DOMŮ JSME SE Z KLINIKY VRÁTILI AŽ PŘED západem slunce. Lucas mě odnesl do postele a společně jsme přemýšleli, co budeme dělat. Vyprávěla jsem mu, co se odehrálo na klinice, jak sestra zpanikařila, když mi naměřila tak nízkou teplotu.
„Nikdy předtím se ti nic podobného nestalo?“ chtěl vědět Lucas. Zavrtěla jsem hlavou. „V tom případě se měníš. Ať se ti to líbí, nebo ne. Stává se z tebe upírka. Myslím tím úplná upírka.“
„Nemůže ze mě být upírka, dokud někoho nezabiju. Žádná jiná možnost neexistuje.“
„Jak to víš?“ zeptal se mě. Ležel vedle mě na posteli a já jsem na rozdíl od něho byla zachumlaná pod dekami. „Nikdo přece netuší, co se stane s někým, jako jsi ty, ne?“
„Skoro nikdo. Ale mí rodiče to vědí. Moc mi toho nevysvětlili, ale o tomhle mluvili jasně.“ Zírala jsem na bílý strop a prohlížela si rýhy na omítce. „Existují jen dva způsoby, jak se z člověka může stát upír. Buď jsi normální člověk, kterého několikrát kousne upír. Poslední kousnutí tě usmrtí. Nebo se tak jako já upírem narodíš a někoho zabiješ. To je všechno.“
„Tak co se s tebou děje?“ Položil mi ruku na tvář. V jeho tmavě zelených očích se zračila úzkost. „Trápí mě, že na to nemůžeme přijít. A chápu, že pro tebe to musí být ještě těžší.“
Položila jsem svou ruku na jeho a snažila se usmát. Nedokázala jsem mu říct, čemu jsem začínala věřit.
Mé tělo sláblo a já jsem pociťovala zvláštní vyčerpání, jako kdyby mě bylo každý den méně. Něco ve mně bojovalo proti mému lidskému životu a vítězilo.
Mí rodiče mi nikdy nechtěli prozradit, co se stane, když odmítnu někoho usmrtit, abych tak dokončila svou přeměnu. Teď jsem začala tušit, co je děsilo tolik, že o tom nedokázali mluvit.
Začínala jsem přemýšlet o tom, jestli je pro mě smrt nevyhnutelná.
Lucas mě hladil po vlasech, aby mě ukonejšil. „Když napíšu svým rodičům dopis, slíbíš mi, že ho pošleš, kdyby –“ řekla jsem nakonec.
„Kdyby co?“
Zavřela jsem oči. „Kdyby se mělo stát něco zlého.“
„Bianco –“
„Už o tom teď nechci mluvit. Ale tvůj slib by pro mě hodně znamenal.“
Lucas chvíli mlčel a pak zašeptal: „Slibuju.“
Když jsem se následující ráno vzbudila, věděla jsem, že se něco změnilo k horšímu.
Předtím, i když jsem se cítila opravdu špatně, jsem alespoň byla schopna vylézt z postele a trochu chodit. Teď jsem byla tak zesláblá, že mě Lucas musel odvést do koupelny. Přinesl mi snídani do postele, ale nepřinutila jsem se sníst víc než jeden krajíček chleba.
„Mám ti sehnat krev?“ zeptal se. Chytil se rukama za opěradlo židle tak pevně, až mu zbělely klouby. „Mohl bych něco chytit nebo se vloupat do nemocnice.“
„Nechci žádnou krev. Nechci vůbec nic. Jen možná trochu vody.“
Ve skutečnosti jsem neměla ani žízeň, ale chtěla jsem, aby měl Lucas pocit, že pro mě může něco udělat.
Nevnímala jsem ubíhající čas a ani jednou nevyšla z domu. Lucas zavolal do práce a nahlásil, že je nemocný. Bála jsem se, aby ho nevyhodili, ale v nelegálních autodílnách možná neočekávali, že se tam zaměstnanci objeví každý den. Když jsem se ho na to zeptala, dal mi za pravdu. „Tam, kde se porušuje zákon, se nehraje na dodržování pravidel. Bianco, nedělej si o mě starosti, ano? Snaž se uzdravit.“
Ale jak jsem to měla udělat?
Ten večer Lucas odešel nakoupit, a když se v rekordním čase vrátil, hodil tašky na stůl, jako by na ně v tu chvíli zapomněl. „Ahoj. Dívala ses na tu knížku?“ zeptal se mě.
„Trochu.“ Lucas mi ten den přinesl brožovaný výtisk Jany Eyrové, ale mně se tak točila hlava, že jsem nemohla ani číst. Zdálo se, jako by mě ta černá písmenka na bílém papíře pálila do očí.
Lucas přikývl a posadil se na židli. Napadlo mě, jestli si na ni místo na postel sedl, aby byl ode mě dál, nebo jestli mi chce lépe vidět do obličeje. Oči měl upřené na podlahu a lokty se opíral o kolena. Jednou nohou lehce podupával, čímž prozradil neklid, který se snažil skrývat.
„Tak už to řekni,“ zašeptala jsem.
„Dnes jsem poslal dopis Balthazarovi,“ oznámil mi. „Taky jsem napsal e-mail Vicovi a požádal ho, jestli by se on nebo Ranulf nemohli vrátit domů. Třeba se tu jeden z nich brzy ukáže a bude vědět, co dělat.“
Věděla jsem, že Vic mi nemůže pomoct, a obávala jsem se, že Balthazar nám už prozradil všechno, co věděl. Zato Ranulf, ten toho zažil docela dost. Kdo ví, co všechno se za ta léta už dozvěděl? Ale přesto jsem pochybovala, že z této situace existuje nějaká cesta ven. Ať už si to uvědomoval, nebo ne, Lucas je obeslal, protože potřeboval podporu. „To je dobře,“ řekla jsem.
Lucas zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem tě neměl vzít pryč z Evernightu.“
„Jak to můžeš říct?“ Pokusila jsem se posadit, ale zatočila se mi hlava. Místo toho jsem se alespoň opřela o loket. „Chtěla jsem odtamtud odejít. To já jsem tě o to požádala.“
„Neměl jsem to dělat, i kdybys mě bývala prosila.“ Chytil se za vlasy, jako by si je chtěl vyrvat. „Tví rodiče si uvědomovali, co se děje. Co záleží na tom, že ti lhali? Teď by si aspoň věděli rady a postarali by se o tebe. Na rozdíl ode mě. Přeju si jedinou věc na světě: aby ses uzdravila. Ale nevím, co pro to mám udělat.“
„Přestaň. Lucasi, to, co se mi teď děje, je součástí toho, co jsem. Čím jsem se narodila. Rozhodně to nezpůsobil náš útěk.“
„Ale tví rodiče tomu mohli zabránit.“
„Tím si nemůžeme být jistí. Víme jen to, že by se mě pokusili přesvědčit, aby se ze mě stala úplná upírka, a to já nechci. Ani teď.“
Jenže Lucas se nenechal tak snadno uchlácholit. „Ocitla ses na útěku. V nebezpečí. Neměla jsi dost peněz, abys dělala, co bys chtěla, nebo jedla, na co bys měla chuť. Tvrdil jsem ti, že se o tebe postarám, a zklamal jsem tě.“
„Nikdy jsi mě nezklamal.“ Chtěla jsem, aby tohle pochopil, protože to byla jedna z mála věcí, kterou jsem si byla jistá. „Tyhle dva uplynulé měsíce s tebou byly nejkrásnější v celém mém životě. I když nás pronásledovala Charity, i když jsme museli zůstat u Černého kříže, to stálo za to, protože jsme byli spolu.“
Lucas skryl obličej v dlaních. „Vzdal bych se toho, kdyby ses mohla uzdravit.“
„Já ne. A vždycky šlo o mé rozhodnutí, ne tvoje. Neudělala jsem žádnou chybu.“ Když Lucas konečně zvedl hlavu a pohlédl na mě, usmála jsem se na něho. „Udělala bych to znovu. Udělala bych to třeba stokrát, jen abych mohla být s tebou.“
Lucas se ke mně naklonil a objal mě. V tu chvíli mi dodal veškerou odvahu, kterou jsem potřebovala.
Jenže když jsem se probudila uprostřed noci, bylo mnohem těžší být statečná.
„Vydrž, ano?“ Lucas si opřel mou hlavu o rameno a hladil mě po zádech. „Musíš to vydržet.“
„Já nemůžu!“ Celá jsem se nezvladatelně třásla. Nešlo o žádný záchvat, protože jsem pořád věděla, kdo jsem a kde jsem, a mohla jsem se hýbat, ale nedokázala jsem se přestat třást. Začalo to ve spánku a Lucase to vzbudilo dřív než mě. Musel na mě několikrát promluvit, než jsem se úplně probrala.
„Prosím, Bianco. Prosím!“
„Nemůžu přestat, nedokážu to zastavit –“
„Nemusíš přestat. Netrap se. Odezní to samo. Jsem tu s tebou, ano?“
„Dobře,“ vzdychla jsem. Ale protože jsem se třásla ještě skoro hodinu, byla jsem potom tak vyčerpaná, že jsem myslela, že se už nikdy nebudu moct ani pohnout.
Jedna věc byla jistá: byli jsme s Lucasem tolik vyplašení, že už jsme neměli na spánek ani pomyšlení.
Když už jsme nemohli déle popírat, že nastalo ráno, požádala jsem ho, aby mi podal pero a papír. Měl popelavou pleť a pod očima tmavé kruhy. Tak moc jsem toužila po tom, abych se o něho dokázala postarat, ale místo toho jsem tu jen bezmocně ležela.
Lucas mě posadil tak, abych se mohla opřít o polštáře.
1 když se mi třásly ruce, dokázala jsem napsat dopis.
Mami a tati,
pokud dostanete tento dopis, znamená to, že –
Zarazila jsem se. Věděla jsem, co bych měla napsat, ale když jsem si představila své rodiče, jak čtou tento dopis, nenašla jsem na to v sobě dost síly.
– už se nemůžu vrátit domů. Lucas mi slíbil, že vám tohle pošle, kdyby se mi něco stalo.
Uvědomuji si, že jste považovali za správné informovat o mém posledním e-mailu paní Bethanyovou. Neviním vás za to, že jste se mě znovu pokusili najít, hlavně teď, když chápu, jak jste se o mě museli bát. Ale proto jsem se vám už potom nemohla ozvat. Ohrozila bych tím Lucase, a to jsem nemohla dopustit.
Prosím, nezlobte se kvůli tomu na Lucase. Choval se ke mně úžasně a dal mi všechno, co mohl. Strávila jsem s ním překrásné léto. Myslím, že kdybyste nás viděli spolu a věděli, jak jsem šťastná, všechno byste pochopili. Poprvé v životě jsem si uvědomila, jaké to musí být pro vás, milovat bezpodmínečně jeden druhého. To samé jsme zažili Lucas a já, i když jen na pár měsíců. Vím, že jednoho dne budete rádi, že jsem i já měla štěstí to poznat.
Mám vás oba moc ráda a děkuji vám za všechno, co jste pro mě udělali. Navzdory všem hádkám, které jsme měli, a odloučení jsem vždycky věděla, že mám ty nejlepší rodiče na celém světě.
S láskou,
Bianca
Ostatní události toho dne zůstaly zahaleny v mlžném oparu. Usínala jsem a zase se probouzela. Někdy jsem upadala do spánku a někdy do bezvědomí. Už jsem jedno od druhého nedokázala rozeznat.
I když jsem měla pocit, že mám horečku, věděla jsem, že teplota mi stále klesá. Poznala jsem to podle toho, jak mě každý Lucasův dotek na čele nebo na ruce pálil jako oheň. Celé zpocené tělo jsem měla zachumlané do přikrývek a vlasy přilepené ke krku a zádům. Nic už mi nepřipadalo skutečné.
Místo toho se mi vybavovaly různé vzpomínky. Většina z nich patřila k těm příjemným, takže jsem se jim nebránila. V jednu chvíli jsem kráčela s Raquel po ulici v New Yorku a společně jsme se smály tomu, jak nás po dopoledním výcviku bolí svaly. Pak jsem se ocitla v Arrowwodu a maminka mi dodělávala můj vílí kostým na Halloween. V další vzpomínce se objevila Patrice, která mi v Evernightu lakovala nehty stejným světle fialovým odstínem, jaký používala sama. Následně jsem se ocitla v šermířské hale tváří v tvář Balthazarovi, který mě porazil tak snadno, že se tomu musel smát.
Potom jsem vzpomínala na Vica a Ranulfa, jak při obědě seděli vedle sebe v havajských košilích. Nebo na Danu, jak zpívala s rádiem.
Také se mi vybavilo, jak jsem v lese s tátou naslouchala houkajícím sovám a jak jsme mluvili o tom, proč musím zůstat na akademii v Evernightu.
Poslední vzpomínka patřila Lucasovi. Podával mi vyřezávanou brož a já se na něho dívala s nesmírnou vděčnosti a láskou.
Proč bych se těchhle představ měla chtít vzdát?
Když jsem se probudila, panovala noc. Netušila jsem, jestli se právě setmělo, nebo jestli jsou dvě ráno. Malátně jsem otočila hlavu a hleděla na Lucase. Stál u mé postele a v obličeji byl bílý jako křída. Usmála jsem se na něho, ale on můj úsměv neopětoval.
„Ahoj,“ zašeptala jsem. „Jak dlouho jsem byla mimo?“
„Moc dlouho.“ Lucas si pomalu klekl. Naklonil se ke mně, takže se naše obličeje skoro dotýkaly. „Bianco, nechci tě děsit, ale – to, co se s tebou děje –“
„Já vím. Cítím to.“
Zadívali jsme se jeden druhému do očí a já jsem v těch jeho uviděla takovou bolest, že skoro přebila strach a smutek, který jsem cítila sama v sobě. Lucas zavřel oči a zaklonil hlavu. Kdybych nevěděla, že to nepřichází v úvahu, myslela bych si, že se modlí.
„Chci, aby ses ze mě napila,“ řekl nakonec.
„Nemám chuť na krev,“ zašeptala jsem.
„Ty to nechápeš.“ Lucas se nadechl. „Bianco, chci, abys mi vysála tolik krve, abys mě tím připravila o život. Chci, aby ses přeměnila a stala se úplnou upírkou.“
Byla jsem v takovém šoku, že jsem na okamžik oněměla. Jen jsem na něj udiveně hleděla.
„Vím, že jsi to už dávno odmítla,“ řekl Lucas a vzal mě za ruku. „Ale zdá se, že je to tvoje jediná možnost. Jestli ti to má zachránit život, není to tak špatné, ne? Mohla by ses vrátit ke svým rodičům. Byla bys navždy mladá a krásná.“
Nebylo to tak jednoduché a my jsme to oba moc dobře věděli. Ale pokud byl Lucas odhodlaný tohle kvůli mně podstoupit, mohla jsem to ještě zvážit. „Stal by z tebe taky upír,“ prohlásila jsem. „Podstoupili bychom tu přeměnu společně. Uděláš to?“
Lucas zavrtěl hlavou. „Ne.“
„Cože?“
„Bianco, musíš mi slíbit, musíš přísahat na všechno, na čem ti záleží, že až umřu, tak mě zničíš dřív, než přijdu k sobě. Nedopusť, abych vstal z mrtvých jako upír. Jsem připravený umřít.“
Takže se dokázal smířit s mou přeměnou, ale ne se svou vlastní. Ta křehká naděje, kterou jsem na okamžik cítila, zmizela.
Lucas si rozepnul košili a odhalil mi svůj krk. „Napij se ze mě,“ opakoval potichu.
„Chceš, abych tě zabila,“ zašeptala jsem. „Dal bys svůj život, abys mě zachránil.“
Podíval se na mě, jako by to bylo tak jasné, tak samozřejmé, a mně se zalily oči slzami.
„Vím, co dělám,“ pronesl. Celá místnost tonula v šeru. Zdálo se, že jediným světlým bodem je Lucasův obličej. „Jsem připravený. Budu umírat s vědomím, že se uzdravíš. Na ničem jiném mi nezáleží.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne.“
„Ano,“ trval na svém. Já jsem ale pořád měla dost sil na to ho odstrčit.
„Jak bych mohla žít s vědomím, že jsi se vzdal vlastního života, abys mě zachránil? Nikdy bych si to nepřestala vyčítat, Lucasi. Nežádej to po mně.“
„Nemusíš si dělat výčitky! Já chci, abys to udělala!“
„A ty bys mohl?“ zeptala jsem se ho. „Zabil bys mě, aby sis zachránil život?“
Lucas na mě upřeně hleděl a v jeho očích se zračil děs z takové představy.
„Musíš mi slíbit, že povedeš hezký život a nebudeš se kvůli mně trápit,“ řekla jsem.
„Panebože.“ Lucas se zašklebil, ale já jsem věděla, že nemá daleko k slzám. Zabořil obličej do přikrývek na mé posteli a já jsem mu položila ruku na vlasy. „Bianco, prosím. Prosím tě, udělej to. Zachraň se.“ Viděla jsem mu na očích, že se jeho přesvědčení vytrácí, že kdybych na něho naléhala, nechal by mě, abych ho proměnila v upíra. Ale zároveň jsem věděla, že by to pro něj byla ještě větší oběť než smrt. Uvědomila jsem si, že to po něm nemohu žádat.
„Ne,“ prohlásila jsem a věděla, že pochopí, že je to moje poslední slovo. „Slib mi to, Lucasi.“
„Jak mám být šťastný bez tebe? Jsi jediná krásná věc, která mě v životě potkala.“
V tu chvíli jsem se rozplakala a Lucas mě chytil za ruku. Pak mi položil hlavu na rameno a jeho blízkost mě utěšila.
Po chvíli už jsem ho nemohla držet za ruku tak pevně. Stíny v místnosti ztmavly. Lucas si dělal velké starosti, ale já jsem se nedokázala soustředit na to, co říká. Nakonec už jsem neměla sílu mu odpovídat.
Přinesl mi vodu, ale já jsem skoro nemohla pít. Usnula jsem – pokud to byl opravdu spánek – a vrátila se do daleké minulosti.
Když jsem se probudila, spatřila jsem Lucase, jak se rukama opírá o zeď, jako by jinak neudržel rovnováhu. Oči mu divoce planuly.
Když si všiml, že jsem vzhůru, řekl: „Málem jsem zavolal sanitku. Sice by to nepomohlo, ale jen tak tu stát – Nemůžu dělat vůbec nic.“
„Zůstaň u mě,“ zašeptala jsem. Tížilo mě na hrudi a mluvit mě samo o sobě stálo značnou námahu.
Otřásla mnou zimnice a tělo mi najednou připadalo tak těžké a horečnaté, že jsem z něho chtěla ven. Toužila jsem se z něho osvobodit.
Na mém obličeji asi muselo být znát, jak mi je, protože Lucas vytřeštil oči. Přišel k posteli a položil mi ruku na tvář. Na okamžik hledal slova, ale pak vydechl: „Miluju tě.“
„Lásko.“ Nedostala jsem ze sebe nic jiného. Lucasův obličej i celá místnost potemněly. Bylo tak jednoduché se pustit.
Poddala jsem se proudu, který mě stahoval dolů.
A pak jsem zemřela.
2024 ©