jsem pokračovala: „A k čemu přesně?“
„Dodáváte nám sílu se zhmotnit, takže se pak zase můžeme spojit se světem.“ Maxie se pohybovala sem a tam po délce podkroví. Nedotýkala se nohama podlahy, což mě zneklidňovalo, i když jsem netušila proč. „Přestaň se litovat a představ si, jaké by to bylo, existovat měsíce, roky nebo dokonce staletí jen jako modrá mlha. Někomu z nás se to přihodilo. Ti, kteří se takhle ztratí, udělají všechno pro to, aby znovu nabyli nějaký tvar. Někdy to jde jen tak, že se živí lidským strachem. Ale většina přízraků si chce zvolit jinou cestu a ty jim v tom můžeš pomoct.“
Vzpomněla jsem si na ducha, který tak dlouho mučil Raquel. Byla to jeho jediná možnost, jak uniknout žaláři z mlhy? Byl jedním z přízraků, které si zvolily špatnou cestu?
„Když se ocitneme ve vaší blízkosti, je spousta z nás schopna dělat věci, které bychom sami nezvládli. Všichni jsme se ti třeba dokázali zjevit v Evernightu, navzdory všem překážkám, které jsme museli zdolat. Sice z tebe ještě nebyl přízrak, ale přesto jsi tu sílu už měla v sobě,“ dodala Maxie.
„Takže jsem se vlastně narodila a umřela jen proto, abych vám dobíjela baterky.“ Tohle mě mělo uklidnit? „Nemusím pomáhat nikomu z vás. Jdu zpátky za Lucasem.“
„Počkáš ještě chvilku? Prosím?“
Maxie skoro celá zmizela, takže jsem jen podle několika rysů v jejím obličeji poznala, že se tváří dotčeně. Strávila v podkroví Vicova domu skoro sto let, a tak se pravděpodobně cítila osamělá. Možná byla mrtvá tak dlouho, že zapomněla, jak strašné to je. Přesto u mě pořád převládala obezřetnost nad lítostí.
„Jestli potřebuješ přítelkyni,“ řekla jsem pomalu, „musíš se sama chovat jako přítelkyně.“
Maxie i podkroví zmizely. Tentokrát jsem se ještě předtím, než mě pohltila mlha, ocitla tam, kde jsem chtěla být – u Lucase.
Během okamžiku jsem se vrátila do vinného sklepa, kde u stolečku seděli Lucas s Balthazarem. Vypadali ještě vyčerpanější než předtím. Lucas se opíral o zelenou zeď. Na tváři měl strniště a pod očima tmavé kruhy, takže to vypadalo, jako by ho někdo zmlátil. Balthazar se opíral lokty o stolek a hlavu měl skloněnou.
Bylo zřejmé, že mě ani jeden z nich nevidí. Ale já jsem měla takovou radost, že jsem s nimi, že mi to ani nevadilo.
Nastražila jsem uši zrovna, když byl Balthazar v půlce věty: „– zavolat nebo napsat dopis. To by mohlo být bezpečnější.“
Lucas zavrtěl hlavou. „Skupiny Černého kříže se stěhují z místa na místo příliš často na to, abychom si mohli být jistí, že ten dopis dostane, a mobil ztratila při útoku Bethanyové. Je ti čtyři sta let. To jsi za tu dobu nezjistil o těch, kteří vás pronásledují, vůbec nic?“
Mluvil s Baltazarem ironicky jako vždy, ale někdejší kousavý podtón byl pryč. Jejich stará rivalita teď představovala už jen pouhý zvyk.
Balthazar bezděky kroužil prstem po zdi vinného sklepa. „Ale tvrdil si, že jim kontrolují i e-maily.“
„To jo, ale aspoň si budu jistý, že ho máma dostane. Kdyby něco věděla – možná i kdyby nevěděla – tak přijede,“ prohlásil Lucas.
Pak se najednou zachvěl a přimhouřil oči. „Cítíš to?“
Lucas poznal, že jsem tady!
„Ano.“ Balthazar prohledával očima celou místnost a já jsem bláhově doufala, že mě zahlédne. Ale jeho pohled se nezastavil na místě, kde jsem měla pocit, že se nacházím. „Myslím, že se vrátila.“
„Určitě je to Bianca,“ pronesl Lucas po chvilce.
„Souhlasím. Cítím parfém, který občas používala, voněl po gardéniích –“
„Jo.“ Lucas pohlédl na Balthazara; očividně se mu moc nelíbilo, že někdo kromě něho poznává vůni mého parfému. Ale zdálo se, že se mu spíš ulevilo, než aby se zlobil. Možná pro něho v tuhle chvíli bylo nejdůležitější, že ho někdo mohl přesvědčit o mé přítomnosti a zároveň mu dokázat, že se nezbláznil.
„Dodává ti vědomí toho, že něco z ní pořád žije, alespoň nějakou útěchu?“ zeptal se Balthazar potichu.
„Co myslíš?“
Balthazar si povzdychl. „Ne, samozřejmě že ne.“
„Chci ji mít tady.“ Lucas se naklonil dopředu nad stůl. „Pořád si říkám, že když budu opravdu chtít, když přijdu na to jak, dokážu napravit všechno, co se stalo, a dostanu Biancu zpátky do bezpečí. Pořád nemůžu věřit, že se to opravdu děje.“
„Taky jsem to zažil.“ Balthazar zvedl hlavu a narovnal ramena, ale zatvářil se přitom, jako by mu to působilo bolest. „Potom, co jsem provedl Charity tu věc, jsem tak moc toužil, aby se to nikdy nestalo, až mi připadalo nemožné, že to nedokážu napravit. Nemohl jsem uvěřit, že to na světě funguje jinak, než jak by mělo. Teď už to samozřejmě vím.“
Lucas se zamračil. Uvědomila jsem si, co se chystal říct. Ne, Lucasi, copak si nepamatuješ, co to s ním dělá, ne!
„Charity je ve městě,“ poznamenal Lucas.
Přenos myšlenek se nezdařil.
Balthazar se narovnal. „Zaslechl jsi nějaké zvěsti, našel důkazy o jejím kmeni –“
„Ne, její kmen nás unesl asi týden předtím, než Bianca – asi před týdnem.“ Lucas ztěžka polkl a pak pokračoval. „Charity chtěla Biancu přeměnit v upírku. Měla takovou šílenou představu, že z ní, tebe a Biancy bude jedna velká, šťastná, nesmrtelná rodina.“
„Ona chtěla Biancu zabít?“ Balthazar vypadal zdrceně. Navzdory hojným důkazům o tom, že jeho sestra je psychopat, v ní stále věřil a měl ji rád. Jeho víra by mě dojímala, kdyby nebyla tak neskutečně slepá. „Ale ty jsi ji zachránil.“
Lucas zavrtěl hlavou. „Zachránili ji duchové.“
„Zachránily vás přízraky!“
„To jsem si v tu chvíli aspoň myslel.“ Lucas se zahleděl do dálky. „Teď už ale vím, že jim šlo jen o to, aby Bianca zemřela tak, jak chtěly ony. To se jim povedlo. Kdyby ji o život připravila Charity, prokázala by nám tím velkou službu.“
„Už jsem ti říkal, že být upírem není to samé jako být naživu.“
„Jenže pořád je to lepší než se stát duchem, ne?“ Lucas vstal od stolu, protože byl příliš naštvaný sám na sebe, než aby mohl v klidu sedět. „Kdyby se Bianca přeměnila v upíra, pořád by byla tady s námi. Měla by přátele, mohla by navštívit své rodiče a všechno by zůstalo při starém.“
Balthazar se zachmuřil a snažil se potlačit zlost. „Jí by všechno připadalo jiné. A ty to víš.“
„Mohl bych se jí dotknout,“ zašeptal Lucas. „Byla by tady. Už nikdy se jí nebudu moct dotknout.“
Nikdy? Vážně už nikdy? Zaplavila mě vlna lítosti. Kuchyň najednou pohltila mlha. Ne, už ne!
Opět jsem se ocitla v modré, mlhavé prázdnotě. Bránila jsem se, ale neměla jsem žádné ruce, které bych mohla sevřít v pěsti, ani nohy, abych mohla pevně stát na zemi. Zdálo se, že nezmůžu vůbec nic ani silou vůle. Cítila jsem se tak zoufale vyděšená a ochromená jako plačící dítě, které se ztratilo svým rodičům.
A pak se mlha náhle rozestoupila a já se ocitla v Evernightu.
Rozhlédla jsem se a snažila se pochopit, co se děje. Věděla jsem, že nejde o žádnou vzpomínku, protože jsem seděla na obludě před oknem do svého pokoje, což se mi nikdy předtím nestalo. Zároveň jsem měla pocit, že to není sen, i když jsem netušila, jak sny přízraků vypadají nebo jestli vůbec nějaké mají.
Přestože to bylo opravdu zvláštní, nejpravděpodobnější vysvětlení bylo, že jsem se nějak přenesla zpátky na akademii do Evernightu. Možná jsem po smrti měla pronásledovat Bethanyovou, nebo tak něco.
Podívala jsem se dolů a všimla jsem si, že obluda se mračí. Vadilo jí snad, že jí sedím na hlavě?
Poprvé od chvíle, kdy jsem se ocitla v podkroví Vicova domu, jsem cítila své tělo. Dokonce jsem viděla, jak mi nohy visí podél kamenných drápů. Opřela jsem se rukama o okno, hlavně proto, že jsem nevěděla co s nimi, ale také jsem doufala, že se mi podaří nahlédnout dovnitř.
Jakmile jsem se konečky prstů dotkla skla, začalo se pokrývat jinovatkou. Pozorovala jsem, jak se šíří po celé okenní tabulce. Přišla jsem tak o možnost nahlédnout do svého starého pokoje, ale jinak na mě účinek mých prstů učinil docela dojem.
Najednou jsem pod sebou zaslechla hluk a tak jsem se podívala dolů. Překvapilo mě, když jsem na příjezdové cestě spatřila několik nákladních aut a více než deset lidí, protože jindy tu v létě panoval až nesnesitelný klid. Kromě poštovních doručovatelů a řidičů z prádelny sem nikdo nejezdil. Tak kdo byli tito lidé?
Došlo mi to, jakmile jsem poznala, že všichni mají na sobě pracovní oděv. Šlo o dělníky, kteří přestavovali budovu školy poté, co vyhořela.
Až do té chvíle jsem nic neslyšela, zřejmě proto, že jsem neposlouchala. Připadalo mi opravdu zvláštní, že se na to musím tolik soustředit. Teď jsem rozeznala zvuk pil i bušení kladiv. Většina hluku jako by přicházela ze střechy, ale pravděpodobně se usilovně pracovalo i uvnitř. Přestože jsem Evernight nesnášela, Černý kříž jsem nenáviděla ještě daleko víc, takže mě uspokojovalo, že škody, které tu oheň napáchal, jsou už odstraňovány. Věděla jsem, že Bethanyová se o to postará.
Pak jsem zaslechla hlas ze svého pokoje. „Adriane?“
Máma volala tátu.
Otočila jsem se zpátky k oknu, abych ji zahlédla, ale sklo bylo pořád pokryto jinovatkou. To byl určitě důvod, proč volala na mého otce. Setři jinovatku! Pomyslela jsem si. Když to uděláš, uvidíš mě!
Uslyšela jsem blížící se kroky a pak svého otce, jak říká: „Panebože.“
Znovu jsem opřela ruce o okno, ale až příliš dychtivě, protože vrstva jinovatky zesílila. Teď pro ně bude ještě těžší mě vidět. Ale uvidí mě, že ano?
„Věděli jsme, že se ten přízrak vrátí,“ pronesl otec chladně. „Paní Bethanyová nás varovala.“
„Ale tady, v Biančině pokoji –“ Mámin hlas zněl, jako by plakala.
„Já vím,“ řekl táta potichu. „Pořád ji hledají. Alespoň víme, že ji ještě nenašli – že je stále naživu.“
Ach, tati. Zakryla jsem si rukou ústa, jako kdybych mohla plakat a musela zadržovat slzy.
„A tentokrát je můžeme vyhnat,“ prohlásila máma odhodlaně, ale hlas se jí třásl.
Co tím myslí? Snažila, jsem se přijít na to, o čem by mohla mluvit – možná o nějaké lsti, kterou vymyslela Bethanyová.
Náhle mě něco neuvěřitelnou silou odtáhlo od okna, od obludy, z Evernightu, prostě ze skutečného světa. Mé hmotné tělo zmizelo jako hrad z písku pod vlnou z moře. Uvědomovala jsem si jen to, že jsem se opět ztratila v mlze.
„Proč jsi tam šla?“ chtěla vědět Maxie. Přestože mě její přítomnost znepokojovala, představovala pro mě zároveň jediný záchytný bod. „Chceš, aby tě zničili?“
„Horší než teď už to být nemůže.“
„To si jen myslíš,“ prohlásila samolibě. „Může to být ještě mnohem horší.“
„Co může být horšího než být mrtvá! Už nikdy se nesetkám se svými rodiči. Už nikdy nebudu s Lucasem.“
„To je pravda. Alespoň z větší části.“
„Jak to myslíš?“
„Existuje možnost, jak se znovu setkat s tvým miláčkem Lucasem. Způsobí vám to oběma větší bolest, než kdybys udělala správné rozhodnutí a šla dál – ale nikdy nevíš, kdy je čas odejít na dobro, že? Tak teď vyzkoušej tohle.“
Měla jsem pocit, jako by mě někdo odhodil dopředu, a pak jsem najednou spatřila Lucase. Ležel na podlaze ve vinném sklepě. Byl oblečený, ale pod hlavou měl polštář a byl přikrytý dekou. Něco mi říkalo, že to není tak dlouho, co jsem ho viděla naposledy, pravděpodobně bylo teprve odpoledne, ale musel se cítit tak vyčerpaný, že ho přemohl spánek. Balthazara jsem nikde neviděla.
Lucas sebou ve spánku neklidně trhnul. Chvilku jsem přemýšlela, proč spí na podlaze, ale pak jsem si vzpomněla, že jsem zemřela v naší posteli. Lucas už v ní nejspíš nechtěl spát sám.
„Tvrdila jsi, že chceš být s ním, ne?“ zeptala se Maxie. „Tak to udělej.“
V mžiku jsme se s Lucasem ocitli v přízemí knihkupectví v Amherstu, kde se prodávaly učebnice. Byli jsme tu úplně sami. Lucas klečel na podlaze, v ruce držel knížku o astronomii a prohlížel si kometu s ohnivým ohonem.
„Lucasi?“ řekla jsem.
Vzhlédl a v očích se mu náhle zračil údiv a úleva. „Bianco? Ty jsi tady?“
„Ano, ale co to znamená tady?“
Lucas upustil knihu a pevně mě objal. Ucítila jsem na zádech jeho paže a překvapeně jsem vykřikla. Jeho doteky naplňovaly mé tělo neuvěřitelnou slastí.
„Jsi naživu,“ zašeptal mi do ucha. „Myslel jsem si, že jsi mrtvá. Byl jsem si tím tak jistý.“
Ale já jsem mrtvá. „Lucasi, kde to jsme?“
„Chtěl jsem tě najít mezi hvězdami. Vidíš?“ Místo toho, aby ukázal na knížku, kterou upustil na podlahu, namířil prstem nahoru. Překvapilo mě, že nad námi není strop, ale zářivá noční obloha. „Věděl jsem, že tě tam najdu. Pamatuješ si na tu část z Romea a Julie, kterou jsi mi četla, když jsi se mě snažila přesvědčit, že Julie se taky vyznala ve hvězdách?“ pokračoval Lucas.
„Dej mi Romea! Měj si ho ty, až zemřu já! Rozkraj ho na hvězdičky a jeho krásou nebe zkrásní tak, že celý svět se bude kořit noci a odřekne se křiklavého slunce,*“ zašeptala jsem.
„Přesně,“ zašeptal mi do vlasů. „Proto jsem věděl, že tě tam najdu.“
V tu chvíli mi to došlo. „Tohle je jen sen,“ pronesla jsem smutně.
„Ne, nezdá se mi to.“ Lucas mě objal ještě pevněji. „Tomu nevěřím.“
Ocitla jsem se v Lucasově snu. Raquel mi vyprávěla, jak na ni duch útočil ve snech; mělo mě napadnout, že se v nich přízraky dokážou lidem zjevovat. Takže jsem s Lucasem mohla být jen v jeho snech? Přišlo mi to tak málo, ale zároveň to byla má jediná útěcha. „Každou noc,“ slíbila jsem mu. „Budu tu pro tebe každou noc.“
„To mi nestačí. Potřebuju tě. Ať to není jen sen.“
Náhle všechno zmizelo a já jsem se opět vznášela u stropu a dívala se dolů na Lucase, který právě otevřel oči. Zašklebil se a jednou rukou si mnul obličej. Zdálo se mi, že vypadá ještě unavenější než ráno.
„Bianco? Jsi tady?“ zeptal se. Nemohla jsem mu odpovědět, ale on to pochopil. „Asi tu se mnou budeš vždycky. Jen moc daleko na to, abych se tě mohl dotknout.“
Uvědomila jsem si, že když se Lucasovi budu zjevovat ve snech, bude mi to přinášet útěchu, ale jeho to bude ničit. Nemohl na tom lpět tak jako já. Navíc jsem si nebyla jistá, zda pochopí, že jsme v jeho snech opravdu spolu. Kdybych ho navštěvovala každou noc, dosáhla bych jen toho, že by se kvůli mně pořád trápil.
Lucas se otočil na bok a natřásl si polštář pod hlavou. „Zdálo se mi o tobě,“ řekl. „Byl jsem v knihkupectví a snažil jsem se tě najít. Jenže si nepamatuju jak – Bože, už se mi to vytrácí. Ale byla jsi tam. Tvoje smrt byla jen nějaká obrovská chyba a já tě mohl znovu držet v náručí. Moc krásný sen – ale jen do chvíle, než jsem se probudil.“
Povzdychl si, odhodil přikrývku a vstal. Pohyboval se strnule a mě napadlo, že ho něco bolí. Vzápětí poté, co vytáhl z malé ledničky pomerančový džus, jsem venku zaslechla kroky. Lucas šel ke dveřím a otevřel je ještě předtím, než Balthazar stihl zaklepat.
Ten místo pozdravu řekl: „S Charity jsi měl pravdu.“
„Páni, to je ale novinka. Myslíš, že jsem to nevěděl?“ Přestože se Lucas už k Balthazarovi nechoval nepřátelsky, tohle si očividně nedokázal odpustit. „Tys ji našel?“
„Našel jsem někoho, kdo ji zná. To znamená, že se Charity brzy dozví, že jsem ve Philadelphii, jestli o tom už neví.“
„Tys toho upíra nechal utéct, aby jí to vyzvonil?“ Lucas se napil přímo z krabice. „To nebylo zrovna chytré.“
Balthazar se zamračil. „Já neprobodávám lidi hned v první vteřině, kdy by mohli začít dělat problémy, což je jeden z mnoha rozdílů mezi námi dvěma.“
„Takže asi budeš muset utéct, ne?“
„Já z boje neutíkám,“ prohlásil Balthazar. „A neponechám svou sestru tomuhle osudu.“
„Nikdo ji k takovéhlemu způsobu života nenutí,“ pronesl Lucas a strčil džus zpátky do ledničky. „To už ti mělo dojít. Nebo to víš celou dobu?“
Balthazar místo odpovědi řekl: „Vzpamatuje se, pokud se mi ji podaří oddělit od jejího kmene.“
„Co chceš dělat? Zamknout ji do pokoje a počkat sto let, než se usmíříte?“
„Jo.“
„Páni, vy máte fakt úžasný vztah.“
„Napadá tě něco lepšího?“ zeptal se Balthazar. „Probodnout ji nepřipadá v úvahu.“
„To tvrdíš ty.“ Lucas se zhluboka nadechl. „Takže chceš, abych ti pomohl ji unést?“
Balthazarovi se očividně příčilo, že Lucase musí žádat o pomoc, ale přikývl. „Umíš bojovat. A Charity nebude počítat s tím, že spolupracujeme. Můžeme tak využít moment překvapení.“
„Kdy?“
„Charity zaútočí při západu slunce. Takže nám zbývá několik hodin.“ Balthazar, stejně jako všichni ostatní upíři, dokázal přesně odhadnout, kdy nastane západ a východ slunce. „Čím dřív se tam dostaneme, tím lépe.“
Lucas ten večer nemusel pronásledovat Charity. Přála jsem si, aby se s ní už nikdy nesetkal. Představovala nebezpečí a já jsem věděla, že navzdory Lucasovým bojovým schopnostem a síle, kterou jsem mu dodala, když jsem mu sála krev, bude vždycky silnější než on. Pokud při ní bude stát její kmen, nemají Lucas s Balthazarem šanci.
Jindy bych věřila, že z toho Lucas vyvázne živý. Ale teď byl vyčerpaný a smutný. Balthazara zaslepil pocit viny, lítost, nebo obojí, a tak Lucase zatáhl do sebevražedné mise.
Uvědomoval si to Lucas? Došlo mi, že nejspíš ano, a zachvátila mě panika.
Pozorovala jsem ho, jak si obléká flanelovou košili a jak si zavazuje tkaničky u bot. Ochromila mě hrůza. Myslí si Lucas, že když zemře, budeme zase spolu? Nebo už pro něho jeho vlastní život ztratil smysl? Ale pro mě ne. Chtěla jsem, aby žil šťastný a bezpečný život za nás oba.
Ale zdálo se, že Lucas o nic z toho nestojí.
Když byl už skoro připravený, zarazil se a pak přešel k šuplíku s mými věcmi. Sevřel v ruce brož s černými jantary, kterou mi kdysi dal – zdálo se to být tak dávno –, a já jsem vycítila, že se z ní snaží načerpat sílu, tak jako jsem to vždycky dělala já. Potom ji rychle strčil do kapsy košile.
Balthazare, za tohle bych tě dokázala zabít. Prosím, přestaňte s tím. Prosím.
Balthazar se opřel o jeden ze stojanů na víno. Vypadal tak unaveně a smutně, že mi ho na okamžik bylo líto. Pak Lucas řekl: „Vyrazíme.“
„Potřebujeme zbraně,“ prohlásil Balthazar.
Lucas, který se nikdy nevydal na žádný lov ani na hlídku Černého kříže, aniž by byl po zuby ozbrojený, na to jen prohodil: „Něco vymyslíme.“
Vyšli ze dveří a já jsem je chtěla následovat, ale nešlo to. Zastavila jsem se asi v půli příjezdové cesty a zjistila jsem, že dál už nemůžu. Zdálo se, že jsem uvízla na místě. Nezbývalo mi než přihlížet, jak nastupují do Balthazarova auta.
Lucas usedl na sedadlo spolujezdce a já jsem si všimla, že se zahleděl na místo, kde jsem stála. Pak Balthazar nastartoval, a když odjížděli, Lucas se otočil. Možná přemítal, jestli opravdu něco viděl; pravděpodobně si myslel, že to byla jen hra světla a stínu.
2024 ©