LUCAS MI NATŘEPAL POLŠTÁŘE POD HLAVOU a přikryl mě několika dekami. „Jseš si jistá, že ti nic není?“ zeptal se mě už asi po osmdesáté během uplynulých dvou hodin.
„Potřebuju si odpočinout. To je všechno.“ Chtěla jsem, aby si o mě přestal dělat starosti. Celou cestu domů byl pološílený strachy, nesl mě v náručí a v autobuse mě neustále hladil po vlasech. Venku stále ještě zuřila bouře a láhve vína zařinčely pokaždé, když zarachotil hrom. „Ten upír zná Charity. Řekne jí o nás.“
„Proto se už v tomhle městě nikdy na hlídku nevydáme.“ Nedaleko udeřil blesk a Lucas se pootočil tím směrem. Představila jsem si, jak potichu počítá vteřiny, než znovu zahřmí. Bouřka se blížila směrem k nám.
Položila jsem si ruku na čelo. Buď jsem ji měla studenou, nebo jsem měla teplotu. Vlasy jsem naneštěstí měla pořád vlhké.
„Ty ses dnes pořádně nenapila?“ Začal mi třít ruce, aby mi je zahřál. Zdálo se, že se neuklidní, dokud mi nějak nepomůže. „Nebo – panebože.“
Lucas zbledl jako křída. Poznala jsem, na co myslí. Bylo to tak zřejmé, že mě to navzdory všemu rozesmálo. „Nejsem těhotná.“
„Jseš si jistá?“ Když jsem přikývla, oddychl si. „No, aspoň že tak.“
Neměla jsem sílu přiznat sama sobě, že by mohlo jít o něco vážného, a Lucasovi už vůbec ne. „Vyspím se z toho. Uvidíš.“
„Potřebuješ krev?“ Stiskl mi ruce tak vřele, jako kdyby mě právě překvapil krabicí plnou čokoládových bonbonů. Od doby, kdy ho moje upírství děsilo, uteklo už hodně vody.
„Už jsem jedla.“ Na krev jsem v tuhle chvíli neměla ani pomyšlení. Z představy, že bych měla něco pozřít, se mi dělalo špatně.
Lucas se odmlčel a já jsem viděla, že jeho obavy nezmizely. Chtěl mi klást další otázky, ale já jsem si to nepřála. Toužila jsem alespoň na chvilku předstírat, že se neděje nic hrozného.
„Dobře,“ řekl nakonec a políbil mě na tvář. Ulevilo se mi, zavřela jsem oči a představovala si, že mi nic není, že tenhle vinný sklep je náš skutečný dům a že spolu budeme žít šťastně až na věky.
Následující den se Lucas kvůli mé náhlé nevolnosti už netrápil, ale trval na tom, že nemám zatím ještě vyplňovat žádné žádosti o práci. „Jsi vyčerpaná,“ prohlásil. Jeho hlas naznačoval, že přišel na to, co se se mnou děje, a mě napadlo, že bych tomu taky mohla zkusit věřit. „Po tom požáru v Evernightu a útoku na Černý kříž jsi ani neměla čas nabrat sílu.“
„Ty taky ne,“ poznamenala jsem, „a navíc tvrdě makáš v autodílně.“
„Oba víme, že tvůj život se změnil víc než můj.“ Lucas pokrčil rameny. „Vážně si potřebuješ odpočinout. Pár týdnů se o nás zvládnu postarat sám.“
Peněz, které Lucas vydělal v autodílně, nebylo moc. Lucas sice pracoval od rána do večera, ale načerno, takže mu nemuseli vyplácet ani minimální mzdu. Dosud jsme si alespoň vydělali na jídlo a jízdné, a to, co nám zbylo, jsme dávali stranou, abychom Balthazarovi a Vicovi mohli splatit dluhy. Hledala jsem v novinách nějaký podnájem, který bychom si mohli dovolit, až se Vicovi rodiče vrátí z Toskánska, ale i ty nejmenší byty byly neuvěřitelně drahé. I kdyby nám Vic věnoval nějaké věci z podkroví, museli bychom si stejně pořídit nějaký nábytek, oblečení a jednou možná i auto. Netušila jsem, kde na to vezmeme peníze.
Ale v Lucasově tváři se zračilo odhodlání. Byl svému závazku, že se o nás postará, natolik oddaný, že jsem ho za to milovala ještě víc.
„Jen jeden týden,“ prohlásila jsem. Za tu dobu se jisté stihnu zotavit.
„Co takhle týden a půl? Nechceš přece nastoupit do práce příští pondělí, že ne?“
Ten den mi mělo být osmnáct. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem na své narozeniny zapomněla, ale Lucas na ně pamatoval za nás oba.
Takže mě čekal týden volna. Sice jsem myla nádobí a balila špinavé oblečení, které jsme o víkendu museli zanést do prádelny, ale jinak jsem neměla nic na práci. Lucas byl v autodílně a já trávila většinu času sama. Poprvé mi připadalo, že mám letní prázdniny. Snažila jsem se brát vzniklou situaci s nadhledem, jak jsme se s Lucasem domluvili. Občas jsem vyrazila na procházku, dívala jsem se na filmy, četla zajímavé knížky, které nám vybral Vic, a hodně spala. Po čtyřech dnech bez jakýchkoli příznaků malátnosti jsem si přestávala dělat starosti.
Ale jednoho odpoledne můj klid narušil sen.
„Mají tyto sny nějaký význam?“ zeptala jsem se.
Přízrak se usmál. „Konečně jsi na to přišla, viď?“
Stály jsme na střeše evernightské akademie. Bylo mlhavé, studené ráno a já jsem věděla, že nejsme samy, i když jsem nikoho jiného neviděla. Obloha nad námi vypadala mléčně a našedle, stejně jako mlha pod námi. Zdálo se, že jedinou hmotu na celém světě představují tmavé kameny, ze kterých byla postavená škola. Zahlédla jsem obrysy oblud s vyceněnými zuby.
„Takže ty ke mně opravdu mluvíš v mých snech,“ pronesla jsem.
Zavrtěla hlavou. „Brzy se znovu setkáme. Ale to je všechno, co zatím vím.“
„Jak to?“
„Já ti nepředpovídám naši budoucnost,“ odvětil přízrak. „To ty vidíš do budoucnosti, ne já.“
Já jsem dokázala předvídat budoucnost? Vzhledem k mnoha nepříjemným překvapením mi to nepřišlo moc pravděpodobné. „Myslím, že nejde o nic víc než o sny. Nemusím jim věnovat žádnou pozornost.“
Vznesla se vzhůru a mě napřed napadlo, že mi chce zmizet. Ale pak jsem si uvědomila, že se vznáším spolu s ní. Už jsem necítila střechu pod nohama, ale nevadilo mi to.
Přízrak na mě seshora pohlédl a tvářil se nevýslovně smutně. „Brzy budeš muset čelit pravdě, Bianco. Lži tě už nemohou dál chránit.“
Stoupala rychleji a rychleji a já se ji marně snažila dohonit. „Počkej!“ vykřikla jsem. „Počkej!“
Vtom jsem se vzbudila. Poprvé mě sen s přízrakem nevyděsil, ale spíš uklidnil.
O tom, že bych dokázala předvídat budoucnost, jsem sice dost pochybovala, ale některé věci z mých snů se vyplnily: černé květy byly na broži, kterou mi koupil Lucas, a Charity se skutečně podílela na založení požáru Evernightu. Rozhodla jsem se, že o tom budu muset popřemýšlet a zeptat se sama sebe, co mi mé sny naznačují o budoucnosti.
Ale teď jsem nedokázala myslet na nic jiného než na poslední větu, kterou mi přízrak řekl: Lži tě už nemohou dál chránit.
„Připadám si s tou páskou přes oči hloupě,“ prohlásila jsem. „Nemyslí si náhodou ostatní cestující, že jsme se zbláznili?“
Když jsem se snažila sundat si šátek z očí, Lucas mě laškovně chytil za ruce, aby mi v tom zabránil. „Většina z nich se směje, protože tuší, že tě chci něčím překvapit.“
„Nestojím o žádné překvapení!“ namítla jsem jen proto, aby dál trval na svém. Ve skutečnosti jsem byla nadšená, že si pro mě připravil něco k narozeninám.
„Už jsme skoro tam,“ poznamenal. „Drž se pevně.“
Autobus konečně zastavil a Lucas mě z něj vyvedl ven. Sluneční paprsky částečně pronikly i skrz šátek a utvořily jemný tyrkysový odstín. Napadlo mě, že tuhle barvu budu mít ráda celý život, protože mi vždycky připomene tento den.
„Připravená?“ Lucas mi začal rozvazovat uzel vzadu na hlavě. Pak mi sundal šátek z očí a já jsem se samým vzrušením zhoupla na patách. Stáli jsme před muzeem, a ne ledajakým.
„Franklinův institut,“ pronesla jsem. „Planetárium.“
Šibalsky se na mě usmál. „Myslel jsem si, že by se ti tu mohlo líbit.“
„O tom vůbec nepochybuj!“
O svůj teleskop jsem přišla při požáru školy. Protože jsem se pak stěhovala z jednoho města do druhého, neměla jsem několik měsíců možnost pozorovat hvězdy a strašně mi to chybělo. Takhle jsem si to mohla vynahradit. Byla jsem šťastná, že to Lucase napadlo. Lepší dárek už jsem ani dostat nemohla.
Vešli jsme dovnitř, a zatímco jsme čekali na promítání, prolezli jsme obrovský model lidského srdce, které bilo tak hlasitě, až nás to oba rozesmálo. Ale největší zážitek jsme měli ze samotného planetária.
Měla jsem planetária ráda, protože byla velká a panovalo v nich ticho. Jejich vysoké, klenuté stropy mi připomínaly přítomnost fascinujícího nekonečna. Vždycky jsem přemýšlela, jestli něco podobného cítí lidé při vstupu do katedrály.
Posadili jsme se na svá místa. Chtěla jsem ukázat na člověka, který měl na sobě legrační tričko, když v tom Lucas řekl: „Raději to udělám hned, než zhasnou.“
„Co chceš dělat?“
Vyndal z kapsy překrásný náramek z červených korálů. Nezmohla jsem se na slovo a on řekl: „Líbí se ti? Nevěděl jsem, co ti mám koupit, ale připomněl mi tvou brož.“
„Je nádherný.“ Byl zpracovaný ještě jemněji než brož. Oválné korály držela stříbrná očka, okolo kterých se vlnili čínští draci. Přestože jsem moc toužila navléknout si ho na ruku, řekla jsem: „Lucasi, líbí se mi strašně moc, ale –“
„Nechci slyšet nic o penězích,“ přerušil mě Lucas. „Splatím Balthazarovi i Vicovi každý cent a je mi jedno, jak dlouho to bude trvat. Jsi moje holka a zasloužíš si dárek k narozeninám.“
Znovu se projevila jeho hrdost, ale nejen ta. Nemohla jsem se s ním hádat. Místo toho jsem ho pevně objala.
Navlékl mi náramek na zápěstí. „Tak. Všechno nejlepší k narozeninám,“ řekl trochu rozechvělým hlasem.
„Miluju tě.“
„Já tebe taky.“
Světla zhasla a na „obloze“ nad námi se rozzářily tisíce hvězd. Pohodlně jsme se s Lucasem usadili, drželi se za ruce a poslouchali vyprávění o hvězdách. Cítila jsem na zápěstí váhu chladných korálů a stříbra. Měla jsem pocit, jako by se náramek okamžitě stal součástí mě samé. Jako by šlo o talisman, který nás s Lucasem spojuje stejně jako brož.
Chce se o mě postarat, pomyslela jsem si. Chce mě chránit za každou cenu.
Lži tě už nemohou dál chránit.
Udělala jsem chybu, že jsem hledala ochranu. Spoléhala jsem se na Lucase, který musel našim útrapám čelit sám a dokonce mi obstarával krev. Nejednala jsem správně, když jsem se schovávala za lži. Lucas ve svém boji za naši svobodu potřeboval partnera. Zasloužil si znát pravdu.
Právě se nad námi objevila obrovská hvězda, kterou už brzy čekal zánik. Její barva byla tmavší než barva krve a její plynný obal se vlnil stejně jako moře při bouři.
„Lucasi,“ zašeptala jsem co nejtišeji, abych nerušila diváky. „Musím ti něco říct.“
Pootočil se ke mně. Vyhasínající hvězda zbarvila jeho obličej do ruda. „Cože?“
„Jak jsem na lovu omdlela – nebylo to poprvé.“ Hvězda explodovala a celé planetárium zalilo bílé světlo. Zatímco lidé si tento okamžik vychutnávali, na Lucasově tváři se zračil zmatek a napětí.
„Bianco, co mi to říkáš?“
„Začalo to už před několika týdny. Od chvíle, kdy jsem se přidala k Černému kříži, mě čas od času přepadávají závratě. Stává se mi to ale čím dál tím častěji a pokaždé je to ještě horší než předtím. Taky jsem ztratila chuť na krev. Vím, že jsem ti to měla říct už dávno, ale nechtěla jsem ti přidělávat starosti.“
Lucas otevřel ústa, ale pak je beze slova zase zavřel. Viděla jsem, že je vyděšený a naštvaný zároveň. Oba jeho pocity jsem chápala, ale to situaci nijak neusnadňovalo.
„Nějak to zvládneme,“ řekl nakonec.
Přikývla jsem, opřela si mu hlavu o rameno a sledovala vznik mlhoviny, která se před námi otevírala jako světle modrá květina. Přestože jsem věděla, že svůj problém nevyřeším tím, že o něm řeknu Lucasovi, byla jsem ráda, že už si to tajemství nemusím nechávat pro sebe. Teď jsem si mohla narozeniny užít tak, jak to chtěl Lucas – pozorováním hvězd.
Když promítání skončilo a rozsvítila se světla, vyšli jsme s Lucasem ven a mžourali očima. „To bylo vážně úžasný,“ řekla jsem. „Děkuju, že jsi mě sem vzal.“
„Jo.“ Lucas vypadal duchem nepřítomný.
„Ty teď myslíš na něco jiného, vid?“ Když zavrtěl hlavou, povzdychla jsem si. „Pojďme si o tom promluvit.“
Už se smrákalo, ale místo toho, abychom zamířili na autobusovou zastávku, jsme se jen tak procházeli. Tahle část města byla hezká, plná muzeí, velkých budov a vysokých starých stromů se širokými větvemi, které se jemně kývaly ve větru. Došli jsme až k parku, kde se procházelo několik dalších lidí. Někteří z nich věnčili psy.
To první, na co se mě Lucas zeptal, bylo: „Jseš si jistá, že nejsi těhotná?“
„Naprosto.“ Znepokojeně se na mě podíval, ale já jsem zavrtěla hlavou. „Vážně Lucasi, už jsem ti to přece říkala.“
„Tohle ujištění může chlap slyšet i víckrát.“
„Nejsem, nejsem a do třetice nejsem.“
„Díky.“ Lucas mě objal kolem ramen. „Takže, co za tím je? Víš to?“
„Nevím to jistě, ale –“ Zaváhala jsem. Bylo těžké vyjádřit to slovy. „Vždycky si při tom vzpomenu na to, co mi máma prozradila tu noc, kdy jsem tě poprvé kousla.“
„Co ti prozradila?“
Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych se ubezpečila, že blízko nás nikdo není. Jen pár kroků za námi kráčela rozjařená skupinka výrazně nalíčených lidí v nápadném oblečení, ale ti se mezi sebou bavili tak hlasitě, že nás nemohli slyšet. „Řekla mi, že jakmile poprvé ochutnám lidskou krev, bude to, jako bych otočila přesýpací hodiny. Že nemůžu zůstat částečně člověk a částečně upír navždy. Tvrdila mi, že ta upíří část ve mně bude sílit, až nakonec budu muset –“ Nechtěla jsem na veřejnosti vyslovit slovo zabít. „Dokončit svou přeměnu.“
„A nikdy ti neřekli, co se stane, když to neuděláš?“ zeptal se Lucas.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ptala jsem se jich na to nespočetněkrát, ale tvářili se, že to nepřipadá v úvahu. Neprozradili mi ani to, kolik na to mám času. Takže si s tím teď trochu lámu hlavu.“
„Ty myslíš, že se ti tvoje tělo snaží naznačit, abys někoho zabila?“
„Pšt.“ Z postranní ulice se k nám blížila další skupina lidí. Byli možná o něco starší, ale vypadali stejně nevázaně jako ti za námi. Brzy nás měli minout. „Musíš to říkat tak nahlas?“
Lucas zpomalil. „Jak se teď právě cítíš?“
„V tuhle chvíli? Je mi fajn, ale –“
„Dobře. Tak se připrav na to, že poběžíme.“
„O čem to mluvíš?“ Ale pak jsem si všimla toho, co zpozoroval Lucas: Z protější ulice kráčela směrem k nám skupina dalších lidí oblečená podobně jako ty dvě předchozí. Tohle už nebyla náhoda. Byli jsme obklíčeni.
Pak jsem ve třetí skupině rozpoznala muže s orlím nosem, stejně bledou pletí jako já a dlouhými, nazrzlými dredy. Shepherd.
„Tamhleten muž loví pro Charity,“ řekla jsem.
Lucas mě chytil za ruku a pevně mi ji stiskl. „Autobusová zastávka. Poběž.“
Ale jakmile jsme se dali do běhu, upíři okolo nás přestali předstírat, že se tu jen tak procházejí. Vydali se za námi stejně rychle jako hejno ptáků a vzápětí nám byli v patách. Už se nesmáli.
Lucas zrychlil, ale přestože jsem se ho držela tak pevně, jak to jen šlo, nestačila jsem mu. V duchu jsem proklínala své sandálky, ale zároveň jsem tušila, že už nedokážu běžet tak rychle jako on.
Zdálo se, že kroky za námi jsou čím dál tím blíž. Slyšela jsem cinkot jejich pásků a náramků. Lucas se mě snažil táhnout za sebou, ale v tu chvíli už jsme oba věděli, že když poběžím tak pomalu, nikdy se na autobusovou zastávku nedostaneme. Vyprostila jsem svou ruku z Lucasova sevření a odbočila doprava. „Bianco!“ zakřičel, ale já se neohlédla.
Myslela jsem si, že se upíři rozdělí na dvě skupiny, a doufala jsem, že se Lucasovi podaří té jedné utéct. Co se týkalo mě, možná jsem měla šanci, když bych bojovala jen s polovinou z nich. Jenže podle zvuku jsem poznala, že se všichni vydali za mnou.
Lucasi, prosím tě, uteč odsud! Neodvážila jsem se otočit, abych viděla, co udělal. Už byli příliš blízko mě.
Něčí ruka mě popadla za paži tak prudce, až jsem klopýtla a málem upadla, ale Shepherd mě zachytil.
„Usměj se, aby si lidé mysleli, že si jen tak hrajeme. Nebo se postaráme o to, abys místo toho křičela,“ zašeptal.
Stálo jich okolo mě deset. Usmála jsem se. Nedaleko od nás se v parku procházel mladý pár s kočárkem. Když mě uviděli, pokrčili rameny a pokračovali spokojeně v procházce.
„Pusťte ji!“
Lucas se prodral mezi upíry, jako by šlo o nějaké neškodné výtržníky. Nikdo mu v tom nebránil, ale Shepherd mě stále pevně držel. „Buď ji vezmeme s sebou, nebo ji zneškodníme tady a teď. Ty víš, že to pro nás není problém. Stejně se můžeme postarat i o tebe.“
Neměli jsme s Lucasem zahradní kolíky, svěcenou vodu ani žádné jiné zbraně. Vydali jsme se do města oslavit moje narozeniny, ne bojovat. Lucas se mi zadíval do očí a já jsem viděla, že mu dochází, v jak beznadějné situaci jsme se ocitli.
„Takže máš na výběr, lovče. Buď můžeš jít s námi, nebo se můžeš otočit a vrátit se domů jako hodný chlapeček,“ pokračoval Shepherd.
„Lucasi, prosím,“ žádala jsem ho. „Jdou jen po mně.“
Ale Lucas zavrtěl hlavou. „Půjdu tam, kam ty.“
Zavedli nás do méně rušné ulice a strčili nás do zadní části náklaďáku. Na okamžik jsem si vzpomněla na to, jak jsme unikli z dodávky Černého kříže, ale tady nám neměl kdo pomoct, a navíc nás zavřeli do neprodyšného, oplechovaného prostoru. Když za námi zabouchli dveře, nastala úplná tma. Jen okolo dveří prosvítalo několik paprsků světla.
Kdysi jsem dokázala vidět i ve tmě, ale tahle schopnost se pomalu vytrácela.
„Vydrž, Bianco.“ Lucas mě objal okolo ramen. Náklaďák se dal do pohybu. „Až ty dveře znova otevřou, budeme muset reagovat rychle.“
„Je jich na nás moc,“ řekla jsem. „A navíc nás vezou na místo, kde se vyznají daleko líp než v parku.“
„Já vím. Ale tam jsme neměli šanci. Musíme doufat, že v příštích chvílích získáme nějakou výhodu.“
Nechápala jsem, jak by k tomu mohlo dojít, ale snažila jsem se následovat Lucasův příklad a uvažovat jako lovec.
Zdálo se, že jedeme velmi dlouho. Když nás vytáhli ven z auta, spatřili jsme velkou, patrovou budovu, která kdysi možná sloužila jako tělocvična, ale očividně už byla dlouho opuštěná. Několik oken bylo rozbitých a zdi byly počmárané graffiti. Zjevně ji čekala demolice, ale upíři ji zatím využívali po svém.
„Jdeme k bazénu,“ řekl Shepherd. Každého z nás drželi čtyři upíři. Vyměnili jsme si s Lucasem pohledy. Věděla jsem, že mám hledat cokoli, co bychom mohli použít jako zbraň nebo co by nám alespoň pomohlo v útěku. Netušila jsem, jak bychom mohli zdolat tolik upírů najednou, ale přesto jsem se pozorně rozhlížela.
Hala, kde se nacházel bazén, se zdála být ještě v horším stavu než zbytek budovy. Tady upíři přespávali. Na podlaze i na okenních římsách stály láhve od piva a v každém rohu se hromadily odpadky. Páchlo to tam po cigaretách. Bazén, který zabíral celou střední část, byl dávno vypuštěný a ze skokanského prkna visela pavučina.
Nejdřív jsem uvnitř nikoho jiného neviděla, ale pak se v rohu haly někdo pohnul. To, co jsem považovala za další hromadu odpadků, byla osoba spící v roztrhaném oblečení.
Odhrnula si z obličeje světlé vlasy a zahleděla se na nás. I přesto, že stála na druhém konci haly, jsem ji okamžitě poznala. Od první chvíle, kdy nás zajali, jsme věděli, ke komu nás vezou – ale to nám setkání s ní nijak neusnadňovalo.
„Charity,“ zašeptal Lucas.
2024 ©