VŠECHNO PŘESTALO DÁVAT SMYSL – TO JE alespoň jediný způsob, jak to dokážu popsat. Pořád jsem si uvědomovala, že existuje zemská přitažlivost, protože jsem cítila rozdíl mezi nebem a zemí, ale jako by se mě netýkala. Pohybovala jsem se nahoru a dolů a někdy jsem měla pocit, že dělám obojí najednou.
Zatímco předtím mě postupně rozbolelo celé tělo a ke konci už jsem nevnímala nic než tíhu a bolest, teď jsem si připadala volná a lehká jako peříčko. Zároveň jsem se však cítila prázdná a ztracená.
Zkusila jsem otevřít oči, ale pak jsem zjistila, že vidím. Nic z toho, co jsem viděla, ale nedávalo smysl. Celý svět byl zahalený do mléčné, namodralé šedi, skrz kterou proudily nerozpoznatelné tvary. Chtěla jsem se pohnout, jenže i když mě vůbec nic neomezovalo, moje končetiny nereagovaly.
Jak dlouho se už tohle děje? napadlo mě. Netušila jsem, jak rychle ubíhá čas. Nedokázala jsem rozpoznat, jestli se v tomto stavu nacházím deset vteřin nebo celý rok. Ty hlupáčku, začni si počítat nádechy nebo tepy. Poznáš to podle obojího.
Jenže pak jsem si uvědomila, že mi netluče srdce. Na místě, ze kterého mělo sálat stálé, neutuchající teplo a na kterém jsem měla cítit tep, jsem necítila vůbec nic.
Zaplavila mě vlna hrůzy, která jako by byla ještě silnější tím, že nemohla zasáhnout žádné tělo. Následkem šoku se však rozplynula mlha, která mě obklopovala, a já jsem uviděla, co se děje.
Zůstala jsem ve vinném sklepě, ale už jsem neležela v posteli. Místo toho se zdálo, že se vznáším těsně pod stropem. Pod sebou jsem viděla sebe samu přikrytou několika dekami. Obličej jsem měla bledý jako stěna a v očích vyhaslý pohled.
Vedle postele klečel Lucas a hlavu měl položenou na matraci u mé hlavy. Přikryl si hlavu pažemi, jako by si ji chtěl před něčím chránit, ale já jsem netušila, co by to mohlo být. Třásla se mu ramena a já si uvědomila, že pláče.
Pohled na něho ve mně vzbudil touhu ho utěšit. Proč jsem se neposadila a neobjala ho? Přece jsem ležela hned vedle něho.
Počkat, to přece nejsem já. Já jsem tady. Jaký existoval rozdíl mezi tou, která ležela v posteli a tou, která ji shora pozorovala? Nic nedávalo smysl.
Lucasi, zvolala jsem. Lucasi, já jsem tady. Podívej se nahoru. Stačí se jen podívat nahoru. Ale nevyšel ze mě ani hlásek, protože jsem neměla jazyk ani rty, které by mým slovům daly zvukovou podobu.
Udivilo mě, že zvedl hlavu. Jenže nepodíval se až ke stropu a ani se nezdálo, že by něco zaslechl. V jeho zarudlých očích se zračila prázdnota. Rychle si utřel rukou tváře a pak se ke mně naklonil – k té části mého já, která ležela v posteli. Vyděšeně i okouzleně zároveň jsem ho pozorovala, jak mi zavřel oči. Zdálo se, že to ho připravilo o poslední zbytky sil, protože pak se opřel o kovový rám postele a jeho tělo vypadalo stejně nehybně jako to, které leželo v posteli. Moje tělo.
Ne. To nemohla být pravda. Nechtěla jsem se s tím smířit. To, co se dělo, bylo jen obrovské nedorozumění, které dokážeme napravit, jen co zjistíme jak.
Vždyť jsem se s ním právě spojila, nebo ne? Když jsem na něho zavolala, slyšel mě, i když si to neuvědomil. Musím ho zavolat znovu. Lucasi, já jsem tady, tady nahoře. Podívej se na mě.
Lucas se ani nepohnul.
Možná by pomohlo, kdybych se k němu dostala blíž, napadlo mě. Ale jak jsem to měla provést? Netušila jsem, jestli se dokážu hýbat, protože se zdálo, že jsem se oddělila od svého těla.
Pak jsem se znovu zadívala na Lucase a spatřila na jeho tváři ochromující bolest. Vypadal tak ztraceně a osaměle. Chtěla jsem ho obejmout, nějak ho utěšit –
Ta touha, kterou jsem cítila, byla tak silná, že mě stáhla od stropu až vedle něho. Najednou všude okolo mě vyzařovalo teplo jeho těla, které mě zahřálo jako deka. Dokázala jsem to. „Lucasi!“
Trhl sebou, vytřeštil oči a začal couvat do rohu.
Co ho tak vyděsilo? Lucasi, jsem přímo tady.
Ale v tom mi došlo, že neslyšel má poslední slova, a nevěřila jsem, že by mě mohl vidět. Několikrát zamrkal a pak se opřel o zeď. Nepochybně si myslel, že se mu to všechno jen zdá.
Pak mi náhle zmizel z očí. Všechno kolem mě opět zahalila modrošedá mlha a já jsem se začala pohybovat sem a tam jako neukotvená loď. Stoupala jsem vzhůru, nebo jsem klesala dolů? Nebo jsem jen visela na místě? Nedokázala jsem si na to odpovědět.
Musím najít své tělo, řekla jsem si. Když ho najdu, jednoduše se do něho zase vrátím. Představovala jsem si to asi tak jako vlézt do spacího pytle a zapnout ho. Zdálo se to celkem jednoduché. Tak proč jsem své tělo nemohla najít?
Protože ti už nepatří.
Polekala jsem se a snažila se kolem sebe rozhlédnout, abych zjistila, kdo to řekl. Ale nemohla jsem se otočit a přes vlnící se mlhu bych stejně nic neviděla. Ani jsem neslyšela žádný jiný hlas tak, jako jsem vnímala ten první.
Vrátím se do vinného sklepa, rozhodla jsem se. Chci být s Lucasem, takže to udělám hned teď.
A opravdu jsem se ocitla vedle něho, ale ne ve vinném sklepě. Stál na příjezdové cestě k domu Woodsonových. Zdálo se, že se nacházím hned za ním, jako bych se mu dívala přes rameno. Očividně mělo brzy svítat; obloha začala šedivět a projasňovat se. K domu právě přijíždělo auto, ze kterého vystoupila vysoká postava.
Balthazar vykročil směrem k Lucasovi. Vypadal sklesle a napjatě. Tělo měl ještě samou modřinu a šel pomaleji než obvykle, ale většina ran už se mu zahojila. „Jak jí je?“ zeptal se, ale pak se na Lucase zadíval pozorněji a zarazil se. „To ne!“
„Bianca –“ Lucas ze sebe nedokázal ta slova vypravit. Viděla jsem, jak napíná čelist, jako by mu i řeč způsobovala bolest. „Umřela.“
„Ne.“ Balthazar zavrtěl hlavou. V jeho tváři se zračila panika. „Ne, to se mýlíš!“
„Bianca je mrtvá,“ opakoval Lucas.
Došlo mi to až v tu chvíli, kdy to vyslovil nahlas. Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem. Chtěla jsem utéct, ale i to bylo nemožné. Před tím, co se stalo, už nebylo úniku.
„Musím ji vidět,“ prohlásil Balthazar. Lucas na to nic neřekl, ale ustoupil mu z cesty. Když se okolo něho Balthazar prohnal, zdálo se, že proběhl skrz mě. Byl to zvláštní, ale zároveň úžasný pocit, protože jsem uvnitř sebe na okamžik cítila všechnu jeho sílu, beznaděj i lásku. Sice jsem neměla úplně pocit, jako bych byla naživu, ale pořád šlo o něco skutečnějšího, než jsem byla já sama.
Balthazar vběhl do vinného sklepa a já jsem se mu držela v patách. Možná to bylo tím, že předtím proběhl skrz mě. Běžel dlouhou chodbou plnou láhví vína a já jsem poletovala okolo něho, a když jsme dorazili do našeho pokoje, spatřila jsem, jak se zadíval na mé bezvládné tělo.
Leželo přesně tam, kde jsem ho viděla naposledy, když mi Lucas zavřel oči. Balthazar na mě několik dlouhých vteřin jen zíral, jako by tomu nedokázal uvěřit. Pak se sesunul k podlaze a zaťal pěsti.
Zadívala jsem se na své tělo; připadalo mi, že vypadá skoro stejně, jako kdybych jen spala. Jediný rozdíl byl v tom, že jsem nedýchala. Ale to jsem mohla napravit, ne? Stačilo do něj skočit zpátky.
To sice znělo jednoduše, ale skutečnost byla jiná. Soustředila jsem se na své tělo a snažila se navázat s ním stejné spojení, jaké jsem zažila s Lucasem i Balthazarem. Předpokládala jsem, že by mě ta samá energie mohla do něho vtáhnout zpátky a že bych znovu ožila.
Ale to se nestalo.
Po několika minutách, alespoň mi to tak připadalo, se Balthazar zvedl. Za ním jsem zaslechla Lucasovy kroky. Oba si stoupli k nohám postele a dívali se na mě.
„Co se stalo?“ zeptal se Balthazar zastřeným hlasem.
„Už jsem ti to popsal v dopise.“ Lucasův hlas zněl tak unaveně. Přemýšlela jsem, jak dlouho už nespal. „Pořád jen slábla. Věděli jsme, že doktor jí nepomůže, a já se mohl jen dívat, jak –“
Lucas polkl. Balthazar zaváhal a mě napadlo, jestli Lucasovi nepoloží ruku na rameno nebo tak něco, ale nic takového neudělal.
„Snažil jsem se ji přemluvit, aby se proměnila,“ pokračoval Lucas. „Nabídl jsem se jí k tomu, ale ona chtěla, abych se taky proměnil v upíra a to jsem odmítl.“ Bouchl pěstí do zdi. „Sakra, proč jsem jí to nedovolil?“
Balthazar zavrtěl hlavou. „Bianca se rozhodla správně. Nejen kvůli tobě, ale i kvůli sobě. Existují i horší věci než smrt.“
„Budeš mi to muset odpustit, ale v tomhle s tebou nesouhlasím.“
„Chápu.“
Stáli tam vedle sebe jako stráže a dívali se na mě. Chtěla jsem jim říct, že jde jen o nějaký omyl, který nějak napravíme, ale přestávala jsem tomu věřit.
Jsem mrtvá. Tohle je mimotělní zkušenost, o které jsem vždycky četla, a každým okamžikem se objeví zářivé světlo, do kterého budu muset vstoupit.
Chtělo se mi brečet, ale k tomu jsem potřebovala tělo. Ani tohle mi nebylo dopřáno. Všechen ten žal a hrůza byly uzavřené ve mně a nemohly se dostat ven.
„Nemůžu zavolat policii ani sanitku, protože je toho tolik, co jim nemůžu říct,“ prohlásil Lucas po chvíli.
„Ne, to nedělej,“ souhlasil Balthazar. „Budeš ji muset pohřbít tady ještě předtím, než vyjde slunce, aby to nikdo neviděl. Já ti pomůžu.“
Lucas se zhluboka nadechl. „Děkuju.“ Bylo to poprvé, co se v Balthazarově přítomnosti přestal tvářit ostražitě. Dívali se na sebe beze stopy nevraživosti a žárlivosti.
Balthazar obešel postel a odhrnul mi vlasy z obličeje. Pak mě políbil na čelo a zachvěl se. Měla jsem pocit, že přemáhá slzy. Za okamžik se však opět tvářil rozhodně a vážně. Nakonec mě zabalil do prostěradla a vzal mě do náruče.
Oni se mě chystají pohřbít. Jestli to udělají, nikdy se nebudu moct vrátit! Nechtěla jsem si připustit, že se třeba nevrátím tak či tak. Myslela jsem jen na to, jak jim v tom zabránit. Prosím, Balthazare, Lucasi, přestaňte. Musíte přestat!
Místo toho mě Balthazar odnášel od postele. Na očích mu bylo vidět, jak se trápí, jako by se nedokázal smířit s tím, co dělá. „Zakryj jí obličej,“ zašeptal. Lucas mi zkroušeně přetáhl prostěradlo přes hlavu. Zdálo se, že to Balthazarovi pomohlo lépe se soustředit. „Máš něco – je něco, co chceš, aby měla u sebe?“
Lucas se zhluboka nadechl. „Jo.“
Přešel k prádelníku, ve kterém ležely mé věci. Když otevřel horní šuplík, spatřila jsem dva ze tří šperků, které jsem měla: vyřezávanou brož, kterou mi dal kdysi v Rivertonu, a náramek s korály, který mi věnoval k posledním narozeninám. Sevřel je v dlaních a já jsem věděla, že mi je chce dát do ruky, abych s sebou navěky měla něco od něho.
Tohle mu nesmíš dovolit. Musíš si je nechat!
Vyděšeně jsem se otočila za tím hlasem, který už na mě jednou promluvil. Nejen že jsem nikoho neviděla, ale všechno okolo mě se začalo opět ztrácet v namodralé mlze.
Kdo to byl? K lidem po smrti mohl promlouvat jen Bůh a já jsem si byla naprosto jistá, že jeho první poselství ze záhrobí by se netýkalo mých šperků.
Přesto šlo o jedinou radu, kterou jsem dosud dostala, a tak jsem dospěla k názoru, že bych ji měla poslechnout.
Když Lucas vyndával šperky z šuplíku, snažila jsem se mu říct: Nedělej to. Nech je tady. Zaváhal, ale já jsem netušila, zda na něho má slova měla nějaký vliv. Co jiného jsem ale mohla dělat?
Pak jsem si vzpomněla na pocit, když mnou Balthazar prošel. Na okamžik jsem cítila všechny jeho emoce stejně důvěrně jako své vlastní. Netušila jsem, jestli on něco vycítil; byl tak rozrušený, že si toho ani nemusel všimnout. Ale za pokus to stálo.
Zaměřila jsem na Lucase veškerou svou pozornost, řekla si, jak moc toužím po tom být s ním, a náhle jako by mě k němu něco přitahovalo magnetickou silou. Ocitla jsem se přímo v něm tak rychle, že jsem to skoro ani nepostřehla. Jeho smutek mě zaplavil tak silně, až kolem mě všechno zčernalo, a najednou jsem měla pocit, jako bych klesala. Cítila jsem tak silnou lítost, osamocenost a nicotu, až jsem se bála, že to nevydržím.
Zachvěl se, jako by mu byla zima. „Připadá mi, že je tu pořád s námi,“ zašeptal. „Když se dívám na věci, který jsem jí dal, vnímám její blízkost.“ Lucas vrátil náramek i brož zpátky do šuplíku. „Nemůžu se jich vzdát.“
„Dobře.“
Obrátila jsem svou pozornost zpátky k Balthazarovi. To, co jsem uviděla, se mi děsivým způsobem vrylo do paměti: Balthazar tu stál v černém tričku a kalhotách, jako kdyby splýval s nocí, a v náručí držel mé mrtvé tělo, které kromě jedné ruky a dlouhých zrzavých vlasů celé zakrývalo prostěradlo.
Tohle je skutečnost. Tohle je naprosto skutečné.
Jsem mrtvá.
„Máš nářadí, které budeme potřebovat?“ zeptal se Balthazar.
„Je v garáži.“ Lucas se nahrbil, jako kdyby se chtěl před něčím chránit. „Mají tam – lopaty.“
Lopaty? Tohle nechci vidět. Chci být někde jinde –
A v tu chvíli jsem se opravdu ocitla na jiném místě, i když pro mě ne novém. Svět okolo mě opět zahalila modrošedá mlha. Cítila jsem se v ní ztracená a osamělá. Přestože mi bylo mizerně, pořád mi to připadalo snazší než pohled na Lucase a Balthazara, jak mi kopou hrob.
V mlze se začal utvářet obličej dívky zhruba v mém věku, s krátkými, světlými vlasy, kterou už jsem viděla mnohokrát předtím.
„Přízrak.“ Má slova teď zněla opravdově, ale nepředpokládala jsem, že by je Balthazar nebo Lucas mohli zaslechnout. „Ty jsi ten přízrak. Předtím jsem tě nepoznala.“
„Nejsem totiž jediná,“ pronesla. Usmívala se jen letmo a jakoby povýšeně; v tu chvíli jsem jí chtěla vlepit facku, aby přestala. „A ano, naše hlasy znějí na druhé straně jinak, že? Jsou jako skutečné.“
„Co se to se mnou děje?“ chtěla jsem vědět. „Jsem opravdu mrtvá? A jestli ano, bráníte mi v tom, abych vstoupila do nebe nebo nějakého světla, nebo abych prostě usnula, nebo co se to vlastně lidem po smrti stane?“
Mohutným pohybem pažemi rozrazila mlhu, která nás obklopovala. „Existuje spousta možností a já ti nebráním ani v jedné z nich.“
Jakmile mlha ustoupila, jsem si uvědomila, že vidím pod sebe. Zdálo se, že se vznášíme nad stromy před domem. Zaujal mě nějaký pohyb – dole stáli Lucas s Balthazarem a kopali mi hrob.
„Tohle byl můj sen.“ Kdybych jen mohla plakat. Tolik jsem to potřebovala. „Jeden ze snů, které se mi o tobě zdály – pamatuješ si je?“
„Samozřejmě že ne.“ Vypadala skoro uraženě. „Šlo o tvé sny, tvoje vize do budoucnosti. Já s nimi nemám nic společného. Pokud jsi mě v nich viděla, tak to bylo ze stejného důvodu, proč jsi viděla je – jako součást toho, co mělo přijít.“
„Ty si myslíš, že jsem nechtěla přijít na to, co znamenají, protože jinak bych vytušila svou vlastní smrt.“
Naklonila hlavu a její světlé vlasy rozcuchal neviditelný větřík. „Je načase, abys zapomněla na život, který jsi ztratila, a soustředila se na budoucnost.“
„Zapomenout? Myslíš, že bych dokázala zapomenout na Lucase? A jaká mě čeká budoucnost, když jsem mrtvá?“ Mlha znovu zhoustla a zahalila přízrak. „Nech mě na pokoji.“
Pak jsem si vzpomněla na Lucase a snažila se dostat se k němu. Vrátím se k tobě, slibuju. Jsem tady!
Mlha zmizela. Najednou jsem se ocitla na mýtině za domem a dívala se na hromádku hlíny. Balthazar lopatou uhlazoval hlínu v hrobě, zatímco Lucas klečel vedle něho. Ucítila jsem jejich pot, který voněl po zemině a letní trávě. Obloha zrůžověla. Začínal nový den, ale už beze mě.
Lucas nešťastně svěsil hlavu. Nemohla jsem se dívat, jak se trápí.
Podívej se na mě, prosím, pomyslela jsem si. Soustředila jsem se na všechny tvary a pachy, všechno, co bylo skutečné a pevné. Snažila jsem se stát se znovu součástí světa. Lucasi, prosím tě, podívej se na mě, prosím – „Lucasi!“
Oba uskočili dozadu. „Slyšel jsi to?“ zeptal se Lucas.
Balthazar přikývl. „Znělo to jako – to není možné.“
Jo! Povedlo se mi to. Soustředila jsem se na přítomný okamžik a silou vůle si vybavila, jak jsem se cítila ve svém těle. Jak jsem vypadala. Na vteřinu jsem opět cítila své končetiny i vlasy a Lucas i Balthazar zalapali po dechu. Viděli mě!
Jenže jak mě zaplavila vlna radosti, přestala jsem se soustředit a věděla jsem, že jsem jim zase hned zmizela. Dokážu to znovu? Nebyla jsem si úplně jistá, jak se mi to povedlo poprvé. Být mrtvá bylo těžké.
„Balthazare, myslíš, že jsem se zbláznil?“ zeptal se Lucas.
„Myslím, že ne.“
„Takže jsi ji taky viděl?“
„Ano.“ Podle Balthazarova výrazu bylo zřejmé, že dospěl k bolestnému poznání. „Panebože.“
„Co je?“ naléhal Lucas. „Co víš?“
Balthazar začal chodit sem a tam kolem hrobu. „Pokud se Bianca narodila díky tomu, že dvěma upírům pomohl nějaký přízrak –“
„Správně,“ přitakal Lucas.
„A jednou z možností bylo, že se z ní stane úplná upírka –“
„Přesně tak,“ pronesl Lucas a vytřeštil oči. „Pak druhou možností nebylo zemřít, ale stát se přízrakem. Proto její rodiče tak usilovali o její proměnu. Bianca nikdy neměla žít jako normální člověk, ale buď jako upír, nebo jako přízrak.“ Balthazar se zadíval na místo, kde mě předtím zahlédli. „A tím se také stala.“
Moc jsem si přála, aby se mýlil, ale každé jeho slovo dávalo smysl.
„Vidíš?“ Přízrak se světlými vlasy se znovu vznášel vedle mě. „Jako bychom se ti to nesnažili sdělit.“
„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se.
„Však víš.“ Vítězně se usmála a mně se vybavil vzkaz, který jsem dostala na akademii v Evernightu, z písmen napsaných v námraze na okně. „Naše.“
2024 ©