BALTHAZAROVl PŘÁTELÉ NÁS NASMĚROVALI na místo, odkud jezdil autobus, který rozvážel hlavně nové přistěhovalce z Asie do práce v různých čínských restauracích po celém východním pobřeží. V autobuse mířícím do Philadelphie však sedělo i několik postarších lidí a spousta studentů s laptopy na kolenou.
Autobus měl zpoždění a navíc jel pomalu. Řidič nám sdělil, že na severu vydatně prší a dálnice jsou zatopené. Nám to ale vůbec nevadilo. Peníze jsem měla schované v přední kapse džínů, a přestože mě tlačily, jejich přítomnost mě uklidňovala.
Pohodlně jsme se usadili a já si opřela hlavu Lucasovi o rameno. Možná to bylo tím pohodlím, který autobus poskytoval nebo jsme prostě byli jen hrozně unaveni, ale oba jsme střídavě usínali a zase se probouzeli. Někdy jsem ani netušila, jestli zrovna spím, nebo bdím, všechno se mi prolínalo jako jemné akvarelové barvy. Jasně jsem vnímala jen uklidňující vůni Lucasovy kůže a to, že jsme alespoň prozatím v bezpečí.
V jednu chvíli Lucas natáhl ruku a pohladil mě po vlasech. Uvědomila jsem si, že si myslí, že spím, což byla skoro pravda, a tím mi jeho gesto bylo ještě příjemnější.
Konečně jsme si alespoň trochu odpočinuli.
„Není to nádhera?“ Vtáhla jsem Lucase do velkého sálu Evernightu, který byl vyzdobený na podzimní ples. Světlo ze svící házelo po místnosti stíny a tanečníci se zlehka pohybovali v rytmu valčíku, který hrál přítomný orchestr.
Lucas zavrtěl hlavou a upravil si motýlka, který byl součástí jeho večerního obleku. „ Tohle není nic pro mě. Ale vidět tě takhle – to mi za to stojí.“
Měla jsem na sobě bílé šaty bez ramínek, které splývaly až na zem. V nedalekém zrcadle jsem navzdory svému nezřetelnému odrazu zahlédla, že mám ve vlasech zapleteny bílé květiny. Ještě nikdy jsem se necítila tak krásná.
Nebylo to však tím, že jsem se tak vyparádila, ale proto, že mě sem poprvé doprovázel Lucas.
„Umíš tančit valčík?“ zašeptala jsem mu do ucha.
„Vůbec. Ale jestli chceš, pokusím se předstírat, že ano.“ Zasmála jsem se a nechala se odvést na taneční parket. Nevadilo mi, že jsme nesplynuli s ostatními tanečníky. Viděla jsem Patrice, jak tančí s Balthazarem, Courtney, jak se posmívá neohrabanému Ranulfovi, a Danu, která jemně pobídla Raquel k otočce – a přemýšlela jsem, proč nikdo z nich netančí tak, jak by chtěl.
Pak se uprostřed parketu zjevila průhledná, modrozelená postava. Přízrak se přiblížil k nám a zeptal se: „Smím prosit?“
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem a přemýšlela, odkud Lucase zná a proč s ním chce tančit. Ale ona vzala za ruku mě a táhla mě mezi ostatní tanečníky. Smutně jsem se za Lucasem ohlédla a spatřila, jak mě pozoruje, jenže pak se mi ztratil v davu.
V tom jsem se vzbudila a rychle se rozhlédla, abych si vzpomněla, kde vlastně jsem. Pak jsem si znovu položila hlavu Lucasovi na rameno. Nejdřív něco zamumlal ze spaní a potom se ke mně pomalu otočil. Konejšivě jsem se na něho usmála.
Do Philadelphie jsme dorazili pozdě odpoledne. Neměli jsme žádný konkrétní důvod, proč jet zrovna sem, ale věděli jsme, že se snáze ztratíme ve velkém městě a tady navíc nesídlila žádná buňka Černého kříže, takže se nám zdálo méně pravděpodobné, že by tu na nás podnikli nějaký rozsáhlý hon.
„Zůstaneme tu pár dní,“ řekl Lucas. „Najdeme si nějaké levné ubytování a rozmyslíme si, co budeme dělat dál.“
„A taky si koupíme nové oblečení,“ dodala jsem, „abychom nevypadali jako bezdomovci.“
„My ale nemáme domov,“ poznamenal Lucas.
Takhle jsem o tom nikdy předtím nepřemýšlela. „Nějaké oblečení potřebujeme,“ trvala jsem na svém. „Nemusíme vykoupit celý obchod, ale já se chci převléct do něčeho čistého. A taky musíme zajít do drogerie pro zubní pastu, kartáčky, deodorant –“
„Dobře, chápu.“
Nakonec jsme všechno pořídili v jednom velkém obchodním domě. Koupila jsem si dvoje letní šaty, jedny tmavě modré a druhé tmavě zelené, které se mi líbily a zároveň vypadaly pohodlně. Dále pak jednoduchou kabelku, která ladila ke všemu oblečení, co jsem měla, a sandály. Lucas si bral jedny khaki kalhoty a několik černých triček. Pak jsme zamířili do oddělení drogérie.
Zabočili jsme za roh a hned jsme narazili na polici s kondomy. Jako vždycky jsem od nich chtěla odvrátit zrak, protože mě pohled na ně znervózňoval, ale tentokrát jsem se zarazila.
„Možná bychom si měli nějaké koupit,“ řekla jsem. Chtěla jsem, aby to znělo žensky a sebevědomě, ale místo toho jsem se u toho zajíkla.
„Asi jo.“ Lucas se na mě zadíval. „Bianco, víš, že není kam spěchat.“
Pohrávala jsem si s konečky vlasů, které mě najednou začaly fascinovat. „Já vím. Ale přesto bychom měli u sebe nějaké mít. Jen pro případ. Souhlasíš?“
„Jo.“
Několik vteřin jsme tam jen tak stáli, ale pak Lucas popadl nejbližší krabičku a hodil ji do košíku. Překvapilo mě, jak mě to potěšilo a zahřálo u srdce.
Přesto jsem se na pokladní nedokázala ani podívat, i když se zdálo, že jí je to srdečně jedno.
Ubytovali jsme se v hotelu nedaleko autobusového nádraží. Pokoj byl hezčí, než jsem vzhledem k jeho ceně očekávala. Byl tu kávovar, velká televize, pěkná koupelna s fénem a spoustou měkkých, bílých ručníků, a velká postel.
„Měli bychom si ještě odpočinout, než se půjdem najíst,“ navrhla jsem. Byli jsme oba tak unavení, že jsem navzdory zakoupeným kondomům v tu chvíli nedokázala postel vnímat jinak než jen jako místo na spaní.
Zdálo se, že Lucas to cítí stejně. „Jo, to je dobrý nápad. V okolí je pár restaurací, kam pak můžeme zajít.“
„Ty se tady ve městě vyznáš?“
„Párkrát jsem už ve Philadelphii byl, to je všechno.“
Zalezli jsme pod peřinu. Netoužila jsem po ničem jiném než po spánku, ale jen do okamžiku, kdy jsem jeho tělo ucítila vedle svého.
Vzápětí jsme se jeden na druhého vrhli a políbili se tak vášnivě, jako kdybychom se neviděli několik let. Pevně mě objal a já jsem obtočila obě své nohy okolo té jeho.
Přesto jsem měla pocit, že jsme si pořád ještě vzdálení, a tak jsem ho chytla za tričko a snažila se mu ho svléct. Pomohl mi a pak mi sundal to mé. Znovu jsme se políbili. Vzrušovaly mě jeho dotyky, ale ani to nestačilo. Třesoucíma se rukama jsem si rozepnula podprsenku.
Vždycky jsem si myslela, že až mě nějaký muž poprvé uvidí nahou, budu se topit v rozpacích, ale nic takového se nestalo. Lucas se na mě díval, jako by v životě nic krásnějšího neviděl, a když mě pohladil, cítila jsem se úžasněji, než jsem si vůbec dokázala představit.
Vzala jsem ho za ruku a navedla ho k zipu u kalhot. Chtěla jsem mu ukázat celé své tělo. Toužila jsem se cítit takhle krásná celá.
Lucas mi pomohl se svléct, pak se vysoukal ze svých kalhot a hodil je na podlahu. Kromě maleb a fotek na internetu jsem ještě nahého muže neviděla, a tak jsem netušila, jak nádherný to může být pohled. Líbilo se mi, jak Lucas vypadá i jak něžně se mě dotýká. Když jsem na okamžik zaváhala, nebo jsem nevěděla, co mám dělat, vždycky mě znovu políbil, a všechen můj strach se rozplynul.
Je můj, pomyslela jsem si. Toužila jsem po něm stejně jako po jeho krvi, ale tentokrát to bylo ještě lepší, protože tu šílenou potřebu ho kousnout nahradilo něco jiného, co nesouviselo s mou upíří částí, nýbrž s tou lidskou. Chtěla jsem se s ním milovat už několik let a teď mi konečně patřil.
Když jsme se přestávali ovládat, Lucas zastřeným hlasem zašeptal: „Bianco, jseš si jistá?“
„Naprosto,“ odpověděla jsem a zabořila mu prsty do vlasů. „Přesně takhle to chci.“
„Dobře.“ Lucas mě znovu políbil a já jsem poprvé za několik měsíců věděla, že alespoň v tomto okamžiku je všechno tak, jak má být.
Následující ráno jsem se v polospánku pohnula, uvědomila si, že ležím v posteli, že Lucas leží vedle mě a že jsme oba nazí. V tu chvíli se mi vybavily události předchozí noci.
Vytřeštila jsem oči. Vážně jsem –
Ano, vážně.
Nešlo o to, že bych z toho neměla radost, protože jsem měla. Navzdory tomu, že mě bolela místa, do kterých bych to opravdu neřekla, jsem se cítila tak šťastná, milovaná a jistá sama sebou jako nikdy předtím.
Jen se mi všechno zdálo neskutečné. Ležím v posteli s milencem. Přitáhla jsem si deku, široce se usmála a uvědomila si, že se chci o tuhle chvilku podělit s Lucasem.
Polechtala jsem ho prsty po noze a Lucas ospale otevřel jedno oko. Pak mě chytil tak rychle, že jsem vypískla smíchy a položil si mě na sebe.
„Dobré ráno,“ zamumlal mezi polibky. „Na tohle bych si dokázal snadno zvyknout.“
„Já taky.“
Chvíli jsme se jen tak líbali, ale přesto jsem se začala chvět po celém těle a přemýšlela jsem, jestli je ještě příliš brzy na to, abychom to zkusili znovu.
Jenže v tom se Lucas usmál a odtáhl se. „Myslím, že jsem přišel na to, co teď uděláme.“
„Jo, taky mě něco napadlo, když vidím, jak tu oba ležíme nazí.“
„Tohle jsem neměl na mysli, divoženko.“ Překvapeně se zazubil. „Do čeho jsem se to nechal zatáhnout?“
„Do něčeho hezkého.“
„To vím.“ Lucas mě políbil do dlaně. „Ale předtím jsem chtěl říct, že vím, jak se dostaneme k dalším penězům. Sice to znamená, že si budeme muset zase půjčit, což se mi nelíbí, ale nemáme jinou možnost. Když zůstaneme v tomhle hotelu, dojdou nám peníze, které nám půjčil Balthazar, během týdne.“
Vůbec mi nevadilo žádat někoho o pomoc, protože tuhle chvíli jsme ji opravdu potřebovali. „Ty máš ve Philadelphii nějakého kamaráda?“
„Stejně jako ty. Přemýšlej.“
Vzápětí jsem v duchu spatřila blonďáka s kšiltovkou a rozzářila se. „Vic!“
Lucas zavolal Vicovi a domluvili se, že se setkáme v jedné z nedalekých restaurací. Vyrazili jsme tam s Lucasem ruku v ruce. Měla jsem na sobě ty nové zelené šaty a zdálo se mi, že se na mě lidé dívají jinak, že se to o mně nějakým způsobem dozvěděli, ale pravděpodobně jsem se mýlila. Cítila jsem se pořád stejně, jen šťastná jak už dlouho ne. I Lucas vypadal uvolněně. Nemohla jsem si vzpomenout, kdy se mi naposledy zdál být tak v pohodě.
Když jsme vešli dovnitř, Vic s Ranulfem už seděli u stolu. Vic nám zamával na přivítanou: „Nazdar. Páni, strašně rád vás vidím.“
Nejdřív jsem objala Vica a pak Ranulfa. Přestože byl stále stejně hubený a nosil stále stejný účes, měl na sobě khaki kalhoty a havajskou košili velmi podobnou té Vicově. Napadlo mě, jestli si ji od Vica jen půjčil, nebo si prostě kupoval to samé co Vic, aby lépe zapadl do dvacátého prvního století. Vzhledem k Vicově nemodernímu oblečení se měl Ranulf ještě co učit.
Když se Lucas s Vicem přestali objímat, představil je Vic vzájemně s Ranulfem. „Lucasi, tohle je Ranulf, který se stal mým spolubydlícím poté, co jsi mě nechal v Evernightu samotnýho. Ranulfe, tohle je Lucas. Nevím, jestli se znáte.“
„Jednou jsme spolu rozmlouvali v knihovně,“ poznamenal Ranulf vstřícně. „Ptal jsem se tě, kdo jsou ti Svatí z New Orleans, o kterých jsem slyšel mluvit pár studentů a ty jsi mi vysvětlil, že nejde o náboženské postavy, nýbrž o členy nějakého sportovního týmu. Bylo to velmi poučné.“
„Jo, na to nikdy nezapomenu.“ Lucas se na Ranulfa usmál. Přestože zůstal vůči většině upírů podezřívavý, Ranulfa se nemohl bát opravdu nikdo.
„Tak, co děláte ve Philadelphii?“ zeptal se Vic, když jsme se všichni posadili. „Podařil se vám dramatický útěk? Potřebujete nás jako svědky?“
„Ne,“ řekla jsem. Cítila jsem, jak se červenám, a netušila jsem, jestli kvůli myšlence na to, že bych si Lucase chtěla vzít, nebo proto, že už jsme si vlastně užívali líbánky. „Jen se – Chceme se někde usadit. Někde v bezpečí.“
Vic se zatvářil nečekaně přísně. „Zavolala jsi rodičům?‘
„Poslala jsem jim e-mail,“ odpověděla jsem. „Vědí, že jsem v pořádku.“
Lucas se na mě rozhořčeně podíval. „Cože? Kdy?“
Sakra. Příliš pozdě jsem si vzpomněla, co jsem tím e-mailem způsobila. Chtěla jsem říct Lucasovi pravdu, ale v tu chvíli bylo důležitější vysvobodit Balthazara. Teď mi nezbývalo nic jiného, než se přiznat před našimi přáteli. “Pamatuješ si, jak jsem si během naší první hlídky odskočila pro něco k jídlu?“
„Bianco –“ Lucas si zajel rukama do vlasů jako vždycky, když se snažil ovládnout. „Porušila jsi bezpečnostní opatření. Uvědomuješ si, jaké to mělo následky?“
Černý kříž byl napaden a Eduardo zabit. „Ano. Moc mě to mrzí, Lucasi,“ řekla jsem nešťastně.
Vic a Ranulf se dívali z jednoho na druhého jako při tenisu. „Co se stalo?“ zeptal se Vic. „Dostali jste kvůli tomu nějaký spam nebo něco takovýho?“
„Spam je dobrý k snídani,“ prohlásil Ranulf očividně pyšný, že si zapamatoval tohle moderní slovo. „Měl bych si ho dát s vajíčky.“
„Nemyslel jsem tu značku masa, ale nevyžádaný e-mail, jako třeba ten na Viagru,“ opravil ho Vic.
„Promluvíme si o tom později,“ pronesl Lucas úsečně s nepříjemným výrazem ve tváři a zadíval se ven z okna.
„Dobře.“ Věděla jsem, že bude ještě chvíli trvat, než se vyrovnám s tím, co se kvůli mému e-mailu stalo. Chápala jsem, že se Lucas zlobí a že to nechce řešit před Vicem a Ranulfem. Přestože jsem znervózněla a opět mě zaplavil pocit viny, nějakým způsobem jsem se dokázala soustředit na konverzaci u stolu. „Vicu, v podstatě jsme na útěku. Neprcháme před zákonem, ale nikdo nás nesmí najít. A, no, potřebujeme se někde ubytovat, a taky jíst, a docházejí nám peníze...“
„Co je moje, to je vaše,“ pronesl Vic, jako by šlo o tu nejsamozřejmější věc na světě. „Řekněte si, kolik potřebujete.“
„Jsi si jistý?“ Věděla jsem, že Vic pochází z velmi bohaté rodiny, ale přesto se mi o peníze nežádalo vůbec lehko. „Něco nám ještě zbylo a taky si chceme najít práci.“
„Vážně, to není žádný problém. Počkejte, teď mě něco napadlo –“ Vic luskl prsty. „Vinný sklep.“
„Vinný sklep?“ Otočil se Lucas od okna poprvé od chvíle, kdy se dozvěděl, že jsem zradila Černý kříž. Napadlo mě, jestli myslí na to samé co já – že Vic navrhne, abychom ukradli pár lahví na večírek.
Vic poklepal prsty o desky s jídelním lístkem. „Máme pod domem obrovský vinný sklep. Je tam klimatizace, takže je tam v létě příjemně, a taky je tam dost místa, protože můj táta není tak vášnivý sběratel vína, jako býval můj děda. Navíc je vedle něj i koupelna.“
Spát v létě ve sklepě? Na druhou stranu by to bylo zadarmo.
„Přísahám, že je tam příjemně,“ pronesl Vic. Ranulf povzbudivě přikývl. „Nechal bych vás bydlet v domě, ale mí rodiče zapnou laserový bezpečnostní systém.“ Propletl prsty a naznačil tak laserové paprsky. „Vinný sklep má samostatný vchod a je chráněný jen jednoduchým čtyřčíselným kódem. Ten vám dám a pátého července se tam večer můžete nastěhovat. Co vy na to?“
„To zní – dobře.“ Lucas pomalu přikývl. Viděla jsem, že se pořád zlobí, ale ovládá se. „Jsi jednička, Vicu.“
„To vím už dávno,“ prohlásil Vic. „Jsem rád, že to uznávají i ostatní.“
„A co Ranulf?“ zeptala jsem se. Přestože jsme se zoufale potřebovali někde ukrýt, napadlo mě, že Ranulf je možná v ještě těžší situaci. „Co bude dělat, až odjedete?“
Ranulf se usmál. „Já rovněž odjíždím do Toskánska. Woodsonovi mě pozvali, abych cestoval s nimi. Nenavštívil jsem Itálii už spoustu let, a tak se těším, že uvidím, co se za tu dobu změnilo.“
V tom se nás servírka přišla zeptat, co si dáme k jídlu. Zatímco si Ranulf objednával vajíčka se Spamem, vyměnili jsme si s Lucasem pohledy. Kdyby Vic tušil, že jeho kamarád je upír, určitě by ho na výlet nepozval. Na druhou stranu jsem si byla jistá, a Lucas pravděpodobně taky, že Ranulf by Vicovi nikdy neublížil.
Proto bychom mlčeli, kdyby Vic nepronesl: „Takže, navzdory tomu, co se stalo v Evernightu, myslím, že se tam na podzim vrátím.“
Oba jsme na něho s Lucasem zírali. „Cože?“ vykoktala jsem.
„Jo, já vím. Je to největší díra světa, kde nefungujou ani mobilní telefony, ale asi už jsem si tam zvyknul.“ Vic pokrčil rameny. „Kromě toho bych se strašně chtěl naučit šermovat.“
„To můžeš i na jiné škole.“ Lucas položil ruce na stůl a naklonil se k němu, aby svým slovům dodal váhu. „Vicu, teď mě dobře poslouchej. Nevracej se tam.“
„Proč ne?“ Vic vypadal naprosto zmateně, stejně jako Ranulf, kterému to ovšem mělo dojít.
Nemohla jsem mu říct pravdu. Věděla jsem, že by mi nevěřil, ale nechtěla jsem, aby se vyskytoval v blízkosti Bethanyové. „Existují pro to dobré důvody, jasné? Ten požár, všechny ty podivné věci, které se tam dějí…“ Vytratil se mi hlas. Jak jsem mu to jen mohla vysvětlit?
„Tu noc nešlo v Evernightu jen o požár. Stačí?“ pokračoval místo mě Lucas.
Vic na nás zíral. „Počkejte, vy vysilujete kvůli těm upírům?“
Byla jsem si jistá, že jsem se přeslechla. „Cože?‘ vydechla jsem.
„Já vím, že jde především o školu pro upíry. Na tohle jste naráželi?“ Vic se odmlčel a usmál se na servírku, která před nás pokládala objednané jídlo. Ranulf, kterého tenhle rozhovor očividně nijak nevyvedl z míry, se do něj pustil, jako kdyby mu doopravdy chutnalo. Jakmile servírka odešla, Vic pokračoval: „No tak, Bianco. Jsi upírka, že jo? Teda aspoň napůl?“
Celá rozzuřená jsem se otočila k Ranulfovi. „Tys mu to řekl?“
„Ne!“ odvětil Ranulf. „Vlastně ano, prozradil jsem mu to, když se mě na to zeptal. Ale o tajemství Evernightu už Vic věděl.“
„Jak jsi se to dozvěděl?“ otázal se Lucas.
„Přišel jsem na to už během prvního roku. Bože, vy se tváříte, jako kdyby to bylo něco těžkýho.“ Vic začal odpočítávat na prstech. „Půlka studentů neznala základní věci. Jeden kluk si myslel, že Chirurgové je název knihy pro lékaře a ne televizní seriál. Pak se zase jedna holka divila, jak to, že už se zločinci nevěší. Navíc všichni jedli na pokojích a půlka studentů si nikdy nepřišla vyzvednout balíčky s jídlem. Všude okolo školy se povalovaly mrtvý veverky. Pochmurný prostředí, a tak dále, a tak dále.“
Nezmohli jsme se na slovo. „Ty jsi věděl, že se to kolem tebe hemží upíry, a nevadilo ti to?“ zeptal se po chvilce Lucas.
Vic pokrčil rameny. „Kupodivu ne, kámo.“
Byla jsem natolik vyvedená z míry, že jsem málem zabořila lokty do lívanců se sirupem, které ležely na talíři přede mnou. „To ses ani nebál?“
„Ta noc, kdy mi to došlo, mi připadala zatraceně dlouhá,“ přiznal Vic. „Ale pak jsem si řekl, že jsem tu už několik měsíců a ještě se nikomu nic nestalo. Proč z toho dělat vědu? Upíři vypadali celkem neškodně a mě napadlo, že jen potřebujou místo, kde by je ostatní nechali na pokoji, což naprosto chápu.“
„Moc se mi ulevilo, že před Vicem nemusím skrývat svou pravou tvář,“ poznamenal Ranulf.
Lucas si své masové haše ani nevšiml. „Nikdy jsi mi o tom nic neřekl.“
„Nechtěl jsem tě vyděsit. Přišel jsi na to sám, ne?“ Vic se usmál. „Stejně je úžasný, jak dokáže bejt hezká holka přesvědčivá.“
„Nemůžu uvěřit, že jsi to tajemství odhalil,“ pronesla jsem.
„Takže, můj natvrdlý spolubydlící,“ nadhodil Vic směrem k Lucasovi, „jak ses ty dozvěděl o těch týpkách s tesákama?“
„Vím o nich už odmala,“ odpověděl Lucas a konečně si všiml, že má před sebou jídlo.
„Ne, ne, já nemám na mysli Drákulu a tak. Kdy jsi zjistil, že opravdu existujou?“
„Lucas to opravdu ví celý život, protože ho vychoval Černý kříž.“
Ranulf odhodil vidličku a sevřel pevně nůž. Vytřeštil na Lucase oči a já jsem byla přesvědčená, že brzy přeskočí stůl – buďto aby unikl, nebo aby zaútočil.
„Už nejsem jeho členem,“ prohlásil Lucas vážným hlasem. „Neublížím ti. Nemusíš se bát.“
Ranulf se trochu uklidnil a Vic se zeptal: „Páni, co to je, ten Černý kříž?“
„Skupina lovců upírů, která existuje už několik století,“ vysvětlila jsem mu. „Evernightští upíři jsou neškodní – tedy aspoň většina – ale po světě chodí i nebezpeční upíři.“
„Oni nenapadají jen ty nebezpečné,“ podotkl Ranulf. Oči mu ztmavly.
„To už vím taky,“ řekl Lucas. „Protože když zjistili pravdu o Biance, chtěli zabít i ji. Teď už víte, proč jsme utekli.“
Vic přikývl. Nezdálo se, že by ho tyhle nové informace nějak rozhodily. „Teda, kdyby nešlo o tak nebezpečnou situaci, řekl bych, že je to teda vážně hustý.“
Když jsme dojedli, Vic nám navrhl, abychom jeli s ním domů. „Měli byste si to tam prohlídnout. Ukážu vám nejbližší autobusovou zastávku, abyste věděli, jak se dostanete do města, když si chcete najít práci. Co vůbec umíte?“
„Už od dětství jsem musel spravovat auta a náklaďáky,“ řekl Lucas, když jsme vycházeli ze dveří, nad kterými se rozezněl zvonek. „Snad mě vezmou v nějaké autodílně.“
Já jsem mlčela, protože jsem netušila, co mám odpovědět. Co jsem vlastně uměla? Jediný předmět, ve kterém jsem se opravdu vyznala, byla astronomie, ale v NASA rozhodně na žádné zběhlé středoškolské studenty nečekali.
„Tak jsme tady.“ Vic ukázal na svůj kanárkově žlutý kabriolet. Ranulf mi jako pravý kavalír přenechal přední sedadlo, přestože to znamenalo, že se s Lucasem budou vzadu pěkně mačkat. Vzhledem k tomu, jak napjatě a naštvaně se Lucas pořád ještě tvářil, mě napadlo, že bude možná lepší, když nebudeme sedět vedle sebe. Na jednu stranu jsem byla pyšná, že se Lucas konečně naučil ovládat svůj hněv, ale na druhou stranu jsem netušila, jestli se jeho vztek mezitím ještě neznásobí.
Z úvah mě vyrušil až Vic, který prohlásil: „Jo, a taky bysme rozhodně neměli zapomenout na jednu věc.“
„Na kterou?“ zeptala jsem se ho.
„Měli byste se seznámit s duchem.“
2024 ©