CHARITY SE VYDALA K NÁM. SVĚTLÉ, VLNITÉ vlasy jí splývaly kolem obličeje, takže vypadala ještě mladší než obvykle. Měla na sobě krajkové šaty bez rukávů, které byly kdysi pravděpodobně bílé, ale teď byly šedé a umazané od krve. Všimla jsem si jejích bosých nohou a notně oprýskaného laku na nehtech. Vypadala stejně zmateně a rozmrzele jako malé dítě, které někdo vyruší ze spánku.
„Ty jsi je vzal sem,“ řekla Shepherdovi. „Přivezl jsi je k nám domů.“
„Chtěla jsi, abych ji našel, ne? Dostali jsme ji.“ Shepherd se zašklebil. Očividně měl pocit, že odvedl dobrou práci, a tak ho ani nenapadlo, že by to mohla nést s nelibosti.
Charity se zatahala za vlasy a zamračila se. „Přivezl jsi i jeho.“
„Správně,“ pronesl Lucas. „Chyběl jsem ti?“
Charity si odhrnula šaty a odkryla narůžovělou jizvu ve tvaru hvězdy. Nacházela se v blízkosti srdce, na místě, kam ji Lucas bodl při požáru Evernightu. Rány po bodnutí byly jediné, které upírům zůstávaly natrvalo. Dotkla se jí malíčkem. „Myslím na tebe každý den.“
Skvělý, pomyslela jsem si. Má spadeno na nás oba. Vstoupila jsem mezi ně, takže nás teď dělilo jen pár kroků. „Co chceš, Charity? Balthazar už z New Yorku nejspíš odjel, takže ti nemám co říct.“
„Přemýšlela jsem o tom a zjistila jsem, že nejlepší bude, když ho nebudu hledat, ale přinutím ho, aby přišel on sem. A kvůli komu to udělá, co myslíš?“ zeptala se.
Uvědomila jsem si, že mluví o mně, a zachvěla se.
„Kdybych se mohla rozhodnout, nikdy bych se nepřidala ke tvému kmeni,“ prohlásila jsem. Navzdory tomu, jak jsem se cítila, zněl můj hlas jasně a vyrovnaně.
„Kdyby jsou chyby,“ poznamenala Charity.
To vystihla naprosto přesně. Byli jsme s Lucasem obklíčení početnou skupinou upírů a neměli jsme šanci utéct. Tušila jsem, že Charity mě promění v upírku a ten večer zemřu.
Snažila jsem se ujistit samu sebe, že to není to nejhorší, co by se mi mohlo stát. Skoro celý život jsem si myslela, že se ze mě jednoho dne stane upírka. Možná k Charity pocítím nějaké zvláštní pouto. K tomu docházelo mezi starým a nově proměněným upírem docela často. Ale pořád to budu já. Lucas už se s tím, kým jsem, smířil, a tak budeme pořád milovat jeden druhého. Třeba to nebude tak špatné.
Jenže já jsem vždycky chtěla mít možnost si vybrat. Chtěla jsem sama rozhodnout o tom, kým se stanu a jaký budu vést život. Teď jsem však o tuhle možnost přišla.
„Dobře,“ řekla jsem. Rychle jsem zamrkala a doufala jsem, že si nevšimne mých slz. „Nemůžu ti v tom zabránit. Ale Lucase nech být.“
„Bianco,“ zaúpěl Lucas. Nedokázala jsem se k němu otočit.
Místo toho jsem pořád upírala zrak na Charity. V jejích tmavých očích se objevilo zklamání. Jako kdyby očekávala, že budu šťastná, když mě promění v upírku. Jak ji to jen mohlo napadnout? Copak netušila, jak moc ji nenávidím? „Chceš mě proměnit, abys měla pocit, že jsi ublížila Balthazarovi? Tak to udělej.“
„Bianca nechodí s Balthazarem,“ vykřikl Lucas nahlas. „Je moje.“
Nic horšího říct nemohl.
„Tvoje?“ Charity sepnula ruce. Na zápěstí se jí pohupoval levný, poničený náramek, který vzdáleně připomínal ten můj s korály. „Bianca patří tobě. V tom případě ale ty patříš jí.“
Přistoupila jsem k ní ještě blíž, aby se na něho přestala dívat. „Lucase z toho vynech.“
„Jak ho z toho můžu vynechat, když patříte jeden k druhému? To, co udělám tobě, se bude týkat i jeho, a to, co provedu jemu, ovlivní tebe.“
Pokynula rukou. Shepherd spolu s dalším upírem zezadu popadli Lucase a táhli ho pryč. Lucas se bránil a udeřil Shepherda loktem do žeber tak prudce, že se mu na okamžik podařilo se vyprostit. Viděla jsem, jak instinktivně položil ruku na opasek, ve kterém dřív nosíval nůž.
Shepherd se zvedl a do zápasu se vložil ještě další upír. Lucas s nimi bojoval ze všech sil, ale tři na něho byli moc.
„Co to děláte?“ vykřikla jsem a snažila se vymanit z rukou, které mě držely. „Nechte ho být!“
„Ty rozhodneš o jeho osudu,“ slíbila mi Charity. „Jen ty.“
„Balthazar vždycky tvrdil, že upíři se nemůžou nikdy změnit, že je to náš tragický osud.“ Bylo těžké připustit, že mezi mnou a Charity nebude už brzy žádný rozdíl. „To byl taky jediný důvod, proč mu na tobě nepřestalo záležet. Myslel si, že ses nezměnila, ale to se mýlil. Stala se z tebe zrůda.“
Charity zavrtěla hlavou. „Chudáček můj bratr to nikdy nepochopil. Já jsem se nezměnila. Byla jsem taková, i když jsem ještě byla naživu.“ Její nepřítomný pohled jasně vyjadřoval vzpomínku na minulost, na lidi, kteří už zemřeli. „Ale teď mám odvahu jednat.“
„Tenhle má sílu,“ vykřikl Shepherd, zatímco se pral s Lucasem. „Až moc velkou.“
Charity se ušklíbla. „Má sílu jako upír? Ty jsi pila jeho krev, Bianco. Byl sladký? Vypadá tak. Co kdybych z něj taky ochutnala?“
„Neopovažuj se ho kousnout,“ řekla jsem a hlas se mi třásl. „Za žádnou cenu.“
„Kdybych ho kousla, vysála mu všechnu krev, a on zemřel, stal by se z něho upír. Podstoupila bys pak svou přeměnu ochotněji, aby se z tebe stalo to co z něho?“
Dala jsem jí facku. Naklonila hlavu na stranu a většina upírů ztuhla, jako by nemohli uvěřit tomu, že se ji někdo opovážil udeřit. Položila si na zčervenalou tvář ruku, ale jinak se chovala, jako by se nic nestalo. „Budeš mě prosit, aby ses mohla přidat k mému kmeni,“ pronesla. „Prosit na kolenou.“
„Proč myslíš, že bych tě někdy –“ Pak se mi zadrhl hlas, protože jsem si uvědomila, co má v plánu.
„Budeš žadonit a nastavíš mi své hrdlo. Jestli to neuděláš, zabiju ho,“ zašeptala.
Lucas se snažil upírům vytrhnout, ale nepodařilo se mu to. Svázali mu ruce a nohy a pak si ho Shepherd přehodil přes rameno jako pytel brambor.
„Vylez na žebřík,“ přikázala Charity a Shepherd začal i s Lucasem na zádech stoupat ke skokanskému můstku. Vykročila jsem za ní k okraji prázdného bazénu. Nejdřív jsem vůbec nechápala, co se děje, ale když jsem nahlédla dovnitř, udělalo se mi špatně od žaludku. Světle modré obkládačky byly potřísněné krví, která časem zhnědla. Charity si všimla mého zděšení a zašeptala: „Někdy dáváme těm, kteří nás nudí, šanci utéct. Řekneme jim, že když přežijí pád, pustíme je. Je to velká legrace pozorovat je tam nahoře. Naříkají, křičí i prosí, ale nakonec se všichni rozhodnou skočit, protože si namluví, že mají šanci. A pak spadnou tak nešikovně. Je jen škoda jejich krve.“
„Jsi nechutná,“ prohlásila jsem.
„Někdy umírají i několik hodin. Dní. Jeden chudáček tam dole skučel skoro celý týden. Jak dlouho myslíš, že to bude trvat Lucasovi?“ Charitiny tmavé oči se při představě utrpení druhých zaleskly rozkoší. „Pros mě.“
„Stejně by to nemělo smysl. Nemůžu se proměnit v upírku, dokud někoho nepřipravím o život.“
„Když ti vysaju dost krve, budeš po ní toužit tak zoufale, že napadneš prvního člověka, kterého uvidíš. Slibuji ti, že tě budu držet v dostatečné vzdálenosti od tvého miláčka, ačkoli v tom stavu by ti to bylo stejně jedno.“
Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi šílela po krvi, hlavně během svého nuceného pobytu u Černého kříže. I tenkrát jsem se málem neudržela a vystavila Lucase nebezpečí. Nepochybovala jsem, že Charity má pravdu.
„Nedělej to,“ řekl Lucas. „Nezáleží na tom, jak se rozhodneš, ona mě stejně zabije.“
„Nezabiju. Přísahám. Jednou jsi mi prokázala službu, pamatuju si to, víš.“ Naznačila úsměv a zase vypadala jako malá, naivní holčička. „Máš na výběr. Můžeš odsud bezpečně odejít a žít jako – řekněme tak jako dosud. Shodíme ho dolů, až budeš dost daleko, abys to neslyšela.“
Zavřela jsem oči a přála si být někde jinde. Kdekoli, ale ne tady.
Charity pokračovala: „Nebo mě hezky poprosíš a my ho necháme jít. Samozřejmě se bude muset dívat, jak umíráš, protože by nám jinak nevěřil. Ale necháme ho žít. Máš moje slovo.“
Bylo to šílené, ale já jsem jí věřila. Charity mi chtěla oplatit službu, kterou jsem jí kdysi prokázala. Navíc se ráda dívala, jak ostatní trpí, takže kdyby mě chtěla proměnit v upírku a zároveň zabít Lucase, nebo kdyby chtěla, abych ho zabila já, řekla by to rovnou a pak už by si jen užívala, jak křičím. Ne, opravdu jsem měla možnost zachránit Lucasovi život. To znamenalo, že ji musím bezezbytku využít.
„Prosím,“ přinutila jsem se vyslovit pomalu.
„Bianco, ne!“ Lucas se pokusil vymanit z Shepherdova sevření, ale bezúspěšně.
Charity se na mě usmála tak něžně, jako bych byla dítě, které se po dlouhé době vrátilo domů. „Prosím?“
„Prosím – přijmi mě do svého kmene.“ Stačilo to? Ne. Nenáviděla jsem každé slovo. Uvědomovala jsem si každý tep svého srdce, protože jsem věděla, že už ho nikdy neucítím. Napadlo mě, že zemřu na své narozeniny – stejně jako Shakespeare. Musela jsem Charity prosit, aby mě připravila o život. Ale pro Lucase bych udělala všechno na světě. „Prosím, proměň mě v upírku.“
„Chceš se mnou zůstat navždy?“ Charity mi vzala tvář do dlaní. „Stanou se z nás sestry? Pak Balthazar uvidí, že patříš mně a ne jemu. Ukážeme mu. Prosím, řekni ano. Řekni, že přesně po tomhle toužíš.“
Proto chtěla, abych ji prosila; chtěla přesvědčit sebe samu, že je to pravda a že si znovu buduje rodinu. Nevyužívala mě k tomu, aby se Balthazarovi pomstila, ale toužila po tom, abych ho nahradila.
Roztřásla jsem se tak, až jsem měla pocit, že se neudržím na nohou, ale přesto jsem řekla: „Ano. Přesně tohle chci. Prosím.“
Vystrčila spodní ret a vypadala jako malá, rozmazlená holka. „Kdybys to opravdu chtěla, tak bys mě prosila na kolenou.“
V tu chvíli jsem ji nenáviděla víc než kohokoli jiného na celém světě. Pak jsem ale pomyslela na Lucase a klesla jsem na kolena. Podlaha z dlaždic byla rozbitá, a tak jsem si o ni poškrábala nohy. Jednu ruku jsem položila na korálový náramek, poslední důkaz lásky, který mi Lucas daroval. „Prosím, Charity, prosím tě, vezmi si můj život.“
„Tak,“ pronesla Charity. „Nebylo to moc těžké, že ne?“ Sladce se na mě usmála a vycenila své tesáky. Teď už to nemělo dlouho trvat.
„Ne!“ vykřikl Lucas. „Bianco, nedělej to! Nestarej se o mě a bojuj!“
Zvrátila jsem hlavu nazad a upřela pohled na kovové trámy. Povlávaly mezi nimi pavučiny, které vypadaly jako zlověstné mraky. Odhalila jsem Charity své hrdlo a uvědomila si, že můj život právě končí.
Stane se ze mě upírka, pomyslela jsem si. Prosím, ať se mí rodiče nemýlili. Ať to není tak strašné.
Když mi Charity položila ruku na krk, zahlédla jsem nahoře mezi krovy podivný záblesk světla. Jako by se odrážel od vodní hladiny, až na to, že v bazénu žádná voda nebyla.
Vytřeštila jsem oči.
„Nebude to moc bolet,“ prohlásila Charity. „Vážně.“
Zářivé, modrozelené světlo se začalo šířit po celém stropě, až utvořilo jakési mraky. Zvedl se studený vítr a já se zachvěla.
„Charity!“ vykřikl Shepherd. „Co je to?“ Všichni upíři teď zírali na strop, a dokonce i Lucas se přestal vzpírat.
Charity zalapala po dechu. „To by si nedovolili. Na tohle by si netroufli.“
Shora se začaly snášet ledové krystalky. Bodaly mě do kůže a s praskotem dopadaly na podlahu. Charity ode mě uskočila a já jsem vstala. Přála jsem si odtamtud utéct, ale nemohla jsem tam Lucase nechat ani navzdory tomu, že na mě zaútočil přízrak.
Ledový déšť ještě zhoustl a utvořil stříbřité stěny, takže nebylo vidět ani na krok. Charity vykřikla bolestí. Zmrazky dopadaly tak prudce, že jsem sebou pořád škubala, ale pak se v jedné ze stěn začal tvořit obličej a já zůstala jen zírat. Přestože led padal dál, obličej ve stěně nabyl zřetelné obrysy.
A pak přišel další šok: poznala jsem ho. Byl to první přízrak, který se mnou kdy mluvil. Měl dlouhé, tmavé vlasy a bradku. Připadalo mi, že pochází z doby před několika staletími, i když jeho dlouhý kabát ani vysoké boty tomu nijak nenasvědčovaly. Ledový muž, pomyslela jsem si. Vždycky jsem mu říkala jen takhle, protože jeho pravé jméno jsem neznala.
„Tahle není vaše,“ řekl hlasem, který zněl jako praskající led.
„Je moje. Jen moje!“ Charity dupla nohou. „Slyšel jsi ji! Řekla, že chce patřit k nám!“
Naklonil pohrdavě hlavu na stranu a udeřil Charity pěstí do břicha.
Otevřela ústa, jako by chtěla vykřiknout, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Její tělo začalo získávat stejnou světle modrou barvu jako přízrak. Uvědomila jsem si, že se ji snaží zmrazit – a zjevně i upíři při tom mohli zahynout.
Charity zvedla hlavu a vyjekla: „Ne!“ Vší silou se odtáhla a vymanila se tak ze sevření ledového muže. Tohle všechno se obešlo bez jediné kapičky krve. Charity klopýtla a zvolala: „Pryč odsud! Všichni ven!“
V tom okamžiku Shepherd shodil Lucase z prkna.
Zavřískla jsem a zoufale jsem k jeho padajícímu tělu natáhla ruce. Ale pak se v bazénu objevilo modrozelené světlo, které víc než kdy předtím vypadalo jako voda, a zpomalilo jeho pád. Lucas sice dopadl až na dno, ale ne tak prudce a já jsem viděla, jak se snaží uvolnit pouta. Očividně se mu nic nestalo.
Přízrak ho zachránil, uvědomila jsem si. A zachránil i mě.
Neměla jsem čas o tom přemýšlet. Musela jsem se dostat k Lucasovi.
Spěchala jsem k žebříku a ponořila se do modrozeleného světla. Bylo studenější než led, ale neštípalo. Místo toho působilo jako vlny energie, nebo možná elektřiny, a jeho blízkost znamenala nebezpečí. Běžela jsem skrz něj, nebo jsem se spíš snažila, protože mě zpomalovalo. Vlasy se za mnou vlnily, jako kdybych neběžela, ale plavala. „Lucasi!“ vykřikla jsem.
Lucas si uvolnil pouta na zápěstí právě ve chvíli, kdy jsem se dostala až k němu. Společně jsme se snažili sundat mu pouta z nohou. „Je tohle to, co si myslím?“ zeptal se.
„Ano.“ Pouta konečně povolila. „Musíme pryč!“
Prodírali jsme se modrozelenou energií zpátky k žebříku. Lucas mě vystrčil nahoru, abych mohla vylézt jako první. Když jsem se vyškrábala ven, uviděla jsem ledového muže, jak na mě upřeně hledí.
Nevěděla jsem, co mám říct, a tak jsem jen hlesla: „Děkuju ti.“
„Nepatříš jim, ale nám,“ prohlásil.
Takže mě mohly zabít jen přízraky a nikdo jiný? To mě moc neuklidnilo.
Lucas vylezl z bazénu. „Bianco, poběž! Rychle!“
Utíkali jsme pryč skrz stříbrošedý ledový déšť, který teď bodal tak silně, že jsem věděla, že budu druhý den samá modřina. Přízraky se nás nesnažily zastavit, a pokud ano, tak se jim to nedařilo. Lucas vrazil do nejbližších dveří a vtáhl mě do dlouhé chodby, která spojovala bazén se zbytkem budovy. Přestože tady bylo chladno, nepadal tu žádný ledový déšť a neoslepovalo nás už to nadpozemské světlo.
„Vy!“ Na druhém konci chodby se objevil Shepherd a Lucas i já jsme se ztuhli. „Tohle jste způsobili vy!“
Lucas mě vtáhl do nějaké místnosti. „Najdi vedlejší dveře. Rychle.“
Žádné dveře jsem neviděla. „Kde jsou?“
„Spíš jsem doufal, že tam nějaké budou,“ přiznal Lucas.
„Sakra.“ Slyšela jsem za námi dusot Shepherdových bot. Zdálo se, že je sám, ale to neznamenalo, že bych se s ním chtěla utkat.
Lucas zapřel kliku dveří židlí a rozhlédl se po místnosti. Vypadalo to tu podobně jako u bazénu – všude se povalovaly odpadky, hadry, kusy starého papíru, poloprázdné láhve od alkoholu, špačky od cigaret a levné zapalovače. Nezdálo se mi, že by nám něco z toho mohlo pomoct, ale Lucas popadl láhev vodky a umazaný šátek. „Najdi mi zapalovač,“ řekl.
Sebrala jsem jeden z nedalekého parapetu. „Lucasi, co to děláš?“
„Takhle daleko ses ve výcviku nedostala, viď?“ Uvázal šátek okolo hrdla láhve a jeden cíp ponořil do vodky.
Shepherd vrazil do dveří. Židle se zakymácela a bylo jasné, že dveře už moc dlouho nevydrží. „Lucasi, je tady!“
„Dobře.“ Lucas škrtl zapalovačem, a když se Shepherd se zlověstným úsměvem vřítil do místnosti, zapálil šátek a hodil na něho láhev.
Alkohol je hořlavina – až se oheň dostane k vodce –
Lucas mě srazil na podlahu ve chvíli, kdy láhev vzplála. Slyšela jsem, jak Shepherd křičí. Možná že umíral, protože oheň jako jeden z mála živlů mohl upíra usmrtit. Než jsem zjistila, co se děje, Lucas vykřikl: „Zakryj si hlavu!“
Udělala jsem, co mi řekl, a Lucas mezitím vstal a prohodil jednu ze židlí oknem. Sklo se rozletělo po celé místnosti a já jsem cítila, jak na mě padají střepy. Lucas mě popadl za ruku a zvolal: „Pryč odsud!“
Oheň se šířil a spaloval nás svým žárem. Shepherdovy výkřiky ustaly. Buď unikl, nebo byl mrtvý.
Vyskočila jsem z okna a povedlo se mi vyhnout se střepům, které trčely z rámů, takže jsem se o ně nepořezala. Ulevilo se mi, když jsem zahlédla auto, kterým nás sem upíři přivezli. Stálo zaparkované jen pár metrů od nás a nikdo v něm neseděl. Věděla jsem, že si pro to auto brzy přijdou, což znamenalo, že si ho musíme zabrat jako první, abychom tak získali náskok a měli naději uniknout.
Dveře nebyly zamčené. Vklouzla jsem na sedadlo řidiče a Lucas se posadil vedle mě. „Řekni mi, že tu nechali klíčky,“ pronesl a těžce oddechoval.
„Nenechali,“ řekla jsem, zatímco jsem si pohrávala s kabely pod přístrojovou deskou. „Naštěstí jsem prošla aspoň částečným výcvikem.“
Členové Černého kříže všechny nováčky učili, jak startovat starší typy aut i bez klíčků v zapalování. Tvrdili, že člověk nikdy neví, kdy se mu to může hodit. V tom měli velkou pravdu.
Kabely zajiskřily a motor naskočil. Šlápla jsem na plyn a vyjeli jsme z parkoviště zpátky do bezpečí a za svobodou.
Díky Černému kříži, pomyslela jsem si. A díky přízraku. Můj život už nemůže být podivnější.
Začala jsem se smát a Lucas se na mě znepokojeně podíval. Asi jsem se chovala dost hystericky. „Bianco, uklidni se, jo? Dokázali jsme to. Nevyšiluj.“
Soustředila jsem se už jen na řízení a zašeptala jsem: „Všechno nejlepší k narozeninám, Bianco.“
2024 ©