BYLY ČTYŘI HODINY RÁNO A VÝBĚRČÍ BUDKA v metru byla prázdná. Revizor si pravděpodobně odešel na chvíli zdřímnout, a tak jsme přeskočili turnikety a čekali, až přijede metro.
Seděli jsme na staré, dřevěné lavičce, která byla celá posprejovaná, a oba jsme mlčeli. Měla jsem pocit, že se mě nic z tohohle netýká, že jde jen o hrozný sen nebo ošklivou vzpomínku. Jako by se mě můj mozek snažil oklamat a přesvědčit mě, že tato situace vůbec nenastala.
Pak jsem si ale všimla cedule, která nám visela nad hlavou, a prolomila ticho.
„Centrum,“ přečetla jsem nahlas. „Tam chceme jet, že jo?“
„Je úplně jedno, kam pojedeme.“ Lucas si opřel hlavu o zeď. „Stačí, že od nich budeme co nejdál.“
Neměla jsem pocit, že by to stačilo, ale chápala jsem, o co mu jde. „Já vím, že kvůli mně chceš být silný,“ řekla jsem něžně, „ale v tuhle chvíli je důležitější, abys ke mně byl upřímný.“
„Silný.“ Lucas zavřel pevně oči. „Myslíš, že jsem silný? Protože já se tak vůbec necítím.“
Černý kříž pro něj znamenal všechno, pomyslela jsem si. Já jsem si procházela peklem, ale Lucas během jedné noci přišel o svou matku, nejlepší kamarádku – ztratil všechno kromě mě. Možná bych teď měla být silná hlavně já.
„Všechno se vyřeší.“ Vzala jsem ho za ruku a prohlížela popáleniny od svěcené vody. Vypadalo to, jako kdyby se spálil na sluníčku. „Uvidíš.“
V tom závan větru zvěstoval příjezd metra. Když jsme nastupovali, znepokojeně jsem se ohlédla, ale kromě nás nikdo jiný nenastupoval. Ve vagonu pospával jen jeden mladík, ze kterého táhlo pivo.
Když se metro rozjelo, zavedla jsem Lucase k mapě podzemního systému. „Ty se vyznáš v New Yorku líp než já,“ prohlásila jsem. „Takže poznáš, jestli jedeme správným směrem.“
Lucas se pohyboval pomalu, jako by se brodil vodou. Zadíval se na mapu a očividně se snažil přijít na něco užitečného. „Jak už jsem řekl, je jedno, kam pojedeme. Důležité je jen to, aby to bylo co nejdál od nich.“
„Samozřejmě že záleží na tom, kam pojedeme.“ Překvapilo mě, že to Lucase nenapadlo. „Potřebujeme peníze a bezpečné místo, kde se můžeme na nějakou dobu skrýt. Jinými slovy, potřebujeme najít kamaráda.“
„Balthazar,“ pronesl Lucas.
Přikývla jsem. „Tak co, jedeme do Čínské čtvrti, nebo ne?“
Lucas se opřel rukama o mapu. „Jo. Jedeme správně.“
Přestože si Lucas pamatoval název ulice, kam jsme Balthazara odvezli, nejdřív jsme nemohli najít ten správný obchod. Všechny byly ještě zavřené a jejich stažené mříže vypadaly jedna jako druhá. Nezbývalo nám nic jiného než čekat.
Čekat někde takhle časně ráno, navíc bez peněz, mi připadalo nekonečné.
Navzdory tomu, že jsme neměli co dělat, jsme se nenudili. Uvědomovali jsme si, že kolem nás kdykoli může projet hlídka Černého kříže, a tak jsme byli pořád ve střehu.
„Měli jsme zůstat v metru,“ poznamenala jsem unaveně po několika hodinách chození okolo bloku. „Tam bychom se aspoň prospali jako ten opilec.“
„Vážně bys teď usnula?“
Povzdychla jsem si. „Asi ne.“
Lucas se na mě zadíval a pousmál se.
„Co je?“ zeptala jsem se.
„Ale nebudeš se na mě zlobit.“
„Mám rozcuchané vlasy, vid?“ Otočila jsem se k výkladní skříni prádelny a spatřila svůj odraz. Byl trochu rozmazaný, protože jsem byla poslední dobou na nucené dietě, ale přesto jsem zřetelně viděla, jak mi vlasy trčí do všech stran. Bylo zřejmé, že mě někdo vytáhl z postele a že jsem neměla šanci se učesat. Rychle jsem si vlasy prohrábla prsty a snažila si je trochu uhladit. „Panebože.“
„Vypadáš dobře,“ prohlásil Lucas. „Jen trošku legračně.“
„Vážně?“ Předstírala jsem naštvaný výraz. „Ty už jsi vypadal líp, víš to?“
Přejel si rukou po strništi na bradě. V matném ranním světle a zmuchlaném oblečení působil jako dost pochybné individuum. Skoro mě těšilo, že nikdo kromě mě neví, jaký ve skutečnosti.
„Možná bychom si měli zajít do salonu krásy,“ řekl. „Nechat si udělat manikúru.“
Zasmála jsem se. „To by ses radši vrátil na akademii do Evernightu.“
Zašklebil se. „Jo, to rozhodně. Hej, paní Bethanyová, chyběl jsem vám? “
Díky těm vtipům jsme na chvíli zapomněli na vyčerpání i strach. Objali jsme se a pravděpodobně bychom tak stáli dlouho, kdyby mě něco nebodlo do břicha. „Au. Co to –„
Podívala jsem se dolů a spatřila na pásku svou brož, kterou jsem si tam připnula odpoledne. Jemně jsem se dotkla jejích okvětních lístků.
„Pořád ji máš,“ podotkl Lucas. „Jestli jsme si s sebou mohli vzít jen jednu věc, jsem rád, že právě ji. Kdybychom mohli vzít dvě, byla by tou druhou samozřejmě moje dóza s penězi.“
Nechtěla jsem to vyslovit, ale musela jsem. „Mohli bychom ji dát zase do zástavy, jako když jsme utíkali poprvé.“
Lucas zavrtěl hlavou a vážně pronesl: „Tentokrát bych ji nemohl odkoupit zpět.“
Asi za hodinu se obchody začaly konečně otevírat, ale najít ten správný bylo pořád těžké, protože všechny prodávaly to samé – hlavně cetky pro turisty jako papírové vějíře a slunečníky nebo polyesterová kimona a pantofle. Pak jsem však za jedním pultem zahlédla ženu, která mi připadala povědomá.
„Promiňte,“ řekla jsem, když jsme se k ní s Lucasem prodrali horami zboží, „hledám Balthazara.“
Strnula a na okamžik jsem měla pocit, že z nás má strach. O tom, že vypadáme strašně, jsem vskutku vůbec nepochybovala. Pak mě poznala a uklidnila se. Spěchala do zadní části obchodu, roztáhla závěs z korálků a zakřičela něco čínsky. Za závěsem se objevil stařec, kterého už jsem znala. Nejdřív zahlédl Lucase, kterého si nepřátelsky změřil, ale pak si všiml mě. Zavedl nás nahoru po vratkých schodech, zaklepal, zavolal na Balthazara a pak nám pokynul, abychom vešli dovnitř.
Otevřela jsem dveře. Uvnitř byla malá místnost s ostře zešikmeným stropem. Původně šlo možná o sklad nebo půdu, kterou předělali na provizorní ložničku. Skoro celou ji zaplňovalo dvojlůžko a bedny s papírovými slunečníky a vějíři. Stála tu i lampa, ze které díky oranžovorůžovému stínidlu vycházelo příjemné světlo. Uprostřed postele ležel pod černou hedvábnou přikrývkou s drakem Balthazar. Pod hlavou měl několik polštářů.
„Bianco?“ Nemohl uvěřit svým očím. „Lucasi?
„Vypadáš líp,“ řekla jsem. Jeho stav se očividně zlepšil, ale na bradě a tvářích měl pořád jizvy. Byl do půli těla nahý, takže jsem si všimla, že má uprostřed hrudi tmavou, rozšklebenou jizvu ve tvaru hvězdy. Nacházela se v místě, kam ho bodl Lucas. Přesto všechno se usmál.
„Je hezké, že jste sem přišli oba, ale je to pro vás nebezpečné,“ prohlásil.
„Ty nevíš, v jaké jsme se ocitli situaci.“ Lucas zavřel dveře. „Tentokráte utíkáme my.“
„Cože?“
„Udělala jsem chybu,“ přiznala jsem se. „Raquel mě viděla, jak piju krev, a prozradila mě. Unikli jsme jen tak tak.“
„Raquel? To není možné. To by ti neprovedla.“ Pak se Balthazar zamyslel a svůj názor poopravil. „To je mi líto.“
„Musíme změnit téma,“ poznamenala jsem rychle. „Jestli se dneska rozbrečím, tak už nikdy nepřestanu.“
Balthazar se narovnal a sykl bolestí. „Posaďte se. Oba,“ řekl tiše.
Jediné místo bylo v nohou jeho postele. Jakmile jsem se dotkla matrace, toužila jsem se natáhnout. Lehla jsem si, Lucas se posadil vedle mě a hladil mě přes džíny po lýtkách. Měla jsem pocit, že na světě neexistuje pohodlnější místo než tahle postel, a uvědomila jsem si, že už jsem déle než šest týdnů nespala na pořádné matraci. Skoro jsem zapomněla, že může být tak měkká.
„Řekněte mi, co potřebujete,“ navrhl Balthazar.
„Peníze,“ promluvil Lucas bez obalu. „Jestli nějaké máš.“
Balthazar ukázal do rohu. „Peněženku mám v kapse kalhot. Podáš mi ji?“
Lucas mu ji hodil a Balthazar z ní k mému údivu vyndal sedm stodolarových bankovek, které vložil Lucasovi do ruky. „Dal bych vám víc peněz, kdybych u sebe měl větší hotovost, ale to je všechno, co mám.“
„Páni.“ Lucas zíral na peníze. „To je opravdu hodně peněz.“
„Zachránili jste mi život, Lucasi,“ pronesl Balthazar. „Myslím, že vám to dlužím.“
Lucas zavrtěl hlavou a odvětil: „Tobě už se nedá zachránit život, kámo.“
„Víš, jak to myslím,“ řekl Balthazar.
„Jo, asi ano.“ Lucas se na chvilku odmlčel.
„Balthazare, my nepotřebujeme všechny tvoje peníze,“ namítla jsem.
Udivilo mě, že se tomu zasmál. „To opravdu nejsou jediné peníze, co mám.“ Zmateně jsem se zamračila. Balthazar si opřel hlavu o čelo postele a usmál se. „V osmnáctém století jsem investoval do cukru a v devatenáctém do uhlí. Na začátku dvacátého jsem koupil nějaké akci automobilky Ford, ke konci století je prodal a výnos vrazil do počítačů. Takže peníze vážně řešit nemusím.“ po-vzdychl si. „Kdybyste mohli v New Yorku zůstat ještě asi tak týden, došel bych do banky a vybral vám pořádnou hotovost.“
„To není potřeba, zbohatlíku,“ pronesl Lucas. „Tohle stačí, abychom se dostali pryč z města.“
„Zapomeň na hrdost a pořádně si to promysli.“ Balthazar se tvářil vážně. „Nejdůležitější je, aby byla Bianca bezpečí.“
Lucas ho probodl pohledem. „Tohle nemá s hrdostí nic společného. Nemůžeme tu zůstat ani o den déle. Nejpozději dnes odpoledne obsadí vlaková i autobusová nádraží, pokud už to neudělali.“
Balthazar zvedl ruku. „Takže si ani nemůžete odpočinout?“
„Asi ne,“ řekla jsem a smutně se zvedla. „Zastihneme tě tady ještě?“
„Budu tu ležet ještě týden nebo dva.“
„Ale později – mohli bychom ti u těchhle lidí nechat dopis? Můžeme sem zavolat?“ V krku se mi začal dělat knedlík. „Musí existovat způsob, jak zůstaneme ve spojení. Nerozloučíme se teď navždy, že ne?“
Balthazar s Lucasem se na sebe zadívali. Věděla jsem, si oba myslí, že by pro nás všechny bylo nejbezpečnější, kdybychom se už nikdy nesetkali. Ale zároveň jsem si byla jistá, že Balthazar se stejně jako já nechce rozloučit navždy, což se Lucasovi očividně moc nelíbilo. „Dole u pokladny si vezměte jednu z vizitek. Na tomhle telefonním čísle budu k zastižení, dokud tu zůstanu, a pak budu co nejčastěji zkoušet, jestli mi tu někdo nenechal nějaký vzkaz. Taky se majitelů můžete zeptat, jak se dostanete z města bez toho, abyste museli na vlakové nebo autobusové nádraží,“ pronesl Balthazar a díval se přitom Lucasovi přímo do očí. Pak nastalo trapné ticho, a tak rychle dodal: „Než odejdete, požádejte je o trochu krve. Včera mi ji přinesli z nemocnice. Pár litrů se vám bude hodit.“
„Než odejdeme, musím ti něco říct.“ Tohle téma mi nebylo příjemné, ale věděla jsem, že by se to Balthazar stejně dříve nebo později dozvěděl, a navíc bylo důležité, aby byl ve střehu. „Charity je tady v New Yorku.“
„Cože?“ Balthazar se narovnal. „Snaží se mě najít? Potřebuje mou pomoc?“
„Potřebuje pomoc,“ prohlásil Lucas s kamennou tváří, „ale ne od tebe.“
Probodla jsem ho pohledem. „Charity je v pořádku. Jen si o tebe dělala starosti.“ Přemýšlela jsem, jestli mu mám říct o jejím útoku, ale nakonec jsem se rozhodla, že si to nechám pro sebe. Balthazar byl zraněný a takové zprávy mu mohly přitížit.
„Ještě něco,“ vložil se do toho Lucas. Napadlo mě, že mu to prozradí on, ale naštěstí uvažoval rozumněji. „Černý kříž má podezření, že jsme tě propustili ze zajetí. Budou hledat i tebe, což znamená, že by ses na Manhattanu neměl zdržovat déle, než bude nutné.“
„Chápu.“
Naklonila jsem se k Balthazarovi a dala mu ruce kolem krku. Kvůli ráně na hrudníku jsem ho totiž nemohla pořádně obejmout. Položil mi hlavu na rameno. „Děkujeme,“ zašeptala jsem.
„Já děkuju,“ řekl. „Vám oběma.“ Teď, když jsem se stejně jako on ocitla v obklíčení lovců z Černého kříže, jsem pochopila, jakou vděčnost k nám cítí.
Pak jsem ho pustila a bez dalšího slova jsem se vydala ke dveřím. Když jsme odcházeli, otočila jsem se a usmála se na něho. Lucas už zavíral dveře, ale ještě jsem zahlédla, že mi Balthazar zamával na rozloučenou.
Stáli jsme na úzkém schodišti a Lucas tiše poznamenal: „Jestli tu chceš zůstat, tak mi to řekni teď hned.“
Políbila jsem ho a žádná jiná odpověď už nebyla zapotřebí.
2024 ©